DŮL KORUNÍHO PRINCE RUDOLFA


V době, kdy se březohorský důl Vojtěch dostal za magickou hranici hloubení 1 000 metrů, byl v Bohutíně zahlouben nový důl. Dostal jméno Vysokopecký. Slavnostní zaražení „za hamrem“ se konalo 1. července roku 1878. Konal se průvod přes celou obec, vlastního aktu se zúčastnila řada známých osobností příbramského horního závodu. Za 2 roky poté se důl „světil“ 21 dostal název korunního prince Rudolfa. Byla opět velká sláva, střílelo se z hmoždířů, po Vysokopeckém rybníku projížděla vyzdobená loď. Řídili ji horníci v parádních uniformách, večer byl potom zakončen veselicí.

K hloubení nového dolu byl využíván parní stroj a kompresory, elektrifikace se uplatnila až mnohem později. V roce 1892 byl postup hloubení omezen. Hlavní Klementská žíla u jámy zeslábla - dokonce bylo na časodvezeno i těžní zařízeni. Rudniny z dobývek musely být dopravovány v podzemí k jámě Štěpánka a odtud těženy na povrch. K rozhodnutí o další životnosti dolu pomohl bilanční vývoj Klementské žíly v severním poli ověřený hlubšími patry ze Štěpánky.

Rudolf-1898

Důl kolem r. 1898

Na přelomu století došlo k poklesu cen, hlavně u stříbra, příbramský horní závod se dostal do pasivity. Pouze v Bohutíně a především u Rudolfky se nalézaly bohaté úložky leštěnce olověného. Snad I proto byla provedena výměna dřevěné těžní stolice za železnou. Žíly dobývané okolo roku 1903, včetně Klementské neměly dobrou bilanční výplň. Krátké úseky byly vydobyty a hned opuštěny. V roce 1906 bylo učiněno zásadní rozhodnutí o další životnosti bohutínských dolů. Klementská žíla u Štěpánky vyklínila, průzkumný překop na 5. patře nepřinesl pozitivní výsledky, přestože byl vyražen v délce 669 metrů. Hledalo se také na Rudolfce o 6 let později byl ražen další průzkumný překop na 17. patře - opět bez úspěchu. O zastavení těžby na dole Štěpánka bylo rozhodnuto roku 1912, proto musela skončit I úpravna nedaleko této šachty. V podzemí tak skončilo I horizontální převážení rudnin ve vozících ke Štěpánce, ty byly potom těženy jamou Bohutín II na povrch. Jejich dopravu do Ústřední úpravny na Březových Horách zajišťovali formani pomocí vozů s koňskými potahy...

Rudolf-pred1902

Před rokem 1902

Bohutínské hornictví v období 1. světové války

Těžba barevných kovů z bohutínského dolu byla i v této pohnuté době zvyšována. Zejména antimon měl zelenou, v roce 1915 se ho vytěžilo 560 tun, stříbra 4,500 kg. Projevovaly se různé válečné problémy, jak při těžbě, tak zejména v osobním životě hornických rodin. Byl nedostatek uhlí, oleje na svícení, ale i třeba výbušnin. To byl hlavní důvod k některým změnám, byly zavedeny karbidové lampy - těmi se svítilo i v některých domácnostech. Namísto dynamitu přišel dynamon, později i tekutý vzduch...

Také doprava rudnin z Bohutína na Březové hory se změnila, do této doby se datuje nástup nákladní automobilové přepravy. Pro osvětlení Štěpánky i Rudolfky byla v hoře na struhách vybudována malá hydroelektrárna s Francisovou turbínou (bylo to v roce 1917 u Štěpánky). Pro nedostatek potravin docházelo k zastavení prací v dolech. Situace bohutínských horníků byla prý o něco lepší než třeba na Březových Horách. Většina z nich měla totiž svá políčka, pěstovat brambory, trochu obilí, zeleninu, patřilo k tehdejšímu chudému životu nejen havířů...

Rudolfka v té době prosperovala. Po celou 1. světovou válku patřila k nejproduktivnějším dolům Horního závodu Příbram. Údajně právě ona zachránila závod před krachem. V Bohutíně se tehdy těžilo hlavně stříbro a olovo.

Období mezí dvěma světovými válkami

Po vzniku ČSR byla správa horního závodu přímo na státním báňském ředitelství v Příbrami. Z bývalých důlních okresů vznikla tři důlní oddělení, oba doly v Bohutíně (Bohutín I, Bohutín II) byly zařazeny do třetího oddělení. Důl Bohutín I - Štěpánka netěžil, byl však udržován v provozuschopném stavu a sloužil k větráni i čerpání důlních vod. Je potřeba se alespoň zmínit o čerpacím systému - ještě před zavedením elektřiny. Důlní vody byly „zvedány“ ze 17. patra vertikálně až na úroveň 2. patra do Dědičné štoly. Celý čerpací systém zajišťoval unikátní vodosloupný odvodňovací stroj, resp. stroje, mající táhla uvnitř potrubí!

