Schéma Bohutínského rudního revíru

sch bohu rev


BOHUTÍNSKÝ RUDNÍ REVÍR
(1878-1978)
Vladimír JEŽEK

 

NEJSTARŠÍ A STŘEDOVĚKÁ HORNICKÁ ČINNOST V ŠIRŠÍM OKOLÍ OBCE BOHUTÍN

Již naši předci ve středověku začínali hornické práce v okolí Bohutína provádět v místech prastarých pinkových tahů a rýžovišť u říčky Litavky. Tyto údaje jsou zapsány v nejstarší hornické knize "Bergbuch" o příbramském dobývání, psané v prvé polovině šestnáctého století. Musela tedy hornická činnost u Bohutína mít své počátky v dřívějších stoletích, a jak se řada autorů historických hornických studií právem domnívá, již v pravěku.

Kdo a kdy vlastně hornickou činnost v tomto prostoru začal a hlavně co dobýval? Tato otázka nebyla doposud uspokojivě objasněna. Někteří z autorů rýžovnickou činnost na Litavce i dobývání cementačního pásma bohutínských žil připisují keltským kmenům na přelomu letopočtu. K této domněnce však chybí archeologický materiál jak z rekultivovaných rýžovnických odvalů, tak i ze širokého okolí. Pouze snad název říčky Litavka podle keltské bohyně Leithy a i samotný název obce Bohutín (Bohův-týn) by situoval prvopočátky hornického podnikání u Bohutína do nadvlády Keltů. Ale toponomastický výklad místního názvu obce Bohutín je spojován s osobními jmény Bohuta nebo Bohuněk.

Jiní autoři historických prací o dobývání bohutínského ložiska se domnívají, že to byl mocný rod chorvatských Slavníkovců, kteří v devátém a desátem století měli tento kraj v majetkovém držení a po jejich vyhubení pak prvá přemyslovská knížata. Písemná zpráva o těžbě stříbra u Bohutína - na Tisové hoře - za Boleslava I. v roce 947 se sice nezachovala, ale uvádí ji v Kronice české (1541) Václav Hájek z Libočan. Mnohé události uváděné v kronice jsou málo věrohodné. Některé ze zpráv o hornické činnosti v Čechách od sedmého do desátého století byly však ověřeny pozitivním geologickým průzkumem v devatenáctém století.

Třetí názor posunuje počátky hornické činnosti u Bohutína do střední až pozdní doby bronzové, tedy do údobí 1000-700 let před naším letopočtem. Podle tohoto názoru prováděl rýžování zlata na Litavce lid kultury knovízské. Autoři tohoto názoru vycházejí z některých údajů, které částečně jejich domněnku potvrzují.

Mlčícím svědkem dávného osídlení brdské krajiny je především mohutné, ochranné, skalní opevnění na vrchu Plešivec nad Jincemi. Tato pravěká pevnost sloužila jednak jako ochrana bohatých ložisek zlata a snad i mědi na Litavské stezce, a jednak byla útočištěm "pro tisícové davy" v nejistých dobách.

Litavská stezka, která začínala v prostoru, kde je dnes postaveno město Beroun, sledovala tok Litavky proti proudu až k Bohutínu, nad Bohutínem překračovala příčný hřeben vysocký, a od Rožmitálu sledovala tok Skalice až k Otavě. Stezka byla již užívána kulturou milavečskou a její význam vzrostl především po vybudování obranného opevnění na Plešivci a napojení litavské stezky na stezku domažlickou. V této době v okolí litavské stezky začala vznikat prvá rýžoviska zlata, především u pramenů Litavky. Z té doby se do dnešních časů zachovaly jen nepatrné zbytky po této největší řemeslné činnosti pravěku v Čechách.

Dnes je tato devastační činnost v širším okolí Bohutína patrna jen u Dolního Lázu a pod Lazcem. Umělé pahorky v okolí těchto vesnic jsou nazývány lázskými a lazeckými jamkami. Nejmohutnější odvaly bývaly v prostoru pod bohutínským kostelem a směrem proti toku Litavky k Pilskému rybníku. Dnes jsou rýžovnické kopečky v prostoru obce Bohutín prakticky neznatelné a směrem k Pilskému rybníku je to jen řada nepravidelných hrbolů v lesním porostu.

Další prastará hornická činnost v okolí Bohutína je znatelná i na vrchu Zavírka mezi Lázským a Pilským rybníkem. K povrchovým hornickým pracím přistupuje zde ještě zkujňování kovů, tj. kromě povrchových pinek jsou zde ještě odvaly strusky. Strusku je také možné nalézt na několika místech pod hrází Pilského rybníka. Archeologický výzkum v prostoru vrchu Zavírka nebyl dosud prováděn, a proto i odpověď na dobu vzniku prastarých báňských prací nad Bohutínem i Lázem stále čeká na amatérské i profesionální archeology.

Po odchodu pravěkých kultur z rýžovišť na Litavce zanikla u Bohutína nejen hornická činnost, ale i osídlení této krajiny prakticky až do desátého století našeho letopočtu. V té době snad poddaní přemyslovských knížat dobývali povrchově výchozy bohutínských žil a vytěženou rudninu v těsné blízkosti výchozu rudných žil hutnicky zpracovávali. Snad i první české stříbrné mince (denáry) pocházejí z cementačních a oxidačních pásem bohutínského stříbronosného ložiska. Jedná se pouze o domněnky, ale většina autorů historické hornické literatury považuje těžbu stříbrných rud u Bohutína za nejstarší v Čechách.

Z historických zpráv je první zpráva o Bohutínu z roku 1298, kdy vesnice Tisová odváděla desátek faráři příbramského panství. K prvé historické kulminaci příbramského a tím i bohutínského hornictví dochází ve dvacátých létech šestnáctého století. Počet dolů v bohutínském revíru ve srovnání s počtem dolů v příbramském revíru, tj prostoru staré Příbrami a dolů na Březové Hoře, byl nepatrný - alespoň to uvádí první příbramská horní kniha. V té je první zápis o bohutínském dobývání z 5. února 1533 v tomto znění: Bernardu Vagnerovi a Kašparu Blankovi propůjčeny všechny vodní strže a staré šlakové (struskové) haldy, jež se mezi Suchmelovým mlýnem a kostelíčkem bohutínským (Wohadin) nalézají i s jedním kutištěm (Huttenstadt) v takovém místě, které za nejlepší uznáme. Datum ve středu po Blažeji (5. února) v 10 hodin dopoledne v roku 33."

V polovině šestnáctého století - v roce 1551 - se pak hornická činnost prováděla v prostoru starých báňských děl na Hoře u vesnice Tisová na dolech Sv. Duch a Horst. Neurčité pak je umístění jámy Trojice, která s dvěma dolovými měrami zasahovala do prostoru dolu Šmelcířů. K Trojické jámě měla být ražena Trojická štola, jejíž ústí bylo pod hrází rybníka (v zápisech nepojmenovaného). Zápis o této jámě je také z roku 1551, kdy hornická činnost na Příbramsku v šestnáctém století byla nejintenzívnější. Tehdy v příbramském rudném revíru bylo v provozu 99 dolů.

Důl Trojice se štolou podle neúplných popisů mohl být v blízkosti dolu 25. únor a tedy mohl být jeho středověký předchůdce. Více průkazných materiálů k středověkému dolu není a snad jen některé propadliny mimo Klementskou žílu mohly by být pozůstatkem po hornické činnosti na tomto starém dole.

Stařiny ze středověku byly znatelné i na řimbabských žilách, kam bývá umísťován Důl šmelcířů a dále v místech, kde začínají lazecké jamky.

Jinak obec Bohutín, již po svém vzniku (historickém), byla v majetkovém držení pražských arcibiskupů a společně s Příbramí tvořila jejich příbramské panství až do roku 1421. V tomto roce, stejně jako Příbram, byla obec prodána světské vrchnosti. V roce 1584 se bohutínská obec, se dvěma mlýny a pstruhovým potokem bohutínským (Litavkou), opět vrátila pod majetkové držení města Příbrami, které od roku 1579 bylo již svobodným královským městem za hornické podnikání v městě i jeho okolí. Do majetkového držení města Příbrami se dostal Bohutín s několika okolními obcemi za 900 kop českých grošů, které příbramská obec zaplatila 6. května 1584 císaři Rudolfu II. V držení příbramské obce zůstal Bohutín až do 4. října 1667. Ten den jej příbramská obec prodala březnické jezuitské koleji "se vším příslušenstvím a povinnostmi - lesy, polnostmi a lukami - jako statek dědičný, obecní, zpupný a nezávadný za 1800 zlatých rýnských". V držení jezuitské koleje v Březnici zůstal až do zrušení tohoto řádu roku 1773, kdy přešel do majetku c.k. studijního fondu.

Minimální výtěžky stříbra ze středověkých příbramských dolů (které z našeho pohledu byly spíše malými průzkumnými jamami) a především nepořádky při těžbě, zpracování a prodeji rud i hotových výrobků, způsobily zánik jednoho z velkých středověkých hornických revírů v Čechách. Ukončení těžby v malých šachticích a i na povrchových odvalech v Bohutíně lze klást již do 60. let šestnáctého století. Prakticky ze sto příbramských dolů zůstal na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století v provozu jediný důl Bohaté potěšení u Obecnice. Zánik těžby stříbrných rud v Příbrami i jejím okolí ohrozil královská privilegia (svoboda a výroční trhy), protože ta mohla být užívána jen tehdy, když město provádělo hornické podnikání. Proto v prvé polovině sedmnáctého století přizvali příbramští radní do města odborníky na těžbu a zpracování železné rudy a ti v širším okolí města vybudovali železářský průmysl. Jeho centrem se stala příbramská železná huť a čtyři hamry na potoce Litavka.

Vlastní železná huť stávala v prostoru pod vysokopeckým rybníkem a v její těsné blízkosti býval hamr v místech, kde stál Fialův mlýn. Vznikl tak na hranicích pozemků mezi městem Příbramí a vesnicí Bohutínem již v roce 1705 železářský závod, ve kterém se tavila a zpracovávala železná ruda z blízkých nalezišť - z Matějské štoly v Příbrami, z Hatí, ze Žežic, ale i ze Ševčínské a Řimbabské žíly, které vycházely na povrch v těsné blízkosti železářského závodu. V okolí železné hutě a hamru si hamerníci stavěli rodinné domky a z hamernické kolonie vznikla v roce 1720 obec dodnes nazývaná Vysoká Pec.

Výstavba železné vysoké pece se nesetkala všude s porozuměním. K hlavním odpůrcům stavby patřil především majitel dobříšského panství hrabě Mansfeld. Jeho panství ze západní strany (Obecnice) hraničilo s pozemky příbramské obce a hrabě Mansfeld měl právo na lov pstruhů na Litavce i v místech, kde nyní stála vysoká pec. Spor mezi městem a vrchností byl několikaletý a skončil vpádem dobříšského hejtmana s deseti lidmi na pozemky města. Stalo se to 8. června 1706 a při tomto vpádu byly zničeny jak nádrže u hamru, tak i u vysoké pece. Voda z nádrží zaplavila hamr i vysokou pec a chudá příbramská obec tím utrpěla velkou ztrátu. K smírčímu jednání mezi oběma stranami došlo až v roce 1708, kdy město dostalo právo užívat vodu z Litavky pro železnou huť a právo na lovení ryb v Litavce a v nádržích pro huť zůstaly vyhrazeny dobříšskému panství.

