HISTORIE DOBÝVÁNÍ STŘÍBRA, OLOVĚNÝCH A ŽELEZNÝCH RUD NA PŘÍBRAMSKU

Vladimír Ježek - 1975


Obsah

1) Počátky hornické činnosti
2) Dolování v okolí Lazce
3) Dolování ve staré Příbrami a jejím blízkém okolí
4) Dolování na Březových Horách
5) Těžba železných rud v 17. století
6) Těžba železných rud v 18. století
7) Obnova dolování na Březových Horách v 18. století
8) Dolování za Jana Antonína Alise
9) 19. století
10) Konec 19. století
11) Závěr

Počátky hornické činnosti

Dobývání vzácných kovů na Příbramsku, podle řady archivních materiálů, je prastarého data. Nejstarší dobývání stříbra na příbramských dolech je přisuzováno starým Keltům. Vzácné kovy byly, podle Pamětního spisu, získávány především rýžováním na potoce Litavka mezi Bohutínem a Trhovými Dušníky, ale také ve všech údolích v pásmu žulovém, v kontaktu na příbramské droby. Rýžovalo se tehdy především zlato z naplavenin, ale světoznámý geolog Fr. Pošepný se domníval, že staří rýžovníci přišli i na stříbronosné žíly, neboť u Bohutína a při ústí Dědičné štoly šly rýže až na pevnou horninu a v nich vycházely stříbronosné žíly na povrch. Jsou tedy zlaté rýže na říčce Litavce mezi Bohutínem a Trhovými Dušníky pokládány za nejstarší hornickou činnost na Příbramsku.

První dochovaná zpráva o hornické činnosti na Příbramsku je z 21. dubna 1311. Tohoto dne - podle prastaré listiny - Konrád z Příbramě se syny Jindřichem a Mikulášem darovali biskupu Janovi IV. huť, kterou na panství Příbramském vlastním nákladem zřídili. V listině není vyznačen ani charakter hutě, ani místo, kde huť stávala.

obr001

Prvá písemná zmínka o dolování (huti) v Příbrami z roku 1311

Mezi pravěkým dobýváním před třemi a půl tisíciletími a první historickou zprávou je tedy dlouhé údobí klidu. Toto časově velmi dlouhé údobí klidu na příbramských horách se v prvé polovině 16. století snažil vyplnit bájnými zprávami český kronikář Václav Hájek z Libočan, mladý vladyka, probošt kapituly staroboleslavské, dobývání vzácných kovů, ale především jejich nálezy v české zemi od osmého do devátého století. Václav Hájek z Libočan měl k příbramským dolům velmi blízko, protože od roku 1524 do roku 1527 farářoval ve Starém Rožmitále a v těchto letech se také svým podílem zúčastnil dobývání stříbrných rud v dolech Velhartických (okres Klatovy). Zprávy o nálezech vzácných kovů v České zemi jsou psány staročeštinou - o Březových Horách a Příbrami je psáno v proroctví Libušině (rok 733), nálezy stříbra v Příbrami jsou uváděny v roce 755, zničení příbramských dolů Horymírem v letech 844, 846, 847 a nález stříbrného prutu a dobývání pod Třemošnou v letech 755, 874 a 947. Mnozí autoři se shodují v tom, že Václav Hájek z Libočan čerpal prameny pro Kroniku českou z Kosmovy kroniky (1045-1125), z Kroniky Dalimilovy (první polovina 14. století), ale mnohé si upravil dle vlastního myšlení. Zajímavé však na Hájkových údajích je, že do úst Libušiných vložil proroctví o bohatství Březových Hor („...vida Vrch březový, který je uvnitř stříbra plný...“), které bylo objeveno mnohem později, až v 19. století.

Historické dokumenty století 14. již popisují příbramské dobývání, ale chybí v nich umístění dolů a především hutě. Ve zprávě z roku 1330 je: „...Mikuláš z Nových Dvorů, měšťan kutnohorský a mincmistr, daroval konventu cisterciatského kláštera ve Zbraslavi desátou část ze svých podílů na příbramském dolování...“, 1336-1345 (není přesně datováno) „...kutnohorský mincmistr Thomlin Wolfinův propůjčil pražskému měšťanu Mikuláši Bořitovi na biskupském panství příbramském u Mlýna Blahutova doly řečené Neufang...“. Byly to doly, které kdysi značnými náklady byly znovu vyzdviženy a kutacími pracemi prozkoušeny, „...byvše později zanechány, dříve než by jakýsi rudní užitek byly vynesly...“.

V 15. století podle L. Malého „...doly příbramské rozkvétaly, honosíc se značným výtěžkem pod správou arcibiskupskou, jež tvrz udržovala v nejlepším pořádku a v ustavičném ruchu. Když pak z výtěžků důlních Příbramští velkým nákladem podporovali stavbu chrámu svatovítského a zároveň značné dluhy arcibiskupské splatili, odvděčil se jim arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburgu dne 2. října 1406 výsadním právem, dle něhož dán jim znak s dvěma věžemi chrámu pražského...“. Toto výsadní právo bylo propůjčeno i lazeckým, kteří s příbramskými „trpěli“.

V roce 1421-1422 byla Příbram značně poškozena nájezdy Hanuše z Kolovrat, který město dvakrát dobyl. Udělená privilegia Zbyňkem z Hasenburgu potvrdil městu v plném znění král Vladislav II. 13. června 1497.

Značná zadluženost královské pokladny v 16. století spojená především s úbytkem stříbra z Kutné Hory, přiměla panovnický dvůr k intenzivnějšímu báňskému podnikání na příbramském ložisku. Jedním z prvých, kdo věnoval všechen svůj zájem i zkušenosti tomuto ložisku, byl Zdeněk Lev z Rožmitálu, královský správce hor od roku 1510 do roku 1513. Ve snahách Zdeňka Lva z Rožmitálu pokračovali další majitelé Příbrami, Pešíkové z Komárova; ti také zavádějí v Příbrami Jáchymovský horní řád; je to velmi zajímavé, ale výstižné pro naše město - město 60 km od hlavního královského města přijímá německé horní právo, i když dávno před tím Jihlava a i Kutná Hora měly česká horní práva.

Horní právo jáchymovské bylo uděleno příbramským horám 8. srpna 1525 Jindřichem Pešíkem z Komárova především proto, že v Příbrami pracovalo mnoho německých horníků z Jáchymova a ti sami o zavedení jáchymovského řádu žádali. Němečtí horníci přišli do Příbrami i okolních obcí mnohem dříve, neboť zpráva z roku 1345 hovoří o dolech Neufang.

Po zavedení jáchymovského řádu v Příbrami byly psány horní knihy německým jazykem. Prvé zápisy prováděl horní písař Matyáš Böhm; hormistrem podle prvých zápisů na dolech příbramských byl Hanuš Sudtner. Zápisy do starých horních knih byly pak chronologicky v Příbrami prováděny až do roku 1707.

Z těchto prastarých listin sestavil báňský měřič E. Kleszynský v roce 1885 souhrnný spis a po něm tyto prastaré záznamy roztřídil a časově upravil báňský archivář František Brummeisen v roce 1899 v třídílný Bergbuch (horní kniha), který je nyní uložen ve Státním ústředním archivu v Praze. Horní kniha v prvém svazku popisuje údobí od roku 1527 do roku 1553, druhý svazek roky 1555-1600 a třetí svazek roky 1549-1657. Podle dr. J. Kubáta jsou tři svazky horní knihy výčtem propůjček, jmen a názvů dolů. Místy se v záznamech objeví závažnější údaj, ale v podstatě sloužily horní knihy k registraci.

Za mnohem závažnější považuje dr. J. Kubát obsáhlý komplex materiálů uložený ve Státním ústředním archivu v Praze pod sng. MM-5-254/1531-1559. Jedná se o velké množství volných listů neb i celých svazků, které mají přímý vztah k příbramskému dobývání v letech 1531-1599.

Vztah k dobývání na Příbramsku v 16. století má také nejstarší dochovaná gruntovní kniha příbramská z let 1512-1533. Z pramenů, které z této knihy shromáždil J.V.Bezděka, jsem čerpal řadu nových, velmi zajímavých poznatků o příbramském dobývání a těmi také začínám detailní popis dobývání stříbra v Příbrami a jejím okolí v 16. století.

obr002

Prvá dosud známá listina zmiňující se o dávné existenci Příbrami, pochází z roku 1216.

Dolování v okolí Lazce

V údolí Litavky, severně od Podlesí, byla podle gruntovní knihy, od roku 1518-1546 často prodávána louka, nebo spíše palouky, nazývané „Na Žibotkách“. Tento starobylý název palouků, podle J.V. Bezděky, má určitou souvislost se jménem kutnohorského hormistra Syboty, který vedl spor v roce 1289 o příslušnost stříbrných hor kutnohorských k Čáslavi nebo ke Kolínu.

Stejně zajímavé zápisy z gruntovní knihy se týkají louky, která je v táhlém terénním úklonu mezi Lazcem a Litavkou. Tato louka v 16. století se nazývala Hutnice. Starousedlíci z Lazce nyní tato místa nazývají Podhrby. V těchto místech se také v 16. století dobývalo. Svědčí o tom zápisy v nejstarší horní knize „...28. listopadu 1533 bylo Jiřímu Veypartovi propůjčeno staré zavalené dílo pod vesničkou Lazcem, nazývané sv. Mikuláš, těžná jáma s dvěma vedlejšími měrami...“ toto důlní dílo zde mělo být v provozu i před rokem 1527 a jeho název se zachoval snad ze 14. století, kdy na dolech u Blahutova mlýna byl hormistrem Mikuláš Bořita.

obr003

Poslední pozůstatky středověké hornické činnosti v prostoru mezi Březovými Horami, Vysokou Pecí a Lazcem.

Další zpráva je o příbramské stříbrné huti „...5. února 1533 Bernardu Wagnerovi a Kašparu Blankovi byly propůjčeny všechny splaveniny a hromady staré strusky mezi Suchomelovým mlýnem a bohutínským kostelíčkem, spolu s hutništěm, které nám (oběma jmenovaným) bude nejpříhodnější a tím rozeznáním, čeho bude třeba přibrat k zmíněnému hornímu dílu a to bez omezení...“ Podle J. V. Bezděky bylo toto středověké hutniště na louce Hutnici u Lazce. K. Valta v knize Po stopách utrpení a slávy uvádí, „...roku 1691 navrhoval Bittner znovuzřízení staré hutě, která za velkého rozkvětu březohorských dolů stávala v Podlesí (blíže tehdejšího Kudličova mlýna).

V dalším záznamu v horní knize je pak zmínka o úpravně rudy pod Lazcem „...25. ledna 1551 Šimonu Tutzenovi byla propůjčena na Píchově poli těžná jáma na nové žíle nad puchýrnou, ležící pod vesnicí Lazcem, spolu s nejbližší vrchní mírou...“ (znovu se objevuje název Nová žíla, jako ve 14. století).

Po roce 1560, kdy dochází k zrušení staré lazecké hutě, zaniká postupně i dobývání pod Lazcem. Konfrontací Hájkovy pověsti a starých listin ze 14. i 16. století vyplývá určitý náznak, že snad již za Přemyslovců byla v této oblasti dobývána stříbrná ruda. Potvrzení této domněnky by si vyžádalo důkladný archeologický průzkum celé oblasti Jamek, aby bylo možné s konečnou platností určit stáří prastarých hornických prací pod vesničkou Lazec.

obr004

Pohled na staré hornické práce pod Lazcem před jejich zalesněním.

V prostoru, kde snad byla u Lazce prováděna hornická činnost se nyní říká Jamky. Název Jamky se na Příbramsku vyskytuje ještě u obce Láz; zde se také říká „V jamkách“. Je to nápadná shoda v pojmenování a také velké hromady kameniva v nepravidelném sledu jsou obdobou Jamek lazeckých. O lázských jamkách se však nezachovaly žádné historické zprávy a ani se k nim neváže žádná historická pověst; hornická činnost v tomto prostoru se přisuzuje starým Keltům. V lidovém podání se zde zachoval název zatopeného prostoru „Černá jáma“. Obdobný název měly i doly nazývané „Černé jámy“ (16. století) v prostoru bývalého Lillova dolu, ale i v lazeckých jamkách se dodnes zachoval název „Černé jezírko“. Tyto Černé jámy jsou v druhém pásmu algonkinských břidlic a právě tyto břidly se až do konce 19. století nazývaly černé.

obr005-opr

Zápis o prodeji louky „Hutnice“ u Lazce z roku 1539 - Pb. kniha trhová 121/107 pag. 75 - SOKA Příbram.