V  roce 1923 došlo ke dvěma významným rozhodnutím na dole Bohutín II. Byl zde zabudován těžní stroj z dolu Anna, který léta potom v Bohutíně bez problémů zajišťoval vertikální dopravu z hloubek přes 1000 metrů. Byl v provozu až do roku 1949...

Rudolf-parni

Parní těžní stroj

Druhým významným počinem bylo zahájení ražby průzkumného překopu v úrovni 21. patra, 592 metrů pod povrchem. Byl ražen z Klementské žíly ve směru na severozápad - k ověření žil František a Řimbabských struktur. Tento projekt však znamenal pouhé minimum původního záměru, kterým bylo propojení březohorského 25. patra Ševčiny s 24. patrem dolu Bohutín II. Překazily jej hlavně válečné události, projekt měl být odpovědí na předpokládané zrudnění v hloubce okolo 800 metrů.

Vroce 1924 byla Klementská žíla dobývána směrem na jih i na sever od hlavní jámy. K dobývání bylo připraveno několik dobývacích bloků na 17., 18. a 19. patře. Patro 20 bylo vůbec nejbohatší na kovy, délka rudných bloků zde činila přes 300 metrů. I 21. a 22. patro mělo bilanční úseky dlou­hé okolo této vzdálenosti, pod 22. patrem Klementská žíla slábla.

Vroce 1929 byl hlavní Bohutínský důl elktrifikován. I potom zůstal zachován čerpací systém na Štěpánce, veškeré důlní vody z pater dolu Bohutín II byly sváděny a čerpány na 17. patře. Byl zde vybudován systém přečerpávacích jímek (17.-5. patro), do kterých byla čerpána voda z celého dolu. Z nich elektrická čerpadla vodu přečerpávala k 21. patru do Dědičné štoly. Tento způsob čerpání důlních vod fungoval až do havárie Štěpánky.

Rudolf-1930

Důl kolem r. 1930

Modernizace revíru, propojení Rudolfky s Řimbabou

Vroce 1934 konečně došlo na modernizaci kotelny Důl Bohutín II se v té době jmenoval Důl generála Rostislava Štefánika. Na kotelnu navazovala další důležitá změna, tentokrát šlo o řešení dopravy rudnin na úpravnu. K rozhodnutí vybudovat lanovou dráhu přispěla náročnost na Investice u jiných způsobů přepravy, například nákladní dopravy auty. Lanovka se začala stavět v měsíci dubnu 1936, 13. října stejného roku byl zahájen provoz na tzv. „uhelné větvi". Což znamenalo dopravu uhlí pro kotelnu, od prosince 1935 byly v „košíkách" přepravovány i rudniny. Celý projekt se velmi osvědčil, byl v provozu až do roku 1970. Vyřadil je] až požár poháněcí stanice, posledních devět let znamenalo opět navrácení k přepravě rudnin nákladními automobily.

Rudolf-1935

Důl kolem r. 1935

Vroce 1930 došlo k modernizaci těžního zařízení i na dole Štěpánka. Parní těžní stroj byl nahrazen elektrickým - v té době to bylo první zařízení na tento pohon. Těžní zařízení mělo sloužit hlavně k urychlenému vyvezení horníků z dolu v případě havárie, požáru apod.

K překřížení obou Řimbabských žil, Hlavní a Severozápadní došlo na 21. patře roku 1935. Další práce pokračovaly tak, že byla dobývána pouze žíla Severozápadní. Postup byl velmi ztěžován nedostatečným větráním pracovišť. Od jámy Rudolfka činila vzdálenost 1200 metrů, přirozené odvětrávání nemohlo stačit. To byl hlavní důvod pro vertikální spojení s Řimbabou, která byla dosud zatopena vodou. Šachta fungovala jen do úrovně 2. patra (přístup do Dědičné Stoly).

K realizaci celého záměru bylo třeba vyrazit 325 metrů komínů, až na úroveň 9. patra Řimbaba. Ražby nakonec probíhaly tak, že z úrovně 21. patra byly raženy vertikálně komíny, proti nim postupovalo hloubení z 9. patra. To znamenalo zrychlení prací, jejichž náročnost byla nesporná. Hloubení však nebylo možno razit ihned. Musela být odčerpána voda pod 2. patrem, vyzmáhána chodba 9. patra, zabudován nový těžní stroj atd... Razící práce na komínech i v hloubení byly nebezpečné, organizace prací náročná. K propojení obou dolů došlo v listopadu roku 1949, celá akce znamenala zlepšení větracího systému i nové poznatky o geologii a žilných strukturách vůbec...