Prvním šichtmistrem na příbramské železné huti se stal v roce 1704 Matěj Alis. Po něm byla nazvána i Matějská štola v Příbrami a s největší pravděpodobností byl dědem slavného Jana Antonína Alise. V šedesátých letech se dostala příbramská železná huť do nepříznivé hospodářské situace, neboť byl prakticky zastaven prodej železa z hutě. Způsobily to válečné údálosti a zánik železné hutě byl neodvratný. Z hutě uteklo prakticky všechno osazenstvo a město huť i hamry 1. července 1758 propachtovalo na tři roky za roční nájemné 1000 zlatých rýnských Jiřímu Jarešovi, bývalému šichtmistrovi v dobříšské železné huti. V roce 1761 nájemní smlouva s Jiřím Jarešem skončila, město začalo s likvidací železné hutě a již v roce 1766 se huť přípomíná jako rozpadlá. K úplné likvidaci pece přistoupil příbramský magistrát v roce 1784, kdy trosky železářského závodu dal zbořit. V blízkosti železné hutě bývala také papírna, ale ta zanikla již v roce 1720.

1

Nejstarší známé zobrazení hornických prací v okolí Bohutína, výřez z nedatované mapy, která pochází pravděpodobně ze 60. let 18. století. Označené práce v okolí Hamru a na Klementské žíle jsou zde popsány jako staré

O železářském závodě je zde napsáno v souvislosti s bývalou samostatnou obcí Vysoká Pec, která je nyní součástí obce Bohutín.

Vysoká Pec se trvale zapsala do dějin novodobého příbramského hornictví, a to nejen železářským průmyslem a vodním hospodářstvím pro doly v katastru obce, ale především jako rodná ves zakladatele slavného příbramského závodu Jana Antonína Alise. Pozůstatky po jeho rodném domku nejsou, nebo spíše se neví, kde stával, ví se jen, že se narodil 11. ledna 1732 právě v této obci. Jan Antonín Alis pocházel z příbramského rodu Alisů a jeho otec Františe Alis byl šichtmistrem v Příbrami. Prvé hornické znalosti získal také na příbramském závodě - na dolech zaražených na štole Karla Boromejského. Již v roce 1755 stává se šichtmistrem a z Příbrami odchází do Kutné Hory. V roce 1772 se vrací zpět do Příbrami jako nový hormistr a huťmistr a ujímá se příbramského horního závodu, který pro zadluženost prakticky zanikal.

V době jeho příchodu do Příbrami byla po dva roky v Čechách veliká neúroda a tím i hlad, a většina obyvatel města spíše než o bohatství hlubin přemýšlela o tom, jak si zajistit nejnutnější obživu, aby nezemřela hlady, Přesto Alis začal budovat nový hornický závod, a to na základě nového pojetí otvírky příbramského ložiska. Místo roztříštěné těžby na několika úklonných jamách dal zahloubit 11. října 1779 první svislou jámu v příbramském revíru, která byla později, podle žíly, která v její těsné blízkosti byla dobývána, nazvána Vojtěšskou šachtou. Tato šachta stala se základem jednoho z největších "stříbrných" báňských podniků na světě v devatenáctém století.

Předpoklad Alisův, že bohatství příbramských hlubin je ve větších hloubkách, se plně potvrdil a již od 5. patra Vojtěšského dolu zmohutněla výplň příbramských žil a ze ztrátového báňského závodu se tak stal jeden z nejaktivnějších podniků rakouského mocnářství. Po Vojtěšském dolu se za deset let začal hloubit Anenský důl a v prvé polovině devatenáctého století i další doly na Březových Horách.

Pro nově zakládané hluboké doly byla zapotřebí především voda, která až do objevu páry jako pohonu strojů, byla hlavní pohonnou silou vodotěžných strojů. Proto se již v osmdesátých létech zvyšuje i rozšiřuje hráz Kolenáčovského rybníka (nyní Vysokopeckého) a z podnětu Alise se buduje nový báňský rybník nazývaný Vokačovský (nyní Drozďák). Rybník byl budován v létech 1780-1782 a J.A. Alis stavbu rybníka osobně řídil a kontroloval.

Za Alisova řízení se také začala v roce 1783 zmáhat a prodlužovat Stará dušnická štola, která se stala páteřní odvodňovací štolou březohorského a bohutínského revíru a je nyní nazývána Dědičnou štolou. J.A. Alis založil také novou stříbrnou huť a zdokonalil úpravu vytěžených rudnin dvojím drcením.

Janu Antonínu Alisovi, zakladateli Vojtěšského i Anenského dolu, nové stříbrné hutě a úpravnických provozů na Březových Horách, se ještě za jeho života dostalo uznání za jeho houževnatou a vytrvalou práci v příbramském horním úřadu. Již v roce 1782 byl jmenován horním správcem a v roce 1796 horním radou. V roce 1799 odchází na zasloužený odpočinek a za dva roky, v roce 1801, umírá. Vše, co po nejslavnějším příbramském havíři zůstalo, jsou jeho osobní záznamy v horních knihách a překrásně jím vyhotovené důlní mapy, a to nejen z příbramského revíru. Byl pochován na starém příbramském hřbitově při hřbitovní zdi a po zrušení tohoto hřbitova byla náhrobní oválná deska ze hřbitovní zdi snesena a odvezena do sklepa báňského ředitelství. A i ta deska dnes není k nalezení...

HORNICKÁ ČINNOST V BOHUTÍNĚ V 19. STOLETÍ - DO ZALOŽENÍ DOLU BOHUTÍN II.

Protože vidina stříbrného bohatství příbramských hlubin byla velmi lákavá, rozšířil se těžký báňský průmysl z Březových Hor i do bývalých středověkých dolů v Bohutíně. Po soukromých těžařích, kteří se pokoušeli v roce 1768 obnovit dobývání stříbrných rud na štole Božího požehnání u Vysoké Pece, převzalo tuto starou štolu hlavní příbramské těžařstvo ze štoly Karla Boromejského a štolu od ústí do vzdálenosti 45 metrů vyzdilo. Překřížené žíly touto štolou nebyly asi dosti bohaté, a proto práce byly na štole dočasně zastaveny a k jejich obnovení došlo až v roce 1841.

Koncem osmnáctého století bylo také kutáno ve stařinách nad rybníkem ve Vysoké Peci. Snad opět v místech budoucího dolu 25. únor, ale stejně stará zpráva může popisovat i stařiny na Hoře (prostor Řimbabského dolu), to těžko dnes určíme.

Průzkum na stříbrné rudy se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století (v roce 1789) prováděl i na středověkých dílech v Tisovských horách, kde stříbro bylo hledáno na štole Sv. Františka, ale s minimálním úspěchem. K těžkému průzkumu se na této štole přistoupilo, až v roce 1841.

První svislá jáma v bohutínském revíru byla zaražena v roce 1827, a to v místech, kde bohutínskou štolou, raženou od roku 1821, byly překříženy dvě rudné žíly s obsahem stříbra. Hned po svém zaražení měla jáma jméno šachta arcivévody Štěpána, ale lidově se jí říkalo Štěpánka. V blízkosti nového dolu byly pak postaveny úpravny rudy. Řízení výstavby na tomto dole bylo svěřeno J. Novákovi, pozdějšímu šéfovi báňského závodu, a jednomu z těch, kteří svým technickým umem se zasloužili o prohloubení několika březohorských jam do hloubek 1000 metrů pod zemský povrch - tyto doly v té době patřily k nejhlubším na světě. Důl Štěpánka již od povrchu byl hlouben velkoryse a spolu s Mariánským dolem měl největší hrubý profil jámy - přes 17 čtverečních metrů. Jeho hloubení nepostupovalo tak rychle, jako u březohorských dolů. V roce 1875, kdy hloubka dolu Vojtěch byla již 1000 metrů pod zemským povrchem, byla jáma Štěpánka hluboká jen 455,4 metru a měla 17 pater. Tato hloubka byla konstantní až do roku 1951, kdy jáma byla znovu prohlubována.

2

Bohutínský rudný revír krátce po svém otevření na mapě z roku 1830

bohutin-3

 Detail z předchozího obrázku - vidíme, že zde na šachtě Štěpán byl k těžbě v té době používán koňský žentour

Jáma Štěpánka patřila již pod správu Karlo-Boromejského těžařstva a spolu s dalšími doly u Drkolnova, ve Zdaboři a Vysoké Peci tvořila třetí správní okres tohoto těžařstva s názvem Augusto-Štěpánský okres. Z jámy Štěpánka byly pak sledovány žíly Ludmila a Klementská a několik kratších žil a odžilků, které ve větších hloubkách neobsahovaly rudnou výplň a nesledovaly se. S přibývající hloubkou zůstala těžitelná jen Klementská žíla a ani ta u Štěpánky neměla stálou rudnou výplň - byly to nepravidelné čočky - a proto prohlubování jámy nepostupovalo tak rychle, jako na Březových Horách. Veškeré vytěžené rudniny z III. okresu byly odváženy do úpravny na Štěpánce, kde v prádelně pracovalo 33 úpravenských strojů, v krušírně 16 strojů a u stoup 15 úpravenských strojů a 27 pěcholů. Na dole Řimbaba bylo vybudováno jen tzv. letní prádlo se 17 úpravenskými stroji a 12 pěcholy. Třetí rudný okres příbramského horního závodu měl zabudovanou přibližně osminovou strojní kapacitu tohoto závodu.

bohutin-4

Štěpánské úpravny ve své prvotní podobě, vidíme, že jejich rozsah je velmi malý a všechny stavby jsou zde provedeny ještě ze dřeva - plánek není datován

Prakticky až do likvidace dolu Štěpánka v roce 1971 zůstával v části jámového stvolu zabudován výtlačný řád pro čerpání vod z minulého století, kdy čerpání vody bylo prováděno unikátními odvodňovacími stroji, které měly táhla, umístěná přímo v potrubí, ale to je již druhá polovina dvacátého století a vlastní likvidace tohoto dolu je popsána v další kapitole. Jinak jáma Štěpánka s velkou úpravnou byla po celé devatenácté století hlavním těžebním dolem v třetím rudném okresu, a proto po zrušení úpravny na Štěpánce se těžební činnost přenesla na pozdější důl 25. únor v Bohutíně.

Kromě tohoto velkého dolu byly ve třetím rudném okrsku ještě tyto doly: August a Wolfgang s několika štolami na Drkolnově, důl Řimbaba ve Vysoké Peci, důl František u Tisové a malá šachtice Hamerská, Litavka a Bambas u nově vzniklé hornické osady Havírna - mezi obcemi Bohutím a Vysoká Pec. Nejpozději do tohoto Důl František okrsku (v roce 1878) byla zařazena i pomocná šachtice Korunního prince Rudolfa, pozdější důl 25. únor v Bohutíně.

