PRVNÍ POKUS O ORGANIZOVANÝ ODPOR PŘÍBRAMSKÝCH HORNÍKŮ V ROCE 1762 1)
PhDr. Božena Kopičková
V souvislosti s prací na monografii o dějinách příbramské kovohutě jsem nalezla v materiálech Státního ústředního archivu v Praze dokument, jehož obsah mne zaujal. Jde o zprávu vrchního horního správce Josefa Alexe de Adda a dalších horních úředníků z 23 července 1762, v níž podávají popis průběhu událostí z února téhož roku a jejich následného vyšetřování. I když zpráva charakter událostí, pro něž volí pojmy povstání (der Aufstand) a vzpouru (der Aufruhr), zveličuje, přece jen stojí zřejmý pokus příbramských horníků o výraznější protest proti stávajícím poměrům za povšimnutí. Dochází k němu ještě v době vládnoucích feudálních vztahů v 60. a 70. letech 18. století, za hluboké krize robotně nevolnického systému. Ještě tehdy byli i v příbramském báňském podniku využíváni robotníci, zvláště pak s povozy pro převoz materiálu, které tomuto státnímu podniku přidělila příbramská obec. Konkrétní doklad o tom jsem našla pro příbramskou stříbrnou huť v letech 1736 a 1760. Až za 13 let po události, kterou sledujeme, v roce 1775, vypukne v severovýchodních Čechách velké nevolnické povstání. A za této situace, kdy feudální vztahy ještě plodí nevolnické nepokoje, dochází na Příbramsku k pokusu o organizovaný odpor mezi námezdnými pracovními silami, tj. mezi horníky. O tom, jaký význam přikládalo únorovým událostem na Březových Horách v roce 1762 vedení hor, svědčí dlouhodobé výslechy svědků a úporné hledání hlavních iniciátorů celé akce.
O co vlastně v únoru 1762 u příbramských dolů šlo? Jako už mnohokrát v minulosti tak i tentokráte dlužil horní úřad příbramským dělníkům mzdu za několik týdnů. Na tomto místě je třeba učinit menší exkurs s podotknutím, že by bylo naivní se domnívat, že šlo o nějaký svévolný postup ze strany vedení příbramských hor. Časté zadržování mezd bylo průvodním jevem upadajícího dolování stejně tak v 16. století jako později v 18. století, o čemž svědčí řada vizitačních zpráv především z tohoto období. Na žalostný stav a těžkou situaci příbramských dolů upozorňoval například také pamětní spis nejvyššího mincmistra z 26. listopadu 1754. Ve spise je zdůrazněno, že „nejsou neznámy snahy císařovny o znovu-povznesení zdejších upadajících dolů a jejich všestranná podpora. Nyní ale doly nemohou být bez vynaložení velké sumy peněz dále udržovány a budovány". Ani po odplynutí událostí, které budeme sledovat, se situace příbramského dolování až do doby hloubení Vojtěšského dolu v roce 1779 nezlepšila. Jako svědectví pro toto tvrzení můžeme použít nařízení nejvyššího mincmistra z 16. října 1767, podle něhož má příbramský horní úřad vyplácet chudým horníkům a hutníkům mzdu aspoň čtvrtletně, když už se tak neděje měsíčně. Kusá mluva pramene tak nepřímo vypovídá o hospodářské situaci příbramského báňského podniku a přímo o těžkém sociálním postavení horních a hutních dělníků, které ještě dokresluje úřední zpráva, podle níž měšťané opovrhují horníky a hutníky, „živobytí jim prodávat nechtějí a všelijak jinak je roztrpčují."
O tom, že dolování bylo v této době udržováno jen tak tak při životě nás přesvědčuje mimo jiné i nízký stav pracovních sil. V roce 1762 pracovalo v příbramském báňském podniku celkem jen 63 lidí.
