HORNICTVÍ A HUTNICTVÍ V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM, JEHO VZNIK A VÝVOJ AŽ PO NYNĚJŠÍ STAV
Prof. Josef Hrabák - 1902
Obsah 1) Historický úvod
2) Rozdělení dolů
3) Zařízení jednotlivých dolů Příbramských hlavně na povrchu
Z rozsáhlé práce Prof. Hrabáka c.k. dvorního rady, Dr.mont.h.c. a profesora Báňské akademie vydané v roce 1902 uveřejňujeme pouze část týkající se dobývání stříbra. Z uvedené sekce pak pouze ty kapitoly, které se týkají dolů v Příbrami a okolí.
Profesor Josef Hrabák
Historický úvod:
Původ a vznik světoznámých dolů Příbramských zahalen jest šerem dávné minulosti, přioděn jsa pestrým rouchem různých bájí. Pověstný český kronikář Hájek z Libočan klade v ústa slavné kněžny Libuše skvělou věštbu, kterouž, jsouc obrácena k západu, vyslovila ku svým vladykům prý takto: “Vidím vrch březový, který jest stříbra uvnitř plný, toho vy i váš rod budete užívati!”
Tu prý nejprve (léta Páně 755) jakýs Příbral, švakr Nezamyslův, dolovati počal a množstvím dobytého stříbra zbohatnuv, vystavěl si na blízku hrad, kterýž dle jména svého nazval “Příbram”. Dále praví Hájek: “Roku 844 Hory na Březovém, jinak Příbramské, mnoho stříbra ze sebe vydávaly ...mnozí tím valně bohatli ...ale chlebové hynuli, neboť v tom kraji zlata a stříbra pilnost, a vorání polí nedbanlivost byla.” V té příčině (zanedbávání orby) se pak k dolům Příbramským pojí známá bajka o Horymírovi Neumětelském, jenž, jsa pilným hospodářem polním, horníků Příbramských nenáviděl a práci jejich pohubiv, za to k smrti odsouzen jest, před smrtí však milost projížďky si vyprosiv, skok se skály vyšehradské na svém Šemíku vykonal.
Vše to jsou arci více méně pouhé bajky, které jsme dle Hájka z Libočan krátce uvedli, podotýkajíce, že se bajkám těm skoro obecně (ba i se strany některých německých spisovatelů) věří. Vážně pak na základě pramenů historických klade slovutný historiograf českého hornictví, hrabě Kašpar Sternberg, počátek dolování u Příbramě do 14. století, aniž by však podrobnějších zpráv “kde a jak?” z té doby dosíci byl mohl, neboť příslušné staré listiny, nesoucí se hlavně k privilejím města Příbramě, dotýkají se buď jen mimochodem tamních dolů, anebo se o nich ani nezmiňují.
Že doly Příbramské ve 14. století již v činnosti byly, soudí hrabě Sternberg dle dvou listin, které roku 1838 nalezl, avšak neuveřejnil. Snad jsou to ty listiny, ze kterých novější spisovatel, profesor Josef Smolík, ve svém spise “Pražské groše a jejich díly” čerpá tyto dvě hlavní zprávy: 1. Že Mikuláš Ruthard, “urburae et monetae magister”, podepsán jest jako svědek na listu, kterým roku 1330 Mikuláš z Nových Dvorců daruje cisterciákům Zbraslavským svůj desátek z hor Příbramských. 2. Že Thomlinus Welfini, “magister monetae Chutnensis”, po roce 1342 přenechává svůj díl na horách Příbramských Bořutovi, měšťanu Pražskému.
Není arci vyloučeno, ba dle obou vytčených zpráv jeví se býti pravdě podobno, že v první polovici 14. věku doly Příbramské již jakési spořádané, tedy ustálené činnosti se těšily, a že tudíž jejich vznik hledati dlužno v době dřívější, ač (kromě Hájkových) nemáme o tom nijakých určitých zpráv. Nejstarší zaručené zprávy o Příbrami, obci, znějí asi v ten smysl, že od neznámé doby až skoro do polovice 14. století byla Příbram korunním statkem, že za Jana Lucemburského povýšena jest na městys, který roku 1348 Karel IV. s 45 ti okolními vesnicemi daroval nově zřízenému arcibiskupství Pražskému. Tehdejší první arcibiskup Pražský, slovutný a zbožný Arnošt z Pardubic, oblíbil si Příbram velice, a dal si tu pro svůj častý, zejména letní pobyt vystavěti zámek, příkopy a zdmi opevněný, který později “Marienburg” nazván jest, a jehož některé částky v nynější budově c.k. horní akademie až posud jsou zřetelny.
Určité a podrobnější zprávy historické o dolech Příbramských zvláště máme teprve od roku 1527, a to již téměř nepřetržitě. Rokem tímto počíná totiž nejstarší “horní kniha” (Bergbuch), až posud zachovaná, dle kteréž bylo (zajisté již dávno) před tímto rokem 1527 v okolí Příbramském 33 dolů čili “cechů”. Doly tyto, rozměry arci délkou i hloubkou velmi skrovných, byly po celé širé krajině, která teprve za našich dob (jak později uvidíme) hornicky důkladně se prozkoumala, různě roztroušeny, a to nejen v místech rudou stříbrnou hojně slynoucích, ale na mnoze též tam, kde se v žilách vyskytují hlavně jen rudy železné, stříbrem buď velmi chudé, buď zcela jalové. Vodítkem byl totiž tehdejším horníkům, jakož i horníkům téměř všech věků a míst, tak zvaný “železný klobouk”, železitý to výchoz té které rudné žíly, jenž však, jak se později ukázalo, právě tam, kde nejzřetelněji se jevil, k výsledku v příčině stříbra nevalným anebo docela ničemným vedl. Majíť stříbrorudné žíly Příbramské “železný klobouk” z pravidla jen nepatrný, mnohé pak rudné žíly okolí Příbramského shledány byly pouze železorudnými, a čerpáno z nich později se strany železáren okresu toho, až i k Rožmitálu sahajícího. Jednotlivé doly dotčené staré doby řídili “šichtmistři”, kteří měli týdenního platu od čtyř grošů do 1 ˝ zlatého - dle toho, jak byl důl vydatný. Některý šichtmistr spravoval několik dolů a byl od každého zvláště placen. Vrchní dozor nade všemi doly vykonával hormistr královský, jemuž byl přidělen královský horní písař. Tento - ať tak díme - královský horní úřad udílel těžařům právo k dolování propůjčováním (tehdáž skrovných) “dolových měr”, a vykonával vůbec jakousi hornickou policii. Podroben byl nejvyššímu mincmistrovi království Českého.