A nyní k jednotlivým dolům a šachticím ve třetím rudném okresu. Prakticky stejného stáří jako Štěpánka, ne-li starší, je úklonná jáma Wolfgang na Drkolnově, dnes znatelná jen podle dosti mohutného odvalu a bývalé šachetní budovy, která je nyní přeměněna na obytné stavení. Na úklonnou jámu Wolfgang je napojena štola Wolfgang, která byla intenzívně ražena na počátku devatenáctého století a již v roce 1826 byla dlouhá 1092,6 metru. Z této štoly na den byly ve vzdálenostech od ústí štoly 192 metrů, 572 metrů a 874,6 metru vyraženy tři světlíky. Štola má ústí u Litavky na Březových Horách proti bývalému Cafourkovu mlýnu. Štola je nyní znepřístupněná zdí, vybudovanou několik metrů od ústí a i u samého ústí je nyní zazděna. Vytékající voda ze štoly je využívána zahrádkáři ze zahrádkářské kolonie Baník.

Přesný rok založení jámy Wolfgang se nepodařilo zjistit, někteří autoři udávají rok založení jámy 1828, ale v té době byla již jáma Wolfgang dva roky napojena na štolu Wolfgang. Snad to bylo již v roce 1771, s nepravidelnými intervaly otevírání a opětovného opouštění dolu. Pamětní spis z roku 1888 uvádí, že v roce 1881 bylo "rozdělání" na Drkolnově značné.

Úklonná jáma Wolfgang byla ražena po úklonu žíly Wolfgang a kromě štolového patra bylo ještě z úklonné jámy zaraženo 1. patro, ze kterého byla sledována Ševčínská žíla do vzdálenosti 264 metrů. Bohatých rud na tomto dole nebylo. Čerpání vody z dolu bylo prováděno od roku 1833 větrným kolem a když se zařízení při větrné vichřici v roce 1838 polámalo, důl se zatopil. Od těch dob důl není v provozu.

Hlavní drkolnovská jáma, dnes obecně nazývána Drkolnov, byla zaražena v roce 1836 a měla se stát hlavní průzkumnou jamou na jižním pokračování březohorských rudných žil. Tato jáma byla nazvána po Augustovi Longinovi z Lobkovic jamou Augustovou a největší průzkumné práce byly na tomto dole prováděny na 2., 10. a 13. patře. Jáma byla vyhloubena do 425 metrů pod povrch. Přestože provedené výzkumné práce byly značného rozsahu (kromě jámy bylo vyraženo 5.298 metrů překopů a 12.800 metrů sledných chodeb), nenašly se na tomto dole větší úseky, které by bylo možné s úspěchem dobývat delší dobu. Ze sledovaných žil byl leštěnec olověný zjištěn jen na Druhé nepojmenované žíle, a proto také na této žíle, ale jen na krátkém úseku, byl dobýván.

Z Drkolnovské jámy byl také hnán překop k Švarcenberskému dolu, ale k propojení těchto dvou dolů nedošlo, neboť i průzkumná Zdabořská jáma, založená v roce 1857 pro nejjižnější průzkum březohorských žil, kterou tento překop v úrovni 2. patra Drkolnovského dolu procházel, byla pro naprosto nebilanční vývoj překřížených žil v roce 1857 uzavřena. K propojení (podle K. Valty) chybělo ještě 448 sáhů, tj. 900 metrů, ale s tím se nemůžeme ztotožnit, neboť za Zdabořskou jamou byl překop ražen ještě do vzdálenosti 583 metrů od Zdabořského dolu. Po Zdabořské jámě je dnes znatelný jen odval u lesíka Ševčiny, západně od Zdaboře a jižním směrem od dolu Drkolnov.

Jak již bylo napsáno, byl důl August chudý na stříbrné rudy - z tohoto dolu se získalo jen 276 kg stříbra. Vodní přítoky, hlavně pak na úrovni 2. patra, byly však vydatné. Proto také se důl brzy po jeho uzavření (v roce 1896) stal jedním z hlavních zdrojů pitné vody pro město Příbram. Voda byla čerpána na den vodním kolem, které mělo průměr 13 metrů a bylo poháněno vodou z horních struh. Toto unikátní vodní zařízení bohužel zůstalo pod zemí, protože jeho demontáž a opětná montáž by byla značně nákladná.

Důl František v Tisové u Bohutína byl zaražen v roce 1842 a měla být z něho důkladně prozkoumána žíla František, zjištěná ve štole ražené do Tisovské hory. Ani tento důl nesplnil očekávání a zjištěná žíla měla jen sporadický výskyt leštěnce olověného a blejna zinkového. Proto již v roce 1862 průzkumné práce na tomto dole byly přerušeny a důl uzavřen. Byl to jeden z mělkých dolů příbramské oblasti - dno jámy bylo jen 163,8 metru pod povrchem.

bohutin-5

Důl František - byl od svého počátku budován značně velkoryse, všechny stavby byly zděné a byl také velmi záhy vybaven novinkou, parním těžním strojem (jako druhý důl na Příbramsku), výřez z mapy z roku 1848

Podružného významu byly také šachtice Hamrovka, Bambas a Litavka v Havírně u Bohutína. Hamrovka, šachtice v blízkosti bývalého prvého hamru příbramské obce, byla prakticky jen pomocnou větrací jamou na Klementské žíle. Šachtice Litavka byla mělká průzkumná šachtice, která byla brzy opuštěna. K zaražení obou šachtic došlo v roce 1857, ale jen Hamrovka se dočkala v osmdesátých letech minulého století využití jako pomocná větrací jáma.

Z uvedeného výčtu dolů třetího rudného revíru zbývá popis dolu Řimbaba - tohoto zvláštního dolu, který za dobu své existence byl několikrát uzavírán a znovu prozkoumáván. Jeho založení předcházel povrchový průzkum příčnými rýhami a nehlubokými šachticemi. Při průzkumu byly zjištěny celkem čtyři rudné žíly, a proto po vyzmáhání staré štoly pod Kolenáčovským (Vysokopeckým) rybníkem, kterou měl tento důl být odvodňován a větrán, se v roce 1843 přistoupilo k zaražení hlavní jámy na Řimbabě. Nejbohatší žíly byly na tomto dole na křížení Hlavní Řimbabské žíly se Severozápadní žilou - místy byla mocnost leštěnce olověného až 0,5 metru a rudné žíly byly dobývány až po povrch. Proto také docházelo k negativním projevům dobývání i na povrchu, kde vznikly propadliny různé hloubky. Nejhlubší byly u Hořejšího Fialova mlýna - byla to prakticky příbramská propast o hloubce 67 metrů.

bohutin-6

Důl Řimbaba v podobě, jakou měl v době svého uzavření v roce 1900

bohutin-7

Výřez z mapy z roku 1910 nám ukazuje mohutný propad na Řimbabské severozápadní žíle, ke kterému došlo po ukončení zdejších prací

Nejbohatší úložky byly v úrovni druhého patra a s přibývající hloubkou rudní výplň slábla a na 9. patře tohoto dolu (v hloubce 270 metrů) nebyla žádná ze řimbabských žil dobyvatelná. Proto také došlo v roce 1900 k ukončení dobývacích prací na tomto dole a pro větrání byla udržována jen štola a jámový stvol od štoly na den. Rokem 1900 ovšem historie Řimbabského dolu nekončí.

Zarážku, výlom a pak i výstavbu největšího bohutínského dolu - nejdříve nazývaného Vysokopeckou šachtou a později dolem 25. únor - je popsána samostatně v další kapitole.

Výčet báňských prací v třetím rudném okrese by nebyl úplný bez popisu slavné Dědičné odvodňovací štoly, která byla a dosud je jednou z nejdelších odvodňovacích báňských štol na světě.

S ražbou této štoly se začalo již za života J.A. Alise v roce 1783 zmáháním staré dušnické štoly a její ražba byla ukončena 8. července 1859 prorážkou mezi doly Řimbaba a František. Ražba tohoto předlouhého díla trvala tedy 76 roků a délka odvodňovací štoly je 21.906 metrů. Začíná u dolu Štěpánka pod 2. patrem a s optimálním spádem je vedena k dolům František, Řimbaba, Drkolnov, Ševčiny, Marie, Prokop, Anna, Ferdinand, Jarošovka a vyúsťuje u železničního mostu u Trhových Dušník. Důl Vojtěch má pak samostatnou přípojku na tuto Dědičnou štolu. Důl 25. únor na tuto štolu napojen není, protože jeho ražba byla zahájena až za dvacet let po ukončení prací na této odvodňovací štole. Dědičná štola se od roku 1973 rekonstruovala, aby i po skončení hornické činnosti na březohorských a bohutínských dolech dále odváděla důlní vody z likvidovaných stříbrných dolů do prostor, kde tyto vody nezpůsobí žádné škody.

Velký význam pro bohutínské a příbramské dolování mělo také vodní hospodářství, vybudované v blízkosti Bohutína. Byly to dva mohutné báňské rybníky s důmyslně provedeným rozvodem vody až k jednotlivým dolům. Z rybníků pak byly pravidelně zásobovány jak vodotěžné stroje, tak i úpravny rudy. První z velkých rybníků se začal stavět u pramenů Litavky již v roce 1818 a jeho hráz byla dokončena v roce 1825. Rybník byl nazván po rakouském arcivévodovi Františku Karlovi, ale říkalo se mu a dodnes říká Lázský rybník. Při jeho výšce vody 13,9 metru u hráze je v něm zadrženo 925.300 kubíků vody. Tato vodní nádrž je nyní zdrojem pitné vody pro město Příbram.

Druhý rybník, který měl být největší vodní nádrží na Příbramsku, začal příbramský báňský úřad stavět v roce 1851 v blízkosti již vybudovaného Lázského rybníka. Rybník byl nazván po arcivévodkyni Žofii Žofínským rybníkem, ale říkalo se mu a říká dodnes Pilský rybník. Rybník stavěli bratři Kleinové v letech 1851 až 1853 a těsně po dokončení 22. června 1854 se po vydatných deštích naplnila hráz rybníka na výšku 16,2 metru a rybník se protrhl. Povodňová vlna pak způsobila velké hmotné škody i oběti na lidských životech. Nejvíce škod povodeň napáchala v Bohutímě a ve Starém Podlesí.

Oprava hráze pak trvala až do roku 1856 a v roce 1860 již při výšce 8 metrů u hráze rybníka se pod ní objevovaly prameny a rybník znovu propouštěl vodu. Prostor pronikání byl opraven, ale hráz Pilského rybníka se již nikdy nedočkala plného napuštění. Hráz, podle vyjádření odborníků, byla zčásti založena na propustných jílech a ty při větším tlaku propouštěly vodu. Proto výška vodní hladiny za hrází byla stanovena na 10,9 metru a voda odtékala přepadly do koryta Litavky. Dnes je také tato vodní nádrž zdrojem pitné vody pro město Příbram.

