Poznávací výlet do pohoří Harz v Německu 5.–8. 7. 2018

Velké množství hornických památek ve spojení s krásnou přírodou v pohoří Harz, to byl pro nás impulz zanechat na chvíli bridád a vydat se na výlet. Doporučení navštívit tuto oblast jsme dostali od přátel z Hornického spolku Stříbro.

Harz je pohoří na rozhraní bývalého západního a východního Německa. Historie hornictví je tu více než tisíciletá, šlo o jednu z nejvýznamnějších hornických oblastí v Evropě. Kromě nesčetných, dobře zachovalých a udržovaných hornických památek je tu národní park s přírodou, která místy připomíná naši Šumavu. Nechybí turistická lákadla jako historická města s hrázděnými domy, zámky, malé přehrady, kabinové lanovky, lyžařské areály a termální lázně. Ještě to trochu přikořeníme tajemným kouzlem Harzu, který je opředen skazkami o strašidlech a čarodějnicích, které se scházely na mlhou zahalené nejvyšší hoře Brocken. Na figurky čarodějnic tu tedy narazíte na každém kroku.

Organizace začala v prosinci 2017 hledáním vhodného ubytování. Německo je přece jen Německo a ceny odpovídají turistické oblasti. Volba proto padla na mládežnickou ubytovnu v Hahnenklee-Bockwiese. K ubytování jsou tu potřeba hostelové členské karty. Pokud jde o program, záměrem bylo sestavit ho tak, abychom viděli několik nejzajímavějších míst a zároveň se nepřehltili úprkem od jedné památky k druhé.

Pár měsíců uteklo jako voda a byl tu 5. červenec, první den naší cesty. Akce se účastnilo 20 zástupců spolku. Z Příbrami jsme měli před sebou asi zhruba 500 km jízdy. Po trase jsme se zastavili ve městě Wernigerode, kde je k vidění větší množství hrázděných domů, pěkná radnice a novoromantický zámek nad městem, kam můžete vyjet turistickým vláčkem. V horkém dni už zbývalo jen osvěžit se místním pivem nebo zmrzlinou a vyrazit do ubytovny. Po příjezdu nám zbyl čas na vyjížďku k místní malé přehradě Okerstausee, kde jsme si dali skvělou koupel v čisté a relativně teplé vodě.

Druhý den už nás čekal Rammelsberg: jedna z nejvýznamnějších hornických památek v Evropě. Rammelsberg leží u středověkého města Goslar. Najdete tu velké muzeum s rozsáhlými expozicemi, ale i důl, ve kterém je možné navštívit různé okruhy. V Rammelsbergu probíhala těžba nepřetržitě více než tisíc let. Archeologické nálezy dokládají, že se tu ruda dobývala už před 3000 lety. V hlubinách hory kdysi odpočívalo 27 miliónů tun měděných, olovnatých a zinkových rud. My jsme k prohlídce zvolili okruh spojený s prohlídkou štoly „Roeder Stollen“, kde je možné sledovat cestu vody a prohlédnout si několik vodních kol, pomocí kterých byla kdysi odváděna z dolu voda a dopravována hornina.  Potom, co jsme si vystoupali 101 schůdků po žebřících zpět na denní světlo, jsme se vydali do muzea. Celkově jde o trochu neuvěřitelný, dobře zachovalý areál. Na své si tu přijdou i ti, kteří snad jindy prohlídku muzeí nevyhledávají. Kdo by si chtěl dát závěrem malou exkurzi do německé kuchyně, místní občerstvení ji nabízí ve slušné kvalitě. Pochvalovali jsme si třeba místní specialitu, vydatnou polévku Brockensuppe s mletým masem, smetanou a zeleninou. Po skončení prohlídky nás čekala návštěva sousedního lázeňského města Bad Harzburg. Kabinovou lanovkou jsme vyjeli na vrch nad městem a zbytek času ve městě jsme strávili v příjemných termálních koupelích se slanou vodou a venkovními i vnitřními bazény „Sole Therme“. Milovníci saun by se tu také nenudili – v místě je i sněhová „sauna“.