Zejména v Bohutíně uděleno bylo již tehdáž (začátkem 16. století) právo k hornické práci ve “starých haldách”, které se hlednáním stříbrné rudy přebíraly, což je důkazem, že se tam již dávno před tím bylo dolovalo, ba že snad jsou Bohutínské doly ze Příbramských vůbec nejstarší. Že doly Příbramské začátkem 16. století již značného rozkvětu se těšily a při nejmenším mnoho slibovaly, tomu nasvědčuje vzácná památka, kterou hornictvo Příbramsko - Březohorské roku 1530 od císaře Ferdinanda I. darem obdrželo, totiž stříbrné pečetidlo, které se posud v úctě chová. Dle účtů mincovního úřadu z roku 1536 - 1538 odvádělo se tehdáž z Příbramě ročně 1400 hřiven stříbra do mincovny Kutnohorské. Výroba tato vyšinula se (neví se však, jakým postupem) do roků 1553 - 1555 okrouhle na 2000 hřiven stříbra ročně.
Stříbrné pečetidlo z roku 1530.
Tato doba Ferdinanda I. považována býti může v příčině výroby stříbra pro Příbramské doly za nejskvělejší dřívějších věků. Avšak skoro již začátkem druhé polovice 16. století (právě od roku 1555) počala výroba valně a stále klesati. Krátce před tím (asi uprostřed 16. století) vznikla myšlenka, i učiněn jest návrh, aby se v Příbrami také stříbro z dolů Budějovických, Nalžovských a Velhartických na minci zdělávalo. Z uskutečnění toho návrhu se však sešlo královským reskriptem z roku 1551, kterým ustanoveno jest, aby se zřídila ústřední mincovna v Praze, do kteréž by na dále též stříbro Kutnohorské, tedy i Příbramské a ostatní odváděno bylo.
Téhož roku 1551 sice četní ziskuchtiví těžaři u Příbramě na 44 místech “zamutovali”, tedy dolovati začali, ale radost neměla dlouhého trvání, neboť doly ty z velké části záhy byly opuštěny a zase jiné do díla vzaty. Takové přebíhání s dolu na důl trvalo pak dále v té míře, že roku 1571 na Březových Horách, nejhlavnějším to později stříbra zdroji, veškery doly ležely ladem. Pracováno tedy po různu na zdařbůh, bez ladu a skladu - arci z nedostatku pdborných vědomostí a vydatných technických pomůcek.
Tyto oboje zejména v příčině hledání rud stříbrných nahrazovati měl kouzelný proutek - pověstná “virgule” hornická, dvouramenná to větev lísky neb jmelí, při měsíci přibývajícím atd. uříznuta. Ta pak, dovedným hledačem při pochůzce, dle určitého pravidla mezi oběma rukama držána, v těch místech, kde pod zemí ruda byla, sama sebou (prý) pohybovati (otáčeti) se jala, a tímto kouzelným způsobem hledané místo k založení dolu naznačovala. Toto nesmyslné a tak neb jinak podvodné kouzlo nalézalo pak ještě po celá dvě století, ba u některých blouzníků až skoro do polovice našeho “osvíceného” století pevně věřících.
Takž se stalo, že začátkem druhé polovice 16. století zmíněný, na 2000 hřiven ročně vystouplý výtěžek (z roků 1553 až 1555) velmi rychle, totiž rokem 1566 klesl až na nulu - doly Příbramské přišly téměř na mizinu. Úpadek dolů těchto, dle všeobecného mínění přes všechen okamžitý nezdar mnohoslibných, nemohl arci tehdejší státní správě býti a zůstati lhostejným. Opravdová snaha vlády, aby se jim k novému rozvoji opět pomohlo, vysvítá z různých listin té doby. Výsledkem těchto snah byl rozsáhlý privilej, který dekretem ze dne 20. listopadu 1579 císař Rudolf II. udělil královskému hornímu městu. Privilejní listina záleží ze dvaadvaceti obšírných odstavců, jimiž se ustanovují různé svobody a výsady, jakož i podmínky, kterými se doly tamního okolí odevzdaly v pravomocnost městské obce Příbramské, jakožto vrchnosti. Za základ v příčině dolování položen jest horní řád Jáchymovský, jakož i před tím platným býval.
Rada i obec Příbramská jaly se tu ponejprv hornictví samy prováděti. I osadily z četných opuštěných dolů ty, které z minulých dob bohatstvím rud požívaly nejlepší pověsti. Přední z těch dolů byly: hlavní důl Matkobožský (Unserer lieben Frauen Fundgrube) na rudné žíle, která se Matkobožskou (Maria Fundgrübner - Gang) až posud nazývá, pak důl sousední (bez pochyby na téže žíle), dále důl Veselého rytířstva a ještě čtvrtý, nyní neznámý důl Na obecném štěstí, - doly to vesměs na Březové Hoře položené. Kromě toho vzata jest ve práci “hluboká štola dědičná” jakýmsi Michaelem Brüxelem již dříve založená, z údolí Litavského u Podlesí pod Březovou Horu čelící. Dále zříditi bylo “puchýrnu” (stoupy) na západním svahu vrchu Strachenského u Německé štoly s příslušnou strouhou z Litavky, a vystavěti novou huť (tavírnu).
Vedle tohoto hlavního podnikatelstva Příbramského utvořila se roku 1580 ještě čtyři jiná těžařstva na různých, již dříve založených, ale tehdáž opuštěných dolech - dílem na Březové Hoře, dílem v okolí. Nejvyšší mincmistr z Oppersdorfů vyslovil ve své zprávě z roku 1581 naději, že v následku uvedených podniků a jimi nastalým čilým ruchem skleské doly Příbramské opětně se vzmohou. Avšak tato naděje byla předčasna, a přes všecka další opatření (aby pro doly bylo dostatečně dříví a pod.) nevyplnila se, neboť již roku 1584 bylo více jmenovaných i nejmenovaných dolů opět opuštěno, ba i sama obec Příbramská ustala valně ve svých hornických podnicích.
Zdá se ale, že město Příbram nikoli sice výrobou stříbra, přece však nepřímo svými výsadami z hornictva těžilo a bohatlo, neboť právě roku 1584 zakoupila Příbram vesnici Bohutín se dvěma mlýny a pět jiných vesnic, převzala pivovar v dědičný nájem atd. Hornictví provozovalo se i na dále jen liknavě. Slovutný znalec, hormistr Lazarus Ecker, opětoval roku 1598 svůj, již dříve přednesený návrh, aby král i stavové čeští toho dbali, by získáni byli pro doly Příbramské těžaři zámožnější, avšak přes všecku dobrou vůli královu zůstal prý návrh Eckerův “hlasem volajícího na poušti”. Příčina, že nadějným dolům Příbramským nedostávalo se náležitého účastenství, připisuje se velkou částí alchymistickým snům tehdejší doby. Kdož byli zámožnější, mysleli prý si, proč bychom v přišerných skrýších podzemních po stříbře se pachtili, když za nedlouho ze zázračné tinktury, kterou si za své peníze koupíme, poříditi si budeme moci hojnost zlata!? Hledání kovů pod zemí přísluší prý jen chudým - bohatých je nehodno! Chudí pak arci sami o sobě ničeho poříditi nemohli pod zemí, která zejména u Příbramě s povrchu lehce přístupného již za dob Ferdinandových byla vyčerpána, další pak vnikání do vnitřku země vyžadovalo právě značného nákladu, tedy těžařů zámožných.