Doly Augusto-Štěpánského okresu se staly na dlouhá léta zdrojem obživy pro desítky rodin z Vysoké Peci, Havírny, Bohutína, Lázu, Vysoké, Třebska a Vranovic. Přesto až do roku 1880 nepatřily k produkčním dolům příbramského horního závodu, spíše naopak - ve většině případů na ně báňský závod doplácel a nikdo netušil, že rudné bohatství bohutínských žil přinese společenský užitek až koncem devatenáctého století a hlavně pak ve století dvacátém.

ZALOŽENÍ, VÝSTAVBA A PROVOZ DOLU 25. ÚNOR V BOHUTÍNĚ

V době, kdy většina březohorských dolů se přiblížila k světové tisícimetrové hloubce a důl Vojtěch již tuto hloubku překročil, začal se na hranicích vysokopeckého a kozičínského katastru hloubit nový důl. Důl byl nejdříve nazýván Vysokopeckým a podnět k jeho založení dal vrchní horní správce Antonín Hozák. Zaměřování dolu započalo v roce 1877 na pozemcích paní Ježkové z Kozičína, která se založením dolu nesouhlasila a prorokovala mu brzký konec. Slavnostní zaražení dolu "za hamrem" se konalo v neděli 1. června 1878, a bylo první velkou hornickou slavností konanou v Bohutíně. Průvod školní mládeže a horníků s úřednictvem v hornických slavnostních uniformách kráčel od bohutínského kostela k místu zarážky jámy, kde slavnostní výkop provedl šéf příbramského horního závodu rytíř Ignác Jeschke a další významné osobnosti příbramského horního závodu. Důl byl hlouben moderním způsobem a při rozpojování skály bylo používáno elektrického odpalování a dynamitu.

V roce 1880 byl na dole zabudován parní těžní stroj a kompresory pro výrobu stlačeného vzduchu. K výlomu hloubení bylo tehdy používáno vrtacích strojů Burleigh, Schramm a Fröhlich. Za dva roky po slavnostním výkopu a ukončení výstavby povrchových objektů se důl "světil". Důl dostal název Korunního prince Rudolfa a ten den byl opět slavnostní pro celé široké okolí Bohutína. Slavnost pojmenování dolu si nic nezadala s příbramskými hornickými parádami. Dokonce se i při slavnosti střílelo. Z Hůrky za bohutínským kostelem bylo vypáleno 22 ran z hmoždířů a po vysokopeckém rybníku projížděla slavnostně ozdobená loď řízená horníky ve slavnostních uniformách. Slavnost byla ukončena veselicí v bohutínských "drahách".

bohutin-8

Hamerská štola na mapě z počátku 19. století byla předchůdcem později poblíž založeného dolu Koruního prince Rudolfa

Při popisu technických novinek, které při hloubení doly byly použity, nepatřila k nim elektrická energie, přestože stříbrná huť již od roku 1886 měla provizorní elektrické osvětlení. Elektrifikace Bohutínského dolu II - jak byl také nový bohutínský důl nazýván - byla provedena mnohem později, až v roce 1929.

Rok 1892 se mohl stát stejně osudným pro důl Bohutín II, jako březohorská katastrofa pro Březové Hory. V tomto roce došlo k rozsáhlému omezení na tomto dosud pomocném dole jámy Bohutín I (Štěpánky) a strojní vybavení z tohoto dolu bylo převezeno na důl August v Drkolnově. Veškeré vydobyté rudy z dolu Bohutín II byly dlouhou podzemní cestou ručně i koňmi dopravovány ke Štěpánce a touto těženy na den a zpracovávány ve štěpánských úpravnách. K omezení provozu došlo především proto, že Hlavní Klementská žíla u pomocné jámy ztratila na mocnosti a nebylo rentabilní ji dobývat. Proto se začalo reálně uvažovat s uzavřením tohoto dolu.

bohutin-9

Mapa z roku 1882 zobrazuje budovy a pozemky dolu Rudolf v Bohutíně

Naštěstí o tři roky později byla hlubšími patry ze Štěpánky nalezena Klementská žíla v severním poli opět v bilančním vývoji a při styku žíly s dioritovým tělesem se leštěncová výplň měnila na antimonovou. To prakticky rozhodlo o další životnosti dolu Bohumín II (Rudolfka) a jáma se opět prohlubovala, a to jak hloubením, tak i komínováním od Štěpánských obzorů. V této době (v roce 1895) a v řadě dalších let již příbramský horní závod nebyl aktivní, neboť na světových trzích došlo k mimořádnému poklesu cen stříbra a bohaté leštěncové rudy, které byly dobývány na Březových Horách v "horních patrech", se v hloubkách od 900 metrů níže měnily na krušky, které byly na úpravně těžko upravitelné.

Na přelomu století bohaté rudy leštěnce olověného se prakticky nalézaly jen v Bohutíně, a to především u Rudolfky. Proto na tomto dole došlo v roce 1901 k výměně dřevěné těžní stolice za železnou. K těžnímu stroji byl pak přimontován tachograf systému Karlík. Od tohoto roku se také pravidelně zúčastňovalo záchranné družstvo z tohoto dolu cvičení se záchrannými přístrojí Giersbergovými. Tato cvičení se pravidelně konala v záchranné stanici na dole Vojtěch.

V roce 1903 byla na dole Bohutín II dobývána Klementská žíla od 10. k 18. patru a mezi 2. a 12. patrem se dobývalo několik krátkých visutých žil. Ležatý "couk" byl dobýván od 8. k 17. patru. Všechny žíly, kromě Klementské, neměly dobrou bilanční výplň a krátké bilanční úseky byly brzy vydobyty a žíly opuštěny.

Roku 1906 bylo učiněno zásadní rozhodnutí o další životnosti bohutínských dolů, a to především proto, že Klementská žíla u Štěpánky prakticky vyklínila. Byl proto z tohoto dolu ražen západní překop na 5. patře, a to až do vzdálenosti 669,5 metru od jámy. Na tomto překopu sice byly překříženy poruchy a žilky, ale žádné z nich neměly bilanční obsahy kovů. Překop, přestože již v 537 metrech od jámy překřížil dioritové těleso, byl hnán dále s předpokladem, že i u Štěpánky se v něm najdou bohaté úložky, jako u Bohutínu II. Také na Bohutíně II (Rudolfce) byl o šest roků později ražen, obšem hlouběji, na 17. patře západní překop do vzdálenosti 276 metrů od jámy, ale ani jím nebyly zjištěny rudné žíly.

bohutin-10

Důl Rudolf v roce 1898

Od roku 1909 se na Březových Horách začaly opakovat silné otřesy země, které byly často znatelné i na Bohutíně. Proto se v celém březohorském a bohutínském revíru přistoupilo k zasazování vyrubaných prostor a velká kubatura hlušin byla z povrchu odvážena zpět do podzemí.

Významným rokem v bohutínském dolování byl rok 1912. Toho roku došlo k zastavení těžby na Štěpánce a tím i k zastavení chodu úpravny na tomto dole. Skončilo tím podzemní převážení rudniny ke Štěpánce a ruda z dolu Bohutín II byla dovážena povozy do ústředních úpraven na Březových Horách.

Ruda byla odvážena "formany" z Březových Hor, Zdaboře, Lazce a Bohutína. Nejdříve byla ruda převážena v krytých vozech, které byly nazývány jednak truhly, a jednak - vozila-li se čistá ruda - "kvelovny". Vykládání rudy z těchto vozů bylo zdlouhavé, a proto začaly se používat otevřené čtvercové vozy, které se vysypaly pomocí zvedáků (heverem). Rudnina z Bohutína II byla sypána do zásobníků v blízkosti těžní jámy a na Březových Horách se sypala do zásobníku proti dolu Vojtěch. Zásobník u Vojtěšské jámy byl nazýván "Balkán".

První světová válka podstatně ovlivnila provoz celého dolu. Oproti březohorským dolům, kde pro nedostatek základních materiálů byl provoz omezován, byla těžba z bohutínského dolu zvyšována a dobývaly se především ty rudné zásoby, které měly vysoký obsah antimonu. Například v roce 1915 bylo z tohoto dolu vytěženo 560 tun antimonitu.

Nedostatek základního materiálu - uhlí, oleje na svícení, výbušnin - přinutil vedení příbramského důlního závodu hledat jiné materiály, které by jej alespoň zčásti nahradily. Tak místo kahanců na řepkový olej se v roce 1916 začaly používat ke svícení acetylénové lampy, místo dynamitu se používal nejdříve dynamon a později i tekutý vzduch, místo koňských potahů začaly na Březových Horách a i v Bohutíně jezdit dva nákladní automobily a pro osvětlení Štěpánky a tehdejší Rudolfky (25. únor) byla v roce 1917 pod Štěpánkou na "struhách" vybudována malá hydroelektrárna s Francisovou turbínou. V roce 1917 (jen v červnu) a v roce 1918 velmi často docházelo k zastavování práce na dolech, a to nejen pro nedostatek uhlí, ale především pro nedostatek potravin pro horníky a jejich rodiny. Přesto lze konstatovat, že zásobovací situace na bohutínském dole na konci války byla podstatně lepší než na Březových Horách, protože většina havířů pracujících na Rudolfce si vylepšovala tvrdý hornický chléb ještě prací na malých políčkách v okolí svých domků.

Bohutínský důl prakticky po celou první světovou válku patřil k nejproduktivnějším dolům příbramského horního závodu a v roce 1918 zachránil příbramský závod před úplným úpadkem. Vytěžilo-li se v roce 1910 na dole Bohutín II celkem 11.992 q rudy s obsahem 2.395,6 kg stříbra a 5.012 q olova, bylo to v roce 1915 již 23.782 q rudy s obsahem 4.500,2 kg stříbra a 11.724 q olova.

Těsně před první světovou válkou byla stará nevyhovující těžní věž nahrazena novou železnou věží.

bohutin-11

Důl Rudolf v roce 1921

Po vzniku Československé republiky byla správa příbramského horního závodu přímo na státním báňském ředitelství v Příbrami, které bylo řízeno ministerstvem veřejných prací. Z bývalých důlních okresů se stala tři důlní oddělení, řízená přímo dolovým odborem. Bohutínské doly - důl Bohutín I (Štěpánka) a důl Bohutín II (Rudolfka) byly zařazeny do třetího důlního oddělení. Důl Bohutín I přesto, že jím nebyla prováděna těžba, byl udržován v provozuschopném stavu a sloužil jako hlavní výdušná jáma a zároveň jako hlavní důl třetího důlního oddělení pro čerpání důlních vod. I za první republiky do doby, než byl zaveden na oba bohutínské doly motorový proud, byla voda z dolů zvedána starým vodosloupným strojem. Vody byly zdvihány ze 17. patra až na Dědičnou štolu.

K podstatnému technickému vylepšení dolu Bohutín II došlo v roce 1923, kdy do nové strojovny byl zabudován starý anenský těžní stroj, ovšem po důkladné generální opravě a modernizaci. Tento parní stroj byl v provozu na dole Bohutín II až do roku 1949 a byla jím těžena rudnina i z tisícimetrové hloubky. V době instalace opraveného těžního stroje byl důl hluboký již 760 metrů a s výkonějším těžním strojem se začal opět prohlubovat.

