79
Kuličky stříbra s chalkozinem, lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 3. patro, sledná, 3. JV od komína KP34. Rok nálezu 1986.
80
Drátky stříbra v Chalkozinu, lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 3. patro, blok č. 3-P-13a, 11 m od počvy u komína KP34. Rok nálezu 1991.
82
Ryzí stříbro v žílovině. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 3. patro, blok č. 3-P-13a, 11 m od počvy u komína KP34. Rok nálezu 1991.

85
Ryzí stříbro v uzavřené v dutině křemene. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 2. patro, blok č. 2-P-13, 5 m od počvy a 21 m odkomína KP21. Rok nálezu 1990.
83
Detail předchozího vzorku – otisky křemenných krystalů v mase ryzího stříbra.

93
Detail houbovitého ryzího stříbra. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 3. patro, blok č. 3-P-13a, 15 m od počvy. Rok nálezu 1991.

Minera 42
Ryzí stříbro v na chalkozinu. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 3. patro, 3 m JV od komína KP34. Rok nálezu 1986.

Minera 46
Ryzí stříbro s krystaly chalkozinu. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 6. patro, blok č. 6-P-12, 7 m od počvy a 10 m od severního lezení. Rok nálezu 1986.

Minera 44
Detail předchozího vzorku. Krystal chalkozinu s houbovitým stříbrem.

95
Drátky (lokny) ryzího stříbra na alterované hornině. Ložisko Radětice, šachta Radětice, žíla S1, 7. patro, komín II, 18 m od počvy. Rok nálezu 1981.

94
Detail předchozího vzorku.

Minera 38
Drátky ryzího stříbra narostlé na krystalech kalcitu. Ložisko Radětice, šachta Radětice, žíla S1, 8. patro, dobývka, 15 m od počvy. Rok nálezu 1982.

99
Drát ryzího stříbra naroslý na krystalech kalcitu. Lokalita Vrančice, šachta Alexandr, žíla Pošepný, 8. patro, sledná, SZ. Rok nálezu 1978.

98
Detail předchozího vzorku. Smotek má průměr cca 2 mm.

Minera13
Krystaly argentitu zarostlé v kalcitu. Ložisko Březové Hory, šachta Anna, starý sběr.

07
Detail argentitové hrudky předchozí hrudky, velikost je asi 4 mm.

Podáváme čtenářům svým autentickou zprávu o hrůzách v dolech Příbramských dle vypravování naddůlného Karla Boušky, jednoho z těch hrdin neohrožených, kteří mnohokráte odvážili se dolů, zachránili mnoha lidem život a svůj bud ztratili, nebo polomrtví vytaženi byli. V denních listech ovšem byly mnohé a mnohé podrobnosti vypravovány, ale pro neznalost horního života dopisovatelé uveřejňovali často zprávy nesprávné aneb nejasné. Není také divu; doly ty jsou temny a spletitý jako pralesy, do nichž světlo denní neproniká, a nevyzná se v nich nikdo, kdo v nich denně nežije a nepracuje. Tak se také stalo, že právě mnozí dozorci ztratili život svůj v těch hrozných jamách, kouřem a plyny naplněných, neboť právě dozorci musili se spouštěti dolů k lidem zaměstnaným při práci a jejich dozoru svěřeným.
V dole Marianském vypukl oheň v úžasných rozměrech. Dým valil se a brzy proniknul i do sousedních dolů. Jsoutě všecky šachty tyto spojeny chodbami podzemními, a to ve všech hloubkách shora až dolů, tak že možno dělníkům jednoho dolu vyjeti dolem sousedním. Důl Františka Josefa jest položen nejníže, důl Prokopský nejvýše, proto vzduch v poměrech zcela normálních proudí do šachty Františka Josefa pak spojovacími chodbami do dolů sousedních a pak žene se dolem Prokopským ven. Když v Marianském dole hořelo, největším proudem dýmy hrnuly se Prokopkou ven.

V úterý dne 31. máje dověděli se na Anenském dole, že v Marianské šachtě hoří. Ihned na rozkaz správců dozorci sjeli k lidem a volali vše k nejspěšnějšímu útěku. Lid byl udiven a nevěděl, co vlastně se děje; neboť není v Příbrami pamětníka nějakého ohně podobného. Mnozí nechtěli ani uvěřiti, že jim nebezpečenství hrozí, ale v brzku dusné dýmy je poučily o jiném. Kdo nebyl tyto dny u Příbramských dolů, neučiní si představy o otravném kouři, který z dolů jako z výhně pekelné se hrne. Jest to zápach neznámý, odporný, nanejvýš jedovatý, dusící, jakmile jste jej několikráte do sebe vdychli. Zápach čpavý, podobný petroleji, dehtu a zápachu dynamitovému. Za mnoho let totiž, kdy neustále s dynamitem se pracovalo, dýmy dynamitové usadily se na všech stěnách dolů v také síle, že až krystalisovaly po všech prostorách skalních. Tyto usazeniny nyní horkým kouřem, sem vniklým, se rozpustily v plyny a otrávily vzduch v míře nejvyšší.
Jakmile dozorci sjeli dolů, v malé chvíli horníci unikali ven. Ale nebylo možno dole vydržeti déle než 1 až 2 hodiny. Mnozí vyjeli nahoru a poněkud se zotavivše na zdravém vzduchu, ihned zase pospíchali zpět k horníkům, nalézajícím se ve strašném nebezpečí. Jací hrdinové dosud neznámí zde se ukázali, jaká obětavost a síla vůle! Důlný Antonín Pešek sjel dvakráte dolů, proběhal chodníky dýmy naplněné a zachránil mnoho lidí; ale sám otrávil se plyny, které hlavně na místech, kde chodby se křižují a kde jest proud vzduchu veliký, byly nejhustější, a sklesl do mdlob na narážišti 27. obzoru. Důlný Leopold Bouška činil pravé divy. Mnohokráte sjel dolů a zachránil všecky jemu podřízené horníky. Mluvil jsem s ním, jest postavy prostřední, ale železného zdraví. Muž neobyčejně odvážlivý. Řekl mi, že dříve, než v dolech opět bude se pracovati, povede všecky své lidi, kterým život zachránil, do kostela, aby tam Bohu poděkoval za tak veliké štěstí. Jaká to vroucí víra v Boha! Důlný Jan Kolář měl havíře své v místě, od šachty velmi odlehlém, tak že všecky naprosto sběhati nemohl a mnoho jich zůstalo dole. Byl v mdlobách vytažen nahoru. Ale jakmile přišel usilovnou prací horních lékařů k sobě, počal srdcelomně naříkati: »Ježíš, Maria! To je zle! Je jich tam mnoho, a já je zachrániti nemohu!* Chtěl ihned opět dolů, ale nebylo mu dovoleno, poněvadž sotva na nohou stál a sám pomoci lékařské potřeboval.

Na to sjel dolů naddůlný Karel Bouška s dozorcem Kuhnem. Jel rychle až dolů, aby seznal, na kterém obzoru jsou horníci, kteří se zachránili, kteří jsou již v bezvědomí, aby jim nejprve bylo pomoženo. Strojvedoucí činí při takých jízdách pravé divy svého umění. Sedíce uprostřed kol a pak, dívají se upjatě na obrazec před sebou na zdi umístěný, který jim znázorňuje hloubku šachty, jednotlivé obzory a místo, kde právě v okamžiku tom klec jedoucí se na lézá. Nahoře nad propastí důlu jest ohromná kladka, přes kterou jest přehozen silný provaz; když jedna klec sjíždí, druhá přirozeně jede nahoru. Při záchranných pracích jezdilo se takým způsobem, že strojvedoucí nespouštěje zřetele s obrazce důlu, kde závaží mu znázorňuje klec jedoucí, pustil provaz s klecí dolů rychlostí ne-smírnou; když klec jela blízko některého obzoru, zmírnil rychlost tak, že horníci tam snad se na-lézající snadně mohli do klece skočiti a se za-chrániti; pak zase jel s vozem tím bleskurychle dolů k obzoru následujícímu.

Naddůlný Bouška jel tedy takým způsobem až k 23. obzoru, kde byli na narážišti dva nemocní horníci. Bouška házel jim z vozu šátky do octa namáčené a vatu napuštěnou čpavkem, aby tím před dusivými plyny se chránili. Kdokoliv sjížděl, musil býti takým šátkem ovázán, aby nevdechoval bezprostředně jedovatý kouř.

Rovněž na 24. obzoru byli dva horníci; na 26. obzoru také dva, mezi nimi hormistr Mládek, velice unavený, který přes půl druhé hodiny v nejkrutějších plynech byl se zdržoval. Tento mladý a hrdinný úředník sjel až na 24. obzor a tu se dověděl, že daleko za Prokopským dolem na posledním poli, v místě zastrčeném a odlehlém, pracuje 7 dělníkův. Odvážil se tam sám, ale na cestě potkal běhače, který odtamtud utíkal. Hormistr Mládek jej uchopil pevnou rukou a táhl zpět. aby mu ukázal cestu k nešťastným horníkům. Šťastně tam doběhl a všecky přivedl ku stoupacímu stroji na němž se zachránili. Tyto potkával Bouška, když sjížděl, kterak vzhůru vstoupali; jest totiž stoupací stroj umístěn v šachtě vedle provazu, na němž vůz dopravní jest přivázán. Celá jáma šachty jest předělena na 3 díly: na dvě dopravní šachty, v nichž dvě klece jezdí nahoru a dolů, a na lezací stroj, jehož havíři stále užívají; cesta tato jest dosti obtížná a trvá dolů tři čtvrti hodiny. Je-li veliký nával lidu, jede se až půl druhé hodiny.

Od 26. obzoru chtěli vyjeti nahoru, dali znamení zvoncem ale k jejich úžasu sjeli dolů až na 29. obzor do dýmu a plynů, Vedlejší provaz vezl totiž 6 nemocných nahoru a tedy provaz druhý jel přirozeně dolů na 29. obzor. Zde měl dozorce Kuhn výtečný nápad. Otevřel aneb utloukl všecky kohoutky u kompressoru, jímž dolů stále se žene čerstvý vzduch do šachty. Tento počal prouditi silně do dýmu a plynů, které řidly, a tak bylo dýchání mnohem snadnější. Konečně jeli opět vzhůru. Jakmile přijeli k 27. obzoru, zazvonili a strojvedoucí zastavil. Zde leželo několik horníků bez vědomí, mezi nimi hrdinný Pešek. Tyto nebylo možno vzíti s sebou. Neměliť s sebou vůz, pouze klec, ve které musí se státi, a tu by byli oni mrtví neb snad těžce nemocní, spadli dolů do prohlubně. Je-li tedy vzhůru a vzali s sebou horníky, jež byli spatřili při cestě dolů. Všickni vyjeli na světlo denní slabí a malátní. Zde bylo vše v největší činnosti; správci dolů: nadsprávec Něm eček, rada Onderka, vrchní horní rada Novák a četní lékaři, kteří veškeré své umění vynaložili, aby vyvážené polomrtvé křísili k životu. Prostor před šachtou byl změněn v nemocnici.

V takém zmatku, křiku a pláči žen a dětí bylo zajisté potřeba rozvahy nejchladnější, kterou všickni úředníci ti osvědčili v míře nejvyšší.
Pro nemocné na 27. obzor jel dozorce Dominik Beroušek. Jakmile tam dojel, přiběhl odněkud ze šachty dozorce Leopold Bouška sláb a vrávoraje. Naložili ony 4 polomrtvé na vůz, ale v tom již i L. Bouška klesl na ně k zemi jako mrtvola.
Vyjeli tryskem vzhůru, jedině Beroušek zůstal zdráv a při vědomí. Ostatní byli kříseni nejusilovnější činností; přivedeni k životu, pouze důlný Pešek přes všecku pomoc lékařskou zjištěn jako mrtvý.

Za hodinu naddůlný K. Bouška s dozorcem Kuhnem jeli opět dolů. Lidé každou chvíli přibíhali v šachtě z chodníků skalních ku stroji dopravnímu, a proto sjeli tito až na 26. obzor dolů, patrajíce po cestě po nemocných. V tu dobu nikdo se neobjevil, kouř byl pořáde hustější a dusivější, oba dozorci byli velice sesláblí, zazvonili a vyjeli nahoru. Nahoře nadsprávec Němeček vodil Boušku lesem, aby okřál na svěžím vzduchu. Mezitím správce Steinmetzer vykonával pravé divy v šachtě Prokopské. Dvakráte j tam sjel a sám běhal od horníka k horníku ve ztracených dolech a vyzýval je, aby útěkem k Anenskému »fáracímu« stroji se zachránili. Vůbec ukázali správci a vůbec »páni« šachet tolik obě-tavosti a hrdinnosti, že tím nejlépe sami dokázali srdečný a laskavý poměr, který mezi nimi a lidem vládne.
V té příčině nelze nikomu vytýkati, že by se byl choval netečně k ubohým horníkům dole pohřbeným! Každý ze zachránců těchto pokládal za svou povinnost, jeti dolů do kouřův a plynův, jakkoliv věděl, že jde na smrť. Nikdo vůbec ani se nerozmýšlel, má-li jeti dolů čili nic, to zdálo se všem samo sebou přirozené, a musilo se mnohým zakázati co nejpřísněji, aby už nesjížděli, poněvadž sami již sotva na nohou zemdleni stáli.

Případ, který chci vyprávěti, nejlépe svědčí o neohrožené mysli lidu hornického. —
Karel Bouška chodil lesíkem s nadsprávcem Anenské šachty opojen jedovatými plyny a výpary. Jakmile opět nabyl sil, vzpomněl si na čtyři lidi v Prokopské šachtě, kteří jistě jsou ještě na živu. Již jsem řekl, že největší množství dýmu valilo se ven šachtou Prokopskou, do které se musí štolou téhož jména, ústící na světlo denní za dolem Anenským.
Tato štola byla plna kouře, dýmala jako komín. Na konci jejím stál u samé jámy horník, zvaný mýtač (Stűrzer), který dával signál strojvedoucímu, vysoko nad ním u stroje Prokopské šachty sedícímu. Tento mýtač nevydržel zde v kouřích přes všechna opatření lékařská déle než čtvrt hodiny, a místo jeho musilo býti neustále vyměňováno čerstvými silami.
Konečně bylo tam již tak nezdravo, že naprosto nikdo tam odvážiti se nesměl a chodba byla zatarasena, aby proud jedovatých plynů okolí šachty Anenské neotravoval; neboť i zde na povrchu lidé omámením padali k zemi, a šlo i o život úředníkův a lékařů, nahoře rozkazy dávajících, kteří nesměli na minutu od šachty se vzdáliti.

Však vzpomněl si naddůlný K. Bouška, že v Prokopské šachtě jsou čtyři havíři, zaměstnaní u vrtacího stroje, který hnán jest stlačeným vzduchem. Bouška věděl, že tito lidé jistě jsou živi, kdyby třeba všickni druzí již byli mrtvi. Pud sebezachování zajisté jim vnuknul myšlénku, že sedli si pod vrtací stroj a ssáli z něho čerstvý vzduch, určený k hnání stroje. Ale kterak dostati se k nim? Prokopská štola byla zatarasena. Naddůlný Bouška, jakkoli byl dosud sláb od cest předcházejících, odvážil se skutku velehrdinského. Dal štolu otevříti a chtěl se odvážiti oněch 25o m dýmem a plyny až k šachtě samé. Vzal kahanec, a v tom přiběhl sem cizí hutní dozorce, J. B růček, bývalý horník v dole Prokopském. Přišel pouze se podívat na neštěstí na Anenské šachtě, a uviděv naddůlného Boušku a uslyšev o jeho úmyslu, hned se nabídl, že půjde s ním. Toť zajisté vzácná obětavost a nezištnost! Oba zaopatřeni prostředky lékařskými (každý dozorce má s sebou malou lékárničku!), zavázáni šátky, octem napuštěnými, vběhli úprkem do temné a dusivé chodby a doběhli šťastně až na konec její k zející a dýmající prohlubni. Zde Bouška křečovitě zatřásl poplašným drátem, vedoucím dolů, dávaje nemocným druhům znamení. Chvilku ticho. — Náhle zvoní se ze zdola. — Bohu chvála, jsou živi! Rychle ven! Běží seč síly stačí, ale Bouška byl sláb velikým namáháním předešlým, blíže ústí chodby na světlo denní klesl k zemi.

Brůček byl silný, ještě pln čerstvé síly, uchopil ho a vyvedl ven. Venku ihned Bouška dal rozkazy k záchranné práci: 2 půjdou na místo mýtače, 2 dolů pro živé horníky, 4 postaví se do štoly v určité vzdálenosti od sebe. Jakmile přijdou na někoho z nich mrákoty, vykřikne, a ihned nastoupí jiný na jeho místo, a jej vynesou lidé čekající venku. Skutečně z těchto čtyř jakýsi Troller ihned upadl a byl vynesen a jiným nahražen. Statný a zdravý dozorce Brůček sjel na 13. obzor, jak Bouška mu udal, na narážiště chodníku. Tam horníci Jakub Tůma a Jan Vlasák již čekali. Oni to byli, kdož zvonili o pomoc. Vzali je tedy do klece a vyvezli bleskurychle ven. Cesta taká netrvá déle tří minut. Nahoře všecko napjatě čeká, počítá sekundy, provaz letí, že sotva jej vidíte, stroj hučí, dýmy se valí.
V tom vyletí klec vzhůru. »Zdař Bůh!« letí se rtů všech horníků, všickni jsou zdrávi. Tůma vyprávěl, že ještě čtvrt hodiny a již byli by propadli smrti. Brůček vyběhl ven, lokaje čerstvý vzduch, proběhal se a brzy opět sjel až na 14. obzor zpět. Dále nebylo možno pro dýmy otravné. Druzí totiž 2 horníci zaměstnaní u vrtacího stroje byli až na 21. obzoru. Tam nebylo již možno proniknouti. Brůček sklesl ve voze ke dnu, kamarád jeho zazvonil a vyjeli ven, zachránivše aspoň život svůj. Oni dva na 21. obzoru Matěj Lexa a Matěj Hošek zahynuli. Právě tento měl 11 dětí a tohoto zvláště chtěl naddůlný Bouška zachrániti, bohužel bylo již pozdě!
M. Lexa toho dne »fáral« jen z obětavosti za jistého kamaráda svého, mělť sám » šichtu « ranní, a tak z lásky k bratru pozbyl života svého! — Nyní bylo po všem, do Prokopky už se nemohlo sjeti.

Druhý den, ve středu, větry se obrátily. Proud vzduchu valil se do štoly Prokopské a tou do šachty. Správce Steinmetzer neustále naříkal: »Ubohý Hošek, ten jest asi živ, ale kterak ho zachránit?«

V 5 hodin ráno běželi správce Steinmetzer, naddůlný Bouška s mnoha horníky do Prokopské štoly. Šachtou Prokopskou už nevystupovaly plyny, ale sázely se dolů; proto bylo mýtači možno, státi déle na určeném místě. Ale s lidmi dole v šachtě bylo zle, neboť plynů dole přibývalo, a tak musili se zadusit. Nejprve činěny pokusy. Spuštěna klec se čtyřmi velikými světly pomalu dolů až na 27. obzor.
Ale když se vrátila, světla byla zhaslá a knot studený. Důkaz, že světla uhasla záhy.

A kde světla hasnou, tam hasne i světlo života lidského. Učiněn nový pokus. Strojvedouc í jezdil na prázdno s vozem dolů nahoru, a tak čistil průvanem vzduch v šachtě. Opakován pokus se světly až na 21. obzor, a skutečně světla hořela jasně. »Lidičky, kdo máte odvahu dolů? Zazvoňte v nebezpečí jednou, a hned vás vytáhneme.« Sjeli dolů dva: tesař Václav Tesařík a narážeč Vojtěch Doležal. Na 21. obzoru uviděli Hoška, ležícího jako mrtvola, ale v tom Doležal klesl bez vlády zpět, Tesařík v hrůze jej uchopil, zazvonil a vyjeli ven. Doležal byl těžce postižen, takže více dolů nesměl nikdo. Hošek byl ztracen!

Ve čtvrtek, den na to, činěny pokusy, aby plyny dostaly opět proud ze šachty. Spuštěno žhavé uhlí na železných plotnách dolů, aby se vzduch ohřál a vzal plyny s sebou vzhůru, ale vše marně. Tu rada Langer vynašel výtečný prostředek. Na 3o m pod niveau Prokopské šachty spuštěny dvě dýmkovitě zakončené roury, ty spojeny nahoře s kotly a hnána jimi dolů pára, která přirozeně hnala se zpátky. Plyny dole se zředily a počaly stoupati. Za 10 minut táhly již plným ústím štoly Prokopské a čistily vzduch v této šachtě.
Den na to, v pátek, bylo možno odvážiti se hlouběji do šachty sv. Anny. Toho dne se zvláště vyznamenal hrdina Aksamit, všem čtenářům známý z denních novin. Nyní naprosto jisto, že všickni dole se nalézající jsou mrtvi, ale nastala práce jiná, neméně krutá a hrozná: vyvážení mrtvol, které počaly dole v horké atmosféře rozkládati se a otravovaly chodníky dolů v míře největší. Dobře bylo, že dozorce Kuhn byl utloukl kohoutky u stroje větrovacího, tak že bylo možno šachtou sjížděti. Vyveženo skutečně několik mrtvol. Naddůlný Bouška sjel dolů s Aksamitem až na 29. obzor, pak zase s Hlinovským a Kunzem na 16. obzor. Zde zůstal Kunz na narážišti s vozem a Bouška šel s Hlinovským až k dolu Prokopskému dlouhými chodníky podzemními. Tu shledal, že Prokopským důlem ženou se dosud kruté, jedovaté plyny. Vrátili se tedy a vyjeli s Kunzem vzhůru.