Druhá světová válka

Rok 1938 znamenal mimo jiné i zabrání Sudet. Horníci ze severu Čech opouštěli tamní šachty a mnozí přecházeli do vnitrozemí. Někteří z nich pak pracovali v bohutínských dolech, hlavně jako údržbáři. V letech 1940-1945 byla tak např. provedena generální oprava a obnova Dědičné štoly. Na dole Štefánik se pokračovalo v dobývání mezi 21. - 26. patrem. Na dalších spodních patrech pokračoval průzkum a příprava k dobývání. V červenci 1942 bylo zahájeno hloubení nového průzkumného dolu, nazvaného Hůrka. Hlavním cílem bylo ověření rudnatosti Hůrecké žíly, která byla zkoumána už jednou v polovině 19. století. Celkem se vyhloubilo 104 metrů jámy o profilu 3 x 3 metry. Průzkum byl uzavřen k 31. 1. 1948 s tím, že Hůrecká žíla měla jen sporadický výskyt leštěnce olověného.

Rozvoj rudného hornictví po roce 1945

Začátek rozvoje hornictví lze zaznamenat v druhé polovině roku 1945. Centrem rudného hornictví se stala opět Příbram, v dubnu 1946 bylo zřízeno Centrální ředitelství Rudných dolů a tuhových závodů.
Po zpracování plánu rozvoje začlo docházet k modernizací dolů. To pozitivně ovlivnilo i další budoucnost dolu Štefánik v Bohutíně. Výstavba nového těžního zařízení znamenala zároveň první velkou stavbu rudného hornictví ve dvouletce (dvouletý plán). Namísto stávajícího parního stroje byl v železobetonové těžní věži instalován těžní stroj soustavy Koepe. Výška betonového monstra nad Pecovákem byla 37,5 metru. Těžba z hlubin nad tisíc metrů dostala nové parametry. Zvýšila se rychlost až na 10 m/s, místo stavítek na jednotlivých patrech byly zabudovány sklopné můstky. Zvětšení bezpečností znamenalo zavedení elektrické rázové signalizace. Důl Štefánik se stal nejmodernějším dolem Rudných dolů v republice (v Čechách a na Moravě). Nové těžní zařízení umožnilo těžbu z velkých hloubek a vyšší výkony při vertikální dopravě lanem a protilanem. Ihned po skončení prací, souvisejících s uvedením těžného zařízení do provozu pokračovalo i prohlubování jámy na Štěpánce. Jako výdušná plnila důležitou funkci ve větracím systému Štefánika, i jako 2. ústupová cesta. V roce 1951 se začalo s přibírkou pro hloubící vrátek na 17. patře, se kterým se následně hloubení provádělo. Zároveň s tím byla ražena i náraziště 19., 20., 21., 22. patra. Ukončení hloubení jámy proběhlo v roce 1953, Štěpánka získala dalších 215,4 metru. Její celková hloubka dosáhla kóty 665,3 m pod ohlubní dolu.

Rudolf-1946stavbaveze

Stavba věže v letech 1946 - 1947

Začátek 50. let - důl Štefánik změnil jméno na 25. únor, šachta dostala do vínku novou těžní věž.

Po hloubení bylo přikročeno k propojení obou dolů po 22. patře. Rychlo-ražba skončila v roce 1954, byly nalezeny další bohaté rudní partie na Klementské žíle u Štěpánky. To přispělo k prodloužení životnosti rudného hornictví v Bohutíně. Další prohlubování Štěpánské jámy pokračovalo od roku 1956, jen s tím rozdílem, že nebyly zároveň raženy náraziště. Jáma byla prohloubena na úroveň 26. patra (864 m), dále práce už nikdy nepokračovaly. Úvahy o pokračování až na 30. patro nenašly pochopení. 26. patro bylo začleněno do havarijního plánu dolu 25. únor, což bylo čtvrté pojmenování této bohu-tínské šachty...

Zvýšení těžby rudnin i hlušin z průzkumu sí vyžádalo větší počty horníků a techniků. Pro ně RD Příbram nechaly postavit hornické sídliště ve Vysoké Peci. Vyrostlo za pouhé 3 měsíce v roce 1951, pro hornické rodiny se stavěly i rodinné domky se zahrádkami. Souběžně bylo postaveno i nové hornické učiliště s kapacitou 200 učňů. K praktické výuce v podzemí byl připraven důl Řimbaba, k realizací však už nedošlo. Důl byl předán SPŠH v Příbrami a pracovní zkušenosti si zde ověřovali její žáci, nastávající technici RD. V roce 1964 nahradila ocelová těžní věž stávající, dřevěnou.