Ale vraťme se k událostem tohoto roku. Na začátku února horníci čekali marně už devět týdnů na svou výplatu. Nespokojenost se zadržováním mezd projevovali příbramští dělníci už v předcházejících obdobích, zvláště v 16. století. Tehdy však všechny jejich akce odporu měly vyhraněný charakter živelnosti, tj. neorganizovanosti. V 18. století, na jehož počátku došlo po stoleté přestávce k opětnému oživení příbramského dolování, což znamená v době, kdy už mluvíme o manufakturním období, byly vytvářeny i společenské předpoklady pro první příznaky organizovanosti mezi námezdnými pracovními silami, která se v první polovině 18. století udržovala na Příbramsku v legálních mezích a omezovala se na psaní suplik a stížností, na něž bylo někdy odpovědí také pouhé konstatování, „že Bůh odnímá horám své požehnání". Míra trpělivosti přetekla v tomto období zřejmě po prvé a nadlouho až v 60. letech 18. století, k čemuž přispěl mimo vzniklé předpoklady také fakt, že se našli průbojnější jedinci, kteří zorganizovali důraznější akci. V žádném případě nemohlo jít při organizování dělníků v této době o jednoduchou záležitost, protože bylo velice těžké překonat bariéru respektu, ba dokonce strachu vůči nadřízeným, v němž byli dělníci cílevědomě udržováni, jak o tom svědčí přípis horního správce z 25. června 1765, který vznikl za tři roky po sledované události. Přípis uvádí v instrukci pro hutní úředníky, že je velmi nutné dohlížet v době šmelcování neustále na dělníky, zvláště v noci, a udržovat je v neustálém strachu. Strach byla kategorie, s níž se počítalo pro všestranné ovládání lidí, a nejen v pracovní oblasti a v jednom provozu! Strach vlastně plodí, chápáno v psychologickém smyslu, rovněž poddanství sui generis. Proto se také při vyšetřování událostí z února 1762 - jak je z připojené zprávy představitelů horního úřadu zřejmé - solidarita příbramských dělníků velmi snadno a rychle rozpadla.
Jak a kdy tyto události začaly? V sobotu, 6. února, den před výplatou, přišlo do zasedání horního úřadu několik dělníků, kteří pravděpodobně jménem všech žádali, aby jim byla při výplatě následujícího dne vyplacena celá dlužná mzda. V odpovědi bylo sděleno, že zatím obdrží mzdu pouze za pět posledních týdnů roku 1761. Zbývající dlužnou mzdu za čtyři týdny z roku 1762 jim prý horní úřad nemůže vyplatit hlavně proto, že mu ještě nebylo proplaceno stříbro za poslední roční kvartál, a tudíž nebylo provedeno ani konečné vyúčtování. K této odpovědi zaujali horníci rozdílná stanoviska. Někteří nesouhlasili s nabídnutým postupem a chtěli vyčkat vyplacení celé částky za devět týdnů. Byli to zřejmě horníci, kteří měli domek a menší hospodářství, poskytující jim nejnutnější obživu. Šlo vlastně o dělnickou kategorii, označovanou novodobě kovozemědělci. Naopak ti, kteří toto zázemí neměli a byli odkázáni na holou mzdu, a tudíž nemohli bez prostředků se ženami a dětmi déle čekat, byli ochotni přijmout aspoň částečnou mzdu, která byla ohlášena na nedělní odpoledne 7. února. Tato druhá skupina byla však ve zřejmé menšině.
Abychom měli jasnější představu, co znamenalo pro zcela nemajetné dělníky v té době zadržování mzdy, připomeneme si některá fakta. Nesmíme zapomínat, že rokem 1740 začala první fáze tzv. slezských válek, které se vlekly až do roku 1763 a tvrdě poznamenaly hospodářství celé monarchie se všemi krutými důsledky, které se nevyhnuly ani příbramskému regionu. Šroub životních nákladů se stále utahoval, jak o tom ve zkoumané oblasti přímo vypovídá stížnost příbramských horníků z roku 1746, když naříkají na stále stoupající ceny potravin. Jen pro příklad uveďme, že ve 40. letech 18. století stoupla v Příbrami cena chleba za 5 liber, tj. za 2 a půl kilogramu, na 12 krejcarů, přičemž týdenní mzda pomocných dělníků činila podle jejich pracovního zařazení 30, 36, 42 a 48 krejcarů. Více měli pouze kvalifikovaní dělníci, jejichž týdenní mzda dosahovala až 1 zl. 10 krejcarů. Čili mnohá rodina byla ráda, že má k obživě aspoň suchý chléb. A kde pak vzít peníze na nájem, ošacení, topení atd.? Těžko mohly být později, na začátku 60. let 18. století, do nichž spadají sledované události, poměry lepší, zvláště když uvážíme, že v letech 1756 až 1763 probíhala poslední fáze války a situace příbramských dolů se nezlepšila. Nadto je třeba zvážit, že většinou každý horník musel živit několik hladových krků. Přitom horníci v důsledku špatné, nedostačující výživy a těžké práce upadali často do vleklých nemocí, vedoucích mnohdy k trvalé invaliditě. Za této situace bylo pro řadu hornických rodin vyplacení mzdy otázkou bytí a nebytí.