Na to vjel opět dolů bratr Karla Boušky, dozorce Leopold, s Aksamitem až na 19. obzor, běželi opět k Prokopce, a tam našli tři mrtvoly: Hertla, Kulovaného a Kaluše. Ale nemohli je vzíti s sebou, neboť z nich vycházel otravný plyn a vozíku neměli s sebou. Vyjeli tedy s prázdnem a podali správcům zprávu o všem. Na to naddůlný K. Bouška určitě udal místo, kde na 22. obzoru leží mrtvoly Bajera a Havelky. Sjeli tam dva tesaři pro ně, ale opět pro kruté výpary nemohli je vzíti nahoru. Sjel tedy Bouška dolů s Hlinovským a Kunzem, aby sám je dopravil na světlo. Vzali s sebou vůz, který nechali v kleci u vchodu 22. obzoru, sami tlačili malý vozík před sebou až k místu neštěstí. Mrtvoly naložili, ale vyvíjel se z nich taký zápach, že v malé chvíli dostavily se všem veliké slabosti v celém těle. K. Bouška, jdoucí před vozíkem se světlem, vrávoral, byl ještě sláb od namáhání dnů a nocí předešlých, a pak jest sám slabé konstituce tělesné, takže diví se každý, že byl také práce veliké schopen. V tom se dostavily u naddůlného Boušky silné příznaky otrávení plyny důlními. Nejprve počne býti velice sladko v ústech, hlava se točí, v očích kola, a najednou jako bleskem vypovědí nohy službu, zmocní se jich veliká mdloba a nešťastný klesne k zemi beze vlády. Bouška skutečně padl na zem, světlo mu zhaslo a o kolej chodníku rozrazil si hlavu. Horníci jej provázející ocitli se ve tmě v hrozné propasti otravné, děs je schvátil, přeskočili vozík s mrtvolami a prchali temnou chodbou k šachtě.
Kunz přiběhl dříve k stroji, zazvonil a vyjel.

Druhý horník, Hlinovský, zůstal na narážišti ležeti. Brzy sjeli Aksamit a Dvořáček Antonín, naložili Hlinovského, který byl při vědomí. Aksamit byl mnohými jízdami dolů velice zemdlen, neměl již tolik sily, aby šel daleko do chodby pro polomrtvého, hrdinského naddůlného. Vyjeli tedy pouze s Hlinovským vzhůru. Ubohý Bouška ležel ve tmě v tratolišti krve vedle tří mrtvol, z nichž kruté jedy vycházely neustále a otravovaly ještě více jeho již tak schvácené plíce. Byla to pro něho doba hrůzy nevypravitelné. Poslední slova jeho při pádu byl trojí výkřik: »Rodičko Boži Svatohorská, zachraň mě!« Bouška ležel dole bez vědomí, a nahoře nikdo neměl odvahu, jeti pro něho dolů. Havíř Dvořáček pro Boha všecky zapřísahal, aby s nim sjeli, že tam pana naddůlného nenechá, že dá život za něho, a chtěl jeti sám. Však jest to naprosto zakázáno, ježto člověk samotný dolů odvážiti se nesmí. Nebyl by tam pranic platen; kdyby na něho mdloba přišla, zahynul by bez pomoci. Okolo stáli horníci, kteří sami dole již byli, schváceni a malátni, nemajíce síly, jeti opět dolů. Tu dostavil se k dolu sv. Anny horní rada Onderka, úředník nad jiné zasloužilý a dobrosrdečný, který vřelými slovy prosil horníky, aby s Dvořáčkem sjeli pro hrdinského naddůlného. Na jeho vlídná slova dodali si odvahy tesaři Leopold Karas a František Šneidr s Dvořáčkem, který svého naddůlného tak miloval! Asi sto krokův od Anenské šachty na Eusebském chodníku našli na 22. obzoru Karla Boušku vedle vozíku s mrtvolami. Vzali jej za ramena a za nohy a vynesli jej zbroceného krví a žádné známky života nejevícího k vozu dopravnímu. Za deset minut bylo vše hotovo. Ale naddůlný Bouška ležel dole přes hodinu ve tmě a zápachu rozkládajících se těl, než byl vyvezen na povrch země. Zde usilovné činnosti doktora Čermáka podařilo se, Boušku po delší době vzkřísiti. Rána mu zašita a on odvezen do nemocnice Příbramské a odevzdán péči milosrdných sester. První slova jeho byl dík Rodičce Boží, která jej zachránila. Leží dosud, ale jest silná naděje, že se pozdraví z neduhu svého, jejž lze nazvati silným otrávením plic. Již v nemocnici stal se předmětem četných ovací a blahopřání hodnostářů Příbramských a četného obecenstva.

Jan Slavík.

FEUILLETON.

Příbram
III.

Povídám Vám: stříbro mělo zrovna bláznovskou radost, že mne konečně předc jednou vidí. Tleskalo paprskovýma ručičkama, mžouralo lesklýma očičkama stranou tak hravě a sladce — zrovna jako zamilované děvčátko. Nedivím se mu, čekalo chudák na mne dost dlouho, snad už si někdy zoufalo, že se v tomto životě nejspíš ani nesejdem — na jiné čekává prý ale ještě dýl. Jsout prý lidé na světě, kteří mají už kupy stříbra na hlavě, v kapse ale pořád ještě ani za fenigl mědě.

„Vím, že nejsem osvobozen pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahou krví Kristovou“, četl jsem to v prvním listu sv. Petra, I., 18., dosti často, pomyslil jsem sobě však předce: když už jsi jednou zde, v Příbrami, zrovna nad těmi stříbrnými doly, vnikni tam přede do ledví země, fárej skrz Barrandovo „pásmo U“, podívej se přede do té „první síně“, která je ve všech spolehlivých báchorkách naplněna samým, samým stříbrem!

Odbyl jsem si tu návštěvu v salonním obleku hornickém. Oblékli na mne havířské spodky, které, myslím, byly už několikkráte v peci vypalovány k vůli většímu výtěžku dolův, opásali mne koženou zadní zástěrou, dali na hlavu klobouk formy naprosto báječné a zavěsili na palec pravé ruky hornickou lampičku s naparfumovaným olejem. Nechci tvrdit, že jsem vypadal snad příliš lezně, ale řekli, že je to „velmi dobré“ a postavili mne do čtyrhranné klece. „Zdař bůh!“ praví strojník, „zdař bůh!“ praví hornický můj průvodce vedle mne, „zdař bůh!“ pravím také sám, abych vůbec něco řekl, stroj zaskřípe — jedem.

Mžikem zmizelo denní světlo. Ledově studený průvan fičí kolem nás do výše. Zcela to zvláštní pocit, když člověk poprvé jede do té neznámé hloubi! Černo pod nohama, černo nad hlavou. Úzká šachta zdá se jako by se úžila stále víc a víc a přistupovala člověku až k tělu. Vzduch vlhký, ruka držící se zábradlíčka rychle mokne, nohy jako by stály v blátě, trámy a prkna, vronbící stěny šachty, mdle se lesknon v plápolavém svitu našich kahánců. A té vlhkosti jako by stále přibývalo — sluch se mimo-volně napíná, neblíží-li se padající vody. Chvílemi drcne klec do trámu — letíme dál, chvílemi zaskřípe drátový provaz nad námi — dále! dál! chvílemi se stěna v právo nebo v levo trochu rozšíří, mžikem zahlídnem temnou jeskyni, dva, tři černé lidi v žlutavém polosvětle — „zdař bůh!“ — „zdař bůh!“ zní to za námi, jako by nám někdo na čelo dělal ještě křížek, než doletíme do hrobn. „Tři sta metrů“, praví průvodce vedle. — „Pět set metrů“. — „Sedm set metrů“ — a my letíme pořád dál. Že má šachta jen tisíc metrů? K smíchu! Dva tisíce, pět tisíc hádám. Snad se prokopali už až k samému středu země, ale nevědí o tom.

Konečně! „Jsme na dně?“ — „I toto, teď se projdem a pak polezena po žebřících dál.“ Jsem, to se rozumí, vášnivý přítel lezení po žebříku a těším se tedy už napřed. Vnikáme do chodeb pán bůh ví kolikátého podzemního patra čili „obzoru“, myslím že šestadvacátého. Je to labyrint! Římské i pařížské katakomby dohromady byly by snad pouhou vesnicí naproti tomu městn zde. Vážně jde průvodce přede mnou po prknech zem kryjících, ale nad zemi trochu povýšených, a vážně jdu já za ním. Chvilkami vyzdvihne průvodce kahánec do výše, aby něeo vysvětlil, a já jako marioneta vyzdvihuju kahánec za ním. „Račte dát tadyhle pozor, abyste nezlomil nohu,“ a já ráčím dát pozor.

Chodby jsou ouzky, nemohl bys ani jednu ruku od těla napřáhnout. Také jsou málo jen vyšší než slušně vyrostlý člověk. Stěny jsou fádně hnědé, samá jalovina — a já — já myslil, že jsou ze samého stříbra! Je tak ticho kolem. Ohlížím se, nezableskneli se někde kahánec Jules Vernova zlomyslného uhlíře nebo zelené oko Chateaubriandova katakombního trpaslíka — nic! Průvodce svítí na strop, kde prý „bývala dřív stříbrná žíla.“ Který to klassik říká: „Was koof ich mir drfur?“ Že prý, kdyby nebyly stěny za-čazeny, bylo by předce ještě něco vidět. Tak ať je vydrhnou, než tam vedou pořádného člověka! V tom zahučí hrom, skotečoý hrom. „Trhají někde skálu?“ — „I ne, to jede jen huntek. Račte se tadyhle přitisknout k stěně.“ V černé dálce kmitne světlo a blíží se rychle s děsným rachotem. Teď teprv pozoruje, že po zemi běží železné, tak as stopu od sebe vzdálené koleje. Zjev se už přiblížil. Napřed kahánec zavěšený na „huntku“, čtyřhranné to úzké bedně, za huntkem běží tlačící člověk. „Zdař bůh!“ a hrom utíká někam za roh. „Když se trhá skála, zní výbuch jen tak, jako by se odloupnul kousek kamínku,“ vysvětluje průvodce.

Důl Vojtěch na přelomu století

Hromy se množí, patrně jsme už v obydlené končině. A stěny jako by byly živy. V pravo, v levo to uvnitř stěny klube, jako by červ tam hlodal. „Spojení se hledá s naší šachtou,“ Na stěnách vysvětluje průvodce dle dosti ještě znatelných, vytesaných známek, jak se měří vykonaná práce horníkova. A teď — snad už se nalézáme někde v severních Čechách — přišli jsme konečně na skutečné pracujícího horníka. Byl chudák o samotě. Za krátko jsme našli dva, vrtající nemilosrdně do skály. „Není nabito?“ ptá se opatrný průvodce a mně je, jako by se mně chtělo odskočit někam hezky daleko na zad. „Není,“ odpovídá horník. Neskáču tedy nikam, řeknu „hnil“ a strčím hlavu hodné blízko, jako bych trhal skály prachem alespoň ob den. Po stěně běží stříbrná žilka — hezounká, pro mne ale pořád ještě příliš malá. Za to vidím teď už v každé chodbě žilku a pracující horníky. Potvrzuju, že pracujou zcela věrně dle toho, jak je to vidět na flašinetech, na těch s vyřezanými ze dřeva doly a havíři. Ale nemají tak červené tvářičky jako ty olakovaní dřevění. Jsou bledí, suší; podzemný, olovem nasycený vzduch je vysušuje. Snad není ani plat dle toho, aby stučněli. A šat mají zrovna tak salonní jako já. Škube mně to rty, abych je svým barytonem okouzlil a zazpíval jim berounskou: „Vy havrani umazaní!“ Ale oni snad nejsou barytonu nakloněni, a vypadají tak divně, s těmi kladivy v rukou. Sami prý vůbec ani nezpívají, kraj jimi tam obydlený je prý němý jako po vymření.

„Tak, a teď půjdem o obzor níž. První žebřík!“ Dobře, lezu, jako veverka lezu. Krátká chodba a druhý žebřík. Dosátá a dvacátá chodba, dvacátý žebřík. „Jen až přijdem na schody, pak to jde snadně,“ praví průvodce nějak útrpně. Nemohu takovou útrpnost vystát — já o schody ani nestojím, myslím, já — já bych lezl po žebřících s rozkoší celý den. „První schody!“ a průvodce zmizel mně v nějaké čtyřhranné dírce pod zemí. Divám se dolů, průvodco stojí už dole, na pevnině a svítí vzhůru. Jakpak se pro pána boha po tomhletom leze?! Pouhá kláda, ale z těch tenčích. Do klády natesány prostě vruby. O nějakém zábradlí ani památky. A tomu dřevěnému pilníku říkají schody!

S velkým namáháním protlačím své centové tělo otvůrkem dolů, ale jen do polovic — necím nic pod nohama, visím ve vzduchu, snad někdo schody“ odnes’. Konečně noha se zachytne o vrnb — dobře, ale jak dál! Na palci mám kahánec. Když se takhle kejklá, pálí mne do prstů a nemohu se držet. Nechám jej tedy rozumně stát nahoře; až slezu po několika vrubech, sáhnu si zas pro něj. — Jen kdyby to šlo, po těch vrubech, ale pravá noha nemůže kolem levé a levá šlape na pravou. — Obejmu kládu — čtyry vruby, tak, a ted kahánec! Hrome, spálil jsem si dlaň! Ale už jsem dole. „Dobře se to leze,“ míní průvodce. — „Velmi dobře!“

Autorské čtení – Jan Neruda přednáší svůj fejeton u příležitosti PAMĚTNÍHO VEČERA KE DNI HORNÍKŮ  v úterý 8. září 2015 a ve čtvrtek 10. září 2015 od 17.30 hodin v prostorách archivu

Dvacet takových pilníků! Na každém z nich činím zcela nové gymnastické vynálezy. A uvádím tělo do linií, o jakých nemělo posud nejmenšího tušení. Konečně jsme o „obzor“ níž, nohy se třesou, ale teď to jde pořád rovně zas dál, z chodby do chodby. Nesmírný, rozkošný vandr! A teď ty žíly Eusebská — Mariánská — Matky boží — Vojtěšská — a ta Vojtěšská na jednom místě až dva sáhy silná — spousty stříbra hluboko pod obzorem jaderského moře! Aby byl ošemetný Horymír, když r. 847 (zapomněli jsme slavit tisícileté jubileum) zatopil příbramské doly, zkazil je tím už nadobro. Co by byl přivedl havíři o chléb! A „nás“ okradl o tolik stříbra! Myslím, že i takhle nemá v hrobě ani pokoje. Alespoň jeho Šemík ho najisto nemá. Potkal jsem ho na šestadvacátém obzoru, jak tahal huntky. Kalné oči poulely se do tmy, klopýtal a nebylo mu nějak při tom volno. Už nevyjde dřív ven, až scípne, a pak vjede jeho vinná duše do jeho náhradníka. Je to opravdu Horymírův Šemík, viděl jsem sám, jak horníkovi kradl z kazajky chleba.

Mám stříbro mnohem radši než zlato. Za prvé se ke mně chovalo vždy rozhodně přátelštěji. Za druhé se dají z něho dělat tak pěkné věci — viz Benvenuto Cellini. Ostatně je to zcela lehounké umění, to stříbrnictví — v Šalomounových příslových, 25—4, je kratičký a úplně jasný návod: „Odejmi trusky od stříbra, a vyjde nádoba nejčistší.“ Za třetí se o něm nevypravují tak ošklivé věci jako o zlaté na př. hladomor Midasův, hanebnosti Jasonovy, a t. d. Ovšem — abych si to pro případ se zlatem přec docela nepokazil — putování za zlatem spůsobilo také některé věci dobré, Balboa objevil Velký Okeán, De Soto veletok Mississippi, a t. d.

Ad vocem „trusky“ I Kolem Příbrami je jich celé pohoří. Vůbec jsem, prošed šachty, prádla a tavírny, a vida ten drobet stříbra v tom dusícím množství jalovin, se divil, že těžení stojí přece za to, že to živí tolik lidí a dá ještě užitek. A dá! Příbramské doly dávají světu stříbra mnoho, a po otravě stříbrem ještě taky dostatečné množství olova na pobíjení lidstva.

Štastná země, ty Čechy! Aby takhle byla ale ještě šťastnější. Aby nám byl pánbůh nadělil dle slov písma: „Místo mědi přinesu zlato, a místo železa přinesu stříbro, a místo dříví měď, a místo kamení železo.“

Myslím, že my Čechové bychom z toho neměli přec ani vindry.

A závěrem poděkování. Bez dam ze Státního okresního archivu Příbram – PhDr. Věry Smolové a Mgr. Kateřiny Jobekové Habrové by tento příspěvek vzniknout nemohl. Díky!

výtah ze studie, která vyjde ve sborníku Podbrdsko v roce 2013

Věra Smolová, František Stehlík

Jan Antonín Alis byl čtvrtou generací rodu, který ve zdejším kraji založil jeho praděd Ludvík de Alis. Tento vůbec první zlatník v královském horním městě Příbrami sem přišel z Francie roku 1676. Zdálo by se, že si nevybral nejlepší čas. Náš císař a král Leopold I. byl totiž tehdy s francouzským králem Ludvíkem XIV. ve válečném stavu, a tak byl každý Francouz přinejmenším podezřelý. Ludvík de Alis se buď doslechl, že jezuité na Svaté Hoře podnikají z darů rozsáhlé stavební práce a že by se tu mohl hodit i zlatník, nebo ho jezuité přímo pozvali. V každém případě Ludvík nepřišel s prázdnou, v Příbrami se rozhodl usadit a poohlédl se po vhodném spojenci, kterým byl pekař a primátor Václav Šusta. Ludvík Alis si vzal Šustovu dceru Annu a od tchánů dostal na rynku spáleniště, na němž bylo možné postavit nový dům. Přesto trvalo několik let, než Ludvík Alis získal v Příbrami měšťanské právo. Pak už mu nic nepřekáželo v provozování jeho řemesla. Pracoval jak pro Svatou Horu, tak pro kostel sv. Jakuba. Svým sňatkem, majetkem a všestrannými schopnostmi se rázem zařadil mezi nejpřednější příbramské měšťany. Brzy se stal radním a od roku 1690 působil jako přísežný příbramského horního úřadu, pod jehož správu spadala důlní činnost nejen v Příbrami, ale i v Jílovém, Novém Kníně a Kašperských Horách.

S manželkou Annou měl Ludvík Alis několik dětí. Z nich syn Matěj Václav Dismas Alis se narodil někdy kolem roku 1680. Oženil se s dcerou Filipa Wiessera, příbramského radního a posléze primátora. A právě Filip Wiesser přispěl významnou měrou k tomu, že jeho zeť Matěj Alis byl roku 1704 jmenován šichtmistrem při nově postavené městské vysoké peci u Bohutína (ves Bohutín prodali březnickým jezuitům roku 1667 příbramští konšelé, aby měli z čeho splácet dluhy, které městu zbyly ještě z dob třicetileté války. Kromě mlýnů na Litavce nebylo v okolí nic). Matěj se sem s manželkou hned přistěhoval a jejich obydlí bylo postaveno zcela jistě v místech dnešního domu č. p. 1. Již v září toho roku se jim zde narodila dcera Terezie Brigitta. Byla vůbec prvním dítětem, které se u příbramské železné pece narodilo a bylo zaneseno do příbramské matriky. Od roku 1707 do roku 1724, tedy prakticky až do své smrti (1725), působil Matěj současně i jako císařský šichtmistr při důlním závodu Příbram.

Jeho syn František Zikmund Alis se narodil ve Vysoké Peci roku 1706. Po otcově smrti převzal vedení železářského závodu, titulovali ho šichtmistr při horách železných. Alisova rodina odešla v roce 1740 do Příbrami, kde František Zikmund zemřel jako radní v roce 1772.

Ve Vysoké Peci se 11. ledna 1732 Alisovým narodil syn Jan Antonín, kvůli němuž jsme se tu vlastně sešli. Zřejmě absolvoval horní školu v Jáchymově a v osmnácti letech nastoupil jako praktikant k příbramskému hornímu závodu. V roce 1755 byl jmenován šichtmistrem a brzy na to byl služebně přidělen do Kutné Hory. Až dosud nebylo o jeho kutnohorských osudech prakticky nic bližšího známo, přestože se již několik našich předchůdců archivářů či historiků velmi snažilo. Zlom nastal až v okamžiku, kdy pan František Stehlík navrhl ještě jednou a vlastníma očima prohlédnout údajně už prozkoumané kutnohorské matriky. Tak jsme se konečně dozvěděli, že v roce 1757 se Jan Alis, Jeho císařské a královské Milosti na Horách Kutnách šichtmistr, oženil s urozenou, ctnou a šlechetnou pannou Barborou, pozůstalou dcerou po nebožtíkovi urozeném pánovi Janovi Kryštofovi Gluthovi z Herlen, bývalé Jeho císařské a královské Milosti na Horách Kutnách dohledači při šmelcovních hutích a uhelném písaři.