Dolování ve staré Příbrami a jejím blízkém okolí

Druhá oblast, která byla intenzívně hornicky v 16. století prozkoumávána, ale v ostatních staletích již jen sporadicky, je oblast staré Příbrami. Před rokem 1527 se již pracovalo na Zlaté hvězdě a Ptačím zpěvu, v prostoru Čertova vršku (pod novou příbramskou nemocnicí), na prvotním dole Stříbrný prut, na špitálském poli, na sv. Marii pod Svatou Horou, na sv. Michalu u březnické silnice, za sv. Janem (kostelík, který stával proti bývalému špitálu, zrušen roku 1774), a v Černých jamách v prostoru bývalého Lillova dolu. Kromě uvedených dolů bylo zjištěno, že v Podskalí, u cesty k městským jatkám, byla ražena řada bezejmenných štol, dnes již zavalených.

V blízkosti Příbrami, kromě Březových Hor, byly před rokem 1527 v provozu důl „Na bohaté Květné“, důl Albrechtův u Dušník v blízkosti ústí Dědičné štoly a důl Jarošovka - staré kutiště s Dědičnou štolou, které leželo u hutě nad vápennou pecí na Strachovských vrších.

Po roce 1535 byly v Příbrami propůjčeny opět doly Zlatá hvězda, Ptačí zpěv a Jarošovka; z nových dolů pak propůjčena Dědičná štola Nejsvětější Trojice pod jezem příbramského rybníka a jáma Wolfgang u vápenné pece.

Ještě v roce 1551 se pracovalo na Zlaté hvězdě. Dále pak na Dědičné štole při pastvišti u dolejšího rybníka (tato štola byla propůjčena Michalovi Sternovi), na štole sv. Tří králů za hradem (zámeček na Příkopech), na Nové žíle pod hradem a o rok později byly v provozu jen Jarošovka a sv. Kliment za hradem.

Další zprávy o dobývání ve staré Příbrami jsou sporadické a uvádějí, že kromě nepořádku u huti (krádeže stříbra), postihla Příbram roku 1583 morová rána. Toho roku zemřelo v Příbrami na tuto nemoc 600 obyvatel z 2024, kteří v Příbrami žili. Dobývání ve staré Příbrami bylo obnoveno až v roce 1691, kdy se pracovalo na hluboké štole Matky Boží v jižních končinách města v místech dnešní Březnické ulice.

V roce 1712 byla zaražena v Podskalí Matějská štola, ve které byla těžena železná ruda pro příbramskou huť. Štola byla snad pojmenována po Matěji Alisovi, šichtmistrovi příbramské hutě. Matějská štola je v některých odborných publikacích nazývána též štolou Matyášovou. Doba jejího provozu není v archivních materiálech dostatečně popisována. V této štole mělo být opět dolováno v roce 1803 Matějem Nádherným a o 5 let později patřila tato štola šichtmistrovskému úřadu v Obecnici, ale pro nedostatek havířů i v ní byla práce zastavena. Práce v prostoru Matějské štoly byly obnoveny až v roce 1856. Do zabořené Matějské štoly se v tomto roce prorazila nová štola, založena pod dnešními jatkami a nová štola se po prorážce napojila na starou Matějskou štolu. Ze štoly byla překřížena žíla Nádherného a jiné žíly, mezi nimi i žíla Jakubská, která byla sledována již v 16. století a má výchoz na příbramském náměstí u kostela. Výplň těchto žil tvořil goethit, ocelek a vápenec. Po provedení průzkumných prací a po položení dolových měr v tomto prostoru nebylo v dalších báňských pracech pokračováno. Teprve v roce 1946 byl z Matějské štoly prováděn průzkum na radioaktivní nerosty, s negativním výsledkem. Tolik o dobývání ve staré Příbrami.

V nejbližším okolí města (kromě Březových Hor) se v 16. století dobývalo stříbro na Strachovských vrších na Královské (Tříkrálové) štole, na sv. Jiří, na České štole, na dole Naděje ve starých opuštěných kotlinách v Bohutíně, na dole Šmelcířů, na sv. Barboře u Suchomelova mlýna, na Dědičné štole a dole sv. Ducha pod Tisovou, u Narysova na Dědičné štole a prvotním dole na Daru Božím (od roku 1569) u Třebska.

obr006

Mapa Matějské (Matyášovy) štoly v Příbrami zhotovená v roce 1803.

Význačná důlní činnost v 16. století byla také na Vrančické hoře za Životicemi (důl Alexandr) na dolech Štěstí, sv. Vavřinec, Proměnění Páně, sv. Purkrát, sv. Anna a Dar Boží. Uvedené doly u Vrančic patřily Urbanu Nottrovi z Glouchova, měšťanu Starého města Pražského.

obr007

Mapa postupu prací na štolách u Svaté Hory z roku 1691 - signována hormistrem Jakubem Bittnerem.

obr008

Zákres středověkých hornických prací u Vrančic.

Dolování na Březových Horách

Rozvoj i úpadek na dolech v okolí Příbrami byl přímo závislý na rozvoji a výtěžcích ze stříbrných dolů na Březových Horách. Březové Hory byly odpradávna pokladnicí stříbra. Nejstarší horní kniha uvádí, že před rokem1527 na Březové Hoře byly v provozu a i v jejím nejbližším okolí tyto doly: Tovaryšský důl - na západním svahu Březových Hor směrem ke Starému Podlesí, sv. Jan Křtitel - ve visutém odžilku Vojtěšské žíly nedalekodolu Mariánského, Veselé rytířstvo - prvotní důl na březohorském náměstí, v 19. století byla z jeho stařin otevřena Kovářská šachta, Hus jižně od Veselého rytířstva, Nejsvětější Trojice na Břez. Horách na žíle Nejsvětější Trojice nedaleko nynější prokopské kaple, sv. Purkhart na Vojtěšské žíle, tento důl se prorazil roku 1541 do Veselého rytířstva a obě těžařstva se spojila; důl Matky Boží na žíle Matky Boží, prvotní důl nedaleko prokopské kaple, důl sv. Kříže na Mučednické žíle, Stříbrný lev na jihozápadním okraji Březových Hor na ležatém odžilku Marie Pomocnice, Uhelna severozápadně od Anenského dolu, důl Lezců za Husem na žíle Vojtěšské, Zlatý kříž na styku Mariánské žíly s Vojtěšskou, sv. Vavřinec mezi Mariánskou žílou a žílou Matky Boží (nynější žíla Matkobožská), Flaška nedaleko prastarého dolu Veselého rytířstva, sv. Kryštof v jihozápadní části Březových Hor na jednom z ležatých odžilků žíly Marie Pomocnice, U Boží pomoci na Mučednické žíle v západní části Březových Hor.

obr009

Nedatovaná mapa z 18. století se zakreslenými provozy na Březových Horách a vyznačenými starými štolami v údolí Litavky pod Březovými Horami a Černojamskem

obr009a

Detail předchozí mapy

V roce 1530 byla již štola Josef-Marie (vyúsťuje u Litavky pod dolem Ševčiny, u mostku do Starého Podlesí) a byla z ní dobývána jedna z nejbohatších žil 16. století žíla Marie Pomocnice, pozdějí také tato štola překřížila Mučednickou žílu nazývanou také Mordýřská.

Po roce 1527 na Březovém vrchu vznikla hornická osada, nazývána později Březové Hory. Osadu obývali většinou Němci z Krušných hor. Tato osada obržela pro hornické cechy, dobývající stříbro z Březového vrchu v roce 1530 stříbrné pečetidlo od samotného císaře Ferdinanda I., jako uznání za odvádění desátku z vytěženého stříbra.

obr010

Vyznačená stará a středověká důlní díla v prostoru Březových Hor na nedatované mapě.

O čtyři roky později, 30. dubna 1534, uděluje opět císař Ferdinand I. Příbrami obyčejné přivilegium horních měst. O rok později dochází však na Březových Horách k úpadku dolování, který způsobily především „zlořády“ na „Horách příbramských“.

Ve 40. letech 16. století se prováděly opětné pokusy o otevření březohorských dolů, ale podstatných výsledků nebylo dosaženo. Teprve v pozdějších letech se podařilo opětné oživení báňských prací a to především zásluhou bohaté žíly Matky Boží, která po celé 16. století měla nejvyšší výnosy stříbra.

Stříbro získané z březohorských dolů bylo do roku 1551 taveno v příbramské huti. Příbramská stříbrná huť byla častým jablkem svárů mezi příbramskými těžaři, kteří se celkem oprávněně domnívali, že dlouhým pražením v huti uniká značné množství stříbra kouřem. Proto byla prastará huť pro časté neshody zastavena a rudy byly odváženy k tavení do Kutné Hory. Vyrobené stříbro z příbramských rud bylo pak odváženo zpět do Příbrami. Toto nákladné a i nebezpečné převážení velmi prodražovalo příbramské dolování a přivedlo mnoho dolů k zániku. Výběrčí desátků Hanuš Pocksdorf proto navrhl arcivévodovi Ferdinandovi, pro zvýšení efektivnosti příbramského dobývání, zřídit v Příbrami mincovnu. Ve svém návrhu zdůrazňoval především blízkost Příbrami k jihočeským stříbrným ložiskům v Českých Budějovicích, Elhýšovu a Velharticím. Pro mincovnu byl v roce 1553 vybrán dům v Příbrami. Přesto bylo od tohoto návrhu upuštěno a mincovna byla zařízena v Praze v „Saském domě“.

Neutěšená situace v dolech na Březových Horách se nezlepšila ani po roce 1553, spíše naopak. Jednotlivé cechy, které na Březových Horách prováděly dobývání stříbra byly značně zadluženy a na mnoha dolech nebyla vyplácena mzda. Poměry na Horách byly i takové, že v roce 1557 došlo k zatčení příbramského hormistra Hanuše Seifferta s dvěma přísežnými pro nesrovnalosti v údajích o výtěžcích dolů.

V 70. letech 16. století se na Březových Horách prakticky přestala těžit stříbrná ruda. V roce 1570 bylo krátkodobě obnoveno dobývání na Dědově dole, na prvotním dole Veselého rytířstva a na dole Abrahám, ale již v roce 1572 bylo dolování na Březových Horách opět přerušeno. Jediným těžařem v tomto roce byl horní písař Jeremiáš Görner, který získával stříbrnou rudu přebíráním starých odvalů, které, jak uvádí Pamětní spis, dlouhou dobu ležely ladem. Přes značné nedostatky, které se na Březových Horách, ale i v širokém okolí v 16. století pravidelně při dobývání vyskytovaly, bylo získáno z těchto dolů od roku 1553 do roku 1574 celkem 10.660 hřiven stříbra, což je asi 2.992 kg.

Kromě již uvedených nepořádků při dobývání a při huti působily na příbramské dobývání i vnější události. Byly to především zhoubné nemoci, přírodní katastrofy, ale i držitelé města. V roce 1560 byl v Příbrami požár, při kterém bylo zničeno 60 hlavních domů a mnoho dalších domů bylo ohněm narušeno; roku 1582 vypukl v Příbrami náhle mor, kterému padlo za oběť již výše zmiňovaných 600 osob, převážně dětí a osob středního věku. Navíc byla Příbram v držení kruté a namyšlené Kateřiny z Lokšan. Spory mezi městem a vrchností řešil sám císař; spory měly za následek vyplenění příbramského zámku, který Kateřina z Lokšan dočasně obývala (1574). V tomto období také řada německých horníků odchází z Příbrami zpět do Krušných hor.

Úpadek příbramského dobývání měl nepříznivý vliv i na císařský dvůr. Proto 30. listopadu 1579 uděluje císař Rudolf II. Příbrami rozsáhlé privilegium a povyšuje ji na královské svobodné horní město s podmínkou, že všechny příjmy města z varného, činže a daně budou použity na hornické podnikání. Přesto dolování na stříbrných dolech udržovala obec jen s největším vypětím, aby městu zůstala zachována vyhlášená privilegia.

obr010a

Titulní listina výnosu císaře Rudolfa II. z roku 1579, kterou povyšuje Příbram na svobodné horní město.

Kromě nevýznamných prací na štole Josef - Marie byla hornická činnost na Březových Horách od roku 1575 až do roku 1689 v úplné stagnaci. V roce 1689 se opět v Příbrami obnovuje činnost horního úřadu s působností na doly v blízkém okolí Příbrami, v Jílovém, v Novém Kníně a Kašperských Horách.

Na stagnaci dobývání v 17. století měla vliv především třicetiletá válka; město při této válce bylo několikrát vydrancováno vojáky a v červenci roku 1626 bylo celé vnitřní město zničeno požárem, který založila vojenská posádka. Po tomto neštěstí se v Příbrami začalo stavět až po roce 1670. Také v roce 1649 postihla Příbram další morová rána. Ve městě i v okolí zemřelo na tuto nemoc několik desítek lidí. Po skončení třicetileté války bylo v Příbrami napočítáno 399 dospělých lidí a na Březových Horách 72 lidí. V Příbrami v té době (1651) nebydlel ani jeden horník, na Březových Horách bylo devět horníků, jeden šichtmistr a dva důlní dozorci.