Rudolfka

Důl na přelomu 50. a 60. let 20. století

Padesátá a šedesátá léta

Hlavní jáma dolu 25. únor už dosáhla hloubky 1200 metrů a bylo „otevřeno“ 33 pater. Geologická situace, pokud se zrudnění týká, se opakovala i v hloubce. Mocné čočky leštěnce se střídaly s hluchými úseky. Nejlepší a nejbohatší zrudnění bylo na 217. a hlavně na 30. patře. Zde činila délka rudného bilančního úseku přes 1 000 metrů. Nejvíce rudy bylo v severním úseku Klementské žíly. V roce 1957 byla čelba na jižní straně 30. patra doražena pod jámou Štěpánka, o vertikálním propojení se však pouze uvažovalo a nedošlo k němu. Hlavním důvodem byl negativní průzkumný výsledek. V druhé polovině (50. let byl na 30. patře ražen ještě jeden průzkumný překop, tentokrát na straně severní pod Řimbabou. Ani ten nebyl úspěšný, pouze se podařilo ověřit, že Řimbabské žíly na této úrovni jsou v nebilančním vývoji.

Geologická situace pater 32 a 33 byla složitá a sledné práce obtížné. Klementská žíla zde byla značně roztříštělá a třeba na 33 patře byly vytěženy pouze dva bilanční bloky. V hloubení hlavní jámy se už nepokračovalo, k dalšímu sledování Klementské žíly byla v roce 1956 zaražena slepá jáma Eduard. V průběhu jejího prohlubování nebyly nalezeny nové rudné partie, pouze na 34. patře měl jeden dobývací blok bilanční charakter. Práce na hloubení trvaly 3 roky a hloubení skončilo na úrovni 36. patra. Nákladnost celé průzkumné akce byla vysoká, výsledek prakticky nega¬tivní. Horníci pracovali za velmi těžkých podmínek, bez intenzivního odvětrávání, teploty se zde pohybovaly okolo 30°C. Už v roce 1959 byly všechny práce zastaveny a slepá jáma Eduard se postupně zatápěla vodou...

Rudolf-34patro

Snímek z práce při zajišťování výztuže dobývky byl pořízen na 34 patře v 60. letech. Teploty kolem 30 °C, málo kyslíku, hodně prachu - hornický chleba byl tvrdý až běda! Zpocený havíř otočený čelem k fotografovi je Jan Anděl, na stěně dobývky visí karbidová lampa. Karbidkami se v té době ještě svítilo...

Rudolf-razic-hajicek

Asi nejznámější a nejvýkonnější razič Rudolfky - M. Hájíček. Dorostenecký mistr republiky v zápase řecko-římském z první poloviny 50. let si výdrž zachoval i v havířině více jak čtvrt století...

Pro špatné výsledky pod 33. patrem musela být rozvinuta porubní fronta na Severozápadní Řimbabské žíle, především pod úrovní 21. patra. K tomu bylo třeba vyrazit další slepou jámu - stalo se tak v roce 1956. Slepá jáma Řimbaba byla postupně prohloubena až na úroveň 26. patra. Pro umístění těžního zařízení musela být vystřílena prostorná strojovna s úpadnicí a komínem pro vertikální dopravu. Vynaložené náklady ten tokrát zbytečné nebyly, následně bylo dobýváno 15 pater. Nejvíce kovu (olovo, zinek, stříbro) bylo získáno z pater 22, 25, 26. Dobývalo se výstup-kově i skládkovým sytémem. Tento revír se těžil do srpna roku 1977, potom byl likvidován a zatopen důlní vodou.

100 let dolu několika jmen, zahájení postupné likvidace v 70. letech

11. 11. 1970 došlo k mimořádné události - večer vyhořela pohonná stanice lanové dráhy. Lanovku bylo nutno vyřadit z provozu a tak přišel opět čas nákladních automobilů.

10. 6. 1971 v ranních hodinách havarovala jáma Štěpánka. Od 2. k 17. patru zničily kusy padající horniny výstuž i výstroj jámového stvolu. Na nárazištích pater, propojených s Rudolfkou, byla změť napadaného železa, dřeva a horniny - byl to obraz zkázy. Pozdějším šetřením se ukázalo, že příčinou byl silný otřes, který mohl uvolnit masu rubaniny někde ve stařinách pod 2. patrem. Žíla a tedy i dobývky v této úrovni procházely jamou, což bylo z hlediska bezpečnosti rizikové.