Dne 7. října 1759 byl v Kutné Hoře pokřtěn jejich syn Antonín Josef Václav Jan Nepomucký. O necelé tři roky později byl v ohrožení života v kapli kutnohorské mincovny pokřtěn Ignác, který krátce na to zemřel. V tomto zápisu však byl jeho otec Jan Antonín Alis uveden jako primátor Kaňku! Proto jsme se znovu obrátili na paní archivářku Janu Vaněčkovou v Kutné Hoře a ta zjistila, že Jan Antonín Alis se stal už v srpnu 1760 primátorem královského horního městys Kaňku a hospodářským inspektorem. Postupně si v Kaňku koupil několik domů. V roce 1770 mu bylo nařízeno, aby se odebral k ohledání horního místa do Třeště u Jihlavy, která náležela hraběti Herbersteinovi, už tehdy byl Alis uznávaným odborníkem. Dne 8. května 1772 odešel z Kaňku do Příbrami jakožto tam ustanovený císařský a královský huťmistr.

Jan Antonín Alis byl dán slavným způsobem do výslužby roku 1799, bylo mu tehdy už 67 let. Krátce před svou smrtí 19. září 1801 prodal svůj dvůr neboli ovčín u Zdaboře, který zdědil po své babičce. Byl pohřben na příbramském hřbitově v jeho dnes již zrušené části. Ještě v první polovině 20. století byla ve sklepě báňského ředitelství na náměstí v Příbrami uchovávána jeho náhrobní deska, na níž bylo uvedeno, že tento malý pomník z upřímné lásky a velké úcty věnoval památce svého počestného otce jeho vděčný syn. Ví snad někdo, kam se náhrobní deska poděla?

Jediný Alisův syn Anton měl být opravdu za co vděčný. Nejprve se stal havířem, později působil jako aktuár horního úřadu v Příbrami. Oženil se a narodilo se mu osm dětí, z nichž však přežil pouze jediný syn Josef Jan Alis (*1794). Koncem 18. století byl Anton Alis přeložen do Stříbra, kde se stal roku 1801 prvním hormistrem nově zřízeného horního úřadu. Zdědil veliký otcův majetek a zřejmě někdy v té době se znovu oženil. Ve Stříbře však náhle zemřel 9. prosince 1807, bylo mu pouhých 48 let. Jeho jediný, tehdy sedmnáctiletý syn Josef Jan odešel z neznámých důvodů, ale zcela dobrovolně do armády a jeho stopy alespoň prozatím mizí na napoleonských bojištích.

Hrůzné neštěstí v dolech příbramských.

Chvěje se ruka a péro vypovídá službu, chceme-li vylíčili dopodrobna hrůzné neštěstí, které stihlo hornictvo naše především, závod zdejší a také město naše, sousední Břez. Hory a okolí vůbec. Byla to hrůzná zpráva, jež došla nás v úterý t. t. krátce po poledni: „V důlu Marianském vznikl dosud nevysvětlitelným způsobem oheň v narážišti obzoru 29. a odtud rozšířil se na roubení šachty.“

Tak zněla zpráva ta a nikdo z nás netušil, jakých následků hrůzných bude míti oheň ten. nikdo nevěděl, jak bolestně dotkne se událost ta našeho ubohého hornictva, jak hluboko zasáhne v rodinné poměry jeho. Netušilť nikdo, že k tak mnohým nebezpečím, jež hrozí hornictvu našemu, přidruží se nové, u nás dosud neslýchané — oheň. Laik nedovede si správně představiti důl v hloubi, nemá pravého ponětí o množství dříví, jež tam v roubení jest umístěno, a proto teprve když uzřel lid valící se kouř z důlu Mariánského, když ucítil ostrý, penetrantní zápach, věštící v kouři zhoubný jed kysličníku uhelnatého, tu teprve zmocnila se ho hrůza, pojala bolest a děsné tušení čím dále tím více vzmáhalo se v hrudi.

Vrchní správce p. H. Grögler, jenž dopoledne téhož dne byl při úředním řízení v c. k. horním ředitelství v Příbrami, byl právě u oběda, když mu oznámen byl vznik ohně v důlu. Učiniv ihned telegramem patřičné oznámení případu c. k. hornímu ředitelství v Příbrami, odebral se na důl Marianský, kdež hleděl spustiti se dolů. Však brzy seznal, že úsilí všeliké by bylo marným pro otravující kouř a jsa znalcem podzemních chodeb výtečným, chtěl spojovací chodbou buď z důlu Františka Josefa aneb z důlu Vojtěšského vniknouti na místo ohrožené. I tu však seznáno, že dusivý kouř i do těchto sousedních důlu vniknul, a p. vrchní správce učinil opět nebezpečný pokus vstoupiti do důlu Mariánského, kdež však veškeré vniknutí do dolejších obzorů kouřem bylo zamezeno. Ihned po oznámení nebezpečí dostavil se na místo katastrofy vrchní horní rada p. Jan Novák, jemuž se přidružil na místě nebezpečí již dlící c. k. horní rada p. E. Langer a četné úřednictvo báňské. V krátce na to dostavil se c. k. okresní hejtman p. baron Oktavian Weber. Jelikož seznáno, že naděje přiblížiti se odněkud vůbec k místu ohroženému již naprosto vymizela, uznáno za vhodné vodou hořící roubení hasiti. Proudy vody ze čtyř hydrantů řítily se do důlu, aby zamezily další šíření se ohně, jenž beztoho nedostatkem vzduchu více doutnal. Následkem nedokonalého spalování dřeva vyvinul se kysličník uhelnatý, jenž šířil se od místa hrůzy do postranních chodeb a štol.

Snad každému z nás známo jest, že důly v jednotlivých důlních odděleních zdejších mezi sebou jsou spojeny a to naplnilo každého oprávněnou obavou, že neštěstí nezůstane omezeno pouze na důl Marianský. Skutečnost děsná za krátkou dobu poučila každého, že obava ta nebyla bezdůvodnou. Proto ty proudy lidstva hrnuly se směrem k důlu Františka Josefa a zvěděvše, že ani zde není možno vystoupiti, ubíraly se k důlu Vojtěšskému, až posléze stanuly u důlu Anenského, s důlem Marianským taktéž chodbou spojeného, jenž v hrůzné době té stal se ohroženému hornictvu útočištěm; bohužel, že počet těch — nečítaje ovšem přes 200 lidí, kteří se byli dříve již důlem tím za­chránili — byl tak malý, tak skrovný. Každý tušil, že v dolech jest ještě značný počet lidí a že jeden neb dva zachránění jest příliš malá čásť oproti tak mnohým ohroženým a přec radoval se pokaždé, když smělí a obětaví osvoboditelé jednoho nebo dva druhy své při životě vyvezli na světlo denní. Na dvoře důlu Anenského zařídili, pokud bylo možno, vhodné stanoviště své veškeří báňští lékaři, jimž vydatně a ochotně napomáhali pp. lékaři příbramští MUDr. Ant Pokorný, MDr. B. Heinrich, okresní lékař MDr. H. Wolff a obvodní lékař březohorský MDr. J. Štverák. Neúmornou práci a namáhání takřka nadlidské všech lékařů pozoroval lid a sledoval s napjetím až horečným výsledky všech pokusů, aby omámené horníky opět k životu přivedli. Radosti, jež zmocnila se davu, když nově oživený horník byl povozem poslán na místo příhodnější, bohužel často byla přerušena bolným vzdechem, když po veškerém úsilí a po všech možných pokusech odnášeno bylo tělo bezduché, mrtvé. Práce zachraňovací trvaly až do noci. Každý obdivoval se duševní síle a neohroženosti hornictva. Vědouce dobře, že i v důlu Anenském šíří se zhoubná jedovatina, neustávali, a ač nám nejsou dopodrobna známa jména hrdinů těch, odporučujeme muže ty zvláštní pozornosti kompetentních kruhů. Jest se nám zmíniti tuto o zvláštní obětavosti důlního p. Ant. Peška. Hned při prvé zprávě prošel veškerá místa, kde se pracovalo, vybízeje horníky k rychlému odchodu. Když pak nebezpečí se vzmáhalo, tu dvakráte se spustil do důlu, aby zachránil životů lidských. Žel, že snaha tak šlechetná a obětavosti věru vzorná nemůže býti jinak odměněna leda vděčnou vzpomínkou naší i hornictva, jelikož veškeré odměně postavila se vstříc smrť, smrť krásná, oběť povolání. Neméně obětavým ukázal se p. Leop. Bouška, důlní, jenž taktéž po třikráte se spustil do důlu, zachrániv takto 5 životů. Po třetím spuštění se dolů vyvezen na den z nebezpečné cesty polomrtev a musil býti půl hodiny kříšen. Odvahu nemalou a obětavost nevšední projevil c. k. huťmistr p. Slavík, jenž s vlastním nebezpečím spustil se na obzor 23., kdež zachránil jednoho horníka sám; nemohlť se spolehnouti na pomoc horníka Kuhna, jenž mezi jízdou omdlel.

Pomalu a volné šly práce zachraňovací ku předu; vědělť každý již předem, že nesnadnou úlohu béře na se, chtěje pomoci druhům svým; vždyti nasazoval vlastní život. Konečně shledáno, že by bylo se škodou zdravých horníků vpouštěti je do nebezpečné hlubiny, neboť horník Sláma na důle Vojtěšském, který po druhé do důlu sjel, nevyjel na světlo. Horní žák p. Schöffel spustil se po druhé a podařilo se mu Slámu dáti do klece (šály), dále však nestačily mu síly, zůstal ležeti v důle. Nehoda stala se povážlivější ještě, když horní truhlář Žlutický po třetí sjel hledat Schöffla a odvahu svou životem zaplatil. Bylo tedy další vyvážení potud zastaveno, až by poměry v jámě příznivěji se utvářily. Veškeru tuto práci sledoval shromážděný lid oddán tiché resignaci. Vážnost okamžiků těch jevila se v hlubokém tichu, jež zachovávaly vesměs i ženy, jimžto tam hluboko pod zemí dotlouklo srdce jejich živitele, ochránce, jediné podpory. Nastala noc, trapná noc, plná bolesti, nejistoty, trapného očekávání. Na důlu Vojtěšském spustil se večer po 9. hodině na obzor 19. důlní dozorce p. Hlinomaz a s ním důlní tesaři Malý a Fr. Dušek, chtíce odtud dvě mrtvoly do klece vložiti. Při tom sklesnul důlní tesař Malý na zem a s tíží byl dán do šály a vyvezen na den, kdež k vědomí přiveden byl. I na tomto důle ustáno od práce nebezpečné a pokud z okolností zřejmých bylo lze souditi—marné.

Vyvážení obětí katastrofy, přesné určení fotografie je zatím nejisté

Ve středu ráno nemohlo v žádném důlu býti pokračováno v zachraňování, vlastně ve vyvážení ubohých obětí katastrofy. Shasínající světla spuštěná do hloubi byla patrným důkazem, že vzduch v důlu byl nasycen škodlivým plynem. Téhož dne zavítala sem i komise, sestávající z c. k. zem. horního hejtmana p. A. Kautného a vrchního báňského komisaře p. Dra. Paulusa, kteráž uznala za dobré, aby se od dalšího vyvážení mrtvol zatím upustilo. Téhož dne učiněno oznámení, aby pohřešovaní horníci ohlášeni byli obecnímu úřadu na Břez. Horách. Počet přihlašovaných vzrůstal. O polednách čítáno jich 183, brzy 220 a večer do 8. hodiny přihlášeno jich 247. Dne 1. června čítalo se na 41 mrtvých, kteří z důlů na den vyvezeni byli. Téhož dne přijel nočním vlakem substitut státního návladního p. Lorenz a adjunkt zemského soudu p. Kurš. — Dne 2. června přijel o 3/4 na 6. hod. ráno J. E. ministr orby p. hrabě Falkenheyn a s ním c. k. horní rada při ministerstvu p. Gstettner; téhož dne o 2. hodině odpol. přijel J. E. místodržitel p. hrabě Frant. Thun, jehož provázel místodržitelský koncipista p. hrabě Chotek. Dopoledne téhož dne zavítal na místo katastrofy princ Dr. Bedř. Švarcenberk. I tohoto dne mohlo se díti vyvážení mrtvol jen zvolna a pomalu, jelikož v některých důlech, jako v Anenském a Prokopském, byl vzduch otráven. Na Anenském důlu po prvém spuštění horníků, kteří se bez pořízení vrátili, vyvalil se ihned za klecí sloup dusivého, smrdutého kouře. Vyváželo se z důlu Františka Josefa a z důlu Vojtěšského. Dolem Vojtěšským vyvezeno více mrtvol z obzorů 22., 29., 30. a 31. Ráno spustil se na obzor 30. hormistr p. Stefan se 4 důlními tesaři: Kvapilem, Fr. Tomáškem, Jos. Duškem a Petrem Rudlerem, by prohlédli místa, kde nejvíce horníků pracovalo. Pan hormistr s Rudlerem vzdálili se od důlu mezi tím, co ostatní nakládali mrtvoly do vozu v kleci. Práce ta trvala několik minut; hormistr posud se s Rudlerem nevrátil, druzí však pocítili náhle, že slábnou jejich síly, a davše znamení šťastně vyjeli z důlu. V okamžení spustili se jiní ochráncové, by vyhledali hormistra a Rudlera, a šťastně podařilo se jim zmizelé zachrániti. Byli vyvezeni polomrtví a teprve po delší době mohli býti životu navráceni. Vedle rozkazu J. E. c. k. ministra orby nebylo více horníkům dovoleno spustiti se vícekráte než jednou do důlu. Mrtvoly, jichž napočítalo se do večera 2. června přes 90, byly s chvatem odváženy na hřbitov příbramský a březohorský. Některé dopraveny byly též do obcí vůkolních, když při vyvezení mrtvoly rodina o to požádala. Většina jich nalezena v chodbách blíže důlu, obrácených směrem k důlu a ležících obličejem do země; zastihla je děsná smrť při útěku.

Den 2. června zůstane Příbramanům v paměti po celý život. Není ani možno, by naprosto vymizel ze srdce dojem tak hluboký, tak bolný, jaký se zmocnil každého, kdož přítomen byl hromadnému pohřbu prvých 29 obětí katastrofy. Smutný hlas zvonů hřbitovního kostelíčka krátce před 7. hod. večer zahlaholil nad tichým hřbitovem; pravím nad tichým hřbitovem, neboť tisíce lidí, kteří v tu dobu na hřbitově se nalézaly, nerušili velebné ticho, v němž tu a tam ozval se bolestný vzdech zarmoucených vdov. Srdce rozrývající byl pohled na řadu rakví (30), jež postaveny byly podél západní zdi hřbitova; bylť tak řídký, tak nevídaný, že srdce usedalo. Veledůstojný pan vikář a děkan P. Ant. Vojáček vykonal s assistencí ředitele arcib. konviktu p. P. A. Lóra a dvou pp. kaplanů obřady pohřební, při nichž někteří pp. učitelé, členové pěv. spolku „Lumíra“ a čekatelé učitelští zapěli dojemný pohřební sbor. Kam pohlédlo oko tvé, tam zřel jsi skormoucenou tvář, oko zarosené, všude jevil se bol nezměrný. A ten průvod! Neudá se zajisté v životě obyvatelů menšího města zříti 29 pohřbů najednou, u nás viděli jsme to ponejprvé a nezapomeneme na výjev ten.

V hlubokém společném hrobě ukládána s děsnou pravidelností rakev za rakví, za každou rakví bolestný výkřik opuštěných. Nepamatuji se, že bych byl slyšel vřelejší společné modlitby, než byl „Otče náš,“ jejž veškeří shromáždění nad hrobem se modlili. Výše uvedení zpěváci zapěli i u hrobu dojemný sbor. Po vykonaných obřadech vyzval c. k. vrchní horní rada p. J. Novák shromážděné horníky, by společně zemřelým svým spoludruhům provolali poslední „Zdař Bůh.“ Vyzvání bylo tiché, vždyť bol tlumil hlas řečníkův a i zvolání dušeno bylo vzlykotem, nebyl to obvyklý pozdrav bodrého hornictva, bylo to „s Bohem,“ v němž obrážel se všechen bol, všechen zármutek, jejž pocítili účastníci pohřbu nad záhy ztracenými životy. Pohřbu súčastnil se J. E. místodržitel král Českého p. hrabě Frant. Thun, J. E. ministr orby p. hrabě Falkenheyn, c. k. zemský horní hejtman p. A. Kautný, c. k. okresní hejtman p. baron O. Weber z Ebenhofu, c. k. vrchní horní rada p. J. Novák, měštanosta p. K. Hail, c. k. horní rada p. Onderka a přečetné úřednictvo horní i zeměpanské, professoři, učitelé, členové sboru ostrostřeleckého a nepřehledné obecenstvo. Jest pochopitelno, že bylo-li vůbec něco s to, aby zmírnilo bol nešťastných opuštěných, že to bylo účastenství obou vysokých hodnostářů a všeobecná soustrasť a všeobecný bol, jejž zříti bylo na tvářích všech. Dobojovali jste boj na světě tomto, nechť propůjčí Vám Bůh korunu,- kterou přislíbil těm, kdož Ho milují.

Téhož dne pohřbeni byli v Příbrami společně: Havelka Fr. z Příbramě, Kottner Jan z Podlesí, Lexa Vojt. z Příbramě, Káš Jan z Příbramě, Jech Prok. z Příbramě, Sláma Frant. z Dubence, Havránek Jos. z Příbramě, Dupač Jos. z Příbramě, Sýkora Frant. z Příbramě, Bláha Jos. z Podlesí, Mareš Kašpar z Lazce, Veselý Frant. z Příbramě, Kovář Jak. z Brodu, Brožík Frant. z Podlesí, Hummel z Nov. Podlesí, Vondrášek Mat. z Příbramě, Brož Em. z Příbramě, Vitíz Prok. z Příbramě, Lukeš Jos. z Trh. Dušník, Felsenberk Alex. z Trh. Dušník, Hrubý AI. z Příbramě, Stočes Frant. z Oseče, Mühlfeld Jan z Drml. Pole, Sacher Frant. z Příbramě, Hrodek Al. z Podlesí, Míka Al. z Nov. Podlesí, Pilousek Frant. ze Zaboře, Matějka Jos. z Příbramě, Gregr Ant. z Příbramě, Kliment Ant. z Příbramě; jednotlivě: Ježek Jos. ze Zaboře, Kalík Jak. z Příbramě, Rener Jan z Příbramě, Vondruška Jos. z Příbramě, Pešek Ant. z Příbramě, Schöffl Václ. z Příbramě, Vojífr Karel z Příbramě, Pos Jan z Podlesí, Sadil Em. z Příbramě, Gaier Jan z Příbramě, Beer Aug. z Příbramě. — Na Břez. Horách byli v týž den pohřbeni: Nekolný Frant. z Břez. Hor, Nešvera Jos. ze Zaboře, Boháč Heřman z Břez. Hor, Kok- stein Mat. z Břez. Hor, Veiner Jan z Břez. Hor, Buchal Mat. z Vys. Pece, Slabihoudek Jos. z Břez. Hor, Malý Em. z Vys. Pece, Vintiška Václ. z Břez. Hor, Hummel Frant. z Břez. Hor, Vondrášek Fr. ze Zaboře, Slabihoudek Prok. z Břez. Hor, Jech Hynek z Břez. Hor, Sladovník Jos. z Břez. Hor, Kokstein Václ. z Břez. Hor, Dubec Jan z Břez. Hor, Žlutický Aug. z Břez. Hor, Dražan St. z Břez. Hor, Hrubec Hynek z Břez. Hor.