Jakkoli se stalo, jisto jest, že roku 1607 všecky doly Příbramské byly opuštěny, vyjma jen jediný důl Bohaté útěchy (Reichen Trust - Grube) u Obecnice. Ba i tento důl byl roku 1610 od původního těžařstva opuštěn, avšak obcí Příbramskou ihned osazen. Roku 1624 zřekla se Příbram tohoto do té doby jediného činného dolu v celém revíru, zkusila však své štěstí ve vrchu Strachenském (u nynější Jarošovkyú na žíle Strachenské a Zaječí (Strachen- und Hasen - Gang). Jediný tento důl udržovala obec Příbramská (bez pochyby prý jen, aby svých privilejí zbavena nebyla) i přes válku třicetiletou, která sice městu Příbrami citelně ubližovala, ale doly Příbramské valně nepoškodila - nebyloť tu právě co zkaziti.
Nejstarší zobrazení Příbrami, otištěné v knize B.Balbína v roce 1665
Roku 1661 ujala se obec Příbramská opět dolu Obecnického, který (po opětném opuštění dolu Strachenského) od roku 1665 do 1675 byl jediným dolem obce Příbramské. Když uvážíme, že oba dotčené doly, Obecnický a Strachenský, tehdáž po drahnou dobu jediné v činnosti udržované, okázaly se v pozdějších dobávh nejméně vydatnými, a že jádro Příbramských dolů, totiž doly Březohorské, tou dobou skorem napořád ležely ladem, máme dosti zřetelnou představu o neblahém stavu hornictví Příbramského po celé 17. století.
Teprve roku 1693 založena jest na Březové Hoře opět jakás nová kutací šachtice, avšak bez valného výsledku. Začátkem 18. století vrhli se Příbramští, aby zbídnělému lidu dělnickému poněkud pomohli, na dobývání železných rud, kterých v četných dolech okolních bylo dosti hojně, a postavili roku 1702 a 1703 vysokou pec železářskou, po které zbylá halda strusek až posud je viditelna. V té době založena jest od strany Příbramské pod Březovou Horu nová dědičná štola, která nejprv pojmenována nebyla, později zcela provedena a na Karloboromejskou pokřtěna byla. Dle jakéhos výkazu dolových útrat z roku 1720 měl tehdáž na dolech Příbramských také již erár velmi značného podílu, hradil však své útraty, na ty podíly připadající, z daně nápojové, v Příbrami placené. Měli totiž horních podílů (kuxů): Jeho Veličenstvo 64 ½-Město Příbram 55-Březohorští, Lazečtí a mlynáři 8 1/2. Celkem vykázaných podílů 128.
Roku 1726 pořídil Jan Chr. Fischer jakous mapu Příbramských dolů, ze které vysvítá, že se tehdáž razila dědičná štola Karloboromejská (teprv roku 1830 tak nazvaná), i že se stavěla na Březových Horách kaple Svatoprokopská, kterou pak roku 1733 Příbramský děkan August Gross vysvětil. Na dotčené štole Karloboromejské se pracovalo se strany eráru a Příbramských, jiné pak těžařstvo drželo důl Anenský. Zároveň pořízen byl na Březové Hoře odvodňovací stroj a založily se nad Březovou Horou (zatím o velmi nízkých hrázích) oba rybníky: Vokačovský a Vysokopecký (1731), k čemuž si musila obec Příbramská vypůjčiti 3000 zl. Po dokonaných těchto a ještě jiných přípravách dostavil se roku 1736 opět jednou čistý užitek z dolů Příbramských, který obnášel za celý rok 3024 zl. Roku 1741 připadlo na každý těžařský podíl (kux) 50 zl. čistého užitku. Erár sám vyzískal téhož roku dolovým výtěžkem, desátkem a nápojovou daní 5081 1/2 zl. Tento po dlouhém připlácení dosažený příznivý výsledek podobal se však jen slabému světélku, které po dlouhé době z neustálé tmy vykmitlo, aby rychle opět zmizelo. Hned v následujících letech dostavily se opět nehody hlavně z nedostatku vodní síly, který měl za následek zatopení toho kterého dolu, zároveň stěžováno na objevené ve správě nepořádky, úkaz to, s kterým jsme se při podobných poměrech již v Kutné Hoře setkali a ještě jinde se setkáme. Dolům Příbramským nastala tu kritická doba královských komisí.
Mapa Jana Christiana Fischera z roku 1726.
Nejprve vyslán jest roku 1750 svobodný pán z Mitrovských, jemuž několik horních úředníků ze severních Uher, hlavně ze zkvétající tehdáž Šťávnice přiděleno bylo, - aby (vedle ještě jiných dolů v Čechách) také doly Příbramské prozkoumal, a jak by jim pomoženo býti mohlo, udal. Zpráva, kterou pán z Mitrovských roku 1751 sepsal, podává smutný obraz tehdejšího stavu Příbramských dolů. Všude se jevily nedostatky a nepříslušnosti, ba nebylo ani slušné dolové mapy, která ihned zhotovena býti musila, aby se získalo především potřebného přehledu jednotlivých a veškerých dolů. Další výtky, dolům Příbramským činěné, týkaly se jednak nedostatku vodní síly a nedokonalého zužitkování síly té, pokud jí bylo, dále shledána nedostatečnou úprava vytěžených rud, ba i hutní manipulace. Shledáno tedy v nepatřičném stavu téměř všecko, a činěny dotyčné návrhy opravné. Ku provedení oprav se však nedostávalo potřebného nákladu, neboť všude jevila se malichernost a chudoba se strany podnikatelů. Podobných komisí odbývalo se počátkem druhé polovice 18. století na dolech Příbramských ještě několik, avšak bez valného výsledku, leda toho, že se doporučené, převahou jen dočasné a přece dosti nákladné opravy částečně prováděly, čímž se nedoplatky těžařů množily, pročež tito - město Příbram nevyjímaje - nuceni byli svých podílů na dolech pořád u větší míře se vzdávati. Propadlých podílů ujímal se pak volky nevolky stát, který arci doly jen povrchně vyčerpané úplně padnouti nechati nemohl.