V roce 1923 došlo také k významnému rozhodnutí vedení báňského závodu - v úrovni 21. patra dolu Bohutín II, v hloubce 592 metrů pod povrchem, se z Klementské žíly severozápadním směrem začal razit překop - nejprve na Františkovu žílu a dále pak na žíly Řimbabské, a to především proto, aby se prozkoumala Severozápadní Řimbabská žíla, která až k 7. patru na dole Řimbaba měla bohaté úložky leštěncové rudy. Tato průzkumná akce byla prakticky torzem velké projektu, vypracovaného již v roce 1912 ing. Zdráhalem.

Projekt předpokládal spojení 25. patra Ševčínského dolu s 24. patrem dolu Bohutín II překopem o celkové délce 3.045 metrů a předpokládalo se, že ražba z obou stran bude trvat 8-9 let. Válečné události tento výborný projekt, který by dal odpověď, zda v hloubce okolo 800 metrů jsou další skryté zrudnělé žíly, znemožnily a k propojení bohutínských a březohorských dolů, vyjma Dědičné štoly, od té doby nedošlo.

V roce 1924 byly dobývací práce prováděny jak na jih, tak především na sever od bohutínské jámy. V tomto roce byly připraveny k dobývání a dobývaly se bloky na 17. patře v délce 250 metrů, na 18. patře v délce 170 metrů, na 19. patře v délce 123 metrů, na 20. patře v délce 321 metrů (na tomto patře také byly nejbohatší rudné úložky), na 21. patře v délce 326 metrů a na 22. patře v délce 352 metrů; pod 22. patrem došlo opět k vykliňování Klementské žíly a úsek pro dobývání byl jen 248 metrů, ještě horší situace byla toho roku na 24. patře, kde se dobyvatelný úsek ještě více zúžil.

K elektrifikaci bohutínského dolu dochází až v roce 1929. V tomto roce se v areálu dolu postavila transformační stanice a výroba stlačeného vzduchu a především čerpání důlních vod bylo prováděno již pomocí elektrického proudu.

Čerpací systém zůstal zachován i po elektrifikaci na dole Štěpánka, protože spády chodeb až k 17. patru byly k tomuto dolu. Na 17. patře a na 5. patře na Štěpánce byly vybudovány komory pro umístění čerpadel a staré chodby na těchto patrech se přeměnily na jímací chodby. Voda z nižších pater dolu Bohutín II se čerpala na úroveň 17. patra a po tomto patře byla vyčerpaná voda převáděna potrubím k dolu Štěpánka. Všechny vyčerpané vody byly pak čerpány na Dědičnou štolu. Tento čerpací systém zůstal zachován až do zřícení výdřevy na jámě Štěpánka v roce 1971.

K modernizaci kotelny na dole Bohutín I (Štěpánka), nebo také nově Dole generála Štefánika, jak se tento důl jmenoval po tragickém úmrtí tohoto generála, došlo v roce 1934, kdy zastaralé kotle byly nahrazeny kotli strmotrubnatými, v nichž docházelo k rychlému vývinu páry. Také zauhlování, včetně skladovacích prostorů, bylo mechanizováno.

 Na modernizaci kotelny navázala modernizace dopravy rudnin z Bohutína do centrální úpravny na Březových Horách. Z předložených tří návrhů, které měly nahradit nevyhovující dopravu koňskými potahy, byl realizován návrh na zřízení lanovky z dolu Štefánik na centrální úpravnu s tím, že tato lanovka při návratu košů do Bohutína bude přivážet pro bohutínskou kotelnu uhlí. Další návrhy - doprava rudnin nákladními auty a doprava rudniny úzkokolejnou drahou - ztroskotaly na vysokých pořizovacích nákladech a především u automobilové dopravy na výši nákladů, které by vznikaly při četných opravách nákladních automobilů.

Stavba lanovky začala v dubnu 1935 a již 13. října toho roku se zahájil provoz na úpravně na uhelné větvi. Zkušební jízda v celé délce lanovky byla pak provedena 9. listopadu večer, kdy celou trasu projel vozík se zapálenými hořlavinami, aby byl vozík v celé délce trati dobře viděn.

Vlastní provoz jak uhelné, tak rudné trasy, byl od 27. prosince 1935 až do 11. listopadu 1970, kdy došlo k zhoubnému požáru poháněcí stanice a lanovka byla tím vyřazena z provozu.


Některé technické údaje o tomto dopravním zařízení:

Délka lanové dráhy od šachetní budovy v Bohutíně k hlavní pohonné stanici na Březových Horách byla 3.300 metrů;

    • pomocná lanová dráha od hlavní pohonné stanice k rudným zásobníkům měřila 50 metrů;
    • uhelná větev lanovky od starých rudných jímek u Vojtěšského dolu k pomocné lanové dráze měřila 120 metrů;
    • uhelná větev lanovky v Bohutíně od koncové stanice v Bohutíně na uhelné jímky skladiště uhlí byla dlouhá 30 metrů;
    • železobetonové zásobníky rudy v Bohutíně měly užitečný obsah 300 tun;
    • napínací mezistanice mezi Bohutínem a Březovými Horami byla ve vzdálenosti 1668 metrů od Bohutína;
    • rychlost vozíku (koše) byla 2,1 m/s, odstup vozíků 100-110 metrů, váha naplněného vozíku 420 kg rudnin nebo 160 kg uhlí;
    • výkon lanovky byl 30 tun rudniny za hodinu nebo 11 tun uhlí;
    • nosné lano spirálové konstrukce sestávalo z 19 drátů (po 5,2 mm), nosnost v přetržení byla 56.490 kg (pětinásobná bezpečnost);
    • tažné lano - šestipramenné, bylo složeno ze 42 drátů, pevnost v přetržení činila 17.850 kg (třináctinásobná bezpečnost).     

Po uvedení lanovky do provozu byla tato v provozu každý druhý den, protože její výkon byl dvojnásobný v poměru k těžbě dolu Štefánik. Toto moderní technické zařízení bylo budováno pod vedením ing. J. Auera, který kromě této akce měl velkou zásluhu i na modernizaci březohorských strojnických dílen. Popis zařízení lanovky je zde popsáno detailně proto, že toto zařízení bylo zcela demontováno a jeho popis uvedený v knize K. Valty "Po stopách utrpení a slávy hornictva na Příbramsku" vydané roku 1936, je pro nepatrný počet existujících výtisků dnes těžko dostupný.

bohutin-12

Lanovka Bohutín - Březové Hory, postavená v roce 1935

Stejně jako březohorské doly i bohutínský důl Štefánik dosáhl, ovšem mnohem později (1. září 1935), svislé hloubky od zemského povrchu 1000 metrů. Tehdy měl důl Štefánik (tak se jmenoval až do roku 1953) otevřeno 29 pater a na dole pracovalo 200 dělníků, 13 dozorců a strojníků.

V roce 1930 také došlo k modernizaci těžního zařízení na dole Štěpánka. Parní těžní stroj byl nahrazen elektrickým těžním strojem - v té době jediným v příbramském rudném revíru. Tento těžní stroj měl být používán hlavně jako havarijní těžní stroj při nouzovém výjezdu mužstva dolu Štefánik. Také tento těžní stroj byl v provozu až do 10. 6. 1971 - do havárie jámové výdřevy.

V době tisícimetrové hloubky také dochází k podstatnému snížení kubatury hlušinového odvalu, neboť hlušina je odvážena na výstavbu silnice mezi Bohutínem a Příbramí.

Poměrně pozdě, po zarážce překopu na 21. patře na řimbabské žíly, dochází v roce 1935 k překřížení Hlavní Řimbabské žíly a Severozápadní Řimbabské žíly. Hlavní Řimbabská žíla i na tomto patře neměla rudnou výplň, pouze krátký úsek na styku se Severozápadní Řimbabskou žilou byl zrudněn. Zato Severozápadní Řimbabská žíla, dříve také nazývána "První ležatá", byla zrudnělá a byla sledována na délku 320 metrů. Na této žíle byly také založeny dobývky, ale práce v dobývkách byly velmi obtížné, neboť žíla byla vzdálena od těžné a větrací jámy 1200 metrů a větrání bylo jen přirozené. Proto se v roce 1942 přistoupilo k propojení 21. patra se starou jamou Řimbaba. Ta v té době byla ještě zatopena až na úroveň štoly a "celík" rostlé skály mezi 9. patrem dolu Řimbaba a 21. patrem dolu Štefánik byl 325 metrů.

Propojení bylo prováděno jednak ražbou komína z 21. patra a jednak hloubením z 9. patra dolu Řimbaba. Aby bylo možné provádět hloubení z 9. patra, musela se předtím vyčerpat voda ze zatopené Řimbaby, jámový stvol musel být vystrojen a vyzmáháno a vystrojeno celé 9. patro tohoto dolu až na křížení Hlavní Řimbabské žíly se Severozápadní Řimbabskou žilou. Nad starou ohlubní jámy Řimbaba se pak v roce 1943 vztyčila dřevěná těžní věž vysoká 14 metrů s osou lanovnic v 11 metrech. Zároveň byla postavena strojovna a provedena montáž elektrického těžního stroje, který byl v provozu až do konce činnosti této šachty do 80. let. Po druhé světové válce, v roce 1946, pak ještě komplet těžního zařízení doplnila nová trafostanice. Propojení 21. patra Severozápadní Řimbabské žíly s 9. patrem dolu Řimbaba komínem a dvěma hloubeními bylo velmi obtížné - komín byl ražen klasickým způsobem na výšku 170 metrů, a proto chůze k jeho čelbě a i větrání tohoto komína činily značné potíže a značně prodlužovaly postup prací.

Přitom ještě z tohoto komínu byly raženy průzkumné sledné chodby, aby se zjistilo, zda zrudnění pokračuje i mimo profil komína. Také hloubení ražené z 9. patra - z kříže Severozápadní Řimbabské žíly a Hlavní Řimbabské žíly - kladlo vysoké nároky na fyzický i psychický fond všech horníků, kteří tuto práci prováděli. Hloubilo se malým vzduchovým vrátkem a první ražené hloubení bylo 90 metrů hluboké. Z toho pak se provedlo 65 metrů sledné chodby po žíle a pokračovalo druhé hloubení 65 metrů hluboké. Obě báňská díla na Severozápadní Řimbabské žíle, která značně přispěla k poznatkům o obohacení této žíly od -400 metrů až k 21. patru, byla propojena až v listopadu 1949. Přitom bylo známo, že leštěncová a sfaleritová výplň na 21. patře nekončí, ale naopak v mocnosti od 30 do 50 cm pokračuje do větších hlubin. Propojením komínu u hloubení byly sice známy nové rudní zásoby pro důl Štefánik, ale způsob jejich exploatace zůstával nevyřešen.