I v nejtěžších válečných dobách příbramská obec udržovala alespoň jeden důl v činnosti. Byl jím především důl Bohatá útěcha (Reichen Trost Grube) v Obecnici, který byl v činnosti (v provozování obce Příbramské) od roku 1610 do roku 1624 a od roku 1661 do roku 1675. Při zkoumání archivních dokumentů se nepodařilo zjistit, kdy důl Bohatá útěcha byl založen. Bylo to nesporně v 16. století. Z té doby jsou jen zprávy o dolování v oblasti Sádku, Drahlína a Německé Lhoty. Hornické práce u těchto obcí nejsou blíže specifikovány. Jen ve staré horní knize je zmínka, že 17. května 1539 a 26. ledna 1540 obdržel Volf Krajíř z Krajků a jeho spolutěžaři právo dolovat v uvedených oblastech. Z té doby je také u Drahlína řada kotlin a pinek. Hornická činnost u Drahlína ani u bývalé Německé, dnes Lhoty u Příbrami, nebyla v pozdějších staletích obnovena.

obr011

Nejstarší dochovaná mapa důlních provozů na Březových Horách z roku 1726.

Těžba železných rud v 17 století

V 17. století se místo stříbrných rud v okolí Příbrami začala dobývat železná ruda. Dobývala ji příbramská oblast a i řada cizích těžařstev. Železná ruda byla tehdy velmi potřebná pro válečné účely. V těsné blízkosti Příbrami se dolovala železná ruda v oblasti Žežických skalek již od roku 1642. Dolování železných rud z této lokality s malými údobími klidu trvalo až do roku 1877. K nejvýznamnějším dolům patřila Florentinská (Florencova) žíla, která byla až 7 metrů mocná s rudnou výplní 60-90 cm širokou. Železná ruda na této štole byla dobývána jednak Colloredo-Mannsfeldským šichtmistrovským úřadem v Obecnici, jednak arcibiskupským panstvím v Rožmitále a i příbramskou obcí. Na Florentinskou štolu byly napojeny jáma Marie, Ondřej a Alois a v druhé polovině 19. století i jáma Schwarzenberská. Florencova štola byla také spojena s Václavskou štolou, s jamou Vilém, jamou Jakub a štolou Antonín. Pouze jáma Václav nekomunikovala se žádnou z uvedených jam. Celkem v této oblasti bylo sledováno 7 žil severojižního směru - Florentinská žíla, její nadložní odžilek, žíla Vilém, Václavský podložní odžilek, žíla Václav, žíla Jakub a žíla Antonín. V letech 1838-1848 z Florencový žíly a ze žíly Vilém se vytěžilo celkem 48.883 koleček rudy (1 kolečko = 0,121 m3).

V Příbrami se dobývala především železná ruda na Matějské štole v Podskalí, ale i v prostoru Svaté Hory a Hatí. Na Svaté Hoře byla mezi rokem 1675-1690 zahloubena malá šachtice na výchozu železné rudy. Do této šachtice byly značné přítoky vody a proto byla k této šachtici ražena odvodňovací Dědičná štola. Štola pro značné potíže zůstala nedokončená, nejpravděpodobněji se jedná o hlubokou štolu Matky Boží raženou z Březnické ulice v roce 1691. Železné doly na Hatích byly otevřeny převážně až v 19. století a hornická činnost v tomto prostoru bude dále popsána samostatně.

Železné rudy z příbramských dolů byly v první polovině 17. století dodávány jednak na hlubošské panství do hutě v Bratkovicích, jednak do železné hutě na pičínském statku. V druhé polovině 17. století se příbramská železná ruda prodávala orlickému panství.   

obr012

Staré hornické práce, převážně na železnou rudu v oblasti Žežic a Vojny.

 

Těžba železných rud v 18 století

Začátkem 18. století se příbramská obec rozhodla založit vlastní železnou huť. Ta byla postavena v prostoru dnešního Vysokopeckého rybníka. Po výstavbě vysoké pece se v těchto místech tavila i zpracovávala železná ruda z blízkých nalezišť. Postupně v okolí hutě (vysoká pec a hamry) vznikala hamernická kolonie, od roku 1720 s názvem Vysoká Pec.

Ruda do hutě byla dovážena ze žežických dolů a z povrchových lomů na Svaté Hoře. Železné lomy byly v prostoru nad dnešním parkovištěm pod Svatou Horou.

Huť měla jednu vysokou pec a postupně až čtyři hamry. V huti se vyráběla litina, kujné železo, železo "šínové", radlice, atd. Výrobky byly prodávány především do Prahy z části za hotové, z části za potraviny. Od roku 1761 byla tato huť postupně likvidována.

Kromě dolů na železné rudy v Příbrami a blízkých Žežicích dobývaly se tyto v druhé polovině 18. století také na Pahorku pod Březovými Horami, na vrchu Vojna, u Hájů, Nové Hospody, u Horního Lázu nad pilou, u Orlova, Lhoty, Sádku, Dominikálních Pasek, Květné, u Černých jam, u Brodu, Jerusaléma, Lešetic, mezi Milínem a Slivicí, u Lazska, u Tisové, mezi Vranovicemi a Sedlicí na Rožmitálsku, u rybníka Padrť, u Obor, u Zduchovic a u myslivny Placy.

 obr013

Jediné známé zobrazení městské vysoké pece v provozu - detail z mapy městských lesů obce Příbram. Mapa není datována pochází však s největší pravděpodobností z prvé třetiny 18. století.

Obnova dolování na Březových Horách v 18. století

Koncem 17. století se v březohorských dolech opět zahajuje hornická činnost. Obnovuje se příbramský horní úřad (1689) s rozšířenou působností na dolování v Jílovém u Prahy, Novém Kníně a v Kašperských Horách. Příbram má opět hormistra a stává se jím znamenitý báňský odborník Jakub Bittner. Jeho usilovná snaha o řádný chod a i průzkum březohorského ložiska se nesetkala s porozuměním a to především pro nedostatek finančních prostředků a dříve, než mohl svůj um i velkou životní praxi uplatnit, umírá roku 1705. Na jeho návrh byla do Příbrami vyslána komise (1693), v níž byl také známý slavkovský hormistr Ignác Antonín Putz. Slavkovský hormistr doporučil, aby nad městským rybníkem v Příbrami byla založena dědičná štola, která by odvodňovala přítoky důlních vod do březohorských dolů. S ražbou dědičné štoly se započalo v roce 1708, zároveň s ní byla ražena Novoroční štola, později nazývána štolou Zikmundovou. Tato štola byla ražena poněkud výše a severněji než dědičná štola od městského rybníka. Novoroční štola nejpravděpodobněji sledovala Zikmundovu žílu a po překřížení dědičnou štolou byla vyřazena z provozu.

Ražba dědičné štoly byla prováděna v době, kdy příbramský horní úřad vedl hormistr Jiří Antonín Pusch. Pod jeho vedením bylo při příbramské oblasti založeno nové těžařstvo s názvem "Těžařstvo Karla Boromejského". To také, kromě malého soukromého těžařstva, které kutalo na odžilku sv. Anny, bylo jediným, které v první polovině 18. století provádělo intenzivní báňskou činnost v březohorských dolech.

Dědičná štola, která od roku 1730 byla nazývána štolou Karla Boromejského, ústí severně pod příbramským nádražím a vody z ní vytékající jsou vedeny kanalizací do Dolní Obory. Štola je do vzdálenosti 81 m od ústí klenutá, ve 311 metru od ústí se člení do dvou chodeb až na křížení se žílou Zikmund ve vzdálenosti 531 m od ústí, kde se chodby opět sbíhají. Souběžná chodba s dědičnou štolou je křivolaká a jedná se s největší pravděpodobností o Novoroční štolu, kterou byla vyřizována žíla Zikmund. V místech, kde dochází k rozdvojení chodeb, byla krátce vysledována cca 15 cm mocná nepojmenovaná žíla s obsahem sfaleritu, galenitu, vápence, ocelku a křemene.

Žíla Zikmund, která je nejvýchodnější žilou Anenského revíru a byla dobývána jen v mělkých patrech dolu Anna, byla ze štoly Karla Boromejského vysledována na 95 m severně a 88 m jižně. Na štole jsou vyhloubeny dvě šachtice: jáma Josef hluboká 17 láter, znatelná pouze podle malého odvalu na návrší na západní straně nad příbramským nádražím a jáma Novoroční, která je nyní zasypaná. Je přibližně 240 m severně od dolu Anna. Z Novoroční jámy byla vyřizována a dobývána žíla Zikmund.

Od křížení se žílou Zikmund pokračuje štola Karla Boromejského směrem k Anenskému dolu. Na něj byla štola napojena až v roce 1793 a protože štola od žíly Zikmund až k Anenskému dolu je ražena v jílové rozsedlině, je v tomto úseku vyzděna.

V blízkosti Novoroční jámy, na které se těžilo již od roku 1719, byl překřížen odžilek žíly sv. Anny a v pokračování dědičné štoly, ve vzdálenosti 157 m od Novoroční jámy byla křížena žíla Janova (Jana Nepomuckého), později nazývána žíla Jánská. Na této žíle byly vyhloubeny tři "tajné jámy" Petrské; tři vzájemně propojená úklonná báňská díla do hloubky 50 m. Na Janově žíle bylo raženo hloubení, z kterého se později stala úklonná Jánská (Janova) šachta. Tato jáma po dlouhá desetiletí sloužila k odvodňování i těžbě březohorského ložiska a to až do doby napojení březohorských dolů na dlouhou Dědičnou dušnickou štolu. Jánská šachta byla také po celé 18. století největší těžní jamou na březohorském ložisku. Jáma byla ražena v úklonu a její úklon se zvětšoval s hloubkou. Z ní bylo otevřeno 5 pater, přičemž štolové patro bylo v hloubce 68 m a 5. patro v hloubce 173 m pod povrchem. Z Jánské šachty byly sledovány a dobývány žíly Josef, Jan, Prokop a Václav. Dobývalo se výhradně sestupkově.

Koncem roku 1730 byla ve vzdálenosti 59 m od Jánské jámy založena jáma Prokopova, pro snadnější těžbu ze žíly Prokop. Jáma Prokop byla také napojena na štolu Karla Boromejského a pod úrovní této štoly měla ještě dvě patra. Z jámy Prokop byla štola Karla Boromejského ražena k západu. Ve vzdálenosti 134 m překřížila žílu sv. Trojice. Trojická žíla neměla při sledování dobré úložky a bylo proto pokračováno v ražbě štoly na žílu Matky Boží, která byla v roce 1754 překřížena ve vzdálenosti 204 m od jámy Prokop. Na žíle Matky Boží byly prováděny sledné práce na sever i na jih a došlo k obnovení staré nálezné jámy hluboké cca 45 m. Žíla Matky Boží nebyla do hloubky sledována a její vyřizování bylo brzy po překřížení přerušeno. Od žíly Matky Boží bylo pokračováno v ražbě dědičné štoly k žíle Vojtěch. Nejlepší zrudnění bylo v té době zjištěno na žíle Jan a Prokop. V blízkosti styku dědičné štoly s Trojickou žilou (26 m od křížení) byla v nepravidelném provozu Trojická jáma. Již v roce 1744, kdy Trojická jáma nebyla v provozu, byl dán odbornou komisí první návrh, aby v její blízkosti byl zaražen nový důl, nynější důl Vojtěch.

obr014

Výřez z mapy z roku 1765 zobrazující Petrské jámy a jámu Prokop (starou).

Souběžně s ražbou štoly Karlo - Boromejské byla ve 40. letech 18. století vyzmáhána stará štola v Litavském údolí, která byla později nazvána štolou Marie Terezie. Byla dlouhá 319 m a odvodňovala důl Terezie. Jáma Terezie se hloubila v roce 1751. Byla vyhloubena do 39 m a z této hloubky mělo být pokračováno v ražbě štoly, která měla spojit důl Terezie s dědičnou štolou Karla Boromejského a měla také překřížit Vojtěšskou žílu. Pro nedostatek finančních prostředků se v roce 1753 další ražba chodby neprováděla a neprovádělo se ani prohloubení jámy.

V 60. a 70. letech 18. století se pracovalo především v okolí Jánské a Novoroční jámy. V tomto čase se opět provádělo prodlužování dědičné štoly k jámě Marie Terezie a razila se chodba na žíle Marie Pomocnice východním směrem.

V roce 1771, podle zprávy dvorního komořího Snödera byly štolou Karla Boromejského nafárány žíly Jánská, Prokopská, Václavská, Josefská Nejsvětější Trojice, Matky Boží a Vojtěšské a tyto také byly hornicky sledovány a dobývány v hloubce 30 sáhů pod dědičnou štolou, což je cca 60 m pod úrovní štoly. V této hloubce se některé ze žil tříštily na několik drobnějších žilek a ztrácely na svých mocnostech.

obr015

Výřez z mapy Adama Bonawetury Leibwurtze z roku 1750, který zobrazuje tehdejší důlní díla na Březových Horách.