V této neutěšené době kolísavého štěstí, avšak převládajícího nezdaru, hlavně však všestranného nedostatku, která se přes valnou část 18. století prodloužila, dosáhlo se konečně přece jakéhos, ač zatím málo radostného výsledku. Vlastní zkušeností i dotčenými odbornými komisemi, do Příbramě opětně povolávanými, dospělo se totiž k přesvědčení, že ve Příbramských dolech vůbec a na Březových Horách zvláště trvalá ušlechtilost rudných žil až ve větších hloubkách se dostaví, a že tedy s posavadními přečetnými a daleko široko rozptýlenými “krcálky” - jakž tehdejší hloubkou i délkou malicherné hornické podniky právem nazvati jest, - ničeho kloudného dojíti nelze. Zbytky těchto starých a jiných ještě straších děl hornických shledáváme na svých procházkách kolem Příbramě v nesčíslných, většinou lesem porostlých stržích starých šachtiček (obvalech),stržích štolových i rýhách (pokusných čili kutacích) nejen od Březových Hor přes Zdaboř a Řimbabu až k Bohutínu (doly to z nejstarších), ale i na mnohých jiných místech, jako u Tisové a Vejfuku (méně viditelné), od Zdaboře Žežickým lesem až k Vojně, ano až i ke Střepsku (Třebsko - pozn. V.K.), od Brodu (trochu západně) přes Hatě, jakož i od Hájeckého lesa směrem k “bohaté” Květné a za Květnou, ano i u Sádku, Obecnice a jinde, kde všude staří horníci naznačená celá pásma žil vyslídili a po svém způsobu sledovali.
Detail z mapy Adama Bonawentury Leibwurtze z roku 1750.
Roku 1775 povolán jest do Příbramě jakožto hormistr a huťmistr ze staroslavné (tehdáž svou slávu hornickou arci již přeživší) Kutné Hory Jan Anton Alis, jenž si pak o vývoj a rozkvět dolů Příbramských nevšedních zásluh vydobyl, ano i před úplným zaniknutím, kterému při jeho příchodu již velmi blízky byly, je zachránil. Jméno tohoto výtečného muže až do nedávné doby pamětníci Příbramští s velikou úctou vyslovovali. Jeho hlavně přičiněním stalo se, že k důkladnému (pro tehdejší dobu) otevření hloubky, především na Březových Horách založena jest 11. října 1779 první hlavní šachta a posvěcena svatému Vojtěchu - nynější to proslulá šachta Vojtěšská. Podnik ten zároveň s jinými k vydatnému prozkoumání rudných žil čelícími pracemi vyžadoval značného nákladu. Nad to vzrostly nedoplatky z dostavivších se shodků do té doby (1778) na 66 000 zl. Přirozený následek byl, že četní malí těžaři (podílníci), kteří částky schodků na ně připadající platiti nemohli neb nechtěli, z podniku hornického nadobro se eliminovali - vyloučili. Obec Příbramská se od roku 1751 opětně několika svých podílů byla odřekla. I byly roku 1780 horní podíly (kuxy) rozděleny takto: c.k. erár 84 podíly-obec Příbramská 4 podíly-měšťanstvo právovárečné 2 podíly-občané Březohorští 2/8 podílu-osadníci Lazečtí 1/8 podílu-těžaří Vídeňští 10 podílů. Celkem 100 3/8 podílu. Ještě téhož roku propadlo 8 podílů těžařů Vídeňských, kteréž ujal c.k. erár.
Založením šachty Vojtěšské nastal - oproti dřívějšímu neuvědomělému a malomocnému počínání (při čemž pověstná “virgule” hlavní úlohu hrála pravý, soustavný a cíle vědomý vývoj dolů Příbramsko - Březohorských, kterýž pravidelným postupem trval až do let šedesátých našeho věku (19. století - pozn. V.K.) - řekněme do války prusko - rakouské (1866). V tomto období 87letém opanován jest celý hornický okršlek od nynější Jarošovky (nad Lillkou) počínaje přes Březové Hory, jakožto hlavní těžiště, i přes drkolnov a Řimbabu až k Bohutínu, tedy v celé nynější rozsáhlosti. I založeny a řádně zařízeny jsou po způsobu šachty Vojtěšské na přiměřených místech rozsáhlého okršlku další hlavní šachty: Anenská na Březových Horách (roku 1789), Jarošovka později na Strachenskou překřtěná (1799), severně od Březových Hor. Téhož roku 1799 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky 138 sáhů a Anenská 110 sáhů, i pracovalo při horním závodu úhrnem 300 horníků. Dále počaly se hloubiti: šachta císaře Františka na Březových Horách, později Františko - Josefskou nazvaná (roku 1813) (Ševčínská šachta - pozn. V.K.), pak šachta Ferdinandská, od tehdejšího korunního prince Ferdinanda blíže Jarošovky osobně a “vlastnoručně” zaražená (roku 1820), šachta Marianská (1822) na Březových Horách, šachta arcivévody Štěpána (1827) u Bohutína, šachta Prokopská (1832) na Březových Horách, šachta Augustská (dle knížete Augusta I. z Lobkovic) u Drkolnova (1836), odtud dále k Bohutínu šachta Boží přízně (Řimbaba - pozn. V.K.) na Řimbabě, konečně roku 1857 šachta Lillova.
Dle toho dálo se zakládání nových šachet (a to veškerých, vydatnou službu jakožto hlavní šachty až do dneška konajících) na různých místech v různých dobách, jak to kázala potřeba. Zároveň s hloubením šachet pokračováno v pohánění důležitých štol a zastavením mnohých štolek zbytečných. Zejména rozvětvila se nová hlavní (dědičná) štola císaře Josefa II., do údolí Litavky u Dušník ústící, znenáhla ke všem hlavním šachtám, by dolové vody, hlavní to nepřátele všeho dolování, odevšad odváděla, zároveň však k vydatnému využitkování vodní síly sloužila. K navrženému ražení hlubší, ale předlouhé štoly dědičné, která v údolí Vltavy u Štěchovic ústiti měla, z rozumných důvodů - že doba páry blízka byla - nepřišlo.
Aby se vedle nabytého spádu i většího množství vody pudné (hnací) pro tehdejší výhradně vodní stroje (vodní kola - kromě několika nezbytných koňských žentourů) dosíci mohlo, rozšířeny jsou především oba ryblíky, Vysokopecký a Vokačovský zvýšením i sesílením jejich hrází. Když i to pro stále rostoucí horní závod nestačilo, založen jest roku 1822 nový velikolepý hlavní rybník na pramenech Litavky u Lázu, kterýž jménem arcivévody Františka Karla, tehdáž doly Příbramské navštívivšího, nazván jest. Nezbytným doplňkem k tomuto důležitému podniku vystavěn jest od Lázského rybníku velikou nevyhnutelnou oklikou až k Bohutínu vedený důkladný, 1 míli, t. j. 7,5 kilometru dlouhý vodovod, který vodovody ostatní (mezi Bohutínem a Březovými Horami) v té míře doplňoval, že bylo umožněno i docíleno úplné využitkování celého vodního spádu od paty Lázského rybníka (620 metrů nad mořem) až po dědičnou štolu císaře Josefa II. (450 metrů nad mořem), tedy celkového spádu 170 metrů. Spád ten se stupňovitě a rozvětveně rozděloval na různá vodní kola, k těžení ze šachet i ke zdvíhání dolových vod sloužících, kteroužto službu (v příčině zdvíhání vod) později vykonávaly a dosud vykonávají také některé vodní stroje sloupové.