Bylo zpracováno několik návrhů na těžbu, z nichž jeden - revírníka Jindřicha Procházky z Vysoké Pece - na základě detailních znalostí řimbabských žil řešil těžbu bilančního bloku Severozápadní Řimbabské žíly novou těžní jámou v lazeckých jamkách a autor návrhu také navrhoval, aby jméno dolu bylo po prostoru, kde nový důl měl stát, tj. důl Jamka. Tento návrh nebyl realizován, přestože v něm byla řada velmi dobrých technických myšlenek a řešení. Zůstane proto tento návrh zpracovaný detailně na padesáti hustě popsaných stránkách formátu A3 jen archívním dokumentem pro další generace.

V roce 1938 po mnichovském diktátu přišlo do Příbrami i Bohutína mnoho havířů ze zabraných území na severu Čech. Ti pak především hledali pracovní příležitost na dolech. Mnoho z nich bylo proto zaměstnáno na údržbě a opravách. V letech 1940-1945 se prakticky provedla generální oprava a tím obnova Dědičné štoly a ve štole v celé délce byly zabudovány příčné kolejničky pro chůzi.

Na hlavním bohutínském dole Štefánik se na začátku druhé světové války pokračovalo v dobývacích pracích od 21. na 26. patro, na spodních patrech pak se prováděl průzkum a příprava. Na povrchu i v jámě byla učiněna nutná opatření, aby zabudovaný parní stroj mohl těžit rudniny až z 30. patra.

Zároveň se znovuotevřením jámy Řimbaba se v červenci 1942 zahajuje práce s hloubením nového průzkumného dolu v bohutínském revíru, který dostal název po prostoru, kde byl budován - důl Hůrka. Tímto průzkumným dolem měla být těžkým báňským průzkumem ověřena rudnatost Hůrecké žíly. Tato žíla v minimálním rozsahu byla hornicky zkoumána již v polovině devatenáctého století. Průzkumný důl byl založen v místě velmi příznivém pro hlubinný důl, na náhorní rovině, nad bohutínským kostelem. Vlastní hloubení jámy bylo prováděno ve čtvercovém profilu 3 x 3 metry. Byla to prakticky první čtvercová jáma v příbramském revíru, neboť všechny ostatní mají buď obdélníkový nebo soudečkový profil. Jáma měla otevřené dva horizonty po padesáti metrech a včetně jámové tůně byla hluboká 104 metry. Dobrá, dobyvatelná ruda tímto průzkumným dolem nebyla zjištěna, byl to jen sporadický výskyt leštěnce olověného, a proto 31. ledna 1948 byl důl pro negativní výsledek průzkumných prací uzavřen.

S koncem války v květnu 1945 dochází k velkému rozvoji hornictví v naší republice a centrem rudného hornictví se stává opět Příbram, kde je v dubnu 1946 zřízeno centrální ředitelství rudných dolů a tuhových závodů.

Hned po okupaci jsou zpracovány plány na rozvoj a těžbu surovin barevných kovů a tím i zákonitě na modernizaci všech rudných dolů. Tato opatření velmi pozitivně ovlivnila a další životnost dolu Štefánik v Bohutíně. Proto již v červenci 1946 je detailně na tomto dole posuzováno stávající parní těžní zařízení a na základě provedené expertizy byl přijat a od roku 1947 realizován návrh na výstavbu nového těžního zařízení. Tento návrh řešil především pokračování těžebních prací pod hloubkou 1000 metrů a nepřerušení těžby na tomto dole při výstavbě nového těžního zařízení. Jeho autorem byl báňský znalec dr. ing. Smrž z Kladna. Projekt strojní části zpracoval ČMZ n.p. (ČKD Praha) a projekt stavební firma Lanna Praha.

Místo parního těžního stroje byl ČKD vyprojektován a v roce 1949 zabudován těžní stroj soustavy Koepe s pudným kotoučem o průměru 400 cm, poháněný asynchronním motorem 280 kW, přes převodovou skříň s redukcí 1:8,47. Nový těžní stroj byl umístěn do železobetonové věže nad jámou. Železobetonová konstrukce byla zvolena proto, že v místě zakládání byly stísněné poměry. Tato nová těžní věž byla v podstatě dvoupatrovou strojovnou o výšce 37,5 metru nad ohlubní jámy, s třemi štíhlými a jedním mohutným dutým pilířem, který je vstupní věží se schodištěm a osobním výtahem. Stabilita celé stavby je zajištěna tím, že od vstupní věže dvěma k sobě kolmými směry jsou vytvořeny nosné stěny, opřené o sousední pilíře. V horním patře strojovny je pudný kotouč, převodová skříň, motor a brzda. Ve spodním patře je odtlačný kotouč o průměru 350 cm a kompresorová stanice. Půdorysný rozměr horního patra je 10 x 13 metrů a světlá výška strojovny je 6,1 metru. Prostor strojovny byl řešen s ohledem na daný minimální obestavěný prostor a vlastní výška strojovny požadavkem, aby spodní hrana stropu, nesoucího pudný kotouč, byla tak vysoko nad stávajícími lanovnicemi, že ani konstrukční výška podpůrného lešení a bednění neohrozí a neporuší trvalý provoz starého těžného zařízení. Tato stavba byla první velkou stavbou rudného hornictví ČSR v dvouletém plánu.

bohutin-13

Důl Rudolf v roce 1955

Na pudném kotouči je zavěšeno ocelové těžní lano konstrukce Herkules o průměru 34 mm a pod klecemi je ocelové ploché desetipramenné vyrovnávací lano. V jámě jezdí ocelové dvoupatrové klece (dvě) pro 1 vůz v etáži, o užitečném zatížení 1000 kg, rychlostí 10 m/s při těžbě a 6 m/s při jízdě mužstva. Vlastní váha dvoupatrové klece je 1650 kg. Výstavbu železobetonové věže provedly Stavební závody Praha. Pro nové těžní zařízení byly na všech těžebních patrech zabudovány místo stavítek ručně ovládané sklopné můstky a byla také zřízena elektrická rázová signalizace. Tím se důl Štefánik stal nejmodernějším dolem centrálního ředitelství rudných a tuhových dolů v Čechách a na Moravě.

Po ukončení prací na těžním zařízení na dole Štefánik se přistoupilo k prohloubení jámy Štěpánka, která i po zastavení těžby v roce 1912 byla neustále udržována v provozuschopném stavu, a to především jako druhá útěková cesta z dolu Štefánik. V roce 1951 se začalo s přibírkou boků v boční straně náraziště na 17. patře dolu Štěpánka a ve vystřeleném prostoru se zabudoval hloubicí vrátek. Těžba materiálu z hloubení byla prováděna přes prostor lezného oddělení, aby ze 17. patra bylo možné ve vozících nastřílenou rudninu odtěžovat na povrch dolu Štěpánka. Hloubicí práce na tomto dole prováděli hlubiči bývalého podniku Baraba, který pak přešel pod správu Báňských staveb n.p. se sídlem v Teplicích v Čechách. Hlubičské práce zahájené v roce 1951 na kótě -449,9 metru byly skončeny v roce 1953 na kótě -665,3 metru, která byla počvou náraziště na 22. patře. Při hlubičských pracích byla zároveň zaražena náraziště, a to na patrech 19, 20, 21 a 22.

Po ukončení hloubení se urychleně přistoupilo k propojení Štěpánky s dolem 25. únor po 22. patře. Pomocí rychloražeb k němu došlo již v září 1954. Při ražbě sledné byly nalezeny nové bohaté úložky leštěnce olověného na Klementské žíle v blízkosti dolu Štěpánka. To podstatně prodloužilo životnost dolu 25. únor v Bohutíně. Přejmenování dolu Štefánik na důl 25. únor se konalo v únoru 1953.

Další prohlubování jámy Štěpánka pokračovalo až od roku 1956, a to stejným způsobem, jako při prohlubování ze 17. na 22. patro - přes lezné oddělení. Při tomto prohlubování nebyly již prováděny zarážky na jednotlivých patrech, ale jáma se prohloubila bez styků až na 26. patro do hloubky 864,1 metru pod ohlubní jámy.

Souběžně s výstavbou nové těžební kapacity na dole 25. únor se v blízké Vysoké Peci staví bytové jednotky pro zaměstnance dolu a především se provádí výstavba nového hornického učiliště. Praxe hornických učňů byla prováděna na 29. patře šachty Vojtěch na Březových Horách a na 21. patře dolu 25. únor v nejsevernější části Klementské žíly, kde zároveň byla prováděna příprava pro intenzívní těžbu řimbabských žil.

Samostatným učňovským dolem se měl stát důl Řimbaba. Od roku 1950 se na tomoto dole začaly stavět šatny a dílny a začalo se připravovat 9. patro pro výcvik učňů. Pro nedostatek vhodných pracovišť a nemožnost umožnit tak učňům vyšší výdělky předalo v roce 1956 Odborné učiliště Rudných dolů tento důl střední průmyslové škole hornické v Příbrami pro praktický výcvik žáků studijních oborů hornictví, geologie a důlní měřičství. V rámci osnov praktického výcviku prováděli žáci třetích a čtvrtých ročníků předepsané hornické práce zmáhání, budování výztuže a výstroje důlních děl. K ukončení výuky na tomto dole došlo v roce 1971, kdy dolu Řimbaba bylo znovu použito jako hlavní výdušné jámy dolu 25. únor v Bohutíně. Řimbaba se také v roce 1964 dočkala nové ocelové věže, která nahradila původní dřevěnou těžní věž, která vlivem počasí i výdušných větrů neměla již statické hodnoty, které jsou požadovány pro každé těžní zařízení.

bohutin-14

Výkres nové těžní věže pro důl Řimbaba z roku 1942

Na dole 25. únor v padesátých letech dvacátého století byla již hlavní jáma hluboká 1199,4 metru a z jámy otevřeno 33 pater. Stejně jako v mělkých patrech, i v "hloubkách" se opakovala geologická situace ve zrudnění. Mocné partie leštěncové rudy střídaly hluché úseky a naopak. Velmi bohaté úložky byly na 27. patře, kde byly dobývky v délce 550 metrů; ale již na 28. patře byla délka dobývek jen 400 metrů a na 29. patře z vysledovaných 1000 metrů Klementské žíly se dobývalo jen 350 metrů. Na nejlepší úložky se pak přišlo na 30. patře, kde došlo k opětnému čočkovitému nabohacení žíly a těžený úsek se prodloužil na 1000 metrů. Nejvíce byla zrudněna nejsevernější část Klementské žíly. V roce 1957 byla jižní čelba na 30. patře prodloužena až pod důl Štěpánka. Tato průzkumná akce měla ověřit hloubkový vývoj Klementské žíly mezi jámou 25. únor a Štěpánkou. Zjistilo se však, že rudný sloupec těžený mezi 19. a 27. patrem do hloubky nepokračuje, jak to již naznačilo i 26. patro.

Na 30. patře v druhé polovině šedesátých let je ražen severovýchodní překop až na řimbabské žíly, jenž měl potvrdit pokračování řimbabských žil do hloubky. Na tomto patře byla nalezena slabá antimonitová žíla a řimbabské žíly v nebilančním vývoji.

Také na 31. patře byla Klementská žíla v dobrém vývoji a sledných chodeb zde bylo vyraženo 1150 metrů, bilanční však je dlouhý již jen 800 metrů.