Když většina dělníků výplatu částečné mzdy v neděli 7. února odmítla, dostavily se k vrchnímu hornímu správci jejich ženy s prosbou, aby čil jejich utrpení a nechal jim vyplatit mzdu, kterou jejich muži odmítli. Proto byl vyhlášen nový termín výplaty na úterý 9. února v cechovně, kam prý přicházeli velmi neuspořádaně pouze horníci z jedné směny a část dlužné mzdy za pět týdnů přijali. Před tím se však dělníci domluvili na shromáždění horníků ze všech tří směn, tj. ranní, odpolední a noční, k němuž došlo v cáchovně v pondělí ráno 8. února před modlitbou, tj. po vyfárání noční směny a před sfáráním ranní směny. Ve vzájemném jednání bylo prý dohodnuto, že první ranní a druhá odpolední směna nesfárají, a dokonce mělo být zastaveno i strojní zařízení2). Čili setkáváme se pravděpodobně s prvým pokusem příbramských horníků o organizovanou stávku. Na tom také jejich odpor skončil a následovalo už jen vyšetřování, které trvalo téměř půl roku a směřovalo především k odhalení hlavních iniciátorů protestní akce.
Nemusíme se dále událostmi z roku 1762 podrobně zabývat, protože je v příloze připojen překlad dokumentu, který nám jejich průběh plasticky přibližuje. Na závěr bude vhodné poukázat na fakt, že mnohdy dokumenty regionálního charakteru jsou pomocným klíčem k pochopení dokumentů nebo aktů celostátního významu. Zkoumaná relace představitelů příbramského báňského závodu jasně ukazuje na pokus příbramských dělníků o zorganizování stávky. Je to pro Čechy jen jeden z prvních dokladů tohoto druhu, který napovídá, proč v trestním zákoníku z roku 1803 nacházíme článek, jenž kvalifikoval stávku jako zločin3). Právě v dokumentu, vztahujícímu se k dějinám příbramského regiónu možná nacházíme jeden z prvních podnětů, které umocněny dalšími a jistě závažnějšími v jiných hospodářských odvětvích, především textilních, nakonec vedly k uzákonění protistávkového paragrafu v roce 1803.
První strana zprávy příbramských úředníků o vzpouře příbramských horníků v r. 1762 (SÚA, MM-5-259/1762).
Poslední strana zprávy příbramských horních úředníků o vzpouře příbramských horníků v r. 1762 (SÚA, MM-5-259/1762).
Příloha - překlad textu zprávy:
Nejponíženější zpráva v záležitosti povstání a vzpoury, které vyvolali zdejší horníci 8. února roku 1762 a o následujících výsleších, prováděných u příbramského vrchního horního správce za účasti úředníků příbramského horního úřadu.
Potom se 6. února tohoto roku objevili při zasedání horního úřadu dělníci a poníženě žádali, zda by jim mohla být vyplacena dlužná mzda za prosinec 1761 a za leden (1762), tj. za devět týdnů. Na základě usnesení, které vyplynulo ze zasedání, jim bylo sděleno, že 7. února by jim byla vyplacena opožděná mzda za pět týdnů z roku 1761; zbývající mzda za čtyři lednové týdny roku 1762 jim zatím nemůže být vyplacena, protože na jedné straně ještě nebylo proplaceno stříbro za 4, kvartál, takže nemohlo být provedeno ani konečné vyúčtování hospodaření za rok 1761 a na druhé straně bylo předběžně vypočítáno1, ž'e se u dolů tentokrát dosti prostavělo, a proto také prostřednictvím vyšší instance je jeho královským apoštolským majestátem přikázáno horní důchodové pokladně (Berg-Gefalln-Cassa) vyrovnat se s menším těžařstvem4) prostřednictvím cenných papírů (Zubuss-Zettein), jimiž měly být uhrazeny dlužné podíly, které pak na naléhání těžařů byly plně vyplaceny.