Část této vody i část jejího spádu vyžadovala nutně úprava rud, kteráž postupem dolování stejnou měrou se rozšiřovala i zdokonalovala na výši tehdejší vědy hornické. Neméně než úpravny bylo potřebí zvětšovati a zdokonalovati k dolům Příbramským příslušnou huť, ve kteréž neomeškáno zavésti zvláště v druhé polovici dotčeného období veškeré doporučující se novoty. Ku konci vytčeného období (1867) dosáhla šachta Vojtěšská (o sedm roků později též šachta Anenská) znamenité, tehdáž jen jednou šachtou na Haarzu pro Brockemen přestižené hloubky 400 vídeňských sáhů (759 metrů), což zasvěceno bylo skrovnou domácí slavností. Výsledky onoho obdoví klidného vývoje dolů Příbramsko - Březohorských (od založení šachty Vojtěšské roku 1779 až do let šedesátých 19. století) v příčině výroby a vyplývajícího čistého užitku byly následující: V prvním pětiletí vyrábělo se ročně asi 200 kilo stříbra, a kolem 300 metrických centů olova i klejtu, avšak pracovalo se důvodně (za příčinou perných prací přípravních) se schodkem v průměru asi 12 000 ročně. Ostud stoupala výroba pravidelně a dosáhla roku 1820 výši ročních 2500 kilo stříbra a kolem 4000 metr. centů olova i klejtu (kteréhož i dále vyrábělo se asi v stejném poměru), dostavivší se trvající čistý užitek dolů vzrostl roku 1820 na ročních 80 000 zl. V následujícím desítiletí (až do roku 1830) vzrostla výroba na 5000 kilo stříbra a dostavil se výdělek asi 200 000 zl. ročně. Dále vyvíjel se závod až do let šedesátých systematicky k pravidelné roční výrobě 15 000 kilo stříbra při čistém užitku od 200 000 do 300 000 zl. ročně (dle velikosti mimořádných výloh na stavby a j.). Těžařům (podílníkům) vyplácelo se tehdáž čistého užitku rok po roce pravidelně 200 000 zl., kterážto výplata zatímním zadržováním čistého výnosu na dlouhá léta pojištěna byla tím více, že pravidelným otvíráním rudných žil trvalost jejich ušlechtilosti do hloubky byla zřetelna. Počet veškerého hornického i hutnického dělnictva i s dozorci vzrostl do roku 1857 na tři tisíce, do roku pak 1866 na čtyři tisíce.
Mapa ke smlouvě o výkupu pozemků pro Lázský rybník z roku 1826.
Pokročilosti dolů Příbramských tenkráte nasvědčovala i okolnost, že roku 1849, když nastalými nepokoji neuherší navštěvovatelé c.k. horní akademie Šťávnické v Uhrách ze Šťávnice nutně se vystěhovali, zřízeno jest v Příbrami (a zároveň též ve Štyrském Lubnu - Leoben) vyšší učiliště hornické (K. K. Montanlehranstalt) o dvou ročnících, kterému později názvu c.k. horní akademie se dostalo. Roku 1859 - 60 uspořádán jest působením slovutného hornického odborníka P. Rittingera v Příbrami zvláštní strojnický kurs, k němuž šestnácte mladých horních úředníků na útraty státní z celé rakouské říše povoláno bylo, aby se na vzorných dolech Příbramských (kromě přednášek proslulého pak professora Gustava Schmidta) také názorně o strojích, zejména hornických a hutnických, poučili a vzdělali.
Byloť již tenkráte na hornických závodech Příbramských několik parních strojů, zejména na šachtě Marianské těžný parostroj vahadlový již od roku 1846 a stoupací stroj parou poháněný od roku 1849, mimo několik jiných. Převahou však vládla až do let šedesátých síla vodní, i trvala “doba vody” až asi do polovice let šedesátých. Toho času nastal v horních závodech Příbramských neobyčejný vzruch a vzmach, jenž se jevil i dále, podporován jsa hlavně tím, že rychle za sebou u jednotlivých dolů zařizováno bylo jak těžení, tak i zdvíhání vody na páru. Neméně také u všech úpraven a na huti postaveny jsou pohánění stroje parní, k tomu vystavěna jest vedle veliké ústřední kovárny na Březových Horách velmi slušná strojní dílna, kde se pak kromě všeho jiného i menší parní stroje domácně zhotovovaly, jen stroje větší jednaly se z jiných továren. Zkrátka: zavládla ve všem všudy pára, nastala vůbec “doba páry”. Dřívější omezenosti vodní síly a z toho plynoucím nesnázím učiněn tím rychlý konec, Vody pak se užívalo hlavně jen pro úpravu a k napájení parních kotlů (jako až doposud).
Že ušlechtilost rudných žil do hloubky stále trvala, ano že jí hloubkou v celku přibývalo, umožnilo působení páry rychlé vzrůstání i výroby i čistého užitku, což se také u vysoké míře skutečně stalo, jak hnedle povíme. Mezi tím roku 1875 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky tisíc metrů - největší to (relativné) hloubky na celém zemském světě. Údálosti této (pro budoucnost Příbramských dolů vlastně nepříliš příznivé, ač jinak zajímavé) použilo se k odbývání velikolepé tisícimetrové slavnosti, ku které se mimo jiné také zvláštní pamětní mince (zlatníky) s nápisem českým a německým razily. Sepsán a tiskem vydán i pamětní spis, z něhož historická data k tomuto historickému úvodu hlavně jsou čerpána.
Program slavnosti k dosažení 1000 m hloubky z roku 1875.
Hned následujícího roku (1876) vystoupila výroba na 24 000 kilo stříbra a čistý výnos na okrouhlý jeden milion zlatých. Aby se tato ohromná cifra čistého užitku i po celých následujících 13 rok§ (až do roku 1889) držeti mohla, musila se výroba (pro přibývající obtíže velikánské hloubky) stupňovati až skoro na 100 kilo čistého stříbra denně, t. j. 36 000 kilo stříbra ročně. Dále to však s tím milionem již nešlo, ač se metrický cent stříbra denně i potom ještě v huti vyráběl a až posud vyrábí. Tak se stalo, že v dotčených třinácti letech milionových asi týž úhrnný čistý užitek se docílil, kterýž v předcházejících padesáti letech (1825 - 1874) klidného rozvoje samočinně se dostavil, totiž čistý užitek třinácti milionů zlatých. V roce 1891 vyrobilo se okrouhle: 36 000 kilo stříbra-23 000 metrických centů klejtu-10 000 metrických centů olova obyčejného-3 000 metrických centů olova antimonového. Celková cena této již po několik roků skoro stejné výroby byla asi tři a 1/2 milionu zlatých. Za kilogram stříbra platil stát až do té doby (určitě až do roku 1893) 90 zl. Čistý výdělek roku 1891 byl asi 700 000 zlatých (před tím asi 800 000 zl.). Hornictva a hutnictva bylo 5756 osob (při tom 175 dozorců). Jmění bratrské pokladny obnášelo okrouhle jeden a čtvrt milionů zlatých. Podíly (kuxy) těžařstva byly již po dávnou dobu rozděleny takto: c.k. erár 92 1/32 podílu-Příbramský fond kostelní 2/3 podílu-Příbramský fond chudých 2/3 podílu-Příbramský fond školní 1/3 podílu-Březohorský fond školní 1/3 podílu-dědičné podíly erární 2 podíly-Příbramská obec 4 podíly-Měšťanstvo právovárečné 2 podíly-Březohorští občané 8/32 podílu-Lazečtí osadníci 3/32 podílu-jiní spolutěžaři 2 podíly- celkem 104 3/8 podílu.