Nadešel den 3. června. Máme tu opět začíti s vypisováním jednotlivých scen, které se tu udály? Smutná jedna jako druhá, bolestné a děsně úchvatné byly všecky. Nebylo již naděje, že by kdo ještě při životě zachován býti mohl. Horník Soukup, jenž ve středu o 7,5. hodině zázračným způsobem vyváznul, byl posledním, jenž uniknul hrůzné smrti. Od onoho okamžiku ni jediný živý nebyl na den vyvezen. V pátek pracováno střídavé na všech důlech na vyvážení mrtvých, jedině v Mariánském důlu veškeré úsilí bylo marným. Kouř a zápach z důlu vycházející jednak, jednak pak pobořené a shořelé roubení, počínající již na obzoru 20., činí sjezd posud nemožným. Není lze dopátrati se určitého počtu nešťastníků, rosteť každým okamžikem počet vytažených i počet pohřešovaných; co nyní zvíš. za půl hodiny již není pravdou. K mnohým obtížím, jež se vyvážení mrtvol v cestu kladly, přidružila se v pátek ještě jedna — hniloba mrtvol. Zpozorovali jsme, že tak mnohý horník, jenž vzdoroval ve středu i ve čtvrtek otravnému vzduchu v důlu a ochotné vrhal se v nebezpečí, neubránil se v pátek děsnému dojmu a jen s tajemnou hrůzou spouštěl se v důl, věda, že udá se mu zříti výjevů, jakéž srdcem každého mocně pohnouti musí. Lid, jeuž druhdy houfně obstupoval místa, kde se sjíždělo, ztenčil se znenáhla; nejsouť výjevy, jaké při vystoupení z důlu se udávají, způsobilé, aby snésti je mohly čivy člověka citlivého. Počet diváků ztenčil se zatím jen na ty, kdož ještě postrádají někoho ze svých drahých. Veškeří posud nalezení jsou dělníci z rozličných důlů, leč vesměs poblíže pracujících; k mrtvým horníkům důlu Marianského, hlavně pak k těm, kteří pracovali na straně jižní, nebylo posud možno vniknouti. Mrtví horníci byli v pátek večer o 7. hodině pochováni a sice 28 v hrobě společném a 12 ve zvláštních hrobech. Téhož dne pohřbeni byli v Příbrami společně: Káš Dom. z Příbramě, Chmelíček Jos. ze Zaboře, Škola Jos. z Oseče, Suchopár Jan z Příbramě, Melichar Václ. z Příbramě, Pacholík Jos. z Podlesí, Fleger Jos. z Příbramě, Schöffel Ad. z Podlesí, Havelka Frant. z Orlova, Muzikář Jos. z Podlesí, Habada Mat. z Příbramě, Pacholík Vojt. z Příbramě, Bálek Václ. z Příbramě, Stračánek Ant. z Něm. Lhoty, Lexa Vojt. z Příbramě, Káš Jan z Příbramě, Havelka Jos. ze Sázek, Veselý Al. z Podlesí, Majer Jos. z Příbramě, Kop Ad. z Podlesí, Syrotek Petr z Konětop, Jaroch Václ. z Dubence, Rada Jos. z Orlova, Hrbek Mat. z Lazce, Sláma Petr z Vrančic, Zadražil Tom. z Podlesí, Vacek Frt. z Dubence, Poslušný Jos. ze Zaboře; jednotlivě: Soukup Jan z Příbramě, Tomášek Jos. z Drml. Pole, Luft Prok. z Příbramě, Holas Fr. z Příbramě, Květina Eduard z Orlova, Bouška Jos. z Lazce, Nachtmann Aug. z Oseče, Káš Jos. z Trh. Dušník, Kolář Martin ze Zaboře, Vokurka Tom. z Příbramě, Ježek Matěj ze Zaboře, Květoň Frant. z Drml. Pole. — Na Břez. Horách byli v týž den pohřbeni: Karel Petrášek z Břez. Hor, Vítek Václ. z Břez. Hor, Stoklasa Jan z Břez. Hor, Štěpán Matěj z Břez. Hor, Vlk Adolf z Nov. Podlesí, Bělka Mat. z -Vysoké, Trčka Jos. z Břez. Hor, Hrdina Jos. z Břez. Hor, Lexa Fr. z Břez. Hor, Holas Jos. z Břez. Hor, Skurovec Ant. z Břez. Hor, Fous Václ. z Břez. Hor, Chyba Václ. z Břez. Hor, Pospíchal Aug. z Břez. Hor, Němec Jos. z Břez. Hor, Petýrek Prok. z Břez. Hor, Lukeš Fr. z Břez. Hor, Lukeš Al. z Břez. Hor, Vaněrka Fr. z Břez. Hor, Telenský Václ. z Břez. Hor, Petráň Jos. z Břez. Hor, Haderer Václ. z Břez. Hor, Jungbauer AI. z Břez. Hor, Klofát Frant z Bohutína, Klofát Václ. z Bohutína, Kotner Jos. z Narysova, Jarolímek Tom. z Havírny, Hadač Jos. ze Žežic, Ladma Jos. ze Zaboře, Burian Jos. z Vys. Pece, Burian Ant. z Kamené, Lála Fr. z Havírny, Fiala Mat. z Břez. Hor, Neiberg Karel z Podruhel, Oberläuder Fr. z Břez. Hor, Gaier Jan ze Žežic, Černý Mat. ze Zavržic, Valta Mat. ze Žežic, Vošmík Prok. z Narysova, Svovoda Em. z Vysoké Pece, Ježek Jan z Břez. Hor, Karas Frant. z Narysova, Kalát Boh. z Havírny a 5 nepoznaných.

Dne 4. t. m. ráno pohřbeni byli v Příbrami: Soukup Fr. z Konětop, Melichar Fr. z Příbramě, Melichar Václ. z Příbramě, Bajer Jan z Příbramě, Provazník Ant. z Nové Hospody, Havelka Frant. z Hájů; na Břez. Horách: Farář Václ. ze Žežic, Hlinka Václ. z Břez. Hor, Hásner Vojt. z Břez. Hor, Chalupecký Frant. ze Střebska.

Neuvádíme tuto určité počty pohřešovaných a nalezených, měníť se každým dnem, ba každou hodinou; také o tom pochyby není, že jiná ústa jinou zprávu mají i jiná čísla. Dotazujíce se a pátrajíce po číslech určitých na místech kompetentních, zvěděli jsme, že posud počet pohřešovaných přesně a určitě sdělán býti nemohl. Byli totiž v patek se strany c. k. okres, hejtmanství rozesláni zřízenci do veškerých obcí hejtmanství Příbramského a Blatenského, kde vůbec horníci při závodě příbramském zaměstnaní bydlí, aby vyšetřili počet pohřešovaných. Při rozsáhlosti udaného území a při nespolehlivosti udání bydliště jednotlivců jest pochopitelno, že v době dvou dní obsáhlá práce tato vykonána býti nemohla. Tolik však zjištěno, že do dnešního dne dopoledne pohřbeno bylo 160 mrtvých a sice na hřbitově příbramském 89 a na hřbitově březohorském 71. Do počtu toho nejsou zahrnuti oni zemřelí, jižto vyžádáni byvše od svých rodin soukromě ve vůkolních obcích pohřbeni byli. Počet těchto jeví se oproti udaným číslům ovšem velice nepatrným, jelikož v Příbrami, na Břez. Horách a v nejbližších přifařených obcích bydlí největší část hornictva, jež pracuje v důlech Marianském, Vojtěšském, Anenském, Prokopském a v důle Františka Josefa.

Co pak se týká dalších pokusů o vyvezení mrtvých, dějí se tyto stále na důlu Vojtěšském a Františka Josefa. Zvláštní jest ta okolnost, že otravný vzduch, jenž na počátku katastrofy nejdéle ušetřil chodby dolu Anenského, od prvé noci po neštěstí je vyplnil a posud každý pokus spustiti se do důlu tohoto nemožným činí. V pátek učiněn o 4. hodině ranní prvý pokus spustiti se do důlu a vyvezeni do 8. hodiny 3 mrtví. Další pokus, jejž učinil naddůlní p. K. Bouška, spustiv se s dvěma horníky na obzor 22., byl by málem skončil smrtí naddůlního. Byv vyvezen na den stěží byl životu navrácen a jelikož utrpěl při pádu značné poranění na hlavě, byl dopraven téhož dne do zdejší všeobecné nemocnice.

J. Exc. místodržitel p. hrabě Frant. Thun odjel ve čtvrtek na večer do Hluboše zároveň s J. Exc. p. ministrem orby k návštěvě rodiny J. J. knížete z Oettingen-Wallersteinů, odkudž do Prahy se odebral. J. Exc. ministr orby opustil město naše v pátek odpoledne, prohlédnuv si na Břez. Horách kostel, sirotčinec, opatrovnu a noclehárny.

Tím končíme pro tento týden zprávy své, ponechávajíce si zprávy podrobné pro dobu příští s upřímným přáním, aby nezarmoutily ještě u větší míře beztoho již hluboce sklíčená srdce naše i srdce laskavého čtenářstva.

Hrůznýť osud stihl četné horníky zdejší, nezměrná bolesť zahlodala se do srdcí pozůstalých rodin, avšak nemalá čásť bolesti té dopadla na nás všecky, na nás, kteří vidíme veškerý ten bol a hluboký zármutek nešťastných, kteří chvějeme se bolestí nad každou nové oznámenou ztrátou svěžího ještě života. Oproti trudným výjevům, jaké udály se před zraky našimi v právě uplynulých dnech, nemůže srdce člověka zůstati lhostejným, nemůže utuchnouti cit, pobádající k rychlé, aspoň částečné pomoci. Víme sice dobře, že katastrofou přesmutnou nejsou postiženi jenom horníci, víme, že dotkne se zhoubně i poměrů širších kruhů, leč přece voláme: Není nám tak zle, abychom usušiti nemohli aspoň několik kapek z oněch proudů slzí, jež řinuly se a řinouti se budou bohužel ještě déle s ustaraných tváří vdov a s dětinských tváří sirotků, jižto posud nemohou postihnouti rozsah celého neštěstí, jež na ně uvalil krutý osud. My především byli jsme svědky celého neštěstí, my slyšeli srdcelomný nářek opuštěných, my sledovali jsme hrůzné následky jeho od počátku, dokažme, že všecky tyto hlasy neminuly se sluchu našeho bez účinku, že ozvala se v hrudi naší struna soucitu a lásky k blížnímu, jíž tolikeré zachvění mocně otřáslo. Není zapotřebí, abychom tklivým nějakým líčením hleděli vypsati smutné, boluplné postavení nebohých; my, kteří s hornictvem ode dávna obcujeme, známe předobře život strastiplný chudé hornické rodiny, když osud vyrve ze středu jejího onu hlavu, jež se o ní stará, když ochromí ruku, jež za ni pracuje, když odejme rodině onoho, o nějž se v celém živote opírá, s nímž žije, s nímž se veselí i strádá. Pomoc, byť sebe větší, jaká odkudkoliv poskytnuta bude, nedovede nikdy nahraditi ohromnou ztrátu. Hleďme tedy i my všemi silami k tomu, aby ztráta ta byla aspoň zmírněna.

ukázka inzerce pro přiblížení atmosféry roku 1892

Poděkování patří pracovníkům Státního okresního archivu Příbram. Bez nich by tento článekl nebylo možno připravit. Díky!

Těžba a úprava polymetalických Pb – Zn (Ag) rud a železa zaujímá mimořádné místo v dějinách Příbramska. Flotační úpravna na Březových Horách (na ploše bývalého odvalu jámy Vojtěch) tvoří v této souvislosti historii novodobou, protože byla vybudována v letech 1927 – 1928 dle technických podkladů firmy Humboldt. V letech 1953 – 1956 byla technologie rozšířena o novou flotační sekci, jejímž cílem bylo zvýšení zpracovatelské kapacity a současně také výtěžnosti zinku.

V roce 1963 byla modernizována tzv. „stará flotace“, provozovaná od roku 1929. V roce 1968 byla zprovozněna další flotační linka pro zpracování starých „gravitačních odvalů“, v roce 1969 byla zvýšena kapacita mletí a tím i celkový výkon úpravny na 345 kt rudy ročně. V dalším období množství upravovaných surovin postupně klesalo až na 140 kt ročně, především v důsledku snižování vlastní těžby na ložisku Březové Hory, kterou jen částečně nahrazovalo zpracovávání starých odvalů a odkališť z blízkého i vzdálenějšího okolí Příbrami (např. Vojtěšské prádlo, Městské prádlo, Lillka, Uranové doly, Radětice). V té době byla jedna ze tří flotačních linek, doplněná o gravitační úpravu na sazečce, využívána k rozdružování zlatonosného antimonitu z ložiska Krásná Hora (v letech 1983 – 1985).

Průměrné složení vsázky do úpravny v období šedesátých let lze charakterizovat obsahy 1,83 – 2,62 % Pb (olovo), 0,78 – 1,05 % Zn (zinek), 93 – 116 g.t–1 Ag (stříbro), 1,42 – 1,78 % Sb (antimon). V téže době byly vyráběny selektivní koncentráty galenitu a sfaleritu s velmi dobrými kovnatostmi:
Pb–koncentrát: 57 – 62 % Pb (při výtěžnosti Pb cca 90 %), 2,9 – 3,44 kg.t–1 Ag, Zn–koncentrát: 48 – 55 % Zn (při výtěžnosti Zn cca 75 %), 370 – 430 g.t–1 Ag, s významnými obsahy stopových prvků – Ge (germanium), In (indium).

V osmdesátých letech se složení vstupní suroviny zásadně změnilo, nebo Q převažovalo zpracování starých odvalů. V surovině převažoval sfalerit (nad 1,10 % Zn), významně se snížil obsah galenitu (cca 0,4 % Pb) i stříbra (do 50 g.t–1), přesto úpravna zajistila komerční kvalitu obou selektivních koncentrátů určených vesměs pro zahraniční odběratele: Pb–koncentrát: nad 48 % Pb (při výtěžnosti Pb cca 76 %), 2,7 kg.t–1 Ag, Zn–koncentrát: nad 46 % Zn (při výtěžnosti Zn cca 65 %), 700 g.t–1 Ag, Celková výtěžnost stříbra do obou koncentrátů činila cca 75 %.

Vedle základní produkční činnosti byla úpravna závodu Březové Hory využívána k verifikaci řady vývojových technologií v poloprovozním měřítku, a to v přímé vědeckovýzkumné spolupráci s výzkumnými ústavy a organizacemi. K této činnosti přispěla značná flexibilita provozní technologie i moderní vybavení kontroly provozu technologických linek – především kontinuální RTG–analyzátor technologických odpadů, kontinuální měření hustoty rmutu, zbytkové koncentrace flotačních reagencí, automatické dávkování činidel, atd.

Mezi významné technologické aplikace patřila nová gravitačně flotační linka na úpravu zlatonosných antimonitových rud (1983 – 1985) z ložiska Krásná Hora. Gravitační zlatonosné koncentráty obsahující 60 – 100 g.t–1 Au (zlato) i flotační zlatonosné koncentráty obsahující 30 – 100 g.t–1Au byly exportovány. Na výše uvedené lince byla rovněž kampaňovitě ověřována upravitelnost zlatonosné rudy z ložiska Čelina, resp. dalších ložiskových objektů geologického průzkumu.
V posledním období činnosti byl areál provozován jako Důlně úpravárenský závod Rudných dolů Příbram, s. p., úprava rud byla ukončena v roce 1991. Od té doby byl areál resp. některé objekty pronajímány, ostatní nevyužitelné objekty chátraly a jejich stav se zhoršoval.

V roce 2009 byla za využití prostředků Státního fondu životního prostředí (SFŽP) z Operačního programu Životní prostředí (primární oblast podpory 4.2 – Odstraňování starých ekologických zátěží) zpracována Analýza rizik, která zahrnula území bývalé úpravny a navazující Vojtěšský odval včetně přilehlého území k vodnímu toku Litavka. Rizikovou analýzou a následným doprůzkumem bylo zjištěno překračování imisních limitů ve vodoteči Litavka u hodnot zinku a kadmia.

Řešení celého území bylo koncepčně rozděleno na dvě etapy: I. etapa – rekultivace odvalového tělesa mimo areál úpravny rud a rekultivace předpolí odvalu, II.etapa – rekultivace území areálu úpravny rud (1. fáze – odstranění staveb bývalé úpravny, 2. fáze – sanace a rekultivace území vzniklého po demolicích). V roce 2010 byly zahájeny práce na zpracování žádosti o financování I. etapy z prostředků SFŽP s tím, že v současné době se očekává kladné rozhodnutí ministra ŽP. Souběžně vedl státní podnik DIAMO jednání s MPO na zajištění části prostředků pro odstranění staveb v rámci II. etapy. Tato jednání byla úspěšná a po ukončení veřejné soutěže byla 25. 10. 2011 podepsána rámcová smlouva s dodavatelem prací (Energie stavební a báňská, a. s.) a následně prováděcí smlouvy na 1. fázi II. etapy. Vlastní demoliční práce byly zahájeny začátkem listopadu a do konce roku 2011 bylo zbouráno několik objektů. Věřím, že i přes méně optimistické předpoklady vývoje státního rozpočtu, se v letošním roce podaří zajistit zdroje pro dokončení celé II. etapy. V některém z následujících vydání našeho občasníku se s Vámi určitě podělím o technická data probíhajících demolic, případně o informaci, že byly zahájeny práce na I. etapě.

Ing. Vratislav Řehoř

Článek vyšel v podnikovém občasníku č. 2/2012 s. p. DIAMO Stráž pod Ralskem a zde byl uveřejněn s laskavým souhlasem autora.

STOUPACÍ STROJE V PŘÍBRAMSKÝCH RUDNÝCH DOLECH

Jiří Schenk

V příbramském rudném revíru se vyznačoval konec 18. a začátek 19. století uskutečňováním velkorysého plánu otvírky nových dolů, který započal v roce 1779 hormistr příbramských dolů Jan Antonín Alis zarážkou prvního hlavního dolu tohoto rudného okrsku — Vojtěšského dolu na Březových Horách. Hloubení četných nových dolů, spojené s cílevědomým prováděním s tím spojených otvírkových a sledných prací, které se děly skutečně v širokém rozsahu, přinesly záhy očekávané kladné náznaky na stříbro bohatých zrudnění celé řady nově objevených rudných žil. Tím počalo nejslavnější období stříbrorudného hornického dobývání na Příbramsku, jež vedle stříbra poskytovalo i značné množství olova, i dalších kovů. Slibný rozvoj celého příbramského hornického podnikání je výrazně dokumentován od začátku 19. století zejména stále stupňující se výrobou obou těchto kovů, která v roce 1800 činila jen kolem 800 kg stříbra a 140 000 kg olova, v 20. letech stoupla na 2 500 kg stříbra a 500 000 kg olova a klejtu a v r. 1850 činila již přes 11000 kg stříbra a 2 000 000 kg olova a klejtu.

Samozřejmě, že úměrně s rozvojem hornického dobývání stoupal neustále i počet horníků, zaměstnaných v jednotlivých dolech, takže v polovině 19. století pracovalo ve všech příbramských a březohorských dolech už více než 3000 horníků. Tehdy dosáhly dobývky jednotlivých příbramských hlavních dolů jíž značných hloubek a jízda osazenstva v jamách těchto dolů, vykazujících kolmé hloubky přes 570 m (300 láter), vyžadovala nejen dlouhou dobu, ale i hodně vyčerpávala tělesné síly horníků sjíždějících do dolů a hlavně vyjíždějících z nich. Z tohoto důvodu a s přihlédnutím k pravděpodobnému dalšímu rychlému růstu celkového počtu horníků na jednotlivých dolech rozhodlo v r. 1849 c.k. horní ředitelství příbramských dolů v jámě jednoho z nejhlubších tehdy březohorských dolů — Mariánského dolu, jehož hloubka činila skoro 680 m (360 láter), postavit na zkoušku stoupací nebo lezný stroj, který měl sloužit pro jízdu důlního osazenstva jak Mariánského dolu, tak i sousedního Vojtěšského dolu. Stoupací stroj byl vynalezen v r. 1833 strojmistrem harcských dolů Döllerem, který pozorováním pohybů tahadel důlních vodotěžných strojů připadl na myšlenku využít tohoto pohybu k svislé přepravě horníků v jamách. Stavba mariánského stoupacího stroje (Obr. 1), prvního stroje tohoto druhu v dolech rakousko-uherského státu vůbec, se prováděla pod vedením c.k. vrchního strojního mistra W. A. Dresslera a byla ukončena v r. 1853 ⁽¹⁾.

Jeden z návrhů na realizaci stoupacího stroje

Jáma Mariánského dolu o zaobleném obdélníkovém průřezu 6×2 m byla k tomuto účelu rozdělena na tří samostatná oddělení, tzv. zátyní, z nichž prostřední s žebříky a odpočívacími povaly sloužilo jako lezní oddělení, jedno postranní k dopravě rud klecí a druhé k jízdě osazenstva stoupacím strojem. Stoupací stroj se skládal v zásadě z vlastního pohonného zařízení a ze dvou dlouhých tahadlových soutyčí nebo souprav, které byly svisle zavěšeny v samostatném oddělení jámy a pohybovaly se střídavě nahoru a dolů. Každé soutyčí bylo tvořeno řadou na sobě postavených a spojkami spojených tyčí, na které v určitých stejných vzdálenostech byla připevněna stupátka, určená k bezpečnému stání horníků sjíždějících dolů nebo vystupujících nahoru a držadla, za něž tito horníci se drželi při jízdě stoupacím strojem. Střídavý pohyb tahadel dolů a nahoru byl vyvoláván pístnicemi přímo působících válců parního stroje, umístěného nad oddělením stoupacího stroje jámy. Stupátka tahadel byla umístěná v takových vzájemných vzdálenostech, aby při vratných polohách obou pístů se vždy setkávala stupátka obou tahadlových soutyčí a zůstávala v klidu krátkou dobu, v kterémžto okamžiku měli přestoupit do dolu sjíždějící horníci na stupátka dolů se pohybujících tahadel a nahoru vystupující horníci na stupátka vzhůru se pohybujících tahadel. Takovým postupným střídavým přestupováním ze stupátek jednoho tahadlového soutyčí na stupátka druhého soutyčí mohli horníci projet pohodlně celou jamou buď dolů nebo nahoru. V případě náhlé poruchy pohonu stoupacího stroje a zastavení pohybu tahadel mohli sjíždějící nebo vyjíždějící horníci přestoupit ze stupátek stoupacího stroje na žebříky do lezného oddělení jámy á tak dosáhnout potřebného pracovního patra nebo povrchu. Přesto, že vystavený stoupací stroj na Mariánském dolu byl dvojčinné soustavy a byl způsobilý k současnému použití pro sjíždění horníků dolů i k vyjíždění na povrch, povolily báňské úřady, s ohledem na větší bezpečnost provozu, z počátku jeho užívání pouze k vyjíždění osazenstva obou shora zmíněných březohorských dolů nahoru, což bylo správou závodu přísně dodržováno.