Havárií vznikla mimořádně obtížná situace pro důl Bohutín II - Rudolfku. Bylo přerušeno čerpání vod, výdušná jáma Štěpánka měla z napadaného materiálu zúžený profil a větrání se zhoršilo. Přestala fungovat druhá ústupová cesta vertikálním směrem k povrchu. Okamžitě muselo být řešeno zejména čerpání, hrozilo zatopení pracovišť. Důlní vody musely být od tohoto okamžiku čerpány až z 33. patra jamou Rudolfka na povrch. Problém byl vyřešen vybudováním kaskády čerpacích stanic a vodních jímek, nového potrubního řádu. Rychlost celé úpravy čerpacího systému byla obdivuhodná, čerpané vody byly vypouštěny do rybníku Pecovák. Teprve později bylo položeno vodní potrubí po 2. patře a voda opět začala téci do Dědičné štoly.

Rudolf-havarie-stepanka

Jeden z pohledů na havarovanou Jámu Štěpánka. Změť dřevěné výstuže, ocelo-vého potrubí a kabelů, hadic, stěny jámy znečištěné nánosem zvodnělé rubaniny a bahna.

Funkce větrání přes jámu Štěpánka už nebyla nikdy obnovena. Po ha¬várii ji musel převzít důl Řimbaba - tudy potom vedla i ústupová cesta. Nebylo jednoduché celý vertikální úsek z 19. patra Rudolfky na 9. patro Řimbaby uvést do přijatelného stavu, potřebné práce byly rizikové a navíc musely být provedeny urychleně. K zlepšenému odvětrávání pracovišť přispěly silné elektrické ventilátory, instalované na ohlubni jámy Řimbaba. Všechny realizované úpravy měly charakter náhradního řešení, havárie Štěpánky zkrátila životnost dolu Rudolfka o několik let...
S ukončením těžby ve spodních patrech dolu byly zahájeny jednotlivé etapy likvidačních prací. Bylo demontováno použitelné zařízení, také část hutního materiálu z jednotlivých pater. Těžba v jámě byla zkracována průběžně několikrát, musel být upravován i čerpací systém dolu. Opuštěná patra a pracoviště se začala zatápět nečerpanou důlní vodou.

Rudolf-parta-hic

Kolektiv razičů předáka M. Hájíčka, který s vrtacím vozem VV-4 dosahoval při ražbě Hůreckého překopu mimořádných výkonů. Zleva stojí ved. provozu L. Tureček, M. Hájíček a J. Barda, klečí P. Škornička a Jiří Klomfar.

V roce 1978 důl Rudolfka slavil 100 let od svého založení. K tomuto vý ročí byla vydána publikace, dotěžování rudnin z posledních dobývacích bloků probíhalo v první polovině následujícího roku. Poslední větší prů-zkumnou akcí byla ražba překopu na  Koutkovu žílu po 23. patře, v hloubce 700 metrů pod zemí. Razit se začalo v roce 1974, profil díla byl do 10 m2. Průvodní horniny byly velmi tvrdé a soudržné, razilo se bez výstuže. Na pracovišti byl nasazen vrtací vůz a čtyřčlenná osádka při ražbě ve dvou směnách zde dosahovala rekordních výkonů. Vedl jí předák Hájíček, jeden z neznámějších horníků poválečné historie. Celkově bylo v průběhu ražby docíleno asi 1200 metrů, včetně sledné chodby po Koutkově žíle. Výsledky posledního průzkumu nebyly příznivé, akce za několik miliónů pouze ověřila průběh žíly v hloubce pod jamou Hůrka. Hůrecká nebo Koutkova žíla obsahovala leštěnec olověný pouze v čočkách, vývoj žíly nebyl bilanční a práce byly v březnu 1979 zakončeny. Jmenované pracoviště bylo o pár měsíců později využito pro výzkum v rámci zvažované výstavby PZP.

Rudolf-havarie-stepanka1

Pohled na spadanou výztuž a výstroj jámy Štěpánka z jednoho náraziště. Mohl jej vidět každý, kdo ušel necelý kilometr v podzemí od Rudolfky - pater propojených se Štěpánkou bylo několik.

Podzemní zásobník plynu (PZP)

V druhé polovině roku 1979 měly začít přesuny bohutínských horníků na šachty Důlně úpravárenského závodu Příbram. Ještě než k nim došlo, přišla nabídka ČPZ Praha - plynaři chtěli v podzemí dolu vybudovat pod zemní zásobník zemního plynu. Životnost Rudolfky bylo najednou možno prodloužilo několik let, investor byl schopen na významné stavbě, sledované vládou zaměstnat 200 - 300 pracovníků, převážně hornických profesí. K dohodě nakonec nedošlo, Rudné doly Příbram měly své plánované úkoly zaměřené na těžbu polymetallckých rud a také zlata. Byla uzavřena pouze dílčí dohoda na určitý objem výzkumných i báňských prací, v roce 1982 měl důl převzít VDUP závod Praha a pokračovat ve výstavbě zásobníku. Na dole zůstala necelá stovka pracovníků RD.