Rok 1892 stal se pro hory Příbramsko - Březohorské ve dvojí, a vlastně trojí příčině osudným: předně dolovým požárem, který 31. května neopatrností a nešťastným shluknutím zlých náhod vzniknuv, dolejší polovici šachty Marianské zničil a 319 lidských životů v oběť vzal, za druhé ohromným a náhlým úpadkem, který ušlechtilé stříbro na své dříve pevné ceně utrpělo a kterým cena (zpeněžní) výroby dolů Příbramských (stříbra) velice klesla, takže od roku 1896 pracuje Příbram se shodkem, za třetí neočekávanými a ničím neodůvodněnými vzpourami některých, bohapustými buřiči svedených horníků. - Bůh to naprav!
Rozdělení dolů:
Z rozlohy Příbramských rudných žil, jednak v lůně Březové Hory, jednak v severním a jižním jejím sousedství, udá se přirozeně rozvrh Příbramských dolů v příčině jich správy na několik okresů. Především sama Březová Hora pro velikou četnost a vydatnost tamních rudných žil rozdělena jest na správní okresy dva, doly od Březové Hory na jih a jihozápad až k Bohutínu v oboru Příbramské droby roztroušené pojmuty jsou v okres třetí, doly pak v černých břidlicích (severně od Březových Hor) tvoří správní okres čtvrtý.
Každý tento okres pojímá v sobě několik dolů a příslušných šachet, jimiž doly ty jsou otevřeny a přístupny, i jmenován jest dle hlavních svých šachet, jak následuje: I. okres Anensko - Prokopský v severní části Březové Hory se šachtou Anenskou, nyní 995 m hlubokou a šachtou Prokopskou, 1020 m hlubokou, oba tyto doly těží společně ze šesti hlavních žil, z nichž jsou nejvydatnější Eusebská a Matkobožská. II. okres Vojtěšsko - Marianský, na jižní části Březové Hory se šachtami Vojtěšskou a Marianskou do téže hloubky 1100 m sahajícími (z toho asi polovice pod úrovní hladiny mořské), pak se šachtou Františka Josefa, přibližně 1090 m hlubokou. tyto tři nejhlubší doly těží z nejvýtečnějších žil Březohorských, z obou Vojtěšských, ze Ševčínské a jiných, v celku ze dvanácti rudných žil, a přispívají nejvydatněji k ohromnému výtěžku dolů Příbramských vůbec. III. okres Augusto - Štěpánský, jihozápadně od Březové Hory, pojímá až k Bohutínu rozptýlené tyto tři doly: důl Drkolnovský u Zdaboře se šachtou Augustskou 404 m hlubokou, důl Boží přízně (Řimbaba - pozn. V.K.) u osady Vysoká Pec zvané, se šachtou 270 m hlubokou a pouze výzkumnou, důl Štěpánský (Bohutínský) se šachtou Štěpánskou 450 m hlubokou a pomocnou šachtou Korunního prince Rudolfa, asi 440 m hlubokou, nedávno založenou. IV. okres Lillsko - Ferdinandský, severně od Březové Hory, za jílovou rozsedlinou, v černých břidlicích, se šachtou Lillovou 423 m hlubokou, šachtou Ferdinandskou 315 m hlubokou, a šachtou Jarošovskou (Strachenskou) 200 m hlubokou.
Pokusmo pracovalo se v poslední době kutací šachticí u Střebska, 8 km od Březových Hor, vyjímečně v prvním pásmě břidlicovém (v sousedství žuly), avšak bez výsledku. Do nedávna zkoumalo se další okolí Příbramské a Březohorské pokusnými šachtami přiměřeně rozloženými, kteréž jsou tyto: 1. šachta na Květné, severovýchodně 3 km od Březové Hory vzdálená. 2. šachtice u Nové hospody, východně od Příbramě asi 1 km, od Březové Hory asi 3 km. 3. šachta Svatohorská na jižním svahu svaté Hory, jihovýchodně od Příbramě 1 km. 4. šachta Švarzenbergská u Žežic, jižně 3 km od Březové Hory. 5. šachta Kozičínská, jihozápadně asi 3 km od Březové Hory. 6. šachta Sádecká, severně asi 4 km od Březové Hory v Třemošenském pásmu drobovém.Veškeré tyto kutací práce, většinou až do hloubky 300 m obezřele provedené, minuly se kýženého výsledku, neboť nalezené rudné žíly, z větší části železité, ukázaly se neušlechtilými, dobývání nehodnými. Tím dokázáno, že bohužel veškeré další okolí Příbramské (vyjma snad jih) pro horníka více méně jalovým jest, a že hlavní bohatství i pro budoucnost Březová Hora v sobě soustřeďuje, jak to (dle Hájka) již kněžna Libuše prorokovala!
Zařízení jednotlivých dolů Příbramských:
Každý důl Příbramský má nad ústím své šachty (nad ohlubní šachetní) věžovitou budovu (šachtovou věž), v níž přímo nad šachtou stojí šachetní stolice, záležející ze šesti sloupů (dřevěných neb železných). Na této stolici umístěny jsou zcela nahoře dva lanové kotouče, rýhované to mohutné kladky, přes kterou každou těžné lano z bubnu stroje těžného do šachty svedeno a na svém konci s tak zvanou “klecí” spojeno jest. Klec tato, v šachtě arci dvojmo, každá ve svém vlastním oddělení, na laně zavěšená, jest podstavec, ze železa i ocele sestrojený, do kteréhož v dole těživem naplněné vozy (železničné) se vsouvají, a ze kterého se nahoře vozy ty vystrkují i prázdnými (opět dolů jdoucími) nahrazují. Tohoto těžení klecemi užívá se v náhradu za někdejší prosté okovy a tuny již asi pětačtyřicet roků, i byla Příbram v Rakousku první, kteráž se tohoto velevýhodného způsobu těžení chopila. Že totiž dotčená klec po celou hloubku šachty přiměřených vodidel (ohoblovaných to silných latí) se dotýká, umožněno tímto vedením těžení s rychlostí až i do desíti metrů za sekundu (takže jede klec dle potřeby tak rychle, jako na dráze obyčejný osobní vlak), kdežto někdejší okov urazil půl metru a nanejvýš celý metr za sekundu! Do klece vstoupiti mohou (na místě vozu) také horníci, aby na laně buď dolů sjeli, anebo nahoru vyjeli, což se děje vždy s rychlostí umírněnou (nejvýše 3 metry za sekundu). U některých dolů jsou v užívání také klece o dvou patrech, pro dva vozy nad sebou, v každém patře (na místě vozu) nastoupiti může šest, tedy dvanácte horníků.