Další den jsme se vypravili do Wernigerode a odtud parní úzkokolejkou na nejvyšší horu Harzu Brocken (1141 m). Tento parní vlak vás doveze až na vrchol hory, kde je nejvýše položená železniční stanice v Německu. Ve vrcholové části hory je meteorologická stanice, televizní vysílač a muzeum. V letech 1961-1989 byla hora i s blízkou vesnicí nepřístupná pro veřejnost vzhledem k blízkosti státních hranic a dobré rádiové viditelnosti. Hora má kupolovitý tvar, je tvořena žulou. Často tu panují extrémní povětrnostní podmínky.  My jsme měli pěkné počasí a tak jsme se mohli během jízdy i na vrcholu kochat výhledy do okolní krajiny. V okolí je větší množství turistických tras, horu je možné zdolat i pěšky nebo na kole. Na zpáteční cestě nám zbyl čas na krátkou prohlídku města Goslar, které je perlou evropské románské architektury.

A byl tu poslední čtvrtý den naší výpravy, na který jsme domluvili návštěvu v dole Samson v městečku Sankt Andreasberg. Tento důl patří k významným hornickým památkám v Evropě. V letech 1521-1910 se tu těžily zejména stříbrné rudy. Důl dlouho patřil k nejhlubším na světě a je tu k vidění i stoupací stroj, který je stále provozuschopný. V prostorách dolů jsme slyšeli zajímavý výklad o životě tehdejších horníků, který byl ve středověku dost krušný. Horníci se dožívali zhruba 35-40 let. Neexistovaly žádné renty v případě úrazu. Důl měl tehdy hloubku 600-700 m a vystupovalo se z něj po žebříkách. Stávalo se tedy, že se horník zmožený po směně ve tmě zřítil dolů. Placen byl jen za kutání, ne za sestup a výstup. Podle tvrdosti horniny se při rubání dostali ca 1-3 cm za směnu.

Později byl vynalezen stoupací stroj. Horníci na něm přestupovali na stupátkách v době, kdy byla vedle sebe: jeden horník jel nahoru, druhý dolů. Za směnu přestupovali ca 200x a v téměř úplné tmě bylo důležité neztratit koncentraci. Fungování stoupacího stroje přibližuje jeden z jeho modelů v místním muzeu.

V dole jsme viděli i dřevěná vodní kola a také zetlelé zbytky původních kol. Průvodce nás upozornil na využívání kanárků při práci v dole, kam je horníci s sebou brávali. Kanáři totiž citlivě reagovali na přítomnost důlních plynů. Pokud kanárek přestal zpívat a seděl na bidýlku se svěšenou hlavou, dávali se havíři na útěk. Podle některých zdrojů tehdy v městečku chovali kanáry v 600 z 800 domácností a byl tu vyšlechtěn harcký kanár.

Během pobytu jsme stihli udělat i pár dalších zajímavých zkušeností: např. chtít platit za skupinu bankovkou 500 EUR bývá problém. V některých z restaurací nebylo možné uvařit pro skupinu 20 lidí a tak se naše cesty občas rozdělily a vraceli jsme se obohaceni o zkušenost třeba z indické restaurace s mezinárodní kuchyní. Tam větší skupina problémem nebyla – pán byl obchodník a bez mrknutí oka přijal objednávky. Jídlo bylo dobré, levné a pořádně jsme si na něj počkali. 

Cesta zpět uběhla rychle i díky těm z nás, kteří se ujali role spolehlivých řidičů. Už nás čekala Řimbaba, kde jsme se před rozchodem domů ještě stihli pobavit obvyklými vtípky. Tentokrát se jednomu z nás „ztratilo“ zavazadlo, ale nějaké další „cizí“ se zase našlo a bylo cizí až do doby, kdy si v něm dotyčný poznal svoje fusekle a glosoval to slovy „jen jeden Red Bull a co to se mnou udělalo“.

Závěrem je možné říct, že mnohé z toho, co jsme v Harzu viděli, ještě předčilo naše očekávání. K vidění je toho víc, takže kdo ví, třeba se sem ještě někdy vypravíme.

Pavla Příhodová

Fotografie si, jako obvykle, můžete prohlédnout v naší fotogalerii zde.

 

Návštěvy stránek

Dnes 10

Včera 15

Za týden 52

Za měsíc 263

Celkem 43770

Currently are 5 guests and no members online

JSN Epic template designed by JoomlaShine.com