V zasedání přítomní horníci se tomu bránili s tím, že nechtějí mzdu za pět týdnů přijmout (aniž by přihlédli k tomu, že se tak dříve už stávalo). Nakonec vznikl uvnitř hornického bratrstva rozkol, protože někteří chtěli počkat s přijetím mzdy, až by se dosáhlo jejího vyplacení za plných osm nebo devět týdnů, zatímco ti, kteří nevlastní dům a žijí pouze ze své mzdy, nemohli tak dlouho čekat se ženami a dětmi, pročež chtěli přijmout mzdu ohlášenou na 7. února odpoledne. Byli však jen málokteří, co chtěli přijmout tuto ohlášenou mzdu za pět týdnů. Většina odmítla mzdu, stanovenou touto formou. Hned druhý den na to přišlo ke mně, vrchnímu hornímu správci, mnoho žen s prosbou, že není možné nechat je trpět, a proto, aby byla vydána mzda, kterou jejich muži nechtějí přijmout. Z toho důvodu byl opět vyhlášen nový den výplaty na 9. února v cáchovně, kam přišla část horníků, i když velmi neuspořádaně a jen z jedné směny, aby svou mzdu přijala.
Nadto je třeba poznamenat, Že se dělníci 6. února odpoledne, tj. den před výplatou, vzájemně v cáchovně smluvili, že se všichni ze tří směn sejdou 8. února v pondělí brzy ráno před modlitbou v cáchovně. Někteří se odvážili obcházet 8. února ráno před rozedněním kolem domů a budit k domluvenému shromáždění ty, kteří ještě spali. 8. února v domluvenou dobu ráno, kdy měla sfárat ranní směna, se objevila v cáchovně podle úmluvy vedle dělníků z ranní také většina dělníků z odpolední a noční směny. Ve vzájemném jednání bylo rozhodnuto, že ranní a druhá, tj. odpolední směna, nesfárají, ba dokonce se měli domluvit, že zastaví vodu na pohánění strojů i jiných zařízení a nechají stroje i doly stát.
A nyní původci této pohnuté vzpoury, Z různých výslechů prováděných částečně odděleně a částečně společně, a také z konfrontace bylo zjištěno:
Za prvé: Kašpar Franc, horník z č. 6, se odvážil 8. února v pondělí ráno před směnou s horníkem Šimonem Kučerou z č. 5 vzbudit na domluvený sraz Matyáše Káše, důlního strojníka5). Oba se tak stali podezřelými jako původci odporu. Uvedený Kašpar Franc, když byl dotázaný, odpověděl, že není žádným strůjcem vzpoury, ale mohl by říci, kdyby na to přišlo, kdo prý patří k těmto strůjcům. Při výslechu doznal, že s Kučerou vzbudil 8. února ráno důlního strojníka Matyáše Kaše a mnohé jiné, ale zároveň se očistil od viny s tím, že tak učinil proto, že Matyáš Káš ho den před tím o to požádal. K ostatním případům buzení vypověděl, že má jediný doma hodiny, a proto budil často více dělníků.