Naproti tomu na Zaječí hoře (Strachovské vrchy) a hlavně na Drkolnově byla intenzivní hornická činnost. Na Drkolnově byla v té době jedna šachta výtažná, dvě šachty na "větrování" a lezení; mimo těchto dolů byla zde jedna zvláštní šachta pumpařská s kolem 6 m vysokým. Pracovalo se tehdy i na panství hraběte Mannsfelda v Obecnici na žíle Marie-Anny; tato žíla byla otevřena jamou arcivévodkyně Marie-Anny a odvodňována dědičnou štolou, která vody sváděla do Obecnického potoka. Tehdy pracovalo v obecnickém dole 17 kovkopů a pumpařů a to v šibíku (slepém hloubení) ve stříbrné rudě a blejnu (zinková ruda). Protože pro pohon vodotěžních strojů byl nedostatek vody byl u tohoto dolu zřízen stroj poháněný koňmi. Již v roce 1771 podal vrchní správce příbramských dolů Martinec návrh na zužitkování zinku z příbramských i obecnických žil. Ovšem zůstalo tehdy jen u návrhu.

Mnoho návrhů ze Snöderovy zprávy pak vrchní mincmistr a hormistr ve svém rozhodnutí z 18. dubna 1772 o provozování těžby z příbramských dolů použil. V jeho rozhodnutí bylo také jmenování nového hormistra a huťmistra Jan Antonína Alise pro příbramský horní úřad. Nástupem Alise do funkce nastává zásadní zvrat v příbramském dolování a postupně se z malých dolů na Březových Horách stává jeden z největších báňských podniků na těžbu stříbra a olova v Evropě.

obr016

Mapa Jana Adama Artnera z roku 1750, která měla sloužit jako návrh na řešení potíží s pohonnou vodou pro doly na Březových Horách. Tento návrh jako nereálný a drahý nebyl akceptován.

Dosavadní efektivita těžby v příbramském rudním revíru byla velmi nízká. S výjimkou několika let byly příbramské doly ztrátové. Vydání na těžbu převyšovaly příjmy za vytěžené stříbro a před zahájením hloubení první hluboké jámy v revíru byl deficit Karloboromejského těžařstva 91.029 zlatých, 49 krejcarů. Příčinou bylo především nákladné a pracné provádění průzkumných i těžebních prací. Vysoké náklady na otvírku zapřičiňovala jednak voda, která velmi často zatopila pracoviště pod úrovní dědičné štoly, jednak malé postupy, které v razicích pracech byly dosahovány. Rozpojování horniny bylo prováděno především pomocí kladiva a želízka, někdy nosatce, krace, klínů nebo sochorů, ale byl také již používán střelný prach. Doprava rozpojené horniny ze štol i jam na povrch byla prováděna jednak kolečky, uherskými vozíky, hašplemi a rumpály. Většina zdvihacích zařízení byla obsluhována ručně. Jen některé rumpály a vodotěžní zařízení byla poháněna vodou.

obr017

Z knihy Bohuslava Balbína z roku 1665 pochází vyobrazení tohoto zařízení (vodní kolo a míhadla), kterým byla podle autora v té době z dolů v Příbrami čerpána voda.

Potíže byly i při úpravě rudy na prodejní kov. Pro vytěžené rudy ze štoly Karla Boromejského byly postaveny ve Starém Podlesí (v místech dnešního koupaliště) v letech 1722-1724 nová puchýrna a huť. Byly postaveny ze dřeva a zakrátko po výstavbě dne 7. července 1729 do základů vyhořely. Proto obnovená huť, stavěná v letech 1735-1740 měla již zděné budovy. Puchýrna a stoupy stávala také u městského rybníka, nyní Dolní Obory. Pozůstatky po této úpravně se nazývají Městské prádlo. O zřízení puchýrny u městského rybníka se zmiňuje Slavnostní spis, kde je zaznamenáno, že v roce 1750 při městském rybníku byla zřízena puchýrna s devíti pěcholy, aby bylo využito vody vytékající z dědičné štoly Karla Boromejského.

Hutnický proces byl v 18. století značně nedokonalý. Tavení probíhalo v nízké šachtové peci a trvalo 20 hodin. A proto bohaté stříbrné rudy, těžené většinou z cementačních zón, byly při hutnickém procesu znehodnoceny vysokými ztrátami při tavení i shánění. Ztráty stříbra při tavení byly až 50 % a při shánění až 54 %. Stříbro přecházelo jednak do bohaté strusky, ale unikalo také s kouřovými plyny. Rudy obsahovaly také značné množství arzenu a podle dochovaných zpráv docházelo u hutě k těžkým otravám zaměstnanců.

Obecnické rudy dovážené do hutě v 70. letech 18. století měly toto složení: čistá ruda 7.120 g Ag/t, jiný druh rudy 2.820 g Ag/t a 15 % Pb a blejnová ruda 1.020 g Ag/t a 21 % Pb.

I v tomto století na příbramské dolování měly negativní vliv války a epidemie. Město i okolí postihla v roce 1713 morová rána a epidemie neštovic a nevyhnula se ani nejchudším v městě - horníkům. I válka prusko-rakouská v roce 1741 a později sedmiletá válka v letech 1756-1763 přinesla občanům v Příbrami a blízkých Březových Hor mnoho utrpení. Město bylo několikráte cizími vojsky vydrancováno.

Největší škody na příbramské dolování však způsobila velká neúroda obilí v roce 1769. Situace ve městě ne nezlepšila ani v roce 1770-1771. L. Malý v knize "Příbramsko a Dobříšsko" uvádí, že v Příbrami i okolí lidé jsou spíše kostlivcům podobní a trpí hrozně a umírají. Mnoho horníků tehdy z Příbrami odešlo, protože za vykonanou práci nedostávali zaplacenou mzdu, ale i za vyplacené peníze nebylo co v Příbrami koupit. A právě v době pro příbramské dolování nejnepříznivější přichází Jan Antonín Alis, aby zanikající dolování stříbrných rud v Příbrami i okolí znovu obnovil.

obr018

Návrh, podle kterého byl posléze zbudován prvý velký báňský rybník na Příbramsku, rybník Vysokopecký.

 

Dolování za Jana Antonína Alise

Jan Antonín Alis se narodil 11. ledna 1732 ve Vysoké Peci u Příbrami. Jako syn Františka Alise, příbramského šichtmistra, měl k hornickému povolání velmi blízko. Po absolvování studia na horní škole v Jáchymově, vrací se v roce 1750 do Příbrami a stává se praktikantem u příbramského horního   závodu. V roce 1755 byl z Příbrami přeložen do Kutné Hory jako šichtmistr. Již v Kutné Hoře se projevila jeho velká organizační schopnost a báňská prozíravost. Do Příbrami se opět vrací v roce 1772, ale jako hormistr a huťmistr.

Situaci na příbramském ložisku v době krátkého působení J.A. Alise v Příbrami charakterizuje přípis dvorní komory vrchnímu hornímu úřadu v Příbrami. Přípis je z roku 1775 a zakazuje v Příbrami dobývat ty žíly nebo části žil, které se "nevyplácejí" a zakazoval v Příbrami provádět "rozsáhlejší pokusy v prozkoumávání ložiska". V přípise bylo také konstatováno, že důl (štola Karla Boromejského a úklonný důl Jánský) má "silně" vyrubané pole a při převaze chudých rud nelze očekávat jistý výtěžek.

Proto nový příbramský hormistr, aby odvrátil jistý zánik příbramských dolů, navrhl nové řešení otvírky i dobývání příbramského ložiska. Místo roztříštěné těžby na několika malých jamách po úklonu navrhl vyhloubit na Březových Horách hlavní těžní svislou jámu a to do podstatně větších hloubek, než byly všechny jámy na Březových Horách doposud vyhloubeny. Na těžařském dnu, konaném dne 12. května 1779, se Alisovi podařilo tento návrh prosadit.

Nová jáma byla založena 11. října 1779 ve staré propadlině mezi žilami Vojtěšskou a Matky Boží. Nejdříve byla propadlina odvodněna a poté se vyzmáhala zdejší stará jáma "Tagschacht". Boky staré jámy se zvětšily na světlý profil 4 x 1,5 m, nad jamou se vybudovala šachetní budova s vodotěžním zařízením. Na rozšiřování jámy pracovalo 16 kovkopů a 3 hašplíři (vrátkaři). Pro zrychlení práce pracovalo s nimi 6 kovkopů na "přistálé" směny. Práce při rozšiřování a později i prohlubování jámy řídil J. A. Alis osobně. V roce 1780 byla nová svislá jáma hluboká již 78 m. V tomto roce také bylo prováděno zmáhání stařin, které jámou byly nafárány v hloubce 34 m pod povrchem. Stařiny byly vyzmáhány až k jámě Matky Boží, která od nové jámy byla vzdálena východně 106 m. Zmáhání stařin bylo prováděno především proto, aby bylo možné snáze odvádět přitékající vody do nové jámy.

Pro zvýšení objemu pohonné vody pro nový důl byl vybudován Vokačovský rybník, nyní nazývaný Drozďák. Také stavbu rybníku řídil a často osobně kontroloval J. A. Alis. Rybník byl vybudován v letech 1780 -1782 a za úspory při jeho stavbě obdržel Alis odměnu 6 císařských dukátů a 6 sáhů dříví pro vytápění kanceláře. Za Alise bylo také zavedeno v březohorských puchýrnách dvojí drcení vytěžené rudniny - suché a mokré.

5. patro nové jámy bylo otevřeno v roce 1782 a nová jáma již byla hluboká 144,97 m. Na tomto patře byly při sledování žil matky Boží a Vojtěšské nalezeny bohaté výplně rudních žil, ale byly také nafárány stařiny naplněné vodou. Voda ze stařin 25. listopadu 1782 zatopila hloubení nové jámy. Náhlá zátopa způsobila utonutí 8 kovkopů a 2 vozačů. K centrálnímu odvodňování březohorských dolů se od roku 1783 začala zmáhat a prodlužovat Stará dušnická štola.

Velká sucha koncem 18. století značně ztěžovala hloubení nové jámy, otvírkové i dobývací práce. Proto se příbramský horní úřad rozhodl zvýšit hráze Vysokopeckého rybníka i rybníka Drozďák a vybudovat novou velkou vodní nádrž v brdských lesích u pramenů říčky Litavky. Nová vodní nádrž se stavěla od roku 1818 do roku 1825 a při výšce hráze 13,9 m zadržovala 925.000 m3 vody. Tato vodní nádrž je nyní nazývána Lázským rybníkem a slouží městu Příbram jako rezervoár pitné vody.

obr019

Návrh Vokačovského rybníka, výřez z nedatované mapy pocházející pravděpodobně z roku 1778-9.

I přes značný nedostatek pohonné vody se nová jáma po roce 1783 intenzívně hloubila a dosáhla svislé hloubky 231 m. V 90. letech se sledovaly hlavně žíly Vojtěšská, Jánská, Anenská, Václavská a Zikmundova. Na 5., 6. a 7. patře bylo z těchto žil dosahováno největších výtěžků.

V roce 1784 byl příbramský závod po dlouhých desetiletích ztrátovosti aktivní, s výnosem 2.081 zlatých. V tomto roce se ve stříbrné huti vyrobilo 214 kg stříbra, 40.992 kg klejtu a 69.625 kg olova. Stará stříbrná huť v Podlesí kapacitně v té době již nevyhovovala a začala se proto v roce 1786 (10. dubna) stavět nová stříbrná huť. Výstavba byla situována v místech, kde od roku 1702 do roku 1760 stál hamr příbramské obce.

Deset roků (1789) po zaražení nové svislé jámy v centru březohorského ložiska, která po nejbohatší žíle byla nazvána Vojtěšskou šachtou, se zaráží v blízkosti staré úklonné Jánské šachty nová svislá jáma, později nazvána Anenskou šachtou.

obr020

Doly Vojtěch a Anna v době, kdy se zde těžilo za pomoci koňských žentourů.

obr021

Výkres vodních kol zajišťujících těžbu a čerpání vody na dole Vojtěch.

Janu Antonínu Alisovi, zakladateli Vojtěšského i Anenského dolu, nové stříbrné hutě, úpravnických provozů na Březových Horách se ještě za jeho života dostalo uznání za houževnatou a vytrvalou práci v příbramském horním úřadě. Již v roce 1782 byl jmenován vrchním horním správcem a v roce 1796 horním radou. V roce 1789 odchází na zasloužený odpočinek, ale za dva roky, v roce 1801, umírá.

obr022

 Projekt nové stříbrné huti u Lhoty na mapě z roku 1786.