Každá klec Příbramská jest nahoře, kde s lanem se spojuje, opatřena “samochytem”, přístrojem to, který, když by se lano přetrhlo, působí k tomu, aby se klec mezi vodidly zachytila a tudíž do hloubky nespadla. Toho se docílí tím, že při strhání se lana (působením zpružených per) zklece po obou stranách okamžitě vyčnějí mohutná zubatá chytadla, která do dřevěných vodidel svými zuby vniknou a padající klec rázem zastaví. Takový samochyt málokdy selže, a to jen v případech mimořádně osudných, jakéž tě nehodou stihnouti mohou i v klidné ulici i v útulné komnatě, a dokonce na některých domovních schodech. Těžné lano o sobě pak má proti přetržení více než šesteronásobnou bezpečnost při těžení materiálu, a bezpečnost asi devateronásobnou při jízdě horníků v kleci. Sděláno jest ve vlastní provazárně Březohorské ze 42 a pro klece dvoupatrové ze 56 drátů, tažených z nejvýtečnější lité oceli. Drát ten zkouškami vykazuje při strhání úžasnou únosnost 180 kilogramů na čtvereční milimetr. Pro mělčí šachty užívá se lacinějšího drátu o únosnosti 120 kilogramů na čtvereční milimetr. Veškerá těžná lana zdejší jsou, aby se jich váha při ohromných hloubkách šachet co možná omezila, do hloubky ujímána, t. j. tloušťky drátu do hloubky stupňovitě ubývá v celku asi o 3 neb 4 desetiny milimetru při střední tloušťce asi 2 milimetrů. Navzdor tomu váží lano tisícimetrové asi 1500 kg a pro klece dvoupatrové značně přes 2000 kg. Toť příčinou, že pro nejhlubší šachty Březohorské potřebí jest těžných strojů třistakoňových i ještě silnějších.
První drátovna - výroba ocelových lan na dole Anna.
Stroj těžný (vytahovací) umístěn jest ve zvláštní strojovně (strojové budově), která ke věži šachetní buď těsně přiléhá (jako u Marianské šachty), anebo v nevelké vzdálenosti postavena jest (jako u ostatních šachet Březohorských). Těžný stroj jest na Příbramsku vůbec parní stroj sdružený, dvojčitý, o dvou stejných parních válcích, kterýž lanovým bubnem dvojitým (dvoudílným) dle libosti řidiče stroje obojím směrem točí tak, že obě klece v šachtě střídavě nahoru a dolů se pohybují. Lanový buben je totiž dvojitý neb dvoudílný v tom smyslu, že se při otáčení bubnu jedno lano na svůj buben navinuje a příslušná klec v šachtě vystupuje, druhé pak lano zároveň se svého bubnu se odvinuje a příslušná klec v šachtě sestupuje. V Příbrami jsou vždy oba bubny na témže hřídeli, ale možno jest provedení i jinaké. Pohyb tento má strojník neustále v evidenci, patře na přístroj (indikator), který celou šachtu i pohyb obou klecí v měřítku zmenšeném představuje, a když se konec výtahu blížti nastane, pronikavým zazvoněním samočinně to oznamuje. Kromě toho jest strojník s řidičem těžby (jenž u šachty stojí) v stálé korespondenci jednak zvonítkem, jednak (nevidí-li strojník k šachtě) dálkomluvem.
Schema parního těžního stroje o výkonu 300 HP instalovaného v Příbrami.
Mimo stroj těžný jest u některých dolů, zpravidla u jednoho a někdy u dvou dolů toho kterého okresu dolového, upraven stroj odvodňovací, t. j. stroj k čerpání dolové vody. Čerpání toto děje se pumpami výtlačnými, jejichž písty (pistony)přidělány jsou k tahadlům, t. j. k železným tyčím, které celou hloubkou šachty, pokud k ní voda přitéká svedeny jsou, a dotčeným strojem odvodňovacím střídavě nahoru a dolů se pohybují. Hyb tahadel obnáší pravidlem něco přes metr, jen zřídka něco přes dva metry, a stojí průměrně asi v 80 metrech pumpa nad pumpou. Stroje odvodňovací (tahadla pohybující) jsou buď stroje parní, anebo stroje vodní, a to v druhém případě stroje tak zvané sloupové, t. j. stroje válcové, na jichž písty působí voda o vysokém tlaku, tedy o velkém spádu. Po celou hloubku spádu svedeny jsou šachtou k stroji takovému vodní trouby stojaté, čímž povstává vodní sloup, jenž dle známého zákona tlaku vodního na strojový píst působí a tahadla vzhůru táhne, kterážto pak svou vahou dolů jdouce, pumpovými písty vodu (před tím nasátou) nahoru vytlačují (do pumpových trub výtlačných). Vodní stroj válcový (sloupový) postaven jest pravidlem na štole, ku které jednak spád vody pudné (hnací) sáhá, a na které zároveň voda z hloubky čerpaná odtéká. Platí tu tedy staré hornické heslo: “Voda musí vodu zmáhati”. Takový stroj sloupový stojí ve Vojtěšské šachtě na štole dědičné a odvodňuje okres Vojtěšsko - Marianský. Dva jiné takové stroje v šachtě “Boží přízně” a v šachtě Štěpánské (u Bohutína) odvodňují rozsáhlý okres Augusto - Štěpánský. Pro okres Anensko - Prokopský postaven jest mohutný odvodňovací parostroj (systém Woolf) na šachtě Prokopské, a pro okres Lillsko - Ferdinandský parostroj (systém Rengier - Compound, první to exemplář této nejdokonalejší a nyní panující - moderní soustavy) na šachtě Lillově.
Schema vodosloupcového čerpacího stroje.