Potom uvedený Kašpar Franc přišel 21. června z Prahy opět do Příbrami a prohlásil přede mnou, vrchním horním správcem, jakož i přede mnou hormistrem, že nyní chce označit původce nepokoje. Na 23. června bylo svoláno mimořádné zasedání (horního úřadu), na které se dostavil Kašpar Franc. Obvinil důlního strojníka Matyáše Káše, že u něho v přítomnosti mnoha jiných dělníků 7. února v neděli večer řekl, že by bylo nejlepší vypustit vodu a nechat stroje stát, až by poté vrchní horní správce hnul měšcem a oni by obdrželi peníze. Proto také Matyáš Káš nebyl povolán k výslechu sám, ale spolu s ním ostatní dělníci, které Kašpar Franc jmenoval jako přítomné při Kášově řeči, totiž strojníka Jana Vodičku, Martina Illinga, Františka Ptáčka, Petra Haberlíka, Davida Rajnolda a Adama Fialu. Jmenovaní při výslechu nic nedosvědčili. Protože se při dalším výslechu Kašpar Franc odvolal na horníka Jana Šrýbera, byl zmíněný rovněž vyslechnut a vypověděl, Že mu a několika dalším havířům Adam Fiala v cechovně vyprávěl, že měl Matyáš Káš vyslovit shora uvedený výrok. A když byl nyní zmíněný Adam Fiala na to dotázán, zda a kde Matyáš Káš takto promlouval, vypověděl, že to nemůže s dobrým svědomím říci a že ani neslyšel, že to Matyáš Káš říkal; že prý mu ale Kašpar Franc a Šimon Kučera řekli, že takto Káš mluvil. Tak to ví od těch horníků France a Kučery, aniž by sám jistě věděl, že to tak bylo. Po přesnějším prozkoumání věcí nic nedokazuje, že by Matyáš Káš pronesl uvedené výroky. Avšak bylo dokázáno, že tyto řečí mají svůj celý původ u Kašpara France a Šimona Kučery, kteří se chtěli pomstít, že Káš, když ho budili na smluvené shromáždění s nimi nešel a nechal se zapřít svou ženou.
Za druhé: U Šimona Kučery bylo prokázáno, že spolu se jmenovaným Kašparem Francem a s horníky Františkem Ptáčkem, Martinem Illingem a Janem Kellerem budil 8. února ráno strojníka Matyáše Kaše k domluvenému srazu a řečený Šimon se odvolal na to, že mu to Káš přikázal, což tento popřel. Nato přivedl Šimon Kučera proti němu dva svědky, totiž horníka Adama Fialu a Františka Ptáčka, kteří zpočátku sice vypověděli, že Matyáš Káš přikázal Šimonu Kučerovi, aby ho vzbudil, ale při několikerém výslechu, který podstoupili, nakonec svá slova odvolali a Adam Fiala přiznal, že ho Šimon Kučera navedl, aby při nadcházejícím výslechu svědčil, že Matyáš Káš Kučeru prosil, aby ho vzbudil. František Ptáček ale vypověděl, že neslyšel, že by Matyáš Káš prosil Kučeru o vzbuzení, ale že mu jen Kučera řekl, že prý to Káš žádal. Konečně ale František Ptáček doznal, že den před výslechem ho Šimon Kučera prosil, aby při výslechu neříkal, že ho budil spolu s jinými dělníky k domluvenému shromáždění. Z toho je zřejmé, že se údaje Kučery stejně jako Kašpara France nezakládají na pravdě a že jeden ani druhý nemůže dokázat, že byli o buzení žádáni.
Zařízení k čerpání vody z dolů na Březových Horách na mapě z roku 1765.