Kromě stříbrných rud se v okolí Příbrami v 90. letech 18. století také intenzívně dobývala železná ruda. Ta byla dobývána od roku 1790 do roku 1793 jamou a dědičnou štolou u Kozičína, starou štolou v západním svahu Tisovských hor a snad i v Ševčínské štole pod rybníkem Drozďák. Založení Ševčínské štoly není archivními materiály podchyceno, je známá pouze její délka 424,8 m a její nepřístupnost již v roce 1837. V Pamětním spisu je však zmínka o dobývání železné rudy v Ševčínských horách (les nad rybníkem Drozďák zvaný V Ševčinách) Martinem Jelínkem v roce 1793. Snad právě Martin Jelínek dobýval železnou rudu v této štole. Další zprávy o dobývání železné rudy jsou z roku 1804. V tomto roce obecnický správce dobýval na Ševčínské žíle (bez bližší specifikace místa), jiné těžařstvo na Egidské žíle u Lešetic; na Řimbabě u Bohutína se těžila železná ruda nedaleko Fialovic mlýna a ve staré Příbrami na Matějské štole. I na Březových Horách pod úpatím Jánské hory byla železná ruda dobývána ve staré štole.

 

19. století

V roce 1800 pracovalo na březohorských dolech již 302 dělníků (horníků, kovkopů, hutníků, šmelcířů, pomocných dělníků knehtů, hašplířů pumpařů apod.) a nebýt napoleonských válek v letech 1792-1814, stala by se Příbram určitě jedním z předních měst v Čechách.

Při napoleonských válkách došlo na březohorských dolech k značnému poklesu pracovníků. Sledné práce v prvém destiletí 19. století byly zcela zastaveny a nepokračovalo ani prohlubování Vojtěšské jámy. Pro válečné účely byly prováděny pouze dobývací práce. Teprve v roce 1812 se opět v plném rozsahu obnovuje hornická činnost na březohorských dolech. V tomto roce se z vojny vrátilo 30 horníků a mohlo být znovu zahájeno prohlubování Vojtěšské jámy.

O rok později v roce 1813 dochází k zaražení třetí svislé jámy v revíru - Ševčínské. Jáma byla hloubena v místech, kde před dvěma sty roky stávala stará "pumpařská šachta". Jamou měly být těženy rudniny ze žil Marie Pomocnice a žíly Wolfgangovy a také se očekávalo, že při sledných pracech z tohoto dolu budou zastiženy další bohaté stříbro-olovnaté žíly, především Ševčínská žíla, jejíž výchozy jsou v terénu zjištěny od Drkolnova až k Narysovu. Předpoklady se z valné části nesplnily a to především pro značnou jalovost Ševčínské žíly, která v horních patrech měla výplň převážně železitou se sporadickými čočkami leštěnce olověného. V hloubce tato žíla však měla velmi dobrou výplň.

Stará dušnická štola, nazývaná dědičnou štolou Josefa II. se v roce 1813 čelbou přiblížila ke staré středověké šachtici na Strachovských vrších. Tato stará šachtice byla již v roce 1799 odvodněna, ale s jejím hloubením se tehdy nepokračovalo. Čelba Dědičné štoly v těsné blízkosti středověké šachtice překřížila bohatou žílu leštěnce olověného a blejna zinkového. Nalezená žíla pak byla hlubinně sledována ze staré středověké šachty nazývané Jaroškovka. Jáma se v roce 1814 prohloubila po úroveň Dědičné štoly, ale přetékající vody ze stařin hloubení značně znesnadňovaly.

Protože se v hloubce očekávaly bohaté úložky stříbrných a olověných rud rozhodl se příbramský horní úřad celou oblast Strachu odvodnit vyzmáháním Tříkrálové štoly a jejím napojením na Jarošovku. Pokračovalo prohlubování Jarošovky, ale i ražba Dědičné štoly od Jarošovky k březohorským dolům. Jarošovka byla během 19. století hloubena až do 200 m a z ní bylo raženo 9 pater. Bohatý závalek leštěnce a blejna z úrovně Dědičné štoly v hloubce neměl pokračování a sledovaná žilná výplň byla značně závalkovitá s převahou blejna zinkového. Pro nerentabilnost hornického podnikání byl tento důl v roce 1892 uzavřen.

V roce 1813 se na jižním svahu Jánského vrchu (jižně pod dolem Prokop) v místech, kde se říká na Pahorku, začal hloubit Karolinův důl. Důl nehloubil příbramský horní závod, ale Colloredo-Mannsfeldský cech z Obecnice a tímto dolem také těžil železné rudy v těsné blízkosti březohorského ložiska.

20. ledna 1814 byl v Příbrami podle císařského dekretu zřízen vrchní horní úřad. Vrchní úřad v Příbrami správně řídil příbramský horní a hutní úřad, horní úřad v Kutné Hoře, stříbrský horní úřad, v jehož kompetenci bylo 46 dolů, malý horní úřad v Rudolfově a Českých Budějovicích (hormistr z Rudolfova vykonával v jedné osobě všechny funkce horního úřadu), malý horní úřad v Jílovém u Prahy (funkci hormistra v Jílovém vykonával jen přísežný, protože hornická činnost v okolí Jílového byla podružného významu), hodkovský hospodářský úřad, lesní úřad v Horním Debrném v Krkonoších, horní úřad v Kašperských Horách, horní úřad ve Zbirově, horní úřad v Mladé Vožici, správní úřady železáren ve Strašicích, ve Františkově, v Karlově huti (Králův Dvůr) a v Holoubkově, správu železných hamrů v Dobříši a na Padrti a horní panství ve Zbirohu, Královém Dvoře, Točníku a Oseku. Příbramský vrchní horní úřad byl také distriktuálním horním úřadem pro střední Čechy.

V druhém desetiletí 19. století se dobývání stříbrných a olověných rud na Březových Horách podstatně zintenzivnilo. V roce 1820 pracovalo v příbramských dolech již přes tisíc zaměstnanců; ve stříbrné huti bylo vyrobeno 2.578 kg stříbra, 500 t klejtu a 77,5 t olova. Čistý výnos z báňského podnikání při příbramském horním úřadu byl v tomto roce 83.450 zlatých.

obr023

Příbramský horní závod na mapě z roku 1823.

Mocná výplň Strachovské žíly u Jarošovky a i její směrné pokračování k Březovým Horám dala podnět k založení druhé svislé jámy na této žíle. Jáma byla zaražena 8. července 1820 a byla nazvána Ferdinandka podle korunního prince a arcivévody Ferdinanda, který položil základní kámen k výstavbě tohoto dolu. V roce 1826 se tento důl napojil na Josefskou dědičnou štolu a z 15 pater bylo vyraženo 933 m překopů a 2.550 m sledných chodeb. Kromě hlavní Strachovské žíly byly z tohoto dolu prozkoumány z 5. patra západním překopem žíly Františka Karla a žíla Lobkovická, nazývána také jako Zaječická žíla. Výplň těchto žil i hlavní Strachovské žíly byla závalkovitá s převahou blejna zinkového, ale na několika místech bylo v podložních polohách těchto žil zjištěno ryzí stříbro. Přestože v dole bylo sledování žil na několika patrech provedeno, nebyly průzkumnými pracemi zjištěny významnější úložky vhodné pro souvislé dobývání. V roce 1892 byla průzkumná činnost na dole ukončena a důl opuštěn.

Vojtěšský důl v roce 1819 byl již hluboký 296,337 m, ale opět se v tomto roce projevil dlouholetý problém březohorských dolů - nedostatek pohonné vody, který způsobil zatopení dna jámy. S hloubením bylo pokračováno až od roku 1822 a intenzívně se hloubilo do roku 1829, kdy dno jámy bylo pod povrchem 373,607 m. V roce 1828 hloubení jámy mezi 12. a 13. patrem překřížilo Vojtěšskou hlavní žílu. V letech 1829-1831 se jáma neprohlubovala. V těchto letech se zaráželo 13. patro a na něm se zřizovala velká vodní jímka. 400 m svislé hloubky bylo na Vojtěšském dole dosaženo v roce 1833. V roce 1822 ve vzdálenosti 800 m jižně od Vojtěšského dolu byla zaražena další svislá jáma Mariánská. Touto jamou byly sledovány a dobývány především žíly Mariánská, Vojtěšská hlavní, Vojtěšská ležatá a Západně upadající žíla.

obr024

Šachta Marie s koňským žentourem v polovině 19. století.

Úprava vytěžených rud byla prováděna především u Vojtěšského dolu, ale i v puchýrnách ve Starém Podlesí a v puchýrnách u městského rybníka v Příbrami. Rudnina k puchýrnám u městského rybníka byla ještě ve 20. letech 19. století dopravována po dědičné štole Karla Boromejského.

obr025

Městské prádlo pod hrází rybníka Dolní Obory s nedalekým ústím Karlo-Boromejské štoly.

Kromě ražby hlavních vertikálních děl pro sledování a těžbu stříbrných a olověných žil byly ve 20. letech 19. století v okolí Březových Hor vyzmáhány a prodlužovány staré štoly ze 16. století. Tak byla v roce 1821 vyzmáhána Černojamská štola, jejíž ústí je v blízkosti ústí Josefské dědičné štoly, až na styk s Černojamskou žilou a podle Pamětního spisu tato žíla měla bohaté úložky stříbrných a olověných rud.

V jihozápadním svahu Březových Hor byly pak zmáhány stará štola směřující k žíle Marie Pomocnice a štola Wolfgang. Štola Wolfgang byla vyzmáhána a později intenzívně ražena k jámě Wolfgang na Drkolnově. Tato štola v roce 1826 byla 1.092,6 m dlouhá a z ní byly vyraženy tři světlíky ve vzdálenostech 192 m, 572 m a 874,6 m od ústí štoly. Za prvním světlíkem byla ze štoly sledována Ševčínská žíla v délce 560 m, za druhým světlíkem bylo provedeno sledování žíly Wolfgang a Bedřich a ze třetího světlíku byla provedena spojovací chodba k Drkolnovu na 1. patro tohoto dolu.

Štola Wolfgang ústila u staré úklonné jámy Wolfgang. Přesný rok založení jámy se nepodařilo zjistit, někteří autoři udávají rok 1828, ovšem v té době byla jáma Wolfgang již dva roky napojena na štolu Wolfgang. Snad to bylo již v roce 1771, s nepravidelnými intervaly sledování žil a opětného opuštění dolu; Pamětní spis uvádí, že v tomto roce bylo rozdělání na Drkolnově značné.

Úklonná jáma Wolfgang byla ražena po úklonu žíly Wolfgang a kromě štolového patra bylo z úklonné jámy zaraženo ještě 1. patro, z kterého pak byla sledována Ševčínská žíla do vzdálenosti 264 m. Čerpání vody na tomto dole bylo od roku 1833 prováděno větrným kolem, které se v roce 1838 polámáno a důl se zatopil. Od těchto dob důl není v provozu. Šachetní budova dolu Wolfgang se však zachovala do dnešních časů a slouží nyní jako obytné stavení. Důl Wolfgang je vzdálen cca 150 m západně od dolu Drkolnov. Tento důl neměl bohaté žíly na stříbro a olovo. Sledované žíly Ševčínská a Wolfgang měly převážně železitou výplň a pro dobývání byly nezpůsobilé.

obr026

Šachta Wolfgang na Drkolnově - výřez z mapy z roku 1839.

Středověké stařiny v Bohutíně byly zmáhány od roku 1821 a zároveň pod ně byla ražena štola. Při zmáhání stařin byly nalezeny dvě rudní žíly s obsahy stříbra, a proto báňský závod založil v těsné blízkosti těchto rudních žil v roce 1827 nový důl, který byl později nazýván šachtou arcivévody Štěpána, lidově zvaným Štěpánka. V roce 1832 pro značné přítoky vod na dno jámy bylo hloubení na několik let zastaveno. Ve 20. letech 19. století prováděl příbramský horní úřad průzkumné práce na stříbro také až u Líšnice nad Vltavou. V roce 1819 byly u této obce nalezeny úlomky leštěnce olověného a tento nález podnítil prospekci na vzácný kov. Nejspíše se jednalo o donesené kousky bohaté rudy, neboť v dalších letech se v okolí Líšnice provádělo jen dobývání zlatonosného křemene.

Ani v době již velké prosperity příbramských dolů se město neubránilo pohromám. V roce 1825 značnou část Příbrami zničil požár a o 11 roků později postihla město epidemie cholery. Na tuto nemoc ve městě onemocnělo 517 mužů a 513 žen a celkem na tuto nemoc zemřelo 247 osob.