Zato geologická situace na 32. patře byla již komplikovaná, neboť Klementská žíla se roztříštila, ale přesto i na tomto patře bylo několik kvalitních úseků, které byly na celou výšku patra vytěženy.

Na 33. patře došlo k velkému roztříštění Klementské žíly a sledné práce na tomto patře byly daleko obtížnější, než na horních patrech. Přesto byly ověřeny a vytěženy dva bilanční bloky.

Proto se již nepokračovalo v prohlubování hlavní bohutínské jámy a pro další sledování Klementské žíly v hlubších horizontech byla na 33. patře zaražena v roce 1956 slepá jáma Eduard. Ta byla postupně prohloubena až na 36. patro v hloubce 1349 metrů. Nejvíce průzkumných chodeb v této slepé jámě bylo provedeno na 34. patře, kde bylo vyraženo na Klementské žíle celkem 1.710 metrů. Těmi byl zjištěn jen jeden padesátimetrový blok, který měl bilanční zásoby. Bilanční blok byl zjištěn v nejsevernějším křídle žíly, ale jeho vydobytí nebylo prováděno, protože neúměrné náklady na ražbu komína, rekonstrukci větracích cest a na horizontální i vertikální dopravu slepou jamou Eduard převýšily limitní náklady na kovy, které v bilančním bloku byly zjištěny.

Sledné práce na 35. patře byly prováděny jen v omezeném rozsahu. Na tomto patře bylo vyraženo jen 165 metrů překopů a chodeb, a protože výsledek byl naprosto negativní, průzkumné práce byly zastaveny a jáma se prohloubila na úroveň 36. patra. Z tohoto nejhlubšího patra bylo vyraženo jen 12 metrů překopu a další sledné práce na tomto horizontu byly zastaveny. Náklady na provádění geologických prací na slepé jámě Eduard byly značně vysoké a bez nejmenšího efektu. Proto již v roce 1959 byla tato průzkumná jáma dána do mokré konzervace. Náraziště i zhlaví této průzkumné jámy nebylo zajišťováno klasickou výztuží, ale poprvé u Rudných dolů n.p. Příbram se zde toto prostorové dílo vyztužilo svorníkovou výztuží v kombinaci s dřevěnými hranoly, které u boků horniny přidržovaly šrouby svorníků.

Negativní vývoj zrudnění v hlubokých patrech na Klementské žíle přiměl vedení dolu 25. únor k rozvinutí porubní fronty na Severozápadní Řimbabské žíle, a to především pod 21. patrem. Rudné zásoby se zpřístupnily slepou jamou, zaraženou v roce 1956. Zarážka i hloubení bylo prováděno nejdříve vzduchovým vrátkem a později vrátkem 2H900. Při průzkumu 22. patra byly zjištěny opět velmi bohaté úložky se zrudnělým úsekem 330 metrů a užitková výplň rudné žíly pokračovala do hloubky. Započalo se proto s výstavbou strojovny a s výstavbou ocelové těžní věže. Stejně jako prostory vrátkovny s náražím na 33. patře slepé jámy Eduard, byla i strojovna a lanový komín slepé jámy Řimbaba vyztužena svorníkovou výztuží.

bohutin-15

Mapa dobývek Řimbabské severozápadní žíly - konečný stav

Jak těžní věž, tak strojovnu řešil projekčně útvar generálního projektanta n.p. RD Příbram. Tento útvar také vypracoval projekt nového sociálního zařízení, které na povrchu dolu 25. únor bylo postaveno v letech 1962-1964. Vlastní budova sociální zařízení je řešena ze čtyř částí - čisté a špinavé šatny se zádveřím, lampárny, přístavku a spojovací chodby. Při budování sociálního zařízení se již provedla stavba elektrické lampovny se samoobslužnými stojany. Použitím elektrických hlavových lamp na Bohutíně skončila padesátiletá historie karbidových lamp - nejdříve na bohutínském dole a o několik roků později i na Březových Horách. Dále byl vybudován nový vodovodní řád z Kozičína na důl 25. únor, provedena rekonstrukce stávající kotelny pro vytápění sociálního zařízení a ohřev vtažných větrů, venkovní kanalizace a čistící stanice odpadních vod, vozovka a terénní úpravy.

Již v roce 1952 dochází k mechanizaci nakládání rubaniny na průzkumných předcích. Místo krací a trok se postupně na všech předcích začala rubanina nakládat důlním nakladačem NL-12-V a ruční dopravu vozíků od čelby k nárazišti nahradily akumulátorové důlní lokomotivy ALD-2, nazývané také Vlasta. Na dobývkách zastaralé vrtačky EDK-60 byly postupně nahrazovány vrtačkami řady VK-21 a VK-24. Dobývací metody také doznaly podstatné změny. Ruční odvážení rudniny kolečkem do sýpu bylo nahrazeno škrabákovými vrátky a v blocích, kde byla soudržná hornina, se úplně uplatnila nová dobývací metoda na skládku.

V šedesátých letech začal také energický boj proti prašnosti, neboť právě bohutínský diorit působil na plíce bohutínských havířů přímo zhoubně. Veškeré vrtání jak na dobývkách, tak i na sledných chodbách, bylo prováděno s vodním výplachem a zavedlo se především umělé větrání celého dolu. Systém umělého větrání, uvedeného do chodu v roce 1965, byl diagonální, s jedním ventilátorem tlačným, který je hlavním ventilátorem celého dolu, a s několika pomocnými ventilátory na výdušné straně - jak u dolu Štěpánka, tak na dole Řimbaba. Toto větrání bylo nepřetržitě v chodu až do havárie dolu Štěpánka v červnu 1971.

bohutin-16

Náraziště slepé jámy Řimbaba na 21. patře s osádkou v roce 1967

Hlavní ventilátor byl zabudován na větracím komíně u jámy 25. únor (FO4 - 13,5 m3/s). Pomocné ventilátory na výdušné straně u jámy Štěpánka byly typu DLN-1000 (4,5 m3/s) na 17., 19. a 24. patře, u jámy Řimbaba byl také ventilátor DLN-1000 umístěný na 7. patře této jámy.

Po havárii jámy Štěpánka již nebyla obnovena funkce větrání touto jamou, neboť několika závaly zde došlo ke stagnaci větrného proudu. Zůstaly ještě nevytěžené dva velmi dobré bloky na jihu Klementské žíly na 24. patře. Proto po havárii se stal jediným výdušným dolem důl Řimbaba a důlní pole bylo rozděleno na dva větrní úseky.

První větrní úsek ovětrával Klementskou žílu mezi 24. a 19. patrem. Čerstvé větry byly přiváděny po 24. patře dolu 25. únor a výduchy byly odváděny přes 23. a 22. patro na 21. patro do oblasti k slepé jámě Řimbaba, od té komíny k jámě Řimbaba a tou pak na povrch. Druhý větrní úsek ovětrával pracoviště Severozápadní Řimbabské žíly od 21. patra na 26. patro, z něhož výdušné větry proudily komíny na 21. patro, kde se spojily s výdušným proudem z Klementské žíly a společně s ním stoupaly jamou Řimbaba na den. Všechny dobývky byly ovětrány průchozím větrním proudem. Pouze čelby průzkumných děl byly ovětrávány separátně lutnovými tahy s elektrickými ventilátory LU-440-E a LU-500-E.

Na ohlubní jámy Řimbaba byly pak zabudovány dva výkonné elektrické ventilátory typu LU-630-E/II, které v případě jakékoliv havarijní situace ve větrání na dole 25. únor mohly být reverzovány, to znamená, že chod ventilátorů mohl být opačný a dolem Řimbaba do oblasti řimbabských žil a pracovišť na Klementské žíle do 24. patra mohl proudit čerstvý vzduch.

V šedesátých letech došlo postupně k vydobytí nejbohatších bloků bohutínského ložiska a stejně jako na Březových Horách i bohutínský důl začal dobývat chudší rudy Klementské žíly. Jejich dobývání však podstatně omezilo vládní usnesení z roku 1965, které stanovilo limitní náklady na výrobu jednotlivých koncentrátů kovu. Tyto limitní náklady byly stanoveny podle progresívních světových cen, a proto i na bohutínském dole došlo k podstatné redukci uvažovaných rudných zásob k vytěžení. Navíc tuto nepříznivou situaci zkomplikovaly dvě velké provozní havárie na začátku sedmdesátých let.

bohutin-17

Náraziště slepé jámy Eduard na 33. patře s osádkou v roce 1965

bohutin-18

Stavba tvárnicové klenby na 30. patře - rok 1961

V listopadu 1970 došlo ve večerních hodinách ke zhoubnému požáru poháněcí stanice lanovky na Březových Horách a tím i k vyřazení lanovky z provozu. Pro nákladnou opravu i pro nedostatek náhradních dopravních nádob a i s přihlédnutím k nedostatečnému výkonu lanovky nebyla již poháněcí stanice lanovky obnovována a rudnina z bohutínského dolu byla odvážena nákladními auty na březohorskou úpravnu.

Ještě větší pohromou byla havárie v jámovém stvolu dolu Štěpánka. K té došlo v ranních hodinách (5 hodin 45 minut) dne 10. června 1971. Seismické stanice na Březových Horách i na zdejších Uranových dolech v tu dobu zaznamenaly horský otřes. Jednalo se o zvláštní druh havárie (došlo ke zřícení dřevěných věnců a průvodnic od 2. na 17. patro), kterou se dlouhou dobu zabývala řada odborných pracovníků. Hlavní příčinou byl horský otřes a podle B. Černíka mohlo s největší pravděpodobností při otřesu dojít k prolomení dobývek Klementské žíly mezi 8. a 9. patrem, v místech, kde dobývky této žíly procházejí jámovým stvolem. V těchto místech neměly být dobývky zasazeny a jáma od dobývek byla oddělena jen betonovými deskami. Protože rok 1971 byl mimořádně bohatý na srážky, mohla se za betonovými deskami nahromadit voda s drobným materiálem a ta po uvolnění desek horským otřesem v několika vteřinách značnou kinetickou energií zničila jámovou výztuž i výstroj. Tento názor podporuje i značné množství drobného materiálu, nahromaděného na 11. patře dolu Štěpánka. Havárie výztuže i výstroje vyřadila jámu z provozu. Tím také došlo k havárii výtlačných řádů v této jámě a k přerušení čerpání důlních vod z celého bohutínského dolu, neboť ten měl vybudované hlavní čerpací stanice a výtlačné řády u dolu Štěpánka.