Výkres skutečného provedení strojovny stoupacího stroje a tahadel při ohlubni jámy na dole Marie

Tahadlové soutyčí prvního stoupacího stroje Mariánského dolu (g, g‘ na Fig. 3 a 4, obr. 1) bylo tvořeno jednotlivými na sobě zavěšenými tahadly 8 stop (2,529 m) dlouhými, které se skládaly ze čtyř souběžně vedle sebe umístěných lamelových pásů z kujného železa, spojenými svorníky takovým způsobem, aby každý pás mohl být snadno samostatně vyměněn, aniž by se tím narušilo spojení celého soutyčí. Průřez tahadel se zmenšoval úměrně s hloubkou s přihlédnutím k jejich zmenšujícímu se celkovému zatížení. Vzájemná vodorovná vzdálenost obou tahadlových soutyčí byla 2 stopy (62,2 cm). Plošinová stupátka velikosti 36×20 palců (84,8×52,6 cm) byla zhotovena z tvrdého dřeva a dobře připevněna pomocí železných úhelníků k tahadlům, které procházely jejich středem a dělily je na dvě části [c, d Fig. 4) o šířce 20 palců (52,6 cm) a délce 16 palců (42,1 cm). Mezera mezi dvěma vedle sebe stojícími stupátky obou soutyčí činila 4 palce (10,5 cm). Při jízdě na tomto stoupacím stroji stáli horníci na stupátkách obličejem obráceným k tahadlovému soutyčí, drželi se rukama za železná držadla připevněná v odpovídající výšce nad stupátky na tahadlech a přestupovali střídavě buď napravo nebo nalevo na stupátka druhého tahadlového soutyčí, přičemž zůstávali vždy na stejné straně obou soutyčí [c nebo d Fig. 4). Stupátka byla připevněna vždy nad soutyčovým spojením jednotlivých tahadel ve svislých vzájemných vzdálenostech 4 láteř (7,586 m) a protože jednotlivá byla 8 stop (2,529 m) dlouhá, připadalo jedno stupátko na každé třetí tahadlo.

Při uvedení Mariánského stoupacího stroje do provozu dosahovala tahadlová soutyčí jen trochu pod 17. patro (440 m), tj. do hloubky 240 láteř (455 m), takže každé soutyčí se skládalo z 180 tahadel a mělo 60 stupátek na něm upevněných a kromě nich ještě 7 zvláštních tzv. vyrovnávacích a 8 záchytných zařízení. Povály v prostředním lezném oddělení jámy byly umístěny ve vzájemných vzdálenostech 4 láter (7,586 m) od sebe, takže po každém druhém dvoulátrovém zdvihu (3,793 m) stoupacího stroje mohli horníci na ně pohodlně přestoupit.
Vyrovnávací zařízení sloužila k částečnému podchycení celkové váhy tahadlových soutyčí již v jámě a měla tím vlastně aspoň zčásti odlehčovat velkým řetězovým vodícím kotoučům, umístěným nad parními válci pohonného parního stroje na povrchu. Toto vyrovnávací zařízení bylo vestavěné do oddělení stoupacího stroje v jámě ve svislých vzájemných vzdálenostech 32 láter (60,7 m) od těžného povalu jámy počínajíc. Jejich konstrukce je zřejma z obr. 1, Fig. 3 a 4: p — p jsou dvě vyrovnávací kladky, jejichž čepová ložiska byla připevněna na litinové nosníky T, zapuštěné do boku jámy. Přes tyto vy rovnávací kladky byly vedeny řetězy, jejichž konce byly spojeny s nosnými trámci t, upevněnými na tahadla g—g‘ Při střídavém pohybu tahadel nahoru a dolů pohybovaly se řetězy přes vyrovnávací kladky střídavě buď na jednu nebo na druhou stranu. Předpokladem k nerušenému průběhu jejich pohybu byla však stejná pohybová rychlost obou tahadlových soutyčí, čehož bylo dosaženo řetězovým spojením obou pístnic nad válci pohonného parního stroje. Vyrovnávací kladky byly umístěny po stranách v takové vzdálenosti od tahadlových soutyčí, aby nepřerušovaly jejich vedení. Konce nosných trámců t byly vedeny mezi svisle postavenými dřevěnými vodícími latěmi, což usměrňovalo i svislý pohyb tahadel. Toto vyrovnávací zařízení zabraňovalo též, aby v případě náhlého zlomení tahadlového soutyčí se nezřítila do jámy jeho ulomená spodní část, jelikož vyrovnávací řetězy by ji podchytily. V takovém případě by nesly tyto řetězy plnou váhu ulomené části soutyčí, a kdyby se roztrhly, pak měly zabránit pád tahadlového soutyčí do jámy tzv. záchytná zařízení.

Tato záchytná zařízení byla umístěna uprostřed mezi dvěma vyrovnávacími zařízeními, též ve vzájemných (vzdálenostech 32 láter (60,7 m), a byla tvořena záchytným svorníkem, připevněným vodorovně ke každému tahadlovému soutyčí tak, aby jeho konce přečnívaly po obou stranách tahadel. Pod ním bylo soutyčí v délce 15 láter (28,4 m) opatřeno dřevěným obložením obdélníkového průřezu, jež svisle klouzalo ve vedení z dřevěných trámů vodorovně pevně vsazených do boků jámy. Tyto trámy byly zasazeny tak, aby spodní plocha záchytného svorníku při nejnižší poloze tahadla, na němž tento svorník byl připevněn, byla vzdálena asi jeden palec (26,3 mm) od horní plochy trámů. Takové uspořádání zabezpečovalo, že v případě roztržení vyrovnávacího řetězu nemohla utržená část tahadlového soutyčí spadnout níž než 1 palec pod nejnižší polohu normálního soutyčového pohybu, protože dosedlé záchytné svorníky na vodící trámy by tomu zabránily. Záchytná zařízení omezovala též i nadměrný pokles tahadlového soutyčí dolů se pohybujícího v případě jeho přetížení, což mohlo např. nastat, když se stoupacím strojem jen sjíždělo dolů, protože všichni sjíždějící horníci museli stát pouze na stupátkách klesajícího tahadla. Záchytná zařízení přitom vůbec nepřekážela normálnímu pohybu tahadlových soutyčí, přičemž nutno podotknout, že tato soutyčí v místech umístění jak vyrovnávacích tak i záchytných zařízení měla každých 16 láter (30,35 m) pevné vedení k usměrnění svislého pohybu. Spodní části obou soutyčí, které byly už méně napjaty a mohly se proto dostat do kývavého pohybu, byly ještě zvlášť vedeny v polovičních svislých vzdálenostech, tj. každých 8 láter (15,2 m) ve zvláštních průvodnicích ⁽²⁾.

Obr. 3. Stoupací stroj Mariánského dolu na Březových Horách z r. 1878 pro hloubku 1000 m (J. Mayer op. cit. čís. 11).

Fig, 1—3. Nárys, stranorys a půdorys vyrovnávacího zařízení tahadlového soutyčí v jámě.
Fig. 4—6. Nárys, stranorys a půdorys záchytného zařízení tahadlového soutyčí v jámě.
Flg. 7—9. Nárys, stranorys a půdorys vedení tahadlového soutyčí ve spodní části jámy.
Fig. 10 -12. Nárys, stranorys a půdorys spojkového spojení jednotlivých tahadel v tahadlovém soutyčí a stupátek.

Stoupací stroj byl poháněn stojatým jednočinným dvouválcovým parním strojem s kataraktovým rozvodem o výkonu 30 ks s malou expansí bez kondenzací (3), který byl postaven přímo nad oddělením jámy, určeným pro stoupací stroj. Nad ohlubní jámy nalézaly se 4 litinové desky (R, Fig. 1, obr. 1), jež tvořily základ pro celé strojní zařízení, na nichž byly přišroubovány 6 krátkých litinových sloupů. Na těchto sloupech byla připevněna k podložce z dřevěných trámů základní deska (P) pro parní a vodní válce parního stroje a pro jeho rozvod. Parní válce (A, A‘) o průměru 18 angl. palců (45,7 cm) a délce 13 angl. stop 8 3/4 angl. palců (4,14 m) byly umístěny tak, aby jejich osy 2 stopy (63,2 cm) od sebe vzdálené splývaly s osami tahadlových soutyčí ve stoupacím oddělení jámy, aby tato mohla býti přímo spojena s pístnicemi parních válců. Protože parní stroj prováděl za minutu 3—4 zdvihů o výšce 12 stop (3,793 m), byl zdvih tahadlových soutyčí v jámě též 12 stop (3,793 m). Pára byla vpouštěna střídavě do spodní části obou válců, takže vyvolávala i střídavý pohyb pístů nahoru, jejichž pístnice byly přímo spojeny s prvními tahadly obou tahadlových soutyčí. Při vzestupném pohybu jednoho z pístů pohybovala se jeho pístnice a s ní i celé na ni napojené soutyčí též směrem nahoru, přičemž se současně pohyboval i druhý píst pístnice a na ní napojené druhé soutyčí vlivem vlastní váhy směrem dolů. K docílení úplného vzájemného vyvážení vlastních vah obou tahadlových soutyčí, byly nahoru prodloužené pístnice (K, K‘) spojeny řetězem, vedeným přes tři řetězové kladky (J, J‘ a H), které plně podchycovaly celou váhu obou 240 láter (455 m) dlouhých soutyčí — 628 centů (35 168 kg), takže parní stroj nezdvihal při provozu vůbec tuto váhu, nýbrž celé zařízení jen uváděl do pohybu. Kromě toho mělo spojení obou tahadlových soutyčí řetězem přes pístnice též zabezpečovat, aby obě soutyčí v kterémkoliv okamžiku jejich vzájemně opačných pohybů se pohybovaly stejnou rychlostí, což bylo předpokladem k spolehlivé činnosti vyrovnávacích zařízení v jámě instalovaných. Všechny tři řetězové kladky, které měly průměr 7 stop 6 palců (2,37 m) a šířku věnce 10 1/4 palce (27,0 cm), byly umístěny na konstrukcích ze silných dubových trámů, aby každá z nich mohla spolehlivě vydržet zatížení celkové váhy obou tahadlových soutyčí v případě náhlého selhání vyrovnávacího zařízení v jámě. Prostřední řetězová kladka (H) sloužila současně k pohonu rozvodu parního stroje. Její průměr byl tak velký, že při každém zdvihu pístu parního válce kladka opisovala skoro půl otočky střídavě buď na jednu nebo na druhou stranu. Ozubené kolo (z), naklínované na hřídeli řetězové kladky udělovalo svým pootočením střídavě buď vzestupný nebo sestupný pohyb v horní části ozubené rozvodové tyči (s), která pomocí tlačítek a pák uváděla do pohybu součástky rozvodu parního stroje, řídící práci parního šoupátka a parních ventilů. Spodní konec rozvodové tyče byl spojen s plunžerovým pístem napájecího čerpadla. K vyrovnání tlaku páry vniklé netěsností pístu do horních částí parních válců, byly tyto části obou válců spolu spojeny krátkou trubicí. V případě nahromadění většího množství páry v horních částech válců byla tato vypouštěna kohoutky přímo do ovzduší. K zabránění tepelných ztrát sáláním byly oba válce opatřeny isolačním dřevěným obalem.

K řízení rychlostí pohybu pístů parního stroje a tím i pohybu tahadlových soutyčí v jámě sloužily dva vodní válce (W, W Fig. 1 a 2, obr. 1), o vnitřním průměru 9 1/4 angl. palců (22,8 cm) a výšce 13 angl. stop 8 3/4 angl. palce (4,14 m). Tyto válce byly jako parní válce pevně přišroubovány k základní desce (P), uzavřeny nahoře poklopem a vzájemně spojeny svislou rourou (tj. rozvětvenou dole i nahoře do dvou kolen (a, a‘). Oba válce byly naplněny vodou a měly písty, jejichž pístnice byly spolu spojeny příčkou (q), která je spojovala i s horní částí pístnice parního válce A‘, čímž dostávaly střídavě vzestupný i sestupný pohyb. Při střídavém pohybu pístů vodních válců proudila voda oběma koleny a svislou rourou z jejich horní části do spodní nebo naopak. Kohoutkem (x) ve spojovací rouře se dalo snadno regulovat množství vody protékající rourou a tím i odpor, který kladla voda v obou válcích pohybu pístů. Čím menší množství vody protékalo spojovací rourou, tím větší byl tento odpor, jenž pak vyvolával zpožďování pohybu pístnice parního válce A‘, a naopak větší průtokové množství vody způsobovalo zrychlení pohybu této pístnice, což se přímo přenášelo na pohyb tahadlových soutyčí v jámě a tím ovlivňovalo počet jejich zdvihů za minutu v rozmezí od 3 do 4 zdvihů ⁽⁴⁾.

Tento první stoupací stroj na Mariánském dole byl dán do normálního provozu začátkem r. 1854 a používali jej jak horníci tohoto dolu tak s ním spojeného Vojtěšského dolu, jak již byla zmínka, nejdříve ovšem k vyjíždění ze 17. patra Mariánského dolu nahoru, tj. z hloubky 440 m, takže tento stroj byl denně pouze 2 až 3,5 hodiny v provozu ⁽⁵⁾. Při průměrné rychlosti pohybu tahadlových soutyčí 1,32 stopy/vteř. (0,417 m/sec) trval výstup z této; hloubky až na povrch zhruba 24 minut, což bylo několikrát rychlejší než namáhavý výstup po žebřících v lezném oddělení. Horníci obou těchto dolů velmi uvítali uvedení stoupacího stroje do provozu na Mariánském dole, poněvadž jim podstatně ulehčoval výstup z hloubkových pater, když už byli značně tělesně unaveni po odpracované směně. Z tohoto důvodu odeslali 11. března 1854 zvláštní poděkování c. k. hornímu ředitelství v Příbrami za výstavbu tohoto pro ně tak významného strojního zařízení.

Poděkování horníků c. k. hornímu ředitelství v Příbrami ze dne 11. března 1854 za výstavbu stoupacího stroje
v Mariánské jámě.

S postupujícími rudnými dobývkami do stále větších hloubek, prohlubovala se jáma Mariánského dolu a otevírala se v něm nová patra. Jelikož provoz prvního stoupacího stroje se velmi dobře osvědčil, bylo rozhodnuto prodloužit jeho tahadlové soutyčí ze 7. až na 24. patro, tj. do hloubky 707 m, což se provedlo v letech 1868—1869. Současně s tímto prodloužením soutyčí byl vyměněn i původní stojatý parní stroj s přímo působícími válci s kataraktorovým rozvodem o výkonu 30 ks za nový ležatý dvoučinný jednoválcový parní stroj s proměnlivou expansí o výkonu 100 ks ⁽⁶⁾. Pohyb pístnic nového ležatého parního stroje, který už nebyl umístěn přímo nad Oddělením jámy, určeném pro stoupací stroj, ale vedle, byl přenášen na tahadlová soutyčí stoupacího stroje pomocí klikového mechanismu a silných velkých nerovnoramenných pravoúhlých pák, tzv. úhlových vahadel, s rameny 3,95 m a 4,74 m velkými. Pohyb tahadel v jámě zůstal naprosto nezměněn, tak jako při přímém pohonu soutyčí původním parním strojem, jen s tím rozdílem, že nyní se setkávala stupátka obou tahadlových soutyčí v jámě tehdy, když klika hnacího kola se nalézala ve vratné poloze. Po prodloužení tahadlových soutyčí a provedené výměny a přestavbě pohonného zařízení mohli všichni horníci jak Mariánského tak i Vojtěšského dolu nejen vyjíždět z 24. patra nahoru, ale současně i sjíždět dolů, což podstatně snižovalo jejich tělesné namáhání. Při dvoučinném provozu stoupacího stroje byla jedna strana stupátek na tahadlových soutyčí určena k použití nahoru vyjíždějících horníků a druhá vyhrazena pro horníky současně sjíždějící dolů. Celkový roční výkon přestaveného mariánského stoupacího stroje lze vyjádřit celkovým počtem jednotlivých jízd horníků na tomto stroji, který činil v 70 letech minulého století kolem 400.000 jízd, přičemž průměrné peněžní náklady na sjezd dolů a výjezd nahoru jednoho horníka činily 1 1/4 kr. ⁽⁷⁾

Protože provoz stoupacího stroje na Mariánském dole, jak již bylo uvedeno, se velmi dobře osvědčil k rychlému vyjíždění a sjíždění osazenstev obou hlubokých dolů Mariánsko-Vojtěšské skupiny březohorských dolů bez jakéhokoli narušování průběhu těžení rudnin klecí v těžném oddělení jámy, rozhodlo v 60. letech c. k. horní-ředitelství v Příbrami, aby obdobný stoupací stroj byl postaven i na Anenském dolu pro jízdu osazenstev dvou dalších hlubokých březohorských dolů, a to 590 m (312 láter) hlubokého Anenského dolu a 540 m (284 láter) hlubokého Prokopského dolu. Staré mihadlové vodotěžné zařízení Anenského dolu s pohonem na vodní kolo již nemohlo plně vyhovovat stále se stupňujícím provozním požadavkům na odčerpávání důlních vod. Když v r. 1867 vodní kolo se zlomilo a muselo se zastavit hloubení Anenské jámy pod 22. patrem (621,2 m) bylo též rozhodnuto vyměnit celé zastaralé vodotěžné zařízení za takové nové výkonnější zařízení, které by mohlo být umístěno se stoupacím strojem ve společném oddělení jámy Anenského dolu. Proto bylo v letech 1867-1868 odstraněno z jámy Anenského dolu staré vodotěžné zařízení a vystaven v ní stoupací stroj obdobné konstrukce jako na Mariánském dolu, na jehož tahadlách byla na 9 místech současně zavěšena čerpací zařízení. V těchto 9 místech, která byla rovnoměrně rozdělena po celé délce tahadlových soutyčí, museli vyjíždějící nebo sjíždějící horníci ze stoupacího stroje vystoupit na povaly, přejít do sousedního lezního oddělení jámy, po žebřících je překonat a pak znovu nastoupit z lezních povalů na stupátka tahadlových soutyčí. Stoupací stroj Anenského dolu, který měl tahadlová soutyčí až k 22. patru, tj. přes 800 m dlouhé, byl poháněn stejným způsobem jako stoupací stroj Mariánského dolu, tj. pomocí klikového mechanismu a úhlových pák ležatým parním strojem s proměnlivou expansí a kondenzací o výkonu 100 ks; byl dán do provozu koncem r. 1868. V roce 1869 mohlo být znovu obnoveno zastavené hloubení Anenské jámy k 23. patru (657,4 m). Celkové náklady na výstavbu tohoto stoupacího stroje včetně vodotěžného zařízení, parního stroje a parního kotle činily 62 470 zl. 26 kr. ⁽⁸⁾

Koncem 70. let pracovalo se v Mariánském dole už nejen v hloubce 900 m v dobývkách 28. patra (899 m), ale prováděly se současně otvírky dalších dvou pater až do hloubky 1000 m pod povrchem, přičemž i jáma tohoto dolu dosáhla této hloubky. Z tohoto důvodu bylo nezbytno uvažovat o prodloužení tahadlového soutyčí mariánského stoupacího stroje z 24. patra (707 m) až do 1000 m hloubky, tj. o 293 m, s čímž se pak mělo začít v r. 1879. Protože zhotovení 2000 m nových tahadel a k nim potřebných spojek nové konstrukce vyžadovalo delší doby, než se původně předpokládalo, začalo se se skutečnou přestavbou stoupacího stroje teprve v prosinci 1880, jež pak byla ukončena koncem října 1881 (Obr. 3) (9). Aby se současně nemuselo vyměňovat i celé pohonné zařízení tohoto stroje na povrchu, bylo rozhodnuto vyměnit v rámci přestavby především stará tahadla z 3—6 lamelových pásů, zhotovených z kujného železa, u nichž dlouholetým provozem byly jednotlivé lamely rezem zčásti poškozeny a jejich spojkové svorníky opotřebovány, za nová tyčová tahadla obdélníkového průřezu z plávkové ocele o podstatně vyšší průměrné nosnosti (65 kg/mm2), jež měla být spojena zvláštními spojkami, čímž by se docílilo toho, aby celková váha prodloužených tyčových tahadlových soutyčí nebyla větší nebo aspoň podstatně větší než váhy starých lamelových soutyčí. Nová ocelová tahadla byla 7,586 m dlouhá a kovaná do obdélníkového průřezu tak, aby vzájemný poměr obou průřezových stran činil 1:2. Průřez tahadlových tyčí se postupně zmenšoval s hloubkou soutyčí a to vždy po 4 tahadlech, tj. po 30,344 m. Tak např. podle předem provedených výpočtů první tahadla od povrchu měla mít průřez 61,6 x 123,2 mm = 7579 mm² a celkovou nosnost 60 634 kg, kdežto poslední tahadla v 1000 m hloubce průřez 16,7×33,4 mm = 560 mm² a celkovou nosnost 4480 kg.
K tomu je třeba poznamenat, že nosnost posledních tahadel a tudíž i obou soutyčí byla schválně předimenzována o hodnotu 4022 kg z toho důvodu, aby na ně mohlo býti ještě zavěšeno 8 dalších tahadel, až bude nutno opětovně prodloužit tahadlová soutyčí v případě, že Mariánská jáma bude prohloubena dále zhruba o dalších 60 m. (10) Celkové uspořádání stoupacího stroje v jámě zůstalo nezměněno stejně i délka jednotlivých tahadel, takže každé osmé tahadlo mělo vyrovnávací zařízení, jež vyrovnávalo váhu osmi tahadel a uprostřed mezi těmito vyrovnávacími zařízeními bylo u každého osmého tahadla umístěno záchytné zařízení. Kromě toho ve spodní části tahadlových soutyčí dostalo každé čtvrté tahadlo ještě pevné vedení k zamezení vzniku kývavého pohybu.
Z toho vyplývá, že vlastně každé druhé tahadlo spodní částí tahadlových soutyčí bylo pevně vedeno, protože jak vyrovnávací, tak i záchytná zařízení sloužila současně i jako pevná vedení dotyčných tahadlových tyčí. Každé soutyčí se skládalo tedy po provedené přestavbě ze 131 tahadel a mělo 131 stupátek, 15 vyrovnávacích, 16 záchytných zařízení a 30 vodicích průvodnic. Vzájemné spojení dvou tahadel se mělo uskutečňovat zvláštní ocelovou spojkou, skládající se z vykovaných hlavic na koncích tahadel, obepínajících je dvěma drápy a dvěma klíny. Podstavce jednotlivých stupátek byly nasazeny a upevněny přímo na tyto spojky, velikost stupátek byla 84,5×47,5 cm a jejich vzájemná vzdálenost na tahadlech stejná jako dříve, tj. 7,586 m. Zdvih tahadel, který se rovnal zdvihu úhlových vahadel (pák) soutyčí, obnášel taktéž 7,586 m. Pokud se týče vah jednotlivých součástí nového stoupacího stroje, kromě vlastních vah tahadel 7,586 m dlouhých, které se s hloubkou měnily od 492,5 kg do 33,0 kg byly tyto:
stupátek 30 kg, vyrovnávacích zařízení 160 kg, záchytných zařízení 10 kg a pevných vedení 35 kg. Celková váha jednoho tahadlového soutyčí 1009 m dlouhého byla tedy 34 720 kg a obou soutyčí 69 440 kg. Na konci každého soutyčí bylo ještě zavěšeno napínací závaží ve váze 200 kg. Výpočtové užitečné zatížení každého tahadlového soutyčí, které bylo propočítáno na jízdu dvou horníků o průměrné váze 70 kg na jednom stupátku, činilo 18 340 kg, skutečné užitečné zatížení bylo však poloviční, protože na každém stupátku měl vyjíždět nebo sjíždět pouze jeden horník, tj. 9170 kg ⁽¹¹⁾.