V třetím desetiletí 19. století v roce 1832 se zaráží Prokopský důl, v roce 1836 Drkolnovský důl a roku 1838 se zmáhají jámy Rytířská a Joklova, obě v jihozápadním svahu Březových Hor. Prokopský důl měl především odtěžovat rudní zásoby ze žil Anenského dolu, které měly již značný směrný rozsah a pokračovaly dále jižním směrem. Drkolnovský důl se měl stát hlavním průzkumným dolem v nejjižnějším pokračování březohorských žil. Do tohoto dolu vkládal příbramský horní úřad velké naděje, neboť bylo obecně předpokládáno, že březohorské žíly pokračují ve svém vývinu od Jílové rozsedliny jižním směrem s touž výplní jako na Březových Horách. Předpoklady se bohužel nesplnily.

Roku 1846 se pro pohon těžních strojů začíná na březohorských dolech používat pára. První parní stroj byl postaven v tomto roce na dole Marii. Také důl František v Bohutíně měl již od roku 1850 parní těžní stroj. Důl František v Bohutíně byl zaražen v roce 1843 a z něho měla být důkladně prozkoumána žíla František, zjištěná v roce 1841 ve štole ražené do Tisovské hory.

obr027a

Důl Marie na Březových Horách, zde byl roku 1840 instalován prvý parní těžní stroj v revíru.

obr027b

Šachta František v Bohutíně byla parním těžním strojem vybavena jako druhá.

Důlní vody byly postupně ze všech březohorských dolů sváděny na hlavní Dědičnou štolu, která se každým rokem prodlužovala a vzájemně se mezi doly propojovala. V roce 1841 se propojil důl Mariánský s dolem Prokopským a již v roce 1843 se štola ražená od Mariánského dolu propojila se štolou raženou od dolu Drkolnov. Propojením dolu dolu Drkolnov na hlavní Dědičnou štolu se vyřešil hlavní problém Drkolnovského dolu - důlní vody. Značné přítoky důlní vody na 2. patře do té doby čerpané na povrch byly svedeny Dědičnou štolou a jí odváděny k Březovým Horám. Kromě dolu František byl v Tisovských horách od roku 1843 v provozu také průzkumný důl nazývaný "Na Řimbabě".

V roce 1849, po nepokojích na Štiavnické akademii, byla v Příbrami zřízena Vysoká škola báňská. Tato vysoká škola po celou dobu své působnosti v Příbrami značně ovlivňovala provoz příbramského báňského závodu. Vychovávala po celá destiletí báňské odborníky pro tento velký báňský podnik a podílela se také, především teoretickými výpočty a řadou návrhů nových technických řešení, na rentabilitě dobývání stříbrných a olověných rud na Příbramsku.

obr028

Budova Vysoké školy báňské v Příbrami.

I v 50. letech 19. století, přestože postupně byly vodotěžné stroje nahrazeny parními, se na příbramském báňském závodě nepříznivě projevoval nedostatek vody. Proto v roce 1851 přistoupil příbramský báňský úřad k vybudování další velké vodní nádrže v brdských lesích. Tato vodní nádrž byla v 19. století nazývána Žofínský rybník, nyní se jí říká Pilský rybník. Vodní nádrž postavená v letech 1851-1853 měla být největší vodní nádrží na Příbramsku. Rok po jejím napuštění došlo k protržení hráze a zátopová vlna způsobila velké škody především ve Starém Podlesí. Protržená hráz byla opravována až do roku 1860, ale po opětném napuštění rybníka se znovu zjistilo, že voda pod hrází uniká. Proto rybník mohl být napuštěn pouze do výše 10 m při kubatuře zadržené vody 360.000 m3. Nyní je tato vodní nádrž jedním ze zdrojů pitné vody pro město Příbram.

obr029

Titulní list smlouvy s firmou bratří Kleinů na výstavbu Pilského rybníka nad Bohutínem a nákres havarované hráze z r.1854.

Svislé hloubky 600 m pod povrchem země dosáhl Vojtěšský důl v roce 1850. V létech 1857 až 1863 bylo hloubení jámy zastaveno pro nedostatek pohonné vody. Chronický nedostatek pohonné vody přiměl příbramský báňský úřad v roce 1859 k náhradě vodotěžného stroje na tomto dole parním strojem o výkonu 30 KS. Výměna vodotěžného stroje byla také provedena na dole Anna, ale již v roce 1858. Na Anenském dole byl zabudován parní stroj s menší výkonností než na dole Vojtěch, měl výkon jen 12 KS.

K zajištění budoucnosti dobývání stříbrných a olověných rud na Příbramsku na velmi dlouhou dobu začal příbramský horní závod od roku 1850 se systematickým hloubkovým průzkumem v širokém okolí Příbrami. Tohoto roku byl vyzmáhán starý středověký důl pod Ševčínským dolem nazývaný U Marie Pomocnice a o 2 roky později byl v tomto prostoru ověřován průběh jílové rozsedliny jižním směrem.

Další průzkum byl prováděn na Dolní Černojamské žíle. Žíla byla od roku 1855 do roku 1857 otevřena několika mělkými šachticemi a po nálezu bohatých úložků v šachtici při Poncově dvoru došlo k založení třetí svislé jámy v druhém pásmu algonkinských břidlic. Jáma byla zaražena 20. října 1857 a nazvána po vrchním dvorním správci Aloisu Lillovi z Lillienbachu. Lillka byla postupně vyhloubena až do hloubky 432 m k 18. patru. Stejně, jako se očekávalo na Drkolnově velké rudní bohatství, bylo toto předpokládáno i na dole Lillka. Celkem v tomto dole bylo průzkumem zjištěno 16 žil, z nichž některé obsahovaly radioaktivní nerosty. Sledných prací na tomto dole bylo provedeno 9.000 m a překopů na žíly 3.700 m. Zároveň z Lillky byl zkoumán terén východně od jámy do vzdálenosti 963 m. Přes značný průzkum byly na tomto dole zjištěny jen krátké úseky dobyvatelných rud a po požáru šachetní budovy v roce 1900 došlo k zastavení dolu. Přesto některé úseky na dole Lillka byly značně bohaté na stříbro. Nejvíce stříbra se zde vytěžilo v letech 1894 až 1896 - celkem 2.176 kg.

obr030

Fotografie dolu Lill z roku 1869.

Sledování průběhu zrudnění březohorských žil jižním směrem bylo prováděno jednak z dolu Drkolnov, jednak ze Zdabořského dolu, který byl založen v roce 1857 a od roku 1861 byl vyhlouben na úroveň 2. patra Drkolnovského dolu a tím také na úroveň Dědičné štoly. Z této úrovně (-106,4 m) bylo pokračováno v ražbě zdabořského překopu, který již je hnán od dolu Drkolnov. Překop byl ražen pod Žežické skalky do míst, kde byl později zaražen Schwarzenberský důl. Překop byl ražen od Zdabořského dolu do vzdálenosti 583 m, ale význačnější žíly nepřekřížil. Překřížena byla jen Schwarzenberská žíla s kalcitovou a sideritovou výplní a jen se sledy galenitu. Mocnost této žíly byla do 30 cm a pro její nebilanční vývoj nebylo další sledování této žíly prováděno. Pro naprosto negativní výsledky průzkumných prací byl Zdabořský důl od roku 1877 uzavřen. Jeho odval je ještě dnes znatelný v polích západně od Zdaboře a nezrezivěla dosud ani trubka používaná pro větrání průzkumných pracovišť ražených z Drkolnovského dolu.

Také vrch Květná a celé jeho okolí byly v 60. letech 19. století intenzívně hornicky prozkoumány na možný výskyt olověných a stříbrných žil. Po provedení předběžného průzkumu průběhu hlavní Květenské žíly čtyřmi kutacími šachticemi a po povrchovém průzkumu okolí vrchu Květná byla dne 7. srpna 1867 zaražena hlavní průzkumná jáma pod vrchem Květná. Za rok po zaražení průzkumné jámy bylo započato s ražbou u Trhových Dušník odvodňovací štoly pro hlavní průzkumnou jámu. Předběžný průzkum Květenské žíly byl proveden šachticemi do hloubky cca 20 m a z těchto šachtic byly prováděny krátké překopy na žílu a rozrážky po žíle. Ve všech šachticích byla nalezena v průměru 1,9 m mocná žíla vyplněná převážně vápencem, ocelkem a hnědelem.

obr031

Profil dolem na Květné z roku 1880.

Hlavní průzkumná květenská jáma byla postupně vyhloubena na úroveň 12. patra do hloubky 270 m pod ohlubeň dolu. Z jámy byla provedena otvírka čtyř pater - 2., 5., 9. a 12. Při sledování Květenské žíly na 2. patře byl na hlavní Květenské žíle zjištěn závalek leštěnce olověného a na základě tohoto nálezu byl vysloven předpoklad, že Květenská žíla je rudná od Květné až ke Svaté Hoře. Sledné práce na 5., 9. a 12. patře však tento předpoklad nepotvrdily. Výplň hlavní Květenské žíly byla na těchto patrech převážně vápencová s hnědelem, ocelkem a křemenem a s vtroušeným galenitem bez dobyvatelných úseků. Také na odvodňovací štole, která má celkovou délku 714 m a je nyní zavalena, nebyly zjištěny dobyvatelné žíly. Proto příbramský horní závod ukončil báňský průzkum v této oblasti uzavřením hlavní průzkumné jámy 16. března 1885.

Nejseverněji od Příbrami byl báňský průzkum prováděn nedaleko Hluboše. Roku 1863 byly na starých středověkých odvalech nazývaných "Johanneser Zug" nalezeny kousky leštěnce olověného. V blízkosti místa nálezu byly vykopány průzkumné rýhy a později vyhloubena průzkumná jáma do hloubky 16 m. Jáma překřížila jen železitou žilu o mocnosti 10-15 cm se zrnky galenitu. Pro negativní výsledek průzkumných prací bylo v roce 1864 od dalších prací upuštěno.

V druhém pásmu algonkických břidlic byla od roku 1866 také hloubena průzkumná jáma u Sádku. Před vlastní zarážkou jámy byl okolní terén prozkoumán štolou, která byla zaražena v roce 1860 z údolí Litavky a překřížila celkem 10 žil se železitou výplní. Sádecký průzkumný důl byl prohlouben do 281 m a zjištěné žíly byly v okolí dolu sledovány ze čtyř pater. Hloubkový průzkum byl celkem rozsáhlý, ale pro příbramský horní závod naprosto negativní. Většina sledovaných žil měla převážně vápencovou výplň se sideritem a barytem a jen v některých místech byly tyto žíly vyplněny žilkami leštěnce olověného a tetraedritu. Žádná ze sledovaných žil neměla bilanční úložky a v roce 1889 byl další průzkum na tomto dole zastaven a důl uzavřen.

Olovnato-stříbrné žíly byly také hledány ve Schwarzenberském dole na Beránkách u Žežic, v průzkumné šachtici "Na výfuku" na vrchu Vojna v průzkumném dole Barbora, u Modřovic, u Třebska a i u Narysova.

Schwarzenberský důl na Beránkách u Žežic se zahloubil v těsné blízkosti dobývané Florentínské (Florencovy) hnědelové žíly v roce 1862. V železné rudě byly totiž zjištěny zrnka galenitu a byl vysloven předpoklad, že železitá žíla je jen železným kloboukem stříbronosné žíly. Jáma v roce 1870 dosáhla hloubky 156,36 m a byla tak dnem jámy na úrovní Dědičné štoly. V této hloubce měl být zaražen překop a Schwarzenberský důl se měl propojit se Zdabořskou jámou, odkud byly hnána protičelba. K propojení těchto dolů nedošlo, neboť na podzim roku 1870 se při velké vichřici zřítil na Schwarzenberském dole čtyřhranný komín na těžní budovu i na strojovnu. Po této havárii provoz na Schwarzenberském dole nebyl obnoven a důl byl pouze udržován do roku 1881, kdy došlo k jeho uzavření.

Průzkumná šachtice "Na výfuku" byla zahloubena v roce 1864 na okraji lesa Březina. Ze šachtice v hloubce 15,07 m byl ražen západní překop, který překřížil hnědelovou žílu. Na tuto žílu bylo příbramskému hornímu závodu propůjčeno "výfucké dolové pole" se čtyřmi dolovými měrami. Průzkum většího rozsahu v této oblasti nebyl v pozdějších letech prováděn.

obr032

Florentinská štola a šachtice u Žežic v roce 1852.