Kromě strojě těžného (a po případě stroje odvodňovacího) má skoro každý důl Příbramský také ještě úplné zařízení ku převodu síly do dolu stlačeným vzduchem. Předůležité a sice novověké to zařízení má se takto: V té které strojovně, sousedící se šachetní budovou, postaven jest kompressor, dmychadlo to vysokotlaké o dvou nořných pístech, které jsou ve přímém spojení s pístem příslušného stroje parního. Do kompresorových (stlačovacích) obou válců střídavě vzduch sáním vstupuje a pak se stlačuje i z válců vytlačuje, především do vzduchojemu, parnímu kotli podobné to nádoby, z kteréž se pak vzduch stlačený trubicemi do šachty svádí, a po těch místech dolů, kde ho potřebí jest, rozvádí. Vzduch tento se hned při stlačování studenou vodou ochlazuje, t. j. veliké teploty, které by jinak při stlačování nevyhnutelně nabýval, zbavuje, protože jest to theoreticky i prakticky výhodnější, než kdyby se teprve ve vzduchovodu přirozeně schlazoval. Stlačeného vzduchu tak nabytého a vzduchojemem na stálém tlaku (asi 4 atmosféry nadtlaku) udržovaného užívá se v dolu k pohánění menších strojů asi tak, jako se na pozemí užívá páry. Jsou to přede vším stroje vrtací, jimiž se díry k trhání skály pořizují mnohem rychleji nežli obyčejným vrtáním ručním, pročež se vrtání strojního užívá právě tam, kde jde o rychlý pochod havířské práce, tedy u hloubení šachet i u ražení důležitých dolních chodeb (podobně jako u ražení tunelů u dráhy železniční). Dále se stlačeným vzduchem pohánějí malé dolové stroje vytahovací, t. zv. vrátky, pohánějí se i pumpy, jakož pověděno bylo o šachtě Vojtěšské. Užívání stlačeného vzduchu má v dolech i tu výhodu, že se čistým vzduchem, který z dotčených strojů opět vystupuje, vzduch dolní čistí, t. j. že se důl v jakési míře mimochodem větrá.
Z počátků strojního vrtání.
Pro oba okresy Březohorské zřízeny jsou k vůli veliké hloubce jejich šachet ještě dva zvláštní stroje za tím účelem, aby přečetné hornictvo co možná rychle a pohodlně dolů sestupovati a nahoru vystupovati mohlo. Jsou to stroje stoupací, z nichžto jeden má šachta Anenská a druhý pak Marianská. Stroj stoupací podobá se stroji odvodňovacímu v té příčině, že záleží také z tahadel, které však jsou tu dvojmo (asi půl metru jedno od druhého) na úhlová vahadla zavěšena a vespodek spřažena tak, že při každém hybu stroje jedno jde dolů a druhé současně nahoru, při hybu následujícím arci naopak jedno jde nahoru, druhé dolů. Na obou tahadlech pak upevněna jsou stupátka, jedno od druhého tak daleko (dvakráte tolik, co jen hyb obnáší) vzdáleno, že se ku konci každého hybu dvě stupátka obou tahadel v roveň sejdou, při čemž každý stoupající z jednoho stupátka na druhé přestoupí, a tak při každém hybu právě o tolik, co hyb obnáší, dále nahoru neb dolů se dostane, tudíž stoje do hloubky se sveze neb z hloubky se vyveze pouhým přestupováním. Při hybu 4 m musí tedy horník na hloubku tisíce metrů přestoupiti 250kráte, t. j. učiniti 250 kroků v rovině. Na žebřících by musel vykonati přes tři tisíce kroků. Rozumí se, že jedna strana stupátek jest ustanovena pro vystupující, druhá pro současně sestupující. Stoupací stroj Příbramský (jak Anenský tak Marianský) pohybuje se parním strojem asi o 80 koňských silách a převodem ozubenými koly tak, že konají tahadla za minutu asi 4 hyby, hyb jest průměrně 3,5 m. Sestup neb výstup na tisíc metrů vykoná se tudíž skoro za hodinu. Mnohem rychleji se jede ovšem na laně, tu trvá výjezd neb sjezd na tisíc metrů sotva deset minut. (Na stoupacím stroji Anenském upraveny jsou též pumpy, na dotyčných devíti místech musí se s tahadel vystoupiti a jíti po žebřících kousek cesty pěšky.)
Model šachty s klecovým oddělením, lezným oddělením a stoupacím strojem.
K pořizování páry pro dotčené dva neb tři parní stroje postavena jest na každém dolu Příbramském společná kotlovna. Výhřevná plocha kotlů na každém hlavním dolu Březohorském činí asi 400 metrů čtverečných. Mluvili jsme posud hlavně o strojním zařízení, kteréž jest arci téměř duší každého hlubokého dolu. Zbývá ještě promluviti o budovách a místnostech manipulačních, tedy čistě hornických. Jest tu především “zápisna” (cáchovna), prostorná to síň, zbožně vyzdobená, v kteréž odbývá se “zápis”, t. j. hornictvo před sestupem se shromažďuje, zapisuje, i rozkazy ku práci přijímá a hornickou modlitbu, částečně zpěvnou, vykonává. Jest tu dále, taktéž poblíž šachty, “klepárna”, vulgo “prejtovna”, do teré přichází bohatá rudovina, částečně již v dolu, hlavně pak ve “přebérně” (o níž hned povíme) vybraná a čistou rudu v té míře obsahující, že se prostým kladívkem ručním, tedy klepáním odraziti dá. Jest to ruda “dolová”, na rozdíl od rudy upravené (mechanickou úpravou dobyté). Někdy se klepání rudy již ve přeberně vykonává, t. j. klepárna jest s přebernou spojena. Ruda dolová se přímo do huti k tavení odvádí. Dále jest u každého hlavního dolu dotčená již “přebérna”(třídírna-síta), prostorná tomístnost, do které se dopravuje veškeré těživo hrubokusé, vyjma jalovinu, která se dopravuje od šachty přímo na odval. Těživo drobné (dolová droboť, drobnina) těží se šachtou zvláště, a dodává se přímo k úpravně. Do “přebérny” se tudíž dovážejí rudoviny hrubokusé, t. zv. rudnaté hroudy k ručnímu roztloukání a přebírání, při čemž se zvláště odděluje: 1. rudovina bohatá, na Příbramsku t. zv. “odrážka silná”, kteráž jde do klepárny. 2. rudovina prostřední, t. j. rudou hrubozrnně protroušená neb rudou prorostlá, které hornický lid říká “odrážka suchá”, protože jdouc k úpravě podrobuje se především rozdrobení na sucho (válcovými mačkadly či krušidly). 3. rudovina chudá, t. j. rudou jemně protroušená, kterouž lid nazývá prostě “mokrou”, protože při úpravě podléhá rozdrobení na mokro (ve stoupách). 4. jalovina, kteráž se odváží na odval (na haldu).
Staré Vojtěšské úpravny s vodním pohonem.
Annenské úpravny "Plevno" v roce 1876.
Kde se v žilách vyskytují kromě rud leštěncových také stříbrné rudy t. zv. “tvrdé” (olovem chudé), což hlavně v dolu Anenském u valné míře jest, posléze se i v přebérně tvoří z týchž rud zvláštní (pátý) výrobek, který se ostatně, jako ruda vůbec, na dva i tři druhy dle bohatosti rozděluje. Ruční roztloukání velikých hrud (kusů co lidská hlava i větších) nahrazuje se někdy drcením v mačkadle tlamatém (čelisťovém drtiči - pozn. V.K.) na kusy as obyčejného štěrku silničního, v kteréžto asi velikosti vycházejí. Nevyhnutelná droboť z přebérny podrobuje se obyčejně na místě t. zv. sázení na prostém přístroji ručním, čímž se něco rudy získá, ostatní jde k mechanické úpravě.
Práce v úpravně rudy - 90. léta 19. století.