Přestavený a prodloužený stoupací stroj na Mariánském dole byl ve dnech 27. — 31. října 1881 podroben různým zatěžkávacím zkouškám a na základě přitom docílených velmi dobrých výsledků byl 1. listopadu 1881 dán do normálního provozu, který pak dlouhá léta probíhal bez jakýchkoli poruch. Denně na tomto stroji sjíždělo dolů a vyjíždělo nahoru na 1500 horníků ⁽¹²⁾. Při průměrné rychlosti pohybu tahadel 0,40 m za vteřinu trvala jízda do nebo z 1000 m hloubky 54,2 minut, přičemž každý horník musil přitom přestoupit 250krát ze stupátek jednoho tahadlového soutyčí na stupátka druhého soutyčí, tj. učinit pouze 250 kroků ve vodorovné rovině k překonání 1000 m výškového rozdílu, oproti zhruba 3000 krokům, které by musel vykonat ve svislém směru dolů nebo nahoru v případě, že by byl nucen celý tento výškový rozdíl sestupovat nebo vystupovat po žebřících v lezném oddělení jámy, což by požadovalo od něho nejen nesrovnatelně větší tělesné námahy ale i několikanásobně delší doby. ⁽¹³⁾
V r. 1877 byla provedena i na stoupacím stroji Anenského dolu výměna původních tahadel z lamelových pásů z kujného železa za ocelová tahadla se současným prodloužením tahadlových soutyčí až do 26. patra, tj. do hloubky 762,7 m. Tato výměna byla nejen nutná, z důvodu částečně už opotřebovaných spojovacích svorníků lamelových tahadel za desítiletého nepřetržitého provozu, ale především proto, že celý stoupací stroj byl propočítán pouze na hloubku 360 láter, tj. 682,7 m, kdežto jáma Anenského dolu se již blížila hloubce 800 m. Po uplynutí dalších šesti let byla tato nová tahadlová soutyčí v r. 1883 znovu prodloužena a to až na 28. patro do hloubky 885 m, přičemž současně byla zesílena ve své horní části tak, aby mohla být v pozdějších letech prodloužena na 29. patro do hloubky 500 láter, tj. 942, 2 m; byla provedena i částečná přestavba celého stoupacího stroje podle vzoru nové konstrukce stoupacího stroje Mariánského dolu, daného do provozu v r. 1881. Přestavený stoupací stroj měl sloužit i nadále za nosnou konstrukci k zavěšení čerpacích zařízení k odčerpávání důlních vod, jejichž počet úměrně s větší hloubkou Anenské jámy stoupl z původních 9 na 12, které byly rovnoměrně rozděleny po celé délce tahadlových soutyčí. Po dokončení přestavby byla při komisionálním šetření ve dnech 8.—12. května 1883 provedena zatěžkávací zkouška celého stoupacího stroje s velmi uspokojivým výsledkem a proto byl přestavený stoupací stroj předán do normálního provozu, který probíhal bez poruch až do r. 1897. V tomto roce bylo nutno vyměnit mezi 27. a 29. patrem rzí silně poškozenou spodní část tahadlových soutyčí v délce 63,2 m za nová tahadla, která byla vykována jako předtím opět z plávkové oceli o nosnosti 64 kg/mm2. ⁽¹⁴⁾

V roce 1892 se odehrála v březohorských rudných dolech jedna z největších důlních katastrof, které se vůbec kdy udály a to následkem důlního požáru, vzniklého v oddělení stoupacího stroje Mariánského dolu, při níž zahynulo udušením 319 horníků a 9 důlních koní. Stalo se to 31. května 1892. Dopoledne tohoto dne seděli před 11. hodinou na nárazišti 29. patra (955 m) Mariánského dolu, z něhož se tehdy ještě žádná ruda netěžila, čtyři horníci ⁽¹⁵⁾, kteří po odpracování ranní směny čekali, až důlní dozorce otevře v 11 hodin dveře, uzavírající vchod do stoupacího oddělení jámy, aby mohli vyjet stoupacím strojem na povrch. Jeden z nich ⁽¹⁶⁾ vyměňoval ohořelý knot u svého kahance a doutnající nepatrný oharek odhodil bezmyšlenkovitě na podlahu náraziště, který propadl skulinou do zásobníkového prostoru pod nárazištěm (tzv. sýpky), do něhož při normální těžbě se vyklápěla ruda z důlních vozíků přes kovový rošt a odkud v níže položeném prostoru, tzv. sklípku se pak plnila do vozíků a narážela se do těžních klecí. Zásobníkový prostor náraziště 29. patra nebyl ještě dobudován, byl sice již oddělen od vlastního náraziště dřevěným povalem s železnými plotnami, rošty a lutnami, ale uvnitř jen rozdělen prozatímními dřevěnými příčkami na jednotlivá oddělení, přičemž směrem k jámě už byl vyzděn. Sklípek pod ním byl již překlenut zděnou výstrojí, ale k jámě zase jen prozatímně zapažen dřevěnými prkny. Pravděpodobně bylo v zásobníkovém prostoru ukryto trochu ještě nezpracovaného důlního dříví a snad i dřevěné odpadky. Čekající horníci o tom věděli, upozornili na to horníka, který oharek odhodil a ten se podíval pod železné plotny do zásobníkového prostoru, avšak nezpozoroval ani doutnající oharek ani že by tam nějaké dříví od něho chytlo; ani ostatní horníci po dobu dalšího jejich čekání neucítili žádný kouř. Po otevření dveří do stoupacího oddělení v 11 hodin dozorcem vyjeli všichni nahoru stoupacím strojem, což jim trvalo do 12 hodin 10 minut. Po nich vyjeli z téhož patra ještě další tři horníci, aniž by byli zpozorovali začínající požár. Uplynula nejméně hodina od pohození zrádného oharku knotu, než vypukl skutečný oheň ve sklípku 29. patra a přenesl se na dřevěnou výstroj jámy. Tento oheň zpozorovali teprve horníci sjíždějící stoupacím strojem na odpolední směnu. Když dojeli k 29. patru, uviděli tam hořet výdřevu jámy, vrátili se ihned nahoru a ohlásili vzniklý požár závodní správě ve 13 hod. 30 minut.

Mariánská jáma a její veškerá oddělení byla vydřevena silnými věncovými trámy, břevny, příčníky, rozpinkami a veškeré její vybavení jako lezné povaly, žebříky, pažiny, průvodní latě atd. bylo též ze dřeva, které bylo úplně suché a místy značně nasáklé olejovými mazadly od těžného lana a stoup a čího stroje. Celkové množství dříví, nalézající se v celé jámě se odhadovalo asi na 800 m³. Jakmile se oheň přenesl ze sklípku na samotnou výdřevu jámy rychle se po ní rozšířil vystupujícím proudem vzduchu, takže ve 13 hodin celé náraziště 29. patra již bylo v plném plameni a nebylo již přístupné. Požár za půldruhé hodiny od svého vzniku již natolik zmohutněl, že nebylo už žádných možností jej rychle účinně zdolat, a proto se mohl poznenáhlu rozšířit až k 18. patru (477 m) ztráviv asi 390 m3 jámové výdřevy, jež hořením bez dostatečného množství kyslíku vyvinovala hodně kysličníku uhelnatého. Protože nedokonalým spalováním 1 m3 dřeva se vyvine 1400 až 1700 m³ plynných splodin ⁽¹⁷⁾, požárem jámové výdřevy vzniklo přes 600 000 m3 kouře, spalných a dusivých plynů. Toto obrovské množství nemohlo být v poměrech přirozeného důlního větrání odvedeno 12 m2 světlým průřezem Mariánské jámy na povrch a proto nedýchatelný kouř a jedovaté plyny se v poměrně krátkém čase rozšířily po všech důlních prostorách jak Mariánského dolu, tak i po důlních dílech s ním spojených sousedních dolů, až je nakonec zaplavily v úhrnné délce 400 km. ⁽¹⁸⁾ Ve 14 hodin byl důl Františka Josefa (991 m hluboký), vzdálený 350 m od Mariánského dolu, už nepřístupný, ve 14 hodin 30 minut dosáhly plyny a kouř 550 m vzdálený Vojtěšský důl (1099 m) a v 15 hodin vnikly již do důlních děl Prokopského dolu (909 m), vzdáleného přes 600 m od ohniska důlního požáru.
Pouze Anenský důl (942 m), který jé vzdálen 820 m od Mariánského dolu, zůstal ještě po krátkou dobu uchráněn před kouřem a plyny, takže z něj mohly být vedeny záchranné práce. Velká část horníků, která pracovala v druhé směně na těchto dolech, se zachránila tím, že vyjela nahoru Anenským dolem buď stoupacím strojem nebo v klecích.

Při požáru jámy Mariánského dolu se přepálila těžná lana, na nichž plameny vyšlehly až na povrch, zřítily se do hloubky obě těžné klece, jakož i obě tahadlová soutyčí stoupacího stroje. Hašení požáru Mariánského dolu muselo se omezit aspoň na záchranu horní části jámové výstroje a proto byla pouštěna shora voda na její výdřevu. 1. června 1892 byl požár jámy úplně uhašen a bylo zjištěno, že výdřeva jámy shořela z dolů od 29. až k 18. patru v celkové délce přes 600 m ⁽¹⁹⁾. Po ukončení prvních zmáhacích prací začalo se hned s obnovou výdřevy jámy, zničené zhoubným požárem, která byla pomocí visutého lešení do konce r. 1893 znovu zřízena. Současně s ní bylo budováno i stoupací oddělení a zřícená tahadlová soutyčí stoupacího stroje byla nahrazena novými tahadly, k jejichž výrobě bylo však použito místo čtyřhranné kovaných tyčí kulatých tyčí z plávkové oceli proto, že kulatý tvar tahadel měl proti čtyřhrannému tvaru řadu výhod při výrobě jejich spojek. I tato stejně obtížná a nebezpečná práce, jako umísťování výdřevy v jámě, byla provedena do konce r. 1893, a to až k 25. patru, tj. do hloubky 744 m od ohlubně jámy ⁽²⁰⁾. V r. 1895 byla pak, až na vyčištění hloubení pod hlavním povalem, dokončena oprava a výdřeva celé Mariánské jámy a v r. 1896 prodloužena tahadlová soutyčí stoupacího stroje na jejich původní délku 1009 m, což umožnilo používání stoupacího stroje i z 30. patra ⁽²¹⁾.

K odlehčení provozu obou stoupacích strojů, Jak na Mariánském dolu, tak i na Anenském dolu, a aby se zkrátila doba sjíždění dolů a vyjíždění nahoru horníků, byly na těchto dolech zavedeny v letech 1894—1896 dvouetážové klece pro těžení rudnin, které mohly býti použity i pro jízdu osazenstva. Stoupací stroje však zůstaly i nadále v normálním provozu.
Anenský stoupací stroj se současně používal, jak již bylo zmíněno, i k vodotěžním účelům. To mělo určité nevýhody jak pro jízdu osazenstva, protože horníci museli v místech zavěšení vodotěžních zařízení přestupovat z něho do lezného oddělení a oblézat je po žebřících, tak i pro ztíženou údržbu vodotěžných strojů. Z tohoto důvodu rozhodla správa Anenského dolu začátkem 20. století odstranit všechna vodotěžná zařízení ze stoupacího oddělení jámy a opatřit obě tahadlová soutyčí po celé jejich délce stupátky, aby horníci mohli bez obtíží sjíždět dolů nebo vyjíždět nahoru stoupacím strojem po celé délce jámy. Tato přestavba byla pak provedena po ukončení všech předběžných prací k tomu potřebných během r. 1903 a ve dnech 24.-27. října 1903 byla pak provedena úřední kolaudace přestaveného anenského stoupacího stroje s příslušnými zatěžkávacími zkouškami, které skončily velmi úspěšně. Na základě docílených výsledků bylo pak uděleno povolení k normálnímu provoznímu užívání tohoto stoupacího stroje. Celková délka tahadlových soutyčí až k 29. patru byla kolem 950 m a váha každého soutyčí, na kterém bylo připevněno 140 stupátek, včetně veškerého příslušenství činila 31 787 kg. Výpočtové užitkové zatížení každého tahadlového soutyčí činilo 19 310 kg, kdežto skutečné užitečné zatížení jen polovinu, tj. 9655 kg ⁽²³⁾.
V roce 1905 byla provedena přestavba celého pohonu stoupacího stroje na Mariánském dolu, přičemž jeho parní stroj byl vyměněn za silnější.

Protože počet horníků zaměstnaných na Anenském dole se od začátku 20. století neustále zmenšoval a citelně kleslo i celkové množství rudnin těžených klecí nahoru, stačily klece i k dopravě osazenstva v jámě při střídání směn, a tak se stoupací stroj stal vlastně zbytečným. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto jej zrušit a v r. 1911 se počalo s jeho odstraňováním, které bylo ukončeno v r. 1912.
Tytéž důvody též způsobily, že za pouhých pár let po zrušení stoupacího stroje na Anenském dolu se začalo uvažovat i o zrušení Mariánsskéha stoupacího stroje, protože jízda zmenšeného počtu horníků jamou mohla být pohodlně prováděna pomocí těžních klecí. V r. 1915 byl proto nejdříve omezen jeho provoz pouze na ranní směnu a rok na to v r. 1916 pak úplně zastaven a celé zařízení stoupacího stroje včetně jeho pohonu bylo postupně rozebráno a odstraněno ⁽²⁴⁾.

Odstraněním stoupacího stroje z Mariánského dolu skončilo 60leté období úspěšného praktického použití tohoto velmi zajímavého druhu důlních strojů pro svislou přepravu důlního osazenstva v hlubokých jamách na dolech příbramského rudného okrsku, v němž oba březohorské stoupací stroje pracovaly po celou dobu svého skoro nepřetržitého provozu naprosto spolehlivě a bez jakýchkoli provozních poruch.

Staré rakouské míry v 19. století. (Vídeň)

Míry délkové.

1 látro = 1,896484 m
1 stopa = 31,608070 cm
1 palec = 26,34010 mm
1 čárka = 2,1952 mm
1 desetinná čárka = 1,8965 mm
1 látro = 6 stopám = 72 palcům = 864 čárkám
1 látro = 1000 desetinným čárkám
1 stopa = 12 palcům = 144 čárkám

Míry váhové

1 cent = 56,006 kg
1 libra = 0,560 kg
1 cent = 100 liber
190

Literatura:

1. Hauer J., Die Fahrkunst auf dem Mariaschachte bei Příbram. Oesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen 1855, 3, č. 33, s. 257. (Babánek F.) Příbramské doly na stříbro a olovo. Pamětní spis. Příbram 1878, s. 81.
2. Hauer, op. cit., s. 259—260. KořistaK., Ueber den gegenwartigen Zustand des Silber- und Bleibergbaues zu Příbram. Oesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen 1861, 9, č. 16, s. 125. 
3. Tento parní stroj byl dodán belgickým strojírenským závodem Coquerill v Seraingu. Hauer J., op. cit., s. 257—259.
4. Hauer, op. cit., s. 258.
5. Statistische Ausweise über die bei sAmtlichen ärarisch Berg-, Hütten- und Salzwerken bestehenden Maschinen. Nach dem Bestande am Schlusse des Jahres 1855. 6. Vertikale Förderung und Wasserhebung durch Dampfkraft. Příbramer Bezirk. Příbram Nr 3 Mannschaft Fahrkunstmaschine.
6. Betriebsverhältnisse und Fortschritte bei dem Bergbau- und Hüttenbetriebe zu Przibram in Böhmen in der Periodě 1867, 1868 und 1869. Oesterreichische Zeitschrift für Berg und Hüttenwesen 1870, 18, č. 45, s. 341—344.
7. Betriebsverhältnisse und Fortschritte bei dem Bergbau- und Hüttenbetrieb zu Příbram in der Periode 1870, 1871 und 1872. Oesterreichische Zeitschrift fur Berg und Hüttenwesen 1874, 22, č. 2, s. 13.
8. Betriebsverhältnisse und Fortschritte… 1867, 1868 und 1809, op. cit., čís. 6 Hrabák J., Průvodce po Příbrami a okolí hlavně též po příbramských dolech Část III. Příbramské doly. Příbram 1893, s. 145. (Babánek F.) Příbramské doly. op cit., s 88
9. Novák Belastungsprobe der Fahrkunst für 1000 Meter Tiefe im Mariaschachte in Příbram. Oesterreichische Zeitschrift fur Berg- und Hüttenwesen 1882, 30, č. 41, s. 531.
10. Mayer V., Die neue Fahrkunst im Mariaschacht zu Příbram. Oesterreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen 1878, 26, č. 21, s. 216.
11. Novák, op. cit., č. 36, s. 451. Fahrkunst am Maria Schacht in Příbram. Oesterreichische Zeitschrift für Berg und Hüttenwesen 1882, 30, č. 16, s. 196.
12. Novák, op. cit., č. 42, s. 548, 550.
13. Hrabák, op. cit., s. 145.
14. Diviš J., Obtěžkávací zkouška stoupacího stroje na dole Anenském v Příbrami. Hornické a hutnické listy 1904, 5, č. 9, s. 129. Diviš J., Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami. Praha 1926, s. 188.
15. VáclavHavelka, Jan Kadlec, Emanuel Kříž a Alois Novák.  
16. Emanuel Kříž.
17. Dle údajů vrchního báňského rady C. Ballinga, profesora hutnictví Báňské akademie v Příbrami v letech 1875—1896, poskytuje 1 m³ jedlového dřeva při neúplném spalování 1214,5 m³ plynu a 477,4 m³ vodní páry, tj. celkem 1691,9 m3 plynných splodin a 1 m3 smrkového dřeva 1470 m³ takových splodin (viz Valta, op. cit., č. 18, s 233)
18. Valta K. Po stopách utrpení a slávy hornictva na Příbramsku. 2. vyd. Příbram 1936, s. 223.
19. Diviš, Státní doly… op. cit., s. 197—200. Valta, op. cit., s. 220. Valta K., Důlní katastrofa březohorská 1892. Příbram 1942—46, s. 10—13. Stříbrné doly Příbramské v plamenech. Praha (1892).
20. Diviš, Státní doly… op. cit., s. 194—195.
21. Diviš, op. cit., s. 201, 203.
22. Diviš, op. cit., s. 200.
23. Diviš, Obtěžkávaci zkouška, op. cit., s. 129—131.
24. Diviš, Státní doly, op. cit., s. 214, 222, 226, 230.

Demolice objektů úpraven na Březových Horách
probíhající v období listopad 2011 – prosinec 2011 byla dokončena.

Březohorské úpravny, zařízení, které bylo v době svého provozu pojmem. Sama jejich historie je velice složitá a dlouhá, právě tak jako je dlouhé dobývání rud na tomto místě. Jen výčet jednotlivých zprvu roztříštěných úpravenských provozů, jejich vybavení, způsob pohonu, zásobování vodou, změny technologií a s tím spojené nikdy nekončící přestavby, to jsou témata na několik prací, ne-li na zajímavou knihu a nelze je postihnout v krátkém článku. Našim záměrem je pouhé připomenutí existence posledního komplexu místních úpraven v souvislosti s jeho totálním odstraněním. Vojtěšské puchýrny zde na severozápadním svahu Březové Hory v sousedství šachty Vojtěch jsou připomínány od poloviny 80. let 18. století a od té doby zde byly také v podstatě stále v provozu, i když se vytěžená ruda z různých, hlavně technických důvodů upravovala v průběhu roků na mnoha místech v okolí místních šachet. Připomeňme si alespoň v rychlosti existenci některých z nich. Staré puchýrny v Podlesí, vojtěšská prádla u Podlesí, Thinnfeldovy stoupy u Litavky, annenské úpravny severně od Březových Hor a městské prádlo u rybníka Obory. U vzniku všech těchto zařízení stál vždy jeden jmenovatel a tím byla voda, voda jako jediná hnací síla pro podobná zařízení a jako naprosto nezbytná technologická součást úpravárenského procesu. Teprve v druhé polovině 19. století s nástupem páry kdy již nemusí místní úpravny počítat s vodou, jako s hnacím médiem, postupně přecházejí na moderní pohon parními stroji. Uvedený proces je velice pozvolný ale nezadržitelný, tak jsou časem likvidována všechna zastaralá zařízení a krátce po I. světové válce posléze zrušeny i úpravny annenské (ty byly v té době již několik roků používány výhradně pro úpravu dovážených wolframových rud). Dnes po jmenovaných zařízeních nenalezneme téměř žádné stopy.