Zahajovat znovu báňské práce v podzemí, kde už byla prováděna likvidace nebylo snadné. Stav pracovišť, větrání, čerpání důlních vod bylo třeba řešit průběžně, s výstavbou prvních stavebních objektů, vyprojektovaných urychleně, aby mohl být zahájen vlastní výzkum. Hned zpočátku bylo zřejmé, že sladit představy hlavního řešitele výzkumného úkolu s požadavky místních techniků na bezpečnost práce nebude snadné. Některá báňská díla horizontální i vertikální bylo potřeba vyrazit pro zlepšení odvětrávání pracovišť, zvýšení kapacity dopravy i pro zajištění ústupu v případě havárie. To brzdilo požadované objemy výzkumných prací hned zpočátku (1979), ale i v roce následujícím. Dá se však říci, že většinu zásadních požadavků vyřešili zástupci obou organizací bez emocí, solidním způsobem. Jako příklad je možné uvést požadovanou ražbu stometrového komínu z 21. na 19. patro. Poprvé za stoletou historii dolu byla zajištěna a nasazena k ražbě razící plošina RP-3. Bez zkušeností s její obsluhou se místní osádce, vedené razičem předákem Fr. Šimůnkem podařilo stometrový vertikální výlom urychleně dokončit. Celý investorský záměr, byl od samého začátku pojat velkoryse - na výzkum a vlastní výstavbu byly vládou vyčleněny stovky miliónů korun. Kavernový typ zásobníku v podobě, jak měl být realizován v ČSSR dosud nebyl provozován nikde ve světě. Pro skladování stlačeného plynu nebyla zvažována stará, opuštěná báňská díla, ale nové velkoprofilové chodby, vyražené v nenarušeném horském masivu kompaktních hornin. Vizuelně stabilní a pevné bohutínské horniny (žuly - diabas) měly splňovat požadovaná kriteria a nepředpokládala se jejich propustnost..

Důl Rudolfka v Bohutíně se v druhé polovině roku 1979 a dvou dalších letech stal cílem výzkumníků, odborných specialistů, vládních úředníků, televizních štábů I různých organizací. Stísněné podmínky staré šachty neodradily nikoho, u místních zaměstnanců vznikal dojem, že většina hostů chtěla poprvé v životě zfárat do dolu a také se trochu „přiživit“ na věhlasu celé akce. V televizních šotech se oblevilo i pár místních havířů, kdo se naopak díval v Bohutíně pozorně, mohl často spatřit známé tváře z diskuzních televizních pořadů v místních prostorách. Prostředí v malé kanceláři vedoucího dolu, kam se muselo stěsnat dvacet mužů s titulem bylo úděsné, pro nekuřáky nedýchatelné. Tady se diskutovaly otázky ve likosti kaveren, způsoby jejich uzavření betonovými uzávěry, injektáže, nástřiky, tlakové zkoušky. Člověk se zde mohl dozvědět, zda kapacita vody z rybníku Pecovák a Drozdák bude stačit pro „vodní deštník" nad zásobní kem, nebo jak bude nejlépe využít odpadní teplo z provozu kompresorů při budoucím vtláčení plynu do vyrubaných prostor. Vše ukazovalo jedno značně na realizaci záměru, komentovat názory odborníků nebylo vhodné a někteří starousedlíci už přemítali o pěstování zeleniny ve sklenících, vytápěných odpadním teplem. I úvahy o rozvodech zemního plynu v obci, byly častým námětem k diskusím - jak se později ukázalo, byly neopod statnělé a poněkud předčasné...