Na vrchu Vojna před průzkumem na stříbrné a olověné rudy se od nepaměti těžila železná ruda. Nejvyšších těžeb bylo dosahováno v druhé polovině 18. století, kdy z tohoto vrchu železnou rudu těžil soukromý těžař František Čáslavský. Tehdy na vrchu Vojna byly v provozu doly Nová Naděje, Vojna, Heřman, Jan, Aloisie a Bedřich. Průzkum na olověné a stříbrné žíly byl na vrchu Vojna zahájen v roce 1856 vyhloubením dvou mělkých průzkumných šachtic. V obou šachticích byly zjištěny jen hnědelové žíly. Průzkumná šachtice byla zahloubena v roce 1863 a v hloubce 17,7 m po povrchem byl z ní ražen západní překop, který ve vzdálenosti 20 m od jámy překřížil hnědelovou žílu. Žíla byla považována za železný klobouk a tato jáma byla dále prohlubována až do hloubky 43,47 m. Ani v tomto horizontu nebyly zjištěny žádné stopy po stříbrných a olověných žilách a proto další průzkumné práce na dole Barbora byly zastaveny.  Po druhé světové válce byl na východním svahu vrchu Vojna založen jeden z prvních uranových dolů na Příbramsku.

V 60. letech 19. století byl také prováděn průzkum Hůrecké žíly žíly za bohutínským kostelem. Průzkumné práce byly malého rozsahu a nejsou v archivních materiálech detailně popisovány. V roce 1910 v oblasti Hůrecké žíly byli proutkaři ing. Beichlem a ing. Sklenářem prováděn průzkum této žíly a podle vyjádření proutkařů má tato žíla největší obsahy kovů ze všech příbramských i bohutínských žil. Také ke konci druhé světové války byla Hůrecká žíla hledána průzkumnou šachticí v hloubce 40 m. Šachtice neměla dlouhého trvání a v roce 1945 došlo k její likvidaci. V dubnu roku 1975 byl znovu zahájen průzkum Hůrecké žíly. Z 23. patra dolu 25. únor v Bohutíně byl ražen 600 m dlouhý překop a z něho byl proveden základní průzkum.

Intenzívní průzkum příbramského okolí neměl negativní vliv na dobývání stříbro-olověných rud na Březových Horách i v Bohutíně. Hlavní těžební jámy byly intenzívně prohlubovány a sledné práce pokračovaly až za jílovou rozsedlinu.

8. července 1859 byla také dokončena ražba Dědičné štoly prorážkou mezi doly Řimbaba a František. Ražba Dědičné štoly byla prováděna 70 let, její celková délka včetně odboček je 21.906 m a dosud odvodňuje bohutínský i březohorský revír. Vody vytékající z této štoly byly po určitý čas odebírány městem Příbram pro pitné účely. Po ukončení těžby se začala na této štole provádět generální rekonstrukce, aby i nadále tato bezpečně odváděla vody z likvidovaných dolů.

Pro zvyšující se kapacitu vytěžených rudnin byla v roce 1846 postavena v podleském údolí Thinnfeldova puchýrna. Tato puchýrna (stoupy, šlemovny, splavovny) byla v provozu pouze do roku 1865, kdy byla nahrazena novou výkonnou Vojtěšskou puchýrnou a prádly. Provoz podle Pamětního spisu byl v roce 1859 také zastaven na Městském prádle, které byl nepřetržitě v činnosti od druhé poloviny 18. století.

obr033

Thinnfeldovy úpravny u Podlesí z roku 1846.

V 60. letech 19. století se značně zmodernizoval příbramský horní závod. Místo konopných provazů se v celém revíru začala používat ocelová lana. Ta byla vyráběna přímo na Březových Horách, nejdříve pod dolem Anna, později v jedné z nejmodernějších výroben, v nové budově drátovny v blízkosti strojních dílen.

Také na stříbrné huti byla provedena řada technických zlepšení. V roce 1862 bylo postaveno 8 nových vysokých pecí a značně se zlepšil proces při shánění stříbra.

K výraznému zlepšení došlo také při dopravě rudnin z Mariánského dolu. Pro snazší dopravu v roce 1862 byla zaražena Mariánská štola a touto až do skončení těžby na Mariánském dole byla vytěžená rudnina z dolu Marie dopravována na Vojtěšskou úpravnu.

obr034

Doprava rudnin od dolu Marie - výjezd ze štoly.

V druhé polovině 19. století se stal příbramský horní závod jedním z největších báňských podniků na světě. Počet dělníků se pravidelně každým rokem zvyšoval a již v roce 1866 u příbramského horního závodu pracovalo přes 4.000 dělníků. Také těžba byla značná. Ročně se těžilo přes 100.000 t rudniny. S přibývající hloubkou se zvyšovala i kvalita těžených rudnin. Nejbohatší žílou v té době byla Vojtěšská hlavní žíla, která v hloubce 600 m pod povrchem měla čistou leštěncovou výplň 50 cm a i více.

V 60. a 70. letech 19. století se intenzívně pokračovalo v hloubení Vojtěšského dolu. Roku 1869 byl důl již hluboký 800 m, v roce 1872 900 m a 8. května 1875 dosáhl tento důl jako první na světě svislé hloubky 1000 m od ohlubně jámy.

obr035

Slavnost na nádvoří dolu Vojtěch v roce 1875 při oslavách dosažení 1000 m hloubky šachty.

Při dosažení světového primátu pracovalo na příbramském horním závodě 4.425 dělníků. Těžba v tomto roce dosáhla výše 200.000 tun. V provozu byly tehdy doly Vojtěšský (1000 m), Anenský (783,5 m), Prokopský (737,2 m), Mariánský (921,4 m), Ševčínský (431 m). V blízkém okolí Březových Hor pak byly v provozu doly Lillka (369,5 m), Ferdinandka (259,3 m), Sádek (258 m), Květná (210,5 m), Svatá Hora (175 m), Kozičín (103,5 m), Drkolnov (425,2 m) a Štěpánka (Bohutín I. - 455,4 m). V tomto roce byly také březohorské doly nejhlubšími doly na světě. Většina tehdy provozovaných dolů v Německu, ve Francii, v Rusku a i v Severní Americe těžila v hloubkách od 300 do 800 m.

obr036

Příbramský zlatník-pamětní mince vydaná k příležitosti dosažení 1000 m kolmé hloubky na dole Vojtěch v roce 1875.


Konec 19. století

Také ostatní březohorské doly postupně dosáhly svislé hloubky 1000 m a po dlouhá léta byly nejhlubšími na světě. Kromě Prokopského a Anenského dolu se po první světové válce žádný z březohorských dolů nehloubil. Konečná hloubka při uzavření březohorského revíru byla u jednotlivých šachet následující. Důl Prokop (41 pater 1.579,6 m), Anna (39 pater 1.450 m), Vojtěch (35 pater 1.250 m), Marie (33 pater 1.160 m) a Ševčíny (32 pater 1.120 m).

Již v roce 1875 se ozývaly skeptické hlasy, že březohorské ložisko je již značně vydobyté, a že se postupně blíží doba postupného uzavírání dolů pro velké hloubky a tehdy těžko řešitelné potíže s rozsáhlými vydobytými prostory. Tehdy příbramský báňský závod skvěle prosperoval a na ojedinělé pesimistické hlasy nebyl brán zřetel. Při dosažení svislé hloubky 1000 m na dole Vojtěch pracoval příbramský horní závod s čistým ziskem přes jeden milion zlatých ročně. Tyto milionové zisky dosahoval příbramský horní závod až do roku 1891, přičemž v roce 1877 bylo dosaženo 2.557.433 zlatých čistého příjmu. Také zaměstnanost na příbramských dolech se ve druhé polovině 19. století neustále zvyšovala. V roce 1878 pracovalo u báňského závodu 5.054 dělníků a v roce 1885 dokonce 5.931 dělníků. Huť v tomto období vyráběla přes 35.000 kg stříbra a 3.500 tun olova.

obr037

Pohled na Březové Hory a Příbram v době největšího rozmachu zdejšího dolování, snímek pochází z konce 19. století.

I v 70. letech 19. století pokračoval intenzívní průzkum příbramského okolí. V roce 1876, po předchozím průzkumu malou šachticí, byla v druhém pásmu algonkických břidlic zahloubena průzkumná jáma u Kozičína. Jáma byla vyhloubena do 200 m. Horizontální sledování žil z této jámy bylo prováděno v hloubce 100 a 200 m. Na 1. patře byly překříženy 2 hnědelové žíly se stopami olova a stříbra a protože se předpokládalo, že se ještě jedná o železný "klobouk", bylo v průzkumných pracech pokračováno v hloubce 200 m. V této hloubce byly překříženy dvě žíly o mocnosti 0,2 až 0,6 m s kalcitovou a sideritovou výplní a se stopami antimonu, galenitu, alemontitu, kyzu a ryzího arzénu. Při horizontálních pracech byly značné přítoky důlních vod a v roce 1882 došlo k průvalu vod ze stařin a k zatopení dolu. Celkem na 2. patře v hloubce 200 m, bylo provedeno 220 m sledných chodeb na Hlavní žíle a 110 m na Visuté žíle. Pro značné přítoky vody do dolu a negativní průzkum byl důl v roce 1890 zastaven.

obr038

Rozsah prací provedených na dole v Kozičíně do jeho uzavření.

Průzkum průběhu hlavní Květenské žíly byl prováděn také Svatohorským dole, který byl zaražen v roce 1877. Jáma byla postupně vyhloubena až do 300 m a byla otevřena 3 patry. Ze Svatohorské jámy byl v hloubce 300 m zaražen překop směrem k Březovým Horám. Tímto překopem měl být prozkoumán terén mezi Svatou Horou a Březovými Horami. Z dolu Prokop na Březových Horách byl proti tomuto překopu ražen na 13. patře také překop. K propojení těchto překopů nedošlo pro velmi špatné geologické podmínky pod příbramským potokem. Svatohorský překop překřížil několik hnědelových žil a jen v některých byly sledy galenitu. Při průzkumných pracech na 2. patře v hloubce 200 m byly nafárány stařiny bývalých železných dolů. Hlavní Květenská žíla byla sledována na 3. patře v délce 144 m a přesto, že tato žíla měla místy mocnost až 6 m, byly nalezeny jen sledy galenitu. I na tomto dole se prokázalo, že Hlavní Květenská žíla je v hloubce 300 m vyplněna převážně železnými rudami a protože nebyly zjištěny žádné dobyvatelné úložky, byl průzkum ukončen a důl uzavřen v roce 1892. Po 2. světové válce byl tento důl znovu otevřen a byly v něm hledány radioaktivní nerosty. Ani tyto nebyly v tomto dole v dostatečné míře ověřeny a důl byl v 50. letech znovu uzavřen.

Průběh květenských žil byl také zkoumán východním směrem kutacími pracemi v letech 1883-1884 u Nové Hospody. Průzkum byl prováděn nejdříve rýhami, kterých bylo vykopáno 788 m a v nich bylo překříženo 10 diabasových žil, z nichž některé obsahovaly železitou výplň. Pro důkladnější průzkum těchto železných žil byla v roce 1885 zaražena průzkumná šachtice a postupně byla vyhloubena do 44 m. V této hloubce bylo zaraženo náraziště a z něho byly raženy překopy západní i východním směrem. Překop na východ je dlouhý 96 m, na západ 87 m. V obou překopech byly překříženy diabasové žíly o mocnosti 2-10 m a tyto v některých místech byly prosekány žilkami vápence a sideritu. Žilky obsahovaly zrnka galenitu, který však byl chudý na stříbro. V nejnadějnějším místě bylo raženo hloubení do hloubky 24,7 m, ale jím rudná výplň nebyla zastižena. Podle archivních záznamů byl do tohoto průzkumného dolu značný přítok vody. Pro negativní výsledky průzkumných prací bylo kutání u Nové Hospody v roce 1890 ukončeno. Průzkumné práce u Nové Hospody nebyly z dnešního hlediska vedeny do takové hloubky, aby s definitivní platností bylo možné označit tuto oblast za sterilní na sulfidickém zrudnění. V blízkosti Nové Hospody jsou na vrchu Pichce propadliny po starých hornických pracech, které nejsou archivně doloženy. V nejsevernější části Pichců byl prováděn v 50. letech 20. století průzkum na radioaktivní nerosty s negativním výsledkem. V této průzkumné šachtici nebyly nalezeny ani jiné rudy, které by byly těžitelné.

Nejjižnější průběh hlavní Květenské žíly byl sledován a prozkoumán pod Hatěmi a u Brodu v místech, kde se předtím intenzívně dobývaly železné rudy. Zároveň s průzkumem Květenské žíly bylo zkoumáno i zrudnění haťských žil. Železné rudy u Hatí byly dobývány od roku 1816 na Martinském dole a na Starobrodské žíle. Těžbu železných rud u Hatí převzal v 50. letech 19. století šichtmistrovský úřad v Obecnici a na Hatích tehdy byly v provozu doly Barbora, Eleonora, Karel a štoly Mannsfeldská a Starobrodská. Směrem k Žežicům se těžilo na jámě Leopold. Příbramský horní závod v těchto místech prováděl průzkumné práce, od roku 1858 na staré Filipínské štole, jejíž ústí je u rybníka Kaňka. Stará štola byla vyzmáhána a i ražena, ale olověné žíly se při průzkumu nezjistily. Proto se v roce 1864 na této štole průzkumné práce ukončily. Obdobně byly stříbronosné rudy hledány v Novobrodské štole, ale ani v té žádné bilanční úložky nebyly zjištěny.