V té době zůstávají v provozu tedy jen úpravny v sousedství dolu Vojtěch, které byly průběžně modernizovány od 80. let 19. století. Zde jsou v podstatě od roku 1914 připravovány ke zpracování v huti všechny rudniny vytěžené na Březových Horách, a již od roku 1912 i všechny rudniny z Bohutína. V meziválečném období s rozvojem úpravárenských technologií dochází k další výstavbě, je zavedena moderní flotační úprava a postaveny budovy pro nová zařízení, úpravny jsou v té době také lanovkou spojeny s dolem v Bohutíně. Po II. světové válce se technologie úpravy polymetalických rud nijak výrazně neměnila, měnilo, modernizovalo a rozšiřovalo se průběžně pouze technické zařízení a vybavení závodu. Se stoupající výrobou potom úzce souviselo rozšiřování ploch příslušných odkališť. Poslední výraznou změnu představovala v prvé polovině 80. let 20. století zahájená výstavba tzv. „zlaté linky“ určené ke zpracování zlatonosných rudnin z několika tehdy otevíraných a do budoucna perspektivních průzkumných lokalit. Tak jak byla koncem 80. a na počátku 90. let 20. století postupně likvidována hornická činnost ve zdejších rudních revírech končila také práce na úpravnách, které se definitivně zastavily v roce 1991. Od tohoto roku byly budovy včetně technologie sice uzavřeny a střeženy, nicméně čas a povětrnostní vlivy na nich zanechávali své stopy. Celý areál je po více nežli dvě stě let trvajícím zpracovávání rud celkem logicky ve značné míře kontaminován těžkými kovy a celou řadou dalších látek, které lze označit jako nebezpečné, či škodlivé. V závěru roku 2011 bylo přikročeno k totální demolici a odstranění všech doposud stojících povrchových objektů a zařízení bývalých úpraven na Březových Horách a k následné sanaci po této činnosti. Několik připojených snímků berte prosím jako vzpomínku na něco co nenávratně zmizelo. Poněkud smutnou fotoreportáž z průběhu zmíněné likvidace si můžete prohlédnout v naší fotogalerii.

Kolektiv spolku Řimbaba.

Několik vzpomínkových snímků:

Areál úpraven na leteckém snímku z roku 1952.

Úpravny v meziválečném období.

Úpravny na přelomu 40. a 50. let 20. století.

Úpravny na přelomu 60. a 70. let 20. století.

Areál úpraven na satelitním snímku z roku 2008.

Prof.  Josef Hrabák – 1902

Obsah            1)  Historický úvod
                       2)  Rozdělení dolů
                       3)  Zařízení jednotlivých dolů Příbramských hlavně na povrchu

 Z rozsáhlé práce Prof. Hrabáka c.k. dvorního rady, Dr.mont.h.c. a profesora Báňské akademie  vydané v roce 1902 uveřejňujeme pouze část týkající se dobývání stříbra.  Z uvedené sekce pak pouze ty kapitoly, které se týkají dolů v Příbrami a okolí.

Profesor Josef Hrabák

Historický úvod:

Původ a vznik světoznámých dolů Příbramských zahalen jest šerem dávné minulosti, přioděn jsa pestrým rouchem různých bájí. Pověstný český kronikář Hájek z Libočan klade v ústa slavné kněžny Libuše skvělou věštbu, kterouž, jsouc obrácena k západu, vyslovila ku svým vladykům prý takto: “Vidím vrch březový, který jest stříbra uvnitř plný, toho vy i váš rod budete užívati!”

Tu prý nejprve (léta Páně 755) jakýs Příbral, švakr Nezamyslův, dolovati počal a množstvím dobytého stříbra zbohatnuv, vystavěl si na blízku hrad, kterýž dle jména svého nazval “Příbram”. Dále praví Hájek: “Roku 844 Hory na Březovém, jinak Příbramské, mnoho stříbra ze sebe vydávaly …mnozí tím valně bohatli …ale chlebové hynuli, neboť v tom kraji zlata a stříbra pilnost, a vorání polí nedbanlivost byla.” V té příčině (zanedbávání orby) se pak k dolům Příbramským pojí známá bajka o Horymírovi Neumětelském, jenž, jsa pilným hospodářem polním, horníků Příbramských nenáviděl a práci jejich pohubiv, za to k smrti odsouzen jest, před smrtí však milost projížďky si vyprosiv, skok se skály vyšehradské na svém Šemíku vykonal.

Vše to jsou arci více méně pouhé bajky, které jsme dle Hájka z Libočan krátce uvedli, podotýkajíce, že se bajkám těm skoro obecně (ba i se strany některých německých spisovatelů) věří. Vážně pak na základě pramenů historických klade slovutný historiograf českého hornictví, hrabě Kašpar Sternberg, počátek dolování u Příbramě do 14. století, aniž by však podrobnějších zpráv “kde a jak?” z té doby dosíci byl mohl, neboť příslušné staré listiny, nesoucí se hlavně k privilejím města Příbramě, dotýkají se buď jen mimochodem tamních dolů, anebo se o nich ani nezmiňují.

Že doly Příbramské ve 14. století již v činnosti byly, soudí hrabě Sternberg dle dvou listin, které roku 1838 nalezl, avšak neuveřejnil. Snad jsou to ty listiny, ze kterých novější spisovatel, profesor Josef Smolík, ve svém spise “Pražské groše a jejich díly” čerpá tyto dvě hlavní zprávy: 1. Že Mikuláš Ruthard, “urburae et monetae magister”, podepsán jest jako svědek na listu, kterým roku 1330 Mikuláš z Nových Dvorců daruje cisterciákům Zbraslavským svůj desátek z hor Příbramských. 2. Že Thomlinus Welfini, “magister monetae Chutnensis”, po roce 1342 přenechává svůj díl na horách Příbramských Bořutovi, měšťanu Pražskému.

Není arci vyloučeno, ba dle obou vytčených zpráv jeví se býti pravdě podobno, že v první polovici 14. věku doly Příbramské již jakési spořádané, tedy ustálené činnosti se těšily, a že tudíž jejich vznik hledati dlužno v době dřívější, ač (kromě Hájkových) nemáme o tom nijakých určitých zpráv. Nejstarší zaručené zprávy o Příbrami, obci, znějí asi v ten smysl, že od neznámé doby až skoro do polovice 14. století byla Příbram korunním statkem, že za Jana Lucemburského povýšena jest na městys, který roku 1348 Karel IV. s 45 ti okolními vesnicemi daroval nově zřízenému arcibiskupství Pražskému. Tehdejší první arcibiskup Pražský, slovutný a zbožný Arnošt z Pardubic, oblíbil si Příbram velice, a dal si tu pro svůj častý, zejména letní pobyt vystavěti zámek, příkopy a zdmi opevněný, který později “Marienburg” nazván jest, a jehož některé částky v nynější budově c.k. horní akademie až posud jsou zřetelny.

Určité a podrobnější zprávy historické o dolech Příbramských zvláště máme teprve od roku 1527, a to již téměř nepřetržitě. Rokem tímto počíná totiž nejstarší “horní kniha” (Bergbuch), až posud zachovaná, dle kteréž bylo (zajisté již dávno) před tímto rokem 1527 v okolí Příbramském 33 dolů čili “cechů”. Doly tyto, rozměry arci délkou i hloubkou velmi skrovných, byly po celé širé krajině, která teprve za našich dob (jak později uvidíme) hornicky důkladně se prozkoumala, různě roztroušeny, a to nejen v místech rudou stříbrnou hojně slynoucích, ale na mnoze též tam, kde se v žilách vyskytují hlavně jen rudy železné, stříbrem buď velmi chudé, buď zcela jalové. Vodítkem byl totiž tehdejším horníkům, jakož i horníkům téměř všech věků a míst, tak zvaný “železný klobouk”, železitý to výchoz té které rudné žíly, jenž však, jak se později ukázalo, právě tam, kde nejzřetelněji se jevil, k výsledku v příčině stříbra nevalným anebo docela ničemným vedl. Majíť stříbrorudné žíly Příbramské “železný klobouk” z pravidla jen nepatrný, mnohé pak rudné žíly okolí Příbramského shledány byly pouze železorudnými, a čerpáno z nich později se strany železáren okresu toho, až i k Rožmitálu sahajícího. Jednotlivé doly dotčené staré doby řídili “šichtmistři”, kteří měli týdenního platu od čtyř grošů do 1 ˝ zlatého – dle toho, jak byl důl vydatný. Některý šichtmistr spravoval několik dolů a byl od každého zvláště placen. Vrchní dozor nade všemi doly vykonával hormistr královský, jemuž byl přidělen královský horní písař. Tento – ať tak díme – královský horní úřad udílel těžařům právo k dolování propůjčováním (tehdáž skrovných) “dolových měr”, a vykonával vůbec jakousi hornickou policii. Podroben byl nejvyššímu mincmistrovi království Českého.

Zejména v Bohutíně uděleno bylo již tehdáž (začátkem 16. století) právo k hornické práci ve “starých haldách”, které se hlednáním stříbrné rudy přebíraly, což je důkazem, že se tam již dávno před tím bylo dolovalo, ba že snad jsou Bohutínské doly ze Příbramských vůbec nejstarší. Že doly Příbramské začátkem 16. století již značného rozkvětu se těšily a při nejmenším mnoho slibovaly, tomu nasvědčuje vzácná památka, kterou hornictvo Příbramsko – Březohorské roku 1530 od císaře Ferdinanda I. darem obdrželo, totiž stříbrné pečetidlo, které se posud v úctě chová. Dle účtů mincovního úřadu z roku 1536 – 1538 odvádělo se tehdáž z Příbramě ročně 1400 hřiven stříbra do mincovny Kutnohorské. Výroba tato vyšinula se (neví se však, jakým postupem) do roků 1553 – 1555 okrouhle na 2000 hřiven stříbra ročně.

Stříbrné pečetidlo z roku 1530.

Tato doba Ferdinanda I. považována býti může v příčině výroby stříbra pro Příbramské doly za nejskvělejší dřívějších věků. Avšak skoro již začátkem druhé polovice 16. století (právě od roku 1555) počala výroba valně a stále klesati. Krátce před tím (asi uprostřed 16. století) vznikla myšlenka, i učiněn jest návrh, aby se v Příbrami také stříbro z dolů Budějovických, Nalžovských a Velhartických na minci zdělávalo. Z uskutečnění toho návrhu se však sešlo královským reskriptem z roku 1551, kterým ustanoveno jest, aby se zřídila ústřední mincovna v Praze, do kteréž by na dále též stříbro Kutnohorské, tedy i Příbramské a ostatní odváděno bylo.

Téhož roku 1551 sice četní ziskuchtiví těžaři u Příbramě na 44 místech “zamutovali”, tedy dolovati začali, ale radost neměla dlouhého trvání, neboť doly ty z velké části záhy byly opuštěny a zase jiné do díla vzaty. Takové přebíhání s dolu na důl trvalo pak dále v té míře, že roku 1571 na Březových Horách, nejhlavnějším to později stříbra zdroji, veškery doly ležely ladem. Pracováno tedy po různu na zdařbůh, bez ladu a skladu – arci z nedostatku pdborných vědomostí a vydatných technických pomůcek.

Tyto oboje zejména v příčině hledání rud stříbrných nahrazovati měl kouzelný proutek – pověstná “virgule” hornická, dvouramenná to větev lísky neb jmelí, při měsíci přibývajícím atd. uříznuta. Ta pak, dovedným hledačem při pochůzce, dle určitého pravidla mezi oběma rukama držána, v těch místech, kde pod zemí ruda byla, sama sebou (prý) pohybovati (otáčeti) se jala, a tímto kouzelným způsobem hledané místo k založení dolu naznačovala. Toto nesmyslné a tak neb jinak podvodné kouzlo nalézalo pak ještě po celá dvě století, ba u některých blouzníků až skoro do polovice našeho “osvíceného” století pevně věřících.

Takž se stalo, že začátkem druhé polovice 16. století zmíněný, na 2000 hřiven ročně vystouplý výtěžek (z roků 1553 až 1555) velmi rychle, totiž rokem 1566 klesl až na nulu – doly Příbramské přišly téměř na mizinu. Úpadek dolů těchto, dle všeobecného mínění přes všechen okamžitý nezdar mnohoslibných, nemohl arci tehdejší státní správě býti a zůstati lhostejným. Opravdová snaha vlády, aby se jim k novému rozvoji opět pomohlo, vysvítá z různých listin té doby.  Výsledkem těchto snah byl rozsáhlý privilej, který dekretem ze dne 20. listopadu 1579 císař Rudolf II. udělil královskému hornímu městu. Privilejní listina záleží ze dvaadvaceti obšírných odstavců, jimiž se ustanovují různé svobody a výsady, jakož i podmínky, kterými se doly tamního okolí odevzdaly v pravomocnost městské obce Příbramské, jakožto vrchnosti. Za základ v příčině dolování položen jest horní řád Jáchymovský, jakož i před tím platným býval.

Rada i obec Příbramská jaly se tu ponejprv hornictví samy prováděti. I osadily z četných opuštěných dolů ty, které z minulých dob bohatstvím rud požívaly nejlepší pověsti. Přední z těch dolů byly: hlavní důl Matkobožský (Unserer lieben Frauen Fundgrube) na rudné žíle, která se Matkobožskou (Maria Fundgrübner – Gang) až posud nazývá, pak důl sousední (bez pochyby na téže žíle), dále důl Veselého rytířstva a ještě čtvrtý, nyní neznámý důl Na obecném štěstí, – doly to vesměs na Březové Hoře položené. Kromě toho vzata jest ve práci “hluboká štola dědičná” jakýmsi Michaelem Brüxelem již dříve založená, z údolí Litavského u Podlesí pod Březovou Horu čelící. Dále zříditi bylo “puchýrnu” (stoupy) na západním svahu vrchu Strachenského u Německé štoly s příslušnou strouhou z Litavky, a vystavěti novou huť (tavírnu).

Vedle tohoto hlavního podnikatelstva Příbramského utvořila se roku 1580 ještě čtyři jiná těžařstva na různých, již dříve založených, ale tehdáž opuštěných dolech – dílem na Březové Hoře, dílem v okolí. Nejvyšší mincmistr z Oppersdorfů vyslovil ve své zprávě z roku 1581 naději, že v následku uvedených podniků a jimi nastalým čilým ruchem skleské doly Příbramské opětně se vzmohou. Avšak tato naděje byla předčasna, a přes všecka další opatření (aby pro doly bylo dostatečně dříví a pod.) nevyplnila se, neboť již roku 1584 bylo více jmenovaných i nejmenovaných dolů opět opuštěno, ba i sama obec Příbramská ustala valně ve svých hornických podnicích.

Zdá se ale, že město Příbram nikoli sice výrobou stříbra, přece však nepřímo svými výsadami z hornictva těžilo a bohatlo, neboť právě roku 1584 zakoupila Příbram vesnici Bohutín se dvěma mlýny a pět jiných vesnic, převzala pivovar v dědičný nájem atd. Hornictví provozovalo se i na dále jen liknavě. Slovutný znalec, hormistr Lazarus Ecker, opětoval roku 1598 svůj, již dříve přednesený návrh, aby král i stavové čeští toho dbali, by získáni byli pro doly Příbramské těžaři zámožnější, avšak přes všecku dobrou vůli královu zůstal prý návrh Eckerův “hlasem volajícího na poušti”. Příčina, že nadějným dolům Příbramským nedostávalo se náležitého účastenství, připisuje se velkou částí alchymistickým snům tehdejší doby. Kdož byli zámožnější, mysleli prý si, proč bychom v přišerných skrýších podzemních po stříbře se pachtili, když za nedlouho ze zázračné tinktury, kterou si za své peníze koupíme, poříditi si budeme moci hojnost zlata!? Hledání kovů pod zemí přísluší prý jen chudým – bohatých je nehodno! Chudí pak arci sami o sobě ničeho poříditi nemohli pod zemí, která zejména u Příbramě s povrchu lehce přístupného již za dob Ferdinandových byla vyčerpána, další pak vnikání do vnitřku země vyžadovalo právě značného nákladu, tedy těžařů zámožných.

Jakkoli se stalo, jisto jest, že roku 1607 všecky doly Příbramské byly opuštěny, vyjma jen jediný důl Bohaté útěchy (Reichen Trust – Grube) u Obecnice. Ba i tento důl byl roku 1610 od původního těžařstva opuštěn, avšak obcí Příbramskou ihned osazen. Roku 1624 zřekla se Příbram tohoto do té doby jediného činného dolu v celém revíru, zkusila však své štěstí ve vrchu Strachenském (u nynější Jarošovkyú na žíle Strachenské a Zaječí (Strachen- und Hasen – Gang). Jediný tento důl udržovala obec Příbramská (bez pochyby prý jen, aby svých privilejí zbavena nebyla) i přes válku třicetiletou, která sice městu Příbrami citelně ubližovala, ale doly Příbramské valně nepoškodila – nebyloť tu právě co zkaziti.

Nejstarší zobrazení Příbrami, otištěné v knize B.Balbína v roce 1665

Roku 1661 ujala se obec Příbramská opět dolu Obecnického, který (po opětném opuštění dolu Strachenského) od roku 1665 do 1675 byl jediným dolem obce Příbramské. Když uvážíme, že oba dotčené doly, Obecnický a Strachenský, tehdáž po drahnou dobu jediné v činnosti udržované, okázaly se v pozdějších dobávh nejméně vydatnými, a že jádro Příbramských dolů, totiž doly Březohorské, tou dobou skorem napořád ležely ladem, máme dosti zřetelnou představu o neblahém stavu hornictví Příbramského po celé 17. století.

Teprve roku 1693 založena jest na Březové Hoře opět jakás nová kutací šachtice, avšak bez valného výsledku. Začátkem 18. století vrhli se Příbramští, aby zbídnělému lidu dělnickému poněkud pomohli, na dobývání železných rud, kterých v četných dolech okolních bylo dosti hojně, a postavili roku 1702 a 1703 vysokou pec železářskou, po které zbylá halda strusek až posud je viditelna. V té době založena jest od strany Příbramské pod Březovou Horu nová dědičná štola, která nejprv pojmenována nebyla, později zcela provedena a na Karloboromejskou pokřtěna byla. Dle jakéhos výkazu dolových útrat z roku 1720 měl tehdáž na dolech Příbramských také již erár velmi značného podílu, hradil však své útraty, na ty podíly připadající, z daně nápojové, v Příbrami placené. Měli totiž horních podílů (kuxů): Jeho Veličenstvo 64 ½-Město Příbram 55-Březohorští, Lazečtí a mlynáři 8 1/2. Celkem vykázaných podílů 128.

Roku 1726 pořídil Jan Chr. Fischer jakous mapu Příbramských dolů, ze které vysvítá, že se tehdáž razila dědičná štola Karloboromejská (teprv roku 1830 tak nazvaná), i že se stavěla na Březových Horách kaple Svatoprokopská, kterou pak roku 1733 Příbramský děkan August Gross vysvětil. Na dotčené štole Karloboromejské se pracovalo se strany eráru a Příbramských, jiné pak těžařstvo drželo důl Anenský. Zároveň pořízen byl na Březové Hoře odvodňovací stroj a založily se nad Březovou Horou (zatím o velmi nízkých hrázích) oba rybníky: Vokačovský a Vysokopecký (1731), k čemuž si musila obec Příbramská vypůjčiti 3000 zl. Po dokonaných těchto a ještě jiných přípravách dostavil se roku 1736 opět jednou čistý užitek z dolů Příbramských, který obnášel za celý rok 3024 zl. Roku 1741 připadlo na každý těžařský podíl (kux) 50 zl. čistého užitku. Erár sám vyzískal téhož roku dolovým výtěžkem, desátkem a nápojovou daní 5081 1/2 zl. Tento po dlouhém připlácení dosažený příznivý výsledek podobal se však jen slabému světélku, které po dlouhé době z neustálé tmy vykmitlo, aby rychle opět zmizelo. Hned v následujících letech dostavily se opět nehody hlavně z nedostatku vodní síly, který měl za následek zatopení toho kterého dolu, zároveň stěžováno na objevené ve správě nepořádky, úkaz to, s kterým jsme se při podobných poměrech již v Kutné Hoře setkali a ještě jinde se setkáme. Dolům Příbramským nastala tu kritická doba královských komisí.

Mapa Jana Christiana Fischera z roku 1726.