Pár desítek bohutínských lamačů (razičů báňských děl) našlo plné uplatnění v ražbách pro zásobník, ihned po skončení dobývání na 25. patře. Do konce roku 1979 se rozjelo několik ražeb na patrech 22, 23, 24. Největší koncentrace prací byla na 22. patře, kde z průzkumné chodby v trase přístupového překopu bylo postupně raženo několik spojovacích a směrných chodeb. Snad poprvé v historii dolu byla tato díla ražena jako úpad nice, což přinášelo osádce problémy navíc, hlavně s vodou u čelby. Na patře byl přibírkou rozšiřován i západní překop, ražen dvoukolejný překop ke komínu a následně i vertikální komín k 21. patru. Ještě před zahájením jmenovitých ražeb byl proveden výlom pro novou trafostanici, která byla ihned vybavena zařízením a uvedena do provozu. Na patře 23 se v září 79 začalo s přibírkou pro trojkolejný překop vozíkového oběhu, v následujících měsících a po celý rok 1980, pokračovaly práce na velkoprofilovém díle. Od března tohoto roku byl ražen ochozí překop podél vypuštěné skládky 23-K1 na Hůrecký překop - hlavně z bezpečnostních důvodů a k urychlení horizontální dopravy přes kilometr vzdáleného pracoviště v oblasti pod jámou Hůrka. Na Hůreckém překopu zahájila trojčlenná osádka vrtací práce pro injektáže, plánovaný objem měl původně činit několik tisíc běž ných metrů vývrtů o průměru 45 mm. Celý kilometrový úsek Hůreckého překopu měl být zainjektován, vytěsněn nástřikem cementových směsí a uzavřen železobetonovou několikametrovou „zátkou“. Po skončení prací zde měla proběhnout tlaková zkouška vodou a stlačeným vzduchem. Také na patře 24 byla v měsíci dubnu 1980 provedena přibírka boků a následně ražba krátkého překopu za podobným účelem - i tady měla být vybudována jedna malá pokusná kaverna a realizována první tlaková zkouška na pro pustnost či nepropustnost průvodních hornin. Výčet hlavních ražeb a pra cí je potřeba ještě doplnit o výlom nové čerpací stanice na 9. patře a další přípravné práce (záseky pro čelo zátky, přibírka v místě kaverny, výlom jímky a podobně) na patře 24.

V druhé polovině roku 1980 byla navázána spolupráce s VVUÚ Ostrava Radvanice. Pracovní skupina z Vědeckovýzkumného ústavu pod vedením ing. Kajetána Lenze dostala za úkol realizaci speciálních prací (injektáže hornin, nástřiky cementových směsí, výstavba tlakových hrází, vlastní tlakování kaveren). Výzkumníci z Ostravy měli za sebou praxi z Ostravsko-Karvinských dolů a s bohutínskými horníky i techniky brzo navázali odpovídající spolupráci. Ta se o něco později ještě prohloubila v mimo pracovním volném čase návštěvami restauračního zařízení jménem Drm-lovka, v té době hojně navštěvovaném místními havíři... Jména ing. Kajetán Lenz, Ing. Krása a třeba Grochal zůstávají dodnes v paměti několika místních pamětníků, snad by se dalo i napsat, že vstoupila do historie bohutínského dolování. Určitě si jmenovaní „chachaři“ s titulem za svoje téměř dvouleté působení (s přestávkami) zaslouží tuto malou zmínku...

Na 22. patře byl ve jmenovaném roce odtlakován první pokusný vrt o průměru 45 mm, samozřejmě za účasti ČTV. Pokus nebyl příliš úspěšný, natlakované medium (stlačený vzduch) už při tlaku nad 4 MPa z této minikaverny unikalo. Koncem roku (1980) byly dokončeny práce, související s výstavbou první pokusné železobetonové hráze („zátky") na patře 24. Její délka činila 4,5 metrů, byla ukotvena do úseků v bocích chodby (10 m2 profil) a jištěna ještě ocelovými svorníky po celé délce. Čelo hráze bylo zainjektováno pomocí speciálních směsí (DUKOL, UMAKOL), opatřeno zařízením pro přívod media a byla zde instalována aparatura - k měření průběhu tlakových zkoušek. Vlastní těleso zátky bylo budováno pomocí MIXOKRETU, suchá cementová směs byla s vodou upravena na místě. Směs byla do podzemí dopravena v důlních vozících, snad nebude na škodu uvést celkovou spotřebu cementu pro hráz - bylo jej více jak 13 tun... Riziko prvního pokusu při natlakování kaverny za zátkou přijali výzkum níci z Radvanlc bez obav, alespoň se tak tvářili. Je třeba si uvědomit, o jak velký tlak se měli pokusit -10 MPa představuje podle staré jednotky tlaku 100 Atm... Tlaková Zkouška přinesla první poznatky, ze kterých mohli projektanti Plynoprojektu a Interprojektu Praha čerpat při dalším projektování uzávěrů kaveren. Jinak byla pouze ověřena propustnost hornin při tlaku nad 4 MPa, které nezabránily ani injektáže.