Průzkum na olověné a stříbrné žíly byl koncem 19. století prováděn také v prvém pásmu algonkinských břidlic východně od Třebska. Na středověkých odvalech u rybníka Požerák byly nalezeny kousky leštěncové rudy a proto v srpnu 1877, v těsné blízkosti starého středověkého dolu Dar Boží, byl zahlouben průzkumný důl. Ten byl v roce 1879 hluboký 60 m a v této hloubce bylo zaraženo náraziště a překopy východním a západním směrem. Východní překop, který je dlouhý 270 m, překřížil 8 žil, z nichž 6 bylo směrně sledováno. Západní překop byl ražen do vzdálenosti 100 m a překřížil 2 žíly. Na žíle č. 5 byla zjištěna pravidelná leštěncová výplň, ale ta po 14 metrech vyklínila. V místech nejlepšího zrudnění bylo hnáno hloubení 21 m pod úroveň průzkumného patra, ale v něm byl leštěnec nestálé mocnosti s uraninem a nikelinem. Kromě hlavní průzkumné jámy se v okolí Třebska hloubily ještě dvě průzkumné jámy, kterými měl být ověřen průběh třebských žil. První průzkumná jáma byla hloubena Na Hrádku 500 m severně od hlavní průzkumné jámy do hloubky 50 m. V tomto báňském díle byla nalezena Třebská žíla ve špatném vývinu, obsahovala jen stopy leštěnce olověného a blejna zinkového.

obr039

Důl ve Třebsku v roce 1894.

Druhá průzkumná šachtice byla hloubena u Narysova do hloubky 20 m, ale pro značný přítok vody na dno hloubení byly průzkumné práce zastaveny, aniž bylo dosaženo průzkumného záměru. Protože výsledky průzkumu byly u Třebska negativní, došlo k ukončení všech průzkumných prací v roce 1894. Do té doby bylo na Třebsku vyraženo celkem 450 m překopů a 546 m sledných chodeb. Všechny tři doly byly po skončení průzkumu zasypány. V roce 1929 obnovilo příbramské horní ředitelství průzkumné práce ve Třebsku vyzmáháním bývalé hlavní průzkumné jámy do hloubky 60 m a poté vyzmáháním hloubení na žíle č. 5 do hloubky 21 m. Po zmáhacích pracech se pokračovalo v hloubení až do hloubky 100 m pod úroveň průzkumného patra. Tím práce dosáhly 162 m pod ohlubní průzkumné jámy. Práce v hloubení značně ztěžoval přítok vody. Výplň žíly byla nestálá, pouze místy byly čočky leštěncové rudy. Proto v prosinci 1931 bylo dolování (kutací práce) ve Třebsku opět ukončeno. Při ražbě jámy č. 18 UD u Třebska byly zjištěny leštěncové žíly v dobrém vývinu, ale nebyly dobývány. Také u vesnice Narysov byla zkoumána v roce 1863 průzkumnou šachticí raženou po žíle do hloubky 12 m Ševčínská žíla. V celé sledované délce měla žíla železitou a manganovou výplň a od dalšího kutání bylo upuštěno. Tento průzkum prováděli soukromí podnikatelé. Příbramský báňský závod u Narysova prováděl průzkum od roku 1892 do roku 1895 jamou, která byla vyhloubena do 64 m. Z jámy byly raženy překopy a západním směrem překřížena Ševčínská žíla o mocnosti 1 m, která měla převážně karbonátovou výplň. V žilné výplni nebyly nalezeny ani sledy olova, proto byl důl v roce 1875 uzavřen.

Celé široké okolí Příbrami bylo tedy v 2. polovině 19. století důkladně prozkoumáno na výskyt sulfidických rud. Převážná většina průzkumných prací skončila s negativním výsledkem. Pouze zůstal nedotčen terén v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. V této oblasti se v 19. století těžila nad Vranovicemi v lesích u vesničky Sedlice železná ruda. Železné doly patřily pražskému arcibiskupství. Mezi lidmi ze Sedlice se dodnes zachovalo ústní podání o nálezu stříbrné rudy v hluboké studni na samém kraji této vesnice. Jedině další průzkum v této oblasti by dal odpověď, zda ústní podání bylo zčásti pravdivé.

Nejmladším dolem na Příbramsku na těžbu olověných a zinkových rud kromě dolu Vrančice ve Středočeském plutonu a průzkumného dolu Radětice, je důl 25. únor v Bohutíně. Důl byl zaražen 1. června 1878 v těsné blízkosti výchozu nejsevernějšího průběhu Klementské žíly. Ta byla před tím sledována a dobývána od roku 1827 z dolu Štěpán (Štěpánka). Na Klementské žíle bylo také několik malých jam podružného významu. Byly to Bambasova jáma (1858), Litavská jáma (1858) a Hamerská jáma. Malé jámy byly v provozu jen několik let, pouze Hamerská jáma byla i v osmdesátých letech 19. století používána pro ovětrávání Klementské žíly.

obr040

Situace šachty Hamrovky a nově založeného dolu, tehdy jmenovaného jako Vysokopecký (Rudolf) v roce 1880.

Nově zaražené jámě se nejdříve říkalo "Vysokopecká", od roku 1881 šachta korunního prince Rudolfa, od roku 1918 důl Bohutín II, po smrti generála Štefánika důl Štefánik, od roku 1950 důl 25. únor v Bohutíně. Důl je hluboký 1.199 m, přičemž od 26. patra na 33. patro byl důl již dříve zatopen. Z 33. patra tohoto dolu byla od roku 1956 ražena slepá jáma Eduard, která má 3 patra (36 p.) a nejnižší patro je 1.348,5 m pod ohlubní dolu 25. únor v Bohutíně.

obr041

Důl Vysokopecký (koruního prince Rudolfa) v roce 1894.

Koncem 19. století byl tento důl jedním z největších v příbramské oblasti. V 30. letech 20. století byla z tohoto dolu získávána polovina produkce olova z příbramské oblasti. Naproti tomu důl Štěpánka, později nazývaný důl Bohutín I, pro nebilanční vývin Klementské žíly jižním směrem nebyl v provozu od roku 1912, jeho jámový stvol byl po tomto roce používán pro odvádění výdušných větrů. V 50. letech 20. století byl důl Štěpánka prohlouben ze 17. na 26. patro a od 22. patra na 26. patro byla z něho sledována Klementská žíla. V roce 1971 následkem důlního otřesu se v dole Štěpánka zřítila výdřeva na délku 600 m a o tři roky později, v roce 1974, byl tento důl definitivně uzavřen. Důl 25. únor, který mněl být také likvidován se snažil zajistit další budoucnost geologickým průzkumem Hůrecké žíly.

Pro úplný výčet jam otevřených v 19. století v příbramské rudní oblasti chybí pouze Selská kutací šachtice mezi Vranovicemi a Lázem (u vranovické kapličky). Tato jáma byla zaražena v roce 1857 a měla ryze průzkumný charakter. Po zjištění, že v jejím bezprostředním okolí se vyskytují jen železité žíly, byla tato šachtice zasypána.

Technický pokrok v druhé polovině 19. století se příznivě projevil i na příbramských dolech. Bylo to především zavedení strojního vrtání a nahrazení střelného prachu dynamitem (1874). Také doprava, dříve výhradně ruční, pomocí uherských vozíků, byla nahrazena dopravou po kolejích a postupně ruční doprava byla nahrazována koňským potahem. U vertikální dopravy byly postupně vodotěžní stroje nahrazovány parními těžními stroji a ty se na březohorských dolech používaly až do skončení těžby. Parní těžní stroj na dole Vojtěch byl v provozu již od roku 1884 a na dole Anna od roku 1913. Na ekonomiku příbramského dobývání měla vliv i železniční doprava, která byla do Příbrami zavedena v roce 1875. Postupně byla s železnicí spojena stříbrná huť (1886), důl Vojtěch i důl Anna.

obr042

Jeden z parních těžních strojů, používaných na Březových Horách (důl Prokop)

Prosperita příbramského dobývání trvala až do 90. let 19. století. Toto poslední desetiletí se stalo pro příbramské dobývání osudným. Jak to u všech velkých hornických revírů bývá, postihla i příbramské dobývání hornická katastrofa. Byla tehdy jednou z největších na světě a vyžádala si 319 lidských životů. Stala se na dole Marii na Březových Horách 31. května 1892.

Neopatrností několika horníků, kteří měli odhodit doutnající zbytek knotu z kahance do dřevěného sklípku, vznikl na 29. patře dolu velký požár, kdy hořela výdřeva jámy od 29. patra až na 18. patro. Při požáru vzniklo velké množství kysličníku uhelnatého, který postupně zamořil podzemí březohorských dolů. Většina horníků, kteří byli kouřem omámeni umírala udušením, někteří také padali do jam a roztříštili se pádem do hlubiny. Po zahynulých hornících zůstalo 285 vdov a 960 sirotků.

obr043a

Důl Marie po zhoubném požáru v roce 1892.

obr043b

Pomník zahynulým horníkům na hřbitově v Příbrami.

V roce 1892 postihla Příbram i katastrofa finanční. Průmyslové využití aluminia a nález velkých stříbrných ložisek v Mexiku způsobily prudký pokles ceny stříbra. Tento pokles trval nepřetržitě až do začátku 2. světové války.


Závěrem

Jeden z nejproduktivnějších podniků rakouské monarchie se stal podnikem ztrátovým. Ztrátovost příbramského podniku nejdříve pocítili příbramští havíři. Mzdy horníků byly postupně snižovány, snižoval se i stav zaměstnanců na dolech. Proti 5.931 dělníkům v roce 1885 byl stav v roce 1900 již jen 4.089 a v roce 1929 stav poklesl na 1.505 dělníků. V roce 1892 vypukly v Příbrami také prvé hornické bouře a projevy nespokojenosti proti velké bídě, kterou tehdy pociťovala převážná většina dělníků.

obr044

Snímek z protestů dělnictva v Příbrami pochází z meziválečného období.

Pokles světových cen stříbra a olova se projevil i na rozsahu průzkumných prací. Většina průzkumných dolů byla postupně uzavřena a prováděly se jen sledné práce na hlavních žilách. Nakonec došlo i k zastavování těžebních dolů. V roce 1900 byla zastavena těžba na dole Řimbaba, o dva roky později na dole Lill, v roce 1910 na dole Ševčíny, v roce 1912 na dole Štěpánka v Bohutíně. Po 1. světové válce se přestalo také těžit na dole Prokopském a na dole Mariánském. Těžba stříbrných a olověných rud byla koncentrována na dole Anenském, Vojtěšském a na dole Štefánik v Bohutíně.

Stagnace a příprava na likvidaci březohorského i bohutínského ložiska trvala do roku 1945. Skončením 2. světové války se plánovitě přistupuje k obnově březohorských dolů. Obnovuje se provoz na dole Prokop, Marie a Ševčiny, u těchto jam se provedla rekonstrukce výdřevy a na dole Prokop a Ševčiny se zabudovaly nově těžní stroje. Také na dole 25. únor v Bohutíně byla provedena výměna těžního stroje. Těžkou namáhavou práci příbramských horníků postupně nahradily mechanizmy při ražbě sledných chodeb a i při dobývání rudných žil.

obr045

Důl Rudolf (25.únor) v Bohutíně byl po 2. světové válce výrazně modernizován.

Postupně však dochází k vyčerpání klasického březohorského revíru a dosud nevydobyté zásoby postupně ovlivnilo vládní usnesení č. 175 Sb. z roku 1965 o stanovení limitních nákladů na výrobu jednotlivých koncentrátů kovů. Protože březohorské doly, ani důl 25. únor v Bohutíně nedokázaly vyrábět v limitních cenách, přistoupilo se k postupné likvidaci březohorských a bohutínského dolu. Pronikavý růst světových cen od roku 1973 dal naději na další zachování dolů. Přehodnotily se dříve odepsané rudní zásoby, které předtím byly nebilanční a tím i netěžené. Tato situace však byla udržitelná jen po dobu pěti let a 30. června 1978 byl vytěžen poslední vozík rudy. Tímto datem začala také konečná likvidace celého březohorského a bohutínského revíru.

obr046

Poslední vůz rudy na Březových Horách.

obr047

Likvidace těžní věže na dole Anna.

Tabulka I.

obr048

Tabulka II.

obr049

Návštěvy stránek

Dnes 6

Včera 20

Za týden 26

Za měsíc 196

Celkem 41545

Currently are 16 guests and no members online

JSN Epic template designed by JoomlaShine.com