Za třetí: K bodu, týkajícímu se výroku o vypuštění vody a zastavení důlních strojů vypověděl Adam Fiala, že pomocný strojník6) Jan Linhart 6. února v poledne, v době kdy se sešla směna ke sfárání, lidem řekl: „Horníci, vy jste se navzájem domluvili, že v pondělí nechcete fárat; zůstanete-li při tom, my také zastavíme stroje a necháme je stát". Po dotázání na tento výrok zmíněný pomocný strojník vypověděl, že v poledne, kdy všichni horníci byli pohromadě, jim řekl: „Protože nechcete fárat, tak by pro nás bylo nejlepší, abychom také nepracovali a nechali stroje stát". To prý ale řekl jen ze žertu. Potom mu ale bylo oponováno, že lze dokázat, že mluvil jinak. Zpočátku setrvával v zapírání, ale po konfrontaci s Adamem Fialou konečně vypověděl: 6. února v sobotu dopoledne havíř z č. 2 Petr Haberlík přišel do cáchovny a přinesl zprávu, Že bylo v zasedání horního úřadu rozhodnuto vyplatit mzdu za pět posledních týdnů roku 1761 a na mzdu za zbývající čtyři týdny za leden 1762 se má dále Čekat. Zatím by prý zůstaly tyto týdny nevyplaceny a byly by místo peněz vydávány cenné papíry (Zubuss-Zetteln) na podíly. Potom k tomu přišel horník Matyáš Krumlung a potvrdil to. V cáchovně byli přítomni také třídič rudy Karel Vrtal a strojník Jan Vodička, přičemž prý strojník řekl: „Nejlepší by byla strojní zařízení a všechno ostatní opustit a vodu k pohánění pustit na mlýny, aby mlynáři mohli s vodou mlít." Tak také z legrace prý mluvil v poledne Linhart. Byl by se údajně tak nikdy nevyjádřil, kdyby dříve v tomto duchu nepromlouval strojník v cáchovně. Když byl po této výpovědi strojník Vodička dotázán, kdo byl 6. února v sobotu dopoledne v cáchovně a co se tam říkalo, odpověděl, že o ničem neví a ani si nevzpomíná, kdo tam byl. Přinejmenším si snad aspoň povšiml, o čem tam byla řeč, když při své práci přechází sem a tam? Ačkoliv strojníkovi nyní Jan Linhart přímo do očí neřekl, že pronesl zmíněný výrok, totiž že „by nejlepší bylo stroje a všechno ostatní nechat stát a pustit vodu na mlýny", přece jen potvrdil své svědectví přísahou. Strojník však setrval v popírání s dodatkem, že všechno, co řekl Linhart, je od základu lživé a že to nemůže nikdy s dobrým svědomím dokázat, protože strojník si ani nemohl vzpomenout, že by se podobné debaty účastnil. Proto byli voláni k výslechu odděleně dělníci, kteří byli podle výpovědi Jana Linharta tehdy v cáchovně, rozumí se Petr Haberlík, Matyáš Krumlung a třídič rudy Karel Vrtal. Jeden po druhém byli dotazováni, zda byl tehdy strojník Jan Vodička v cáchovně přítomen a co říkal? Všichni tři nejprve odděleně a pak v přítomnosti Linharta souhlasně vypověděli, že Vodičku tehdy neviděli, tím méně ho pak slyšeli. Jak pak může být přijato svědectví Linharta, byť vysloveno pod přísahou, když tři jmenovaní dělníci proti němu vystoupili s tvrzením, že Jan Vodička nebyl přítomen. Jeví se jistým, že Linhart vedl sám k horníkům pobuřující řeči a obviněním strojníka Vodičky se chtěl zbavit obvinění. Aniž by vzal v úvahu tuto námitku, setrval Jan Linhart v zarputilém tvrzení, Že strojník vyslovil zmíněný výrok a že snad to předvolaní svědkové nechtěli říci. Až v příloze je uvedeno7), proč tak vypovídal, když se strojník uvedeným způsobem nikdy nevyjádřil.
Z předcházejících výslechů a z této zprávy, vypracované na jejich základě, je dostatečně zřejmé následující:
Za prvé: Horník Kašpar Franc budil se Šimonem Kučerou důlního strojníka a mnohé jiné dělníky ke společnému shromáždění, čímž se stal podezřelým z účasti na nepokoji; avšak sám v plném zasedání horního úřadu prohlásil, že kdyby na to přišlo, chtěl by jmenovat strůjce spiknutí. Naproti tomu při skutečném výslechu nic nedokázal, ale při dalších výsleších 23. června, prováděných na jeho podnět, se snažil obviňovat jiné, přičemž nelze jeho tvrzení doložit. Tak se podle všeho snažil falešným udáním druhých očistit jen prázdnými vytáčkami. Z jiných častějších zkušeností, jakož i z posledních výslechů dostatečně vysvítá, že uvedený má neklidnou a vzdorovitou hlavu, s nikým se nesnáší, a dokonce nevykazuje vůči představeným úředníkům povinnou úctu. Nadto si tento před několika lety začal nepřístojný spor a jednání se zdejším magistrátem (za což byl tehdy také podle zásluhy potrestán); nijak si to však nezošklivil, čímž se jeho neklidná a vzdorovitá povaha všestranně osvětluje.