Vrtací a injektační práce na Hůreckém překopu pokračovaly do konce roku 1980 a v první polovině roku 1981. Podíleli se na nich jak bohutínští horníci, tak pracovníci VVUÚ Ostrava-Radvanice. Časový úsek, který byl pro tyto práce stanoven, byl příliš krátký, kilometrový překop se pro tlakovou zkoušku připravit nepodařilo. K rozhodnutí připravit další tlakovou zkoušku v podstatně menší komoře (kaverně) asi přispěl i neúspěch na 24. patře. K realizaci byl vybrán 30 metrový úsek sledné chodby 23. patra, na konci průzkumného překopu. K výstavbě vyprojektované uzávěry, nebo zátky byly uplatněny poznatky, získané na 24. patře, celý prostor kaverny včetně počvy byl opatřen nástřikem cementových směsi o síle vrstvy do 200 mm. Několikametrová zátka chodby byla tentokrát opatřena kruhovým ocelovým průlezem o průměru 100 mm, opatřeným poklopy, čela zátky byla z obou stran opatřena silným ocelovým plechem. Kdo měl to štěstí a viděl počátkem roku 1982 hotové dílo, připravené pro tlakové zkoušky, nemohl pochybovat o jeho úspěšnosti, líbilo se i expertům... Nástřiky cementových směsí CETOS a TERATOS nebyly provedeny pouze ve jmenované kaverně, pokračovaly i na části Hůreckého překopu. Polosuchá směs, nastřikovaná na stěny chodby pomocí torkretovacího stroje způsobovala vysokou prašnost a při neúčinném separátním odvětráváni tohoto pracoviště byly mikroklimatické podmínky pro osádku velmi ztížené. Určitě na ně dodnes nezspomněli „poslední bohutínští havíři“ J. Dupák, K. Milec, B. Róssner, K. Majer i Jan Prošek z Příbrami. Skupina aktérů je soustředěna okolo ocelového průlezu do kaverny na sledné chodbě 23 patro Hůrka...

Tlakové zkoušky proběhly v této kaverně dvakrát. Při prvním pokusu byl tlakovací prostor asi 300 m3 natlakován stejným mediem (voda, stlačený vzduch) bez použití nátěrových hmot na stěny komory. Výsledek byl lepší než na 24. patře, údajně byl docílen požadovaný přetlak do 10 MPa. Jakmile bylo vtláčené medium přerušeno, přetlak v kaverně klesal - úniku nezabránily ani nástřiky, ani injektáže. Před druhou zkouškou byly stěny natřeny speciálními hmotami z dovozu, práce prováděli záchranáři v přístrojích. Ani po tomto opatření však nebyl docílen optimální výsledek a tlakové zkoušky tím byly ukončeny.

Rudolf-osadka1982

Snímek je z roku 1982. Osádka (zleva) J. Dupák, K. Milec, K. Majer, J. Prosek, B. Róssner se nechala zvěčnit na památku s Ladislavem Tureckem (uprostřed). Byl to poslední pohled na dokončovanou kavernu na Hůrečkám překopu 23. patra - bohutínské horníky vystřídal VDUP Praha a zásobník plynu definitivně pod Bohutínem skončil.

Na doplnění uvedených údajů (které nejsou kompletní, prací pro PZP bylo více) snad můžeme dodat, že na 22. a 23. patře byly zkoušeny i tlako¬vé uzávěry sádrové, které se používaly hlavně na Ostravsku. Na Bohutíně uplatnění nenašly, tuny sádry nakonec zůstaly ve staré šachetní budově na Štěpánce. Celkem bylo na Rudolfce realizováno požadovaných báňských a výzkumných prací asi za 50 miliónů Kčs. V druhé polovině roku 1982 byly podepsány smlouvy o převodu správy národního majetku „Dolu 25. únor v Bohutíně“ mezi RD Příbram a PNP Praha a o užívání, provozu a údržbě národního majetku „Dolu 25. únor v Bohutíně" - mezi PNP Praha a k. p. VDUP. K vlastnímu předání také později skutečně došlo a VDUP Praha na bohutínském dole pokračoval v pracích ještě v roce 1983. V dalším období následovaly likvidační práce, jáma byla definitivně uzavřena betonovou deskou v roce 1991.

Rudolf-celo-kaverny

Čelo pokusné kaverny na konci Hůreckého překopu. Je ze silného ocelového plechu, navařeného na ocelové svorníky. Uprostřed je průlez do kaverny o světlosti 1 m, délka betonové zátky je 4,5 m.

 Rudolf-pokusnakaverna

Třicetimetrová pokusná kaverna na konci sledné chodby Hůrka. Dobře je vidět nástřik cementových směsí v celém prostoru, kde byly následně prováděny tlakové zkoušky stlačeným vzduchem a vodou do 10 MPa.

Ladislav Tureček.


Poznámka:
Text je ve zkrácené podobě převzat ze sborníku obce Bohutín vydaného v roce 1999.

Návštěvy stránek

Dnes 8

Včera 13

Za týden 21

Za měsíc 109

Celkem 64650

Currently are 2 guests and no members online

JSN Epic is designed by JoomlaShine.com