Změna v čerpacím systému musela nastat okamžitě, aby nedošlo k zatopení dolu 25. únor. Malé přítoky vod na úrovni 33. patra byly shromažďovány do jímky o obsahu 20 kubíků na tomto patře a do jímky byly také čerpány vody z volné hloubky hlavní těžní jámy a voda od ohlubně slepé jámy Eduard. Voda z této jímky byla postupně přečerpávána na 31., 26. a 22. patro. Z 22. patra od jámy 25. únor byla voda čerpána k vybudované čerpací stanici na 17. patře na dole Štěpánka potrubím o průměru 100 mm, kde byla jímána do jímky o obsahu 300 kubíků. Ze 17. patra byla voda dvěma čerpadly čerpána zpět k dolu 25. únor a pak k 9. patru, kde se pro havarijní účely zřídila vodní jímka o obsahu 50 kubíků. Z 9. patra se potom voda čerpala na povrch pod odval, kde potom voda vytékala do rybníku Pecovák. Toto havarijní opatření podstatně snížilo přítoky vody na Dědičné štole u Bohutína a snížila se dodávka pitné vody do sítě příbramského řádu. Proto začátkem roku 1973 se po druhém patře od dolu 25. únor ke Štěpánce na počvu chodby položilo potrubí 150 mm a vody čerpané z 9. patra byly tímto potrubím dopravovány na Dědičnou stolu u dolu Štěpánka. Tento čerpací systém od 26. patra byl v této podobě v činnosti až do konečné likvidace bohutínských dolů.

Poslední velkou průzkumnou akcí, od které se očekávalo, že při ní budou zjištěny rudné zásoby velkého objemu na Hůrecké žíle, byla ražba překopu nejdříve na Novou žílu nazvanou později Kotkovou žilou a poté na Hůreckou žílu. Tato velká průzkumná akce byla zahájena v roce 1974. Výsledky průzkumných prací však nebyly takové, aby bylo možné na základě jejich pozitivních výsledků uvažovat o otevření nové jámy na Hůrecké žíle. V únoru 1978 byl sice nalezen krátký zrudnělý úsek ale ostatní stovky metrů měly jasně nebilanční charakter. Tyto průzkumné práce byly prováděny na úrovni 23. patra v hloubce 694 metrů pod ohlubní jámy 25. únor, a to proto, že po vydobytí bilančních úseku na Klementské žíle pod 26. patrem, se přistoupilo k první etapě likvidace bohutínského revíru.

Po schválení likvidačního plánu se k vlastní likvidaci přistoupilo 1. června 1972. Spočívala v kompletní demontáži elektrovodů, větracích luten, ventilátorů, signalizace, kolejových rozvětvení, světelných armatur a čerpadel od 33. patra na 27. patro. Výztuž a výstroj v jámovém stvolu nebyla demontována. V jámovém stvolu byl vybudován pod 26. patrem nárazníkový rošt a poté se přistoupilo ke krácení těžného i vyrovnávacího lana. Další velkou akcí při první etapě likvidace bylo přebudování čerpacího systému.

Z 26. patra se stalo konečné patro dolu 25. únor, a proto se zde vybudovala čerpací stanice, zhotovila se betonová hráz mezi jámou 25. únor a jámou Štěpánka, zabudovala se dvě pomocná čerpadla v jámové tůni a zabudoval se také transformátor o výkonu 80 kVA. Betonová hráz na 26. patře se budovala proto, aby zde vznikla dostatečná jímací kapacita pro vody jak z jámové tůně, tak i z přítoků na 26. patře. Způsob čerpání vod nad 26. patrem zůstal stejný jako po havárii dolu Štěpánka. Likvidované prostory se vodou zatápěly déle než dva roky.

Báňské práce po roce 1972 - kromě již popsaných velkých průzkumných akcí - spočívají v dobývání bilančních bloků především na Severozápadní Řimbabské žíle. Kromě toho pracovníci dolu začali zajišťovat zásobování Příbrami pitnou vodou. Nejdříve byla rekonstruována jáma Drkolnov, a to v takovém provedení, aby bez větších oprav bylo možné z ní čerpat vodu po dobu padesáti let. Dřevěná výztuž v jámovém stvolu byla vyměněna v délce 90 metrů za železobetonové desky, ocelové žebříky a separátní lutnový tah až na úroveň 2. patra. Zároveň byla zajištěna automatika čerpání důlních vod v této jámě. Po ukončení rekonstrukce jámy Drkolnov se obdobným způsobem rekonstruovala i Stará jáma ve Třebsku a naposled byla prováděna nejrozsáhlejší rekonstrukce jámy č. 7 také ve Třebsku. U této jámy kromě výměny výstroje bylo nutné provádět i zajišťování boků jámy betonovou výztuží. Provedením rekonstrukce těchto tří starých hornických děl získalo město Příbram 30 vteřinových litrů kvalitní pitné vody, a to především zásluhou dobré práce bohutínských havířů.

bohutin-19

Hloubky hlavních dolů Bohutínského revíru

 GEOLOGIE

Bohutínský rudní obvod tvoří jihozápadní zakončení příbramské rudní oblasti. Na severozápadě hraničí s dávno opuštěným rudním obvodem kozičínským a na severovýchodě pak s rudním obvodem březohorským. Barrandien v této oblasti je budován dvěma útvary - algonkiem a kambriem. Tyto útvary se v několika pruzích opakují. Na jihovýchodě tato oblast sousedí se středočeským žulovým plutonem. Střídání obou geologických útvarů bylo důvodem k rozdělení příbramského terénu na I. a II. pásmo břidličné a I. a II. pásmo drobové. Rudné polymetalické žíly se koncentrovaly především při styku I. pásma drobového s II. pásmem břidličným. Kromě uvedených hornin je v Bohutíně nejvýznamnější intruzí bohutínský křemitý diorit, který je apofýzou středočeského žulového plutonu a je variského stáří. Po intruzi bohutínského křemitého dioritu, která proběhla v nejstarší fázi variské orogeneze, následovala celá řada hydrotermálních procesů, které vytvořily různé typy žilných výplní na ložisku. Vedle pegmatických a aplitických žil jsou většinou v kontaktně postižených sedimentech poblíž dioritu vyvinuty křemenné žíly s molybdenitem. Dále jsou v dioritu četně křemenné žíly tzv. zlatonosné formace. Jako nejmladší byly zjištěny polymetalické žíly SJ a JZ směru.

Na bohutínské lokalitě se kromě jiných menších výskytů vymezila dvě žilná pásma, a to vlastní pásmo bohutínské, tvořené Klementskou žilou s jejími odžilky a pásmo řimbabské. Klementská žíla v bohutínském pásmu má směr a průběh shodný s březohorskými žilami a prostupuje jak horninami kambrickými, tak i dioritem, Směrně je tato žíla vysledována na délku 2000 metrů, přičemž hloubka pater se převážně omezuje na severní křídlo. Název Klementská žíla není pro toto zrudnění zcela výstižný, neboť se jedná na vyšších patrech a znovu na hlubších patrech o celý žilný systém, který je tvořen řadou odžilků a paralelních poloh, přičemž hlavní žilná poloha značně vikaruje, často se tříští a je ve svém hloubkovém i směrném vývoji značně nepravidelnější, než žíly v kambriu na Březových Horách. Mineralizace žíly je velmi proměnlivá. Charakteristické je nabohacení a zchudnutí v krátkých intervalech ve směru i hloubce.

bohutin-20

Geologická mapa okolí Bohutína z roku 1940

Výplň žil tvoří z rudních minerálů hlavně galenit, sfalerit, plstnaté rudy a velmi sporadicky ušlechtilé rudy stříbra. Navíc oproti Březovým Horám se na žilách vyskytuje antimonit a sporadicky berthierit. Z ostatních minerálů tvoří hlavně výplň vápenec a křemen, méně ocelek a baryt, chalkopyrit, pyrrhotin aj. Typický krušek z Březových Hor v Bohutíně chybí. K zajímavému mineralogickému nabohacení žíly antimonem došlo na 34. patře v úseku několika metrů v mocnosti 10-20 cm. Protože antimonit je nejmladším rudním minerálem na lokalitě, byl vysloven odborníky názor, že v další hloubce by se ještě mohlo opakovat nabohacení žíly. I paralelní žilky (sice o malé mocnosti 3-4 cm) s vysokým obsahem PbS na tomto patře dávají určitý předpoklad, že ve větších hloubkách by se mohla opakovat situace z pater, kde Klementská žíla měla nejlepší výplň.

V řimbabském pásmu jsou známy kromě bezvýznamných odžilků celkem čtyři žíly menšího směrného rozsahu, z nichž nejvýznamnější je Severozápadní Řimbabská žíla a kromě ní má praktický význam tzv. Hlavní Řimbabská žíla. Vývoj žil co do směru i úklonu je podstatně pravidelnější, než u Klementské žíly. Výplň žil tvoří z rudních minerálů téměř výhradně galenit a sfalerit, sporadicky ušlechtilé rudy Ag. Z ostatních minerálů jsou přítomny v žilné výplni hlavně vápenec, méně siderit a zřídka křemen. Dále se objevuje pyrit, chalkopyrit, tetraedrit, krevel a jiné. Krušek chybí úplně, antimonit je neznám.

Při průzkumné práci - ražbě překopů na 30. patře na Řimbabské žíly - byla ve vzdálenosti 950 metrů od ohlubně jámy 25. únor překřížena antimonitová žíla, s minerálem podobným bournonitu a s menší příměsí boulangeritu. Tato žíla na ostatních patrech není známa a vzhledem k malému obsahu užitkových složek nebyly zde prováděny další průzkumné práce. Nejbohatší Severozápadní Řimbabská žíla je směrně vyvinuta v mělkých patrech na délku 400 metrů se střídajícími se hluchými a rudnými úseky. V hloubce byla zatím prosledována v největší délce 520 metrů, z toho nejdelší rudný úsek byl 330 metrů.

Dobývky na starém řimbabském dole byly od 2. patra k 7. a pod tímto patrem žíla vykliňuje a na mocnosti získává opět pod 18. patrem a tato mocnost je stabilní až k 25. patru. Hlavní Řimbabská žíla má průměrnou mocnost 30 cm a je vyplněna kalcitem a sideritem se sporadickými žilkami sfaleritu a někdy i galenitu. Zrudnění je vyvinuto velmi nepravidelně a čočkovitě na velmi krátkých úsecích, proto žíla byla dobyvatelná jen blízko pod povrchem, a to jen na několika malých místech, kde se vyskytly bohatší akumulace. Obě žíly jsou uloženy v kambrických sedimentech.

Ještě několik údajů o těžbě a obsazích kovů v bohutínské rudnině. Od roku 1919 do roku 1977 bylo z bohutínského dolu 25. únor vytěženo 2.655.789 tun rudniny a z té bylo získáno 501.191 kg stříbra, 79.890 tun olova, 12.559 tun zinku a 2.147 tun antimonu; z toho od roku 1945 do roku 1977 se vytěžilo 1.309.254 tun rubaniny a získalo se 113.569 kg stříbra, 30.220 tun olova, 12.559 tun zinku a 2.147 tun antimonu. Souhrnné údaje před rokem 1919 se nepodařilo zjistit.

 --x--

___________________________
Vladimír JEŽEK - Bohutínský rudný revír a jeho historie 1878-1978
Publikace k 100. výročí založení Dolu 25. únor v Bohutíně
Vydal Důlní závod Příbram VI.
Vyšlo v září 1978.

Návštěvy stránek

Dnes 7

Včera 13

Za týden 20

Za měsíc 108

Celkem 64649

Currently are 2 guests and no members online

JSN Epic is designed by JoomlaShine.com