Střežili jsme se (nedávno totiž opustil jen z vlastního vzdoru práci, a aby unikl trestu, vzdálil se odtud během výslechů), aby byl informován a snažili se, aby jeho vzpurné a odbojné chování bylo postiženo zaslouženým trestem.
Za druhé: Horník Simon Kučera budil ke zmíněnému shromáždění spolu s uvedeným Kašparem Francem nejen strojníka Matyáše Kaše, avšak také mnohé jiné jako Františka Ptáčka, Martina Ilinga, Jana Kellera, a nadto ještě přivedl falešné svědky navedené proti Matyášovi Kášovi. Dokonce den před výslechem prosil Františka Ptáčka, aby neříkal, že budil a svolával horníky ke smluvenému shromáždění. Prostřednictvím navedených, vyslýchaných falešných svědků chtěl zakrýt své popuzování a spiknutí, z čehož lze jasně usoudit, že byl jedním z původců vyvolané vzpoury. Ostatně je trestuhodný jeho vzdorovitý a prudký způsob řeči, s nímž vystupoval stejně při výslechu jako už dříve v soukromých sporech s představenými úředníky, přičemž zcela opomíjel povinnou úctu. Šimon Kučera by si zasluhoval jako neklidný a hrubý člověk, zvláště když s Kašparem Francem v práci vzdoroval a utekl odtud, především pak pro příklad a varování ostatním, větší trest.
Za třetí: Pomocný strojník Jan Linhart sice obvinil pod přísahou strojníka Jana Vodičku ze záměru zastavit vodu a čerpadla8), avšak naproti tomu nejen tři dělníci dosvědčili, že zmíněný strojník tehdy nebyl přítomen, ale nakonec sám Jan Linhart přiznal, že v přítomnosti zmíněných tří dělníků řekl: „My také zastavíme stroje a necháme je stát." Při nedostatku jiných důkazů nepadá vina za pronesení těchto nerozvážných slov na nikoho jiného než na samotného Linharta. Podle našeho nezměnitelného mínění má být tento postižen plně zaslouženým trestem na území březohorských dolů (kde má královský horní úřad svou jurisdikci), tj. čtrnáctidenním vězením a potom po odpykání trestu propuštěním z práce.
Toto všechno však ponecháváme Vaší vysoce hraběcí jasnosti9) k dalšímu vyššímu rozhodnutí. Příbram 23. července roku 1762.
Podepsaní: Josef Alexius de Adda, císařský a královský vrchní horní správce; Mikuláš František Ehemannt, císařský a královský hormistr a huťmistr; Jan Jiří Kure, královský prubíř; František Antonín Grumet, dozorce; Jan Ensterlehman, dozorce.
Poznámky a vysvětlivky autora:
1) Pro tuto studii jsem všechny konkrétní údaje včetně citátů čerpala z publikace o příbramské stříbrné hutí: Božena Kopičková, Kronika příbramských Kovohutí, Praha 1986.
2) Strojním zařízením a stroji se rozumí čerpadla.
3) Zde už jde o ustanovení, zaměřené proti organizované stávce v pravém slova smyslu. Jinak se srocováni a bouření na horách zakazovalo pod trestem už od horního zákona Václava II. (lus regále montanorum).
4) V této době byly příbramské důlní podíly rozděleny mezi dvě těžařstva: velké čili hlavní a malé (menší). Do řad podílníků prvního patřili císařovna, šlechtici, kteří většinou zastávali důležité státní úřady, a vídeňští měšťané. Druhé, menší těžařstvo, tvořili místní podílníci (obce příbramská a březohorská, církev, právováreční měšťané, svobodní mlynáři, Lazecký dvůr, tři lazečtí svobodníci).
5) Důlní strojník = dozorce u čerpadel.
6) Pomocný strojník = pomocník u čerpadel.
7) Přílohu jsem nenalezla.
8) Čerpadla musela být v neustálém chodu, protože jinak hrozilo zatopení důlních děl. Zde byl provoz dolů tedy nejvíce ohrožen, a proto se výslech neustále vrací k tomuto bodu.
9) Zpráva byla pravděpodobně určena nejvyššímu mincmistrovi, hraběti Františku Pachtovi