Nejprve vyslán jest roku 1750 svobodný pán z Mitrovských, jemuž několik horních úředníků ze severních Uher, hlavně ze zkvétající tehdáž Šťávnice přiděleno bylo, – aby (vedle ještě jiných dolů v Čechách) také doly Příbramské prozkoumal, a jak by jim pomoženo býti mohlo, udal. Zpráva, kterou pán z Mitrovských roku 1751 sepsal, podává smutný obraz tehdejšího stavu Příbramských dolů. Všude se jevily nedostatky a nepříslušnosti, ba nebylo ani slušné dolové mapy, která ihned zhotovena býti musila, aby se získalo především potřebného přehledu jednotlivých a veškerých dolů. Další výtky, dolům Příbramským činěné, týkaly se jednak nedostatku vodní síly a nedokonalého zužitkování síly té, pokud jí bylo, dále shledána nedostatečnou úprava vytěžených rud, ba i hutní manipulace. Shledáno tedy v nepatřičném stavu téměř všecko, a činěny dotyčné návrhy opravné. Ku provedení oprav se však nedostávalo potřebného nákladu, neboť všude jevila se malichernost a chudoba se strany podnikatelů. Podobných komisí odbývalo se počátkem druhé polovice 18. století na dolech Příbramských ještě několik, avšak bez valného výsledku, leda toho, že se doporučené, převahou jen dočasné a přece dosti nákladné opravy částečně prováděly, čímž se nedoplatky těžařů množily, pročež tito – město Příbram nevyjímaje – nuceni byli svých podílů na dolech pořád u větší míře se vzdávati. Propadlých podílů ujímal se pak volky nevolky stát, který arci doly jen povrchně vyčerpané úplně padnouti nechati nemohl.

V této neutěšené době kolísavého štěstí, avšak převládajícího nezdaru, hlavně však všestranného nedostatku, která se přes valnou část 18. století prodloužila, dosáhlo se konečně přece jakéhos, ač zatím málo radostného výsledku. Vlastní zkušeností i dotčenými odbornými komisemi, do Příbramě opětně povolávanými, dospělo se totiž k přesvědčení, že ve Příbramských dolech vůbec a na Březových Horách zvláště trvalá ušlechtilost rudných žil až ve větších hloubkách se dostaví, a že tedy s posavadními přečetnými a daleko široko rozptýlenými “krcálky” – jakž tehdejší hloubkou i délkou malicherné hornické podniky právem nazvati jest, – ničeho kloudného dojíti nelze. Zbytky těchto starých a jiných ještě straších děl hornických shledáváme na svých procházkách kolem Příbramě v nesčíslných, většinou lesem porostlých stržích starých šachtiček (obvalech),stržích štolových i rýhách (pokusných čili kutacích) nejen od Březových Hor přes Zdaboř a Řimbabu až k Bohutínu (doly to z nejstarších), ale i na mnohých jiných místech, jako u Tisové a Vejfuku (méně viditelné), od Zdaboře Žežickým lesem až k Vojně, ano až i ke Střepsku (Třebsko – pozn. V.K.), od Brodu (trochu západně) přes Hatě, jakož i od Hájeckého lesa směrem k “bohaté” Květné a za Květnou, ano i u Sádku, Obecnice a jinde, kde všude staří horníci naznačená celá pásma žil vyslídili a po svém způsobu sledovali.

Detail z mapy Adama Bonawentury Leibwurtze z roku 1750.

Roku 1775 povolán jest do Příbramě jakožto hormistr a huťmistr ze staroslavné (tehdáž svou slávu hornickou arci již přeživší) Kutné Hory Jan Anton Alis, jenž si pak o vývoj a rozkvět dolů Příbramských nevšedních zásluh vydobyl, ano i před úplným zaniknutím, kterému při jeho příchodu již velmi blízky byly, je zachránil. Jméno tohoto výtečného muže až do nedávné doby pamětníci Příbramští s velikou úctou vyslovovali. Jeho hlavně přičiněním stalo se, že k důkladnému (pro tehdejší dobu) otevření hloubky, především na Březových Horách založena jest 11. října 1779 první hlavní šachta a posvěcena svatému Vojtěchu – nynější to proslulá šachta Vojtěšská. Podnik ten zároveň s jinými k vydatnému prozkoumání rudných žil čelícími pracemi vyžadoval značného nákladu. Nad to vzrostly nedoplatky z dostavivších se shodků do té doby (1778) na 66 000 zl. Přirozený následek byl, že četní malí těžaři (podílníci), kteří částky schodků na ně připadající platiti nemohli neb nechtěli, z podniku hornického nadobro se eliminovali – vyloučili. Obec Příbramská se od roku 1751 opětně několika svých podílů byla odřekla. I byly roku 1780 horní podíly (kuxy) rozděleny takto: c.k. erár 84 podíly-obec Příbramská 4 podíly-měšťanstvo právovárečné 2 podíly-občané Březohorští 2/8 podílu-osadníci Lazečtí 1/8 podílu-těžaří Vídeňští 10 podílů. Celkem 100 3/8 podílu. Ještě téhož roku propadlo 8 podílů těžařů Vídeňských, kteréž ujal c.k. erár.

Založením šachty Vojtěšské nastal – oproti dřívějšímu neuvědomělému a malomocnému počínání (při čemž pověstná “virgule” hlavní úlohu hrála pravý, soustavný a cíle vědomý vývoj dolů Příbramsko – Březohorských, kterýž pravidelným postupem trval až do let šedesátých našeho věku (19. století – pozn. V.K.) – řekněme do války prusko – rakouské (1866). V tomto období 87letém opanován jest celý hornický okršlek od nynější Jarošovky (nad Lillkou) počínaje přes Březové Hory, jakožto hlavní těžiště, i přes drkolnov a Řimbabu až k Bohutínu, tedy v celé nynější rozsáhlosti. I založeny a řádně zařízeny jsou po způsobu šachty Vojtěšské na přiměřených místech rozsáhlého okršlku další hlavní šachty: Anenská na Březových Horách (roku 1789), Jarošovka později na Strachenskou překřtěná (1799), severně od Březových Hor. Téhož roku 1799 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky 138 sáhů a Anenská 110 sáhů, i pracovalo při horním závodu úhrnem 300 horníků. Dále počaly se hloubiti: šachta císaře Františka na Březových Horách, později Františko – Josefskou nazvaná (roku 1813) (Ševčínská šachta – pozn. V.K.), pak šachta Ferdinandská, od tehdejšího korunního prince Ferdinanda blíže Jarošovky osobně a “vlastnoručně” zaražená (roku 1820), šachta Marianská (1822) na Březových Horách, šachta arcivévody Štěpána (1827) u Bohutína, šachta Prokopská (1832) na Březových Horách, šachta Augustská (dle knížete Augusta I. z Lobkovic) u Drkolnova (1836), odtud dále k Bohutínu šachta Boží přízně (Řimbaba – pozn. V.K.) na Řimbabě, konečně roku 1857 šachta Lillova.

Dle toho dálo se zakládání nových šachet (a to veškerých, vydatnou službu jakožto hlavní šachty až do dneška konajících) na různých místech v různých dobách, jak to kázala potřeba. Zároveň s hloubením šachet pokračováno v pohánění důležitých štol a zastavením mnohých štolek zbytečných. Zejména rozvětvila se nová hlavní (dědičná) štola císaře Josefa II., do údolí Litavky u Dušník ústící, znenáhla ke všem hlavním šachtám, by dolové vody, hlavní to nepřátele všeho dolování, odevšad odváděla, zároveň však k vydatnému využitkování vodní síly sloužila. K navrženému ražení hlubší, ale předlouhé štoly dědičné, která v údolí Vltavy u Štěchovic ústiti měla, z rozumných důvodů – že doba páry blízka byla – nepřišlo.

Aby se vedle nabytého spádu i většího množství vody pudné (hnací) pro tehdejší výhradně vodní stroje (vodní kola – kromě několika nezbytných koňských žentourů) dosíci mohlo, rozšířeny jsou především oba ryblíky, Vysokopecký a Vokačovský zvýšením i sesílením jejich hrází. Když i to pro stále rostoucí horní závod nestačilo, založen jest roku 1822 nový velikolepý hlavní rybník na pramenech Litavky u Lázu, kterýž jménem arcivévody Františka Karla, tehdáž doly Příbramské navštívivšího, nazván jest. Nezbytným doplňkem k tomuto důležitému podniku vystavěn jest od Lázského rybníku velikou nevyhnutelnou oklikou až k Bohutínu vedený důkladný, 1 míli, t. j. 7,5 kilometru dlouhý vodovod, který vodovody ostatní (mezi Bohutínem a Březovými Horami) v té míře doplňoval, že bylo umožněno i docíleno úplné využitkování celého vodního spádu od paty Lázského rybníka (620 metrů nad mořem) až po dědičnou štolu císaře Josefa II. (450 metrů nad mořem), tedy celkového spádu 170 metrů. Spád ten se stupňovitě a rozvětveně rozděloval na různá vodní kola, k těžení ze šachet i ke zdvíhání dolových vod sloužících, kteroužto službu (v příčině zdvíhání vod) později vykonávaly a dosud vykonávají také některé vodní stroje sloupové.

Část této vody i část jejího spádu vyžadovala nutně úprava rud, kteráž postupem dolování stejnou měrou se rozšiřovala i zdokonalovala na výši tehdejší vědy hornické. Neméně než úpravny bylo potřebí zvětšovati a zdokonalovati k dolům Příbramským příslušnou huť, ve kteréž neomeškáno zavésti zvláště v druhé polovici dotčeného období veškeré doporučující se novoty. Ku konci vytčeného období (1867) dosáhla šachta Vojtěšská (o sedm roků později též šachta Anenská) znamenité, tehdáž jen jednou šachtou na Haarzu pro Brockemen přestižené hloubky 400 vídeňských sáhů (759 metrů), což zasvěceno bylo skrovnou domácí slavností. Výsledky onoho obdoví klidného vývoje dolů Příbramsko – Březohorských (od založení šachty Vojtěšské roku 1779 až do let šedesátých 19. století) v příčině výroby a vyplývajícího čistého užitku byly následující:  V prvním pětiletí vyrábělo se ročně asi 200 kilo stříbra, a kolem 300 metrických centů olova i klejtu, avšak pracovalo se důvodně (za příčinou perných prací přípravních) se schodkem v průměru asi 12 000 ročně. Ostud stoupala výroba pravidelně a dosáhla roku 1820 výši ročních 2500 kilo stříbra a kolem 4000 metr. centů olova i klejtu (kteréhož i dále vyrábělo se asi v stejném poměru), dostavivší se trvající čistý užitek dolů vzrostl roku 1820 na ročních 80 000 zl. V následujícím desítiletí (až do roku 1830) vzrostla výroba na 5000 kilo stříbra a dostavil se výdělek asi 200 000 zl. ročně. Dále vyvíjel se závod až do let šedesátých systematicky k pravidelné roční výrobě 15 000 kilo stříbra při čistém užitku od 200 000 do 300 000 zl. ročně (dle velikosti mimořádných výloh na stavby a j.). Těžařům (podílníkům) vyplácelo se tehdáž čistého užitku rok po roce pravidelně 200 000 zl., kterážto výplata zatímním zadržováním čistého výnosu na dlouhá léta pojištěna byla tím více, že pravidelným otvíráním rudných žil trvalost jejich ušlechtilosti do hloubky byla zřetelna. Počet veškerého hornického i hutnického dělnictva i s dozorci vzrostl do roku 1857 na tři tisíce, do roku pak 1866 na čtyři tisíce.

Mapa ke smlouvě o výkupu pozemků pro Lázský rybník z roku 1826.

Pokročilosti dolů Příbramských tenkráte nasvědčovala i okolnost, že roku 1849, když nastalými nepokoji neuherší navštěvovatelé c.k. horní akademie Šťávnické v Uhrách ze Šťávnice nutně se vystěhovali, zřízeno jest v Příbrami (a zároveň též ve Štyrském Lubnu – Leoben) vyšší učiliště hornické (K. K. Montanlehranstalt) o dvou ročnících, kterému později názvu c.k. horní akademie se dostalo. Roku 1859 – 60 uspořádán jest působením slovutného hornického odborníka P. Rittingera v Příbrami zvláštní strojnický kurs, k němuž šestnácte mladých horních úředníků na útraty státní z celé rakouské říše povoláno bylo, aby se na vzorných dolech Příbramských (kromě přednášek proslulého pak professora Gustava Schmidta) také názorně o strojích, zejména hornických a hutnických, poučili a vzdělali.

Byloť již tenkráte na hornických závodech Příbramských několik parních strojů, zejména na šachtě Marianské těžný parostroj vahadlový již od roku 1846 a stoupací stroj parou poháněný od roku 1849, mimo několik jiných. Převahou však vládla až do let šedesátých síla vodní, i trvala “doba vody” až asi do polovice let šedesátých. Toho času nastal v horních závodech Příbramských neobyčejný vzruch a vzmach, jenž se jevil i dále, podporován jsa hlavně tím, že rychle za sebou u jednotlivých dolů zařizováno bylo jak těžení, tak i zdvíhání vody na páru. Neméně také u všech úpraven a na huti postaveny jsou pohánění stroje parní, k tomu vystavěna jest vedle veliké ústřední kovárny na Březových Horách velmi slušná strojní dílna, kde se pak kromě všeho jiného i menší parní stroje domácně zhotovovaly, jen stroje větší jednaly se z jiných továren. Zkrátka: zavládla ve všem všudy pára, nastala vůbec “doba páry”. Dřívější omezenosti vodní síly a z toho plynoucím nesnázím učiněn tím rychlý konec, Vody pak se užívalo hlavně jen pro úpravu a k napájení parních kotlů (jako až doposud).

Že ušlechtilost rudných žil do hloubky stále trvala, ano že jí hloubkou v celku přibývalo, umožnilo působení páry rychlé vzrůstání i výroby i čistého užitku, což se také u vysoké míře skutečně stalo, jak hnedle povíme. Mezi tím roku 1875 dosáhla šachta Vojtěšská hloubky tisíc metrů – největší to (relativné) hloubky na celém zemském světě. Údálosti této (pro budoucnost Příbramských dolů vlastně nepříliš příznivé, ač jinak zajímavé) použilo se k odbývání velikolepé tisícimetrové slavnosti, ku které se mimo jiné také zvláštní pamětní mince (zlatníky) s nápisem českým a německým razily. Sepsán a tiskem vydán i pamětní spis, z něhož historická data k tomuto historickému úvodu hlavně jsou čerpána.

Program slavnosti k dosažení 1000 m hloubky z roku 1875.

Hned následujícího roku (1876) vystoupila výroba na 24 000 kilo stříbra a čistý výnos na okrouhlý jeden milion zlatých. Aby se tato ohromná cifra čistého užitku i po celých následujících 13 rok§ (až do roku 1889) držeti mohla, musila se výroba (pro přibývající obtíže velikánské hloubky) stupňovati až skoro na 100 kilo čistého stříbra denně, t. j. 36 000 kilo stříbra ročně. Dále to však s tím milionem již nešlo, ač se metrický cent stříbra denně i potom ještě v huti vyráběl a až posud vyrábí. Tak se stalo, že v dotčených třinácti letech milionových asi týž úhrnný čistý užitek se docílil, kterýž v předcházejících padesáti letech (1825 – 1874) klidného rozvoje samočinně se dostavil, totiž čistý užitek třinácti milionů zlatých. V roce 1891 vyrobilo se okrouhle: 36 000 kilo stříbra-23 000 metrických centů klejtu-10 000 metrických centů olova obyčejného-3 000 metrických centů olova antimonového. Celková cena této již po několik roků skoro stejné výroby byla asi tři a 1/2 milionu zlatých. Za kilogram stříbra platil stát až do té doby (určitě až do roku 1893) 90 zl. Čistý výdělek roku 1891 byl asi 700 000 zlatých (před tím asi 800 000 zl.). Hornictva a hutnictva bylo 5756 osob (při tom 175 dozorců). Jmění bratrské pokladny obnášelo okrouhle jeden a čtvrt milionů zlatých. Podíly (kuxy) těžařstva byly již po dávnou dobu rozděleny takto:  c.k. erár 92 1/32 podílu-Příbramský fond kostelní 2/3 podílu-Příbramský fond chudých 2/3 podílu-Příbramský fond školní 1/3 podílu-Březohorský fond školní 1/3 podílu-dědičné podíly erární 2 podíly-Příbramská obec 4 podíly-Měšťanstvo právovárečné 2 podíly-Březohorští občané 8/32 podílu-Lazečtí osadníci 3/32 podílu-jiní spolutěžaři 2 podíly- celkem 104 3/8 podílu.

Rok 1892 stal se pro hory Příbramsko – Březohorské ve dvojí, a vlastně trojí příčině osudným: předně dolovým požárem, který 31. května neopatrností a nešťastným shluknutím zlých náhod vzniknuv, dolejší polovici šachty Marianské zničil a 319 lidských životů v oběť vzal, za druhé ohromným a náhlým úpadkem, který ušlechtilé stříbro na své dříve pevné ceně utrpělo a kterým cena (zpeněžní) výroby dolů Příbramských (stříbra) velice klesla, takže od roku 1896 pracuje Příbram se shodkem, za třetí neočekávanými a ničím neodůvodněnými vzpourami některých, bohapustými buřiči svedených horníků. – Bůh to naprav!

Rozdělení dolů:

Z rozlohy Příbramských rudných žil, jednak v lůně Březové Hory, jednak v severním a jižním jejím sousedství, udá se přirozeně rozvrh Příbramských dolů v příčině jich správy na několik okresů. Především sama Březová Hora pro velikou četnost a vydatnost tamních rudných žil rozdělena jest na správní okresy dva, doly od Březové Hory na jih a jihozápad až k Bohutínu v oboru Příbramské droby roztroušené pojmuty jsou v okres třetí, doly pak v černých břidlicích (severně od Březových Hor) tvoří správní okres čtvrtý.

Každý tento okres pojímá v sobě několik dolů a příslušných šachet, jimiž doly ty jsou otevřeny a přístupny, i jmenován jest dle hlavních svých šachet, jak následuje:  I. okres Anensko – Prokopský v severní části Březové Hory se šachtou Anenskou, nyní 995 m hlubokou a šachtou Prokopskou, 1020 m hlubokou, oba tyto doly těží společně ze šesti hlavních žil, z nichž jsou nejvydatnější Eusebská a Matkobožská.  II. okres Vojtěšsko – Marianský, na jižní části Březové Hory se šachtami Vojtěšskou a Marianskou do téže hloubky 1100 m sahajícími (z toho asi polovice pod úrovní hladiny mořské), pak se šachtou Františka Josefa, přibližně 1090 m hlubokou. tyto tři nejhlubší doly těží z nejvýtečnějších žil Březohorských, z obou Vojtěšských, ze Ševčínské a jiných, v celku ze dvanácti rudných žil, a přispívají nejvydatněji k ohromnému výtěžku dolů Příbramských vůbec.  III. okres Augusto – Štěpánský, jihozápadně od Březové Hory, pojímá až k Bohutínu rozptýlené tyto tři doly: důl Drkolnovský u Zdaboře se šachtou Augustskou 404 m hlubokou, důl Boží přízně (Řimbaba – pozn. V.K.) u osady Vysoká Pec zvané, se šachtou 270 m hlubokou a pouze výzkumnou, důl Štěpánský (Bohutínský) se šachtou Štěpánskou 450 m hlubokou a pomocnou šachtou Korunního prince Rudolfa, asi 440 m hlubokou, nedávno založenou.  IV. okres Lillsko – Ferdinandský, severně od Březové Hory, za jílovou rozsedlinou, v černých břidlicích, se šachtou Lillovou 423 m hlubokou, šachtou Ferdinandskou 315 m hlubokou, a šachtou Jarošovskou (Strachenskou) 200 m hlubokou.

Pokusmo pracovalo se v poslední době kutací šachticí u Střebska, 8 km od Březových Hor, vyjímečně v prvním pásmě břidlicovém (v sousedství žuly), avšak bez výsledku. Do nedávna zkoumalo se další okolí Příbramské a Březohorské pokusnými šachtami přiměřeně rozloženými, kteréž jsou tyto:  1. šachta na Květné, severovýchodně 3 km od Březové Hory vzdálená.  2. šachtice u Nové hospody, východně od Příbramě asi 1 km, od Březové Hory asi 3 km.  3. šachta Svatohorská na jižním svahu svaté Hory, jihovýchodně od Příbramě 1 km.   4. šachta Švarzenbergská u Žežic, jižně 3 km od Březové Hory.  5. šachta Kozičínská, jihozápadně asi 3 km od Březové Hory.  6. šachta Sádecká, severně asi 4 km od Březové Hory v Třemošenském pásmu drobovém.Veškeré tyto kutací práce, většinou až do hloubky 300 m obezřele provedené, minuly se kýženého výsledku, neboť nalezené rudné žíly, z větší části železité, ukázaly se neušlechtilými, dobývání nehodnými. Tím dokázáno, že bohužel veškeré další okolí Příbramské (vyjma snad jih) pro horníka více méně jalovým jest, a že hlavní bohatství i pro budoucnost Březová Hora v sobě soustřeďuje, jak to (dle Hájka) již kněžna Libuše prorokovala!

Zařízení jednotlivých dolů Příbramských:

Každý důl Příbramský má nad ústím své šachty (nad ohlubní šachetní) věžovitou budovu (šachtovou věž), v níž přímo nad šachtou stojí šachetní stolice, záležející ze šesti sloupů (dřevěných neb železných). Na této stolici umístěny jsou zcela nahoře dva lanové kotouče, rýhované to mohutné kladky, přes kterou každou těžné lano z bubnu stroje těžného do šachty svedeno a na svém konci s tak zvanou “klecí” spojeno jest. Klec tato, v šachtě arci dvojmo, každá ve svém vlastním oddělení, na laně zavěšená, jest podstavec, ze železa i ocele sestrojený, do kteréhož v dole těživem naplněné vozy (železničné) se vsouvají, a ze kterého se nahoře vozy ty vystrkují i prázdnými (opět dolů jdoucími) nahrazují. Tohoto těžení klecemi užívá se v náhradu za někdejší prosté okovy a tuny již asi pětačtyřicet roků, i byla Příbram v Rakousku první, kteráž se tohoto velevýhodného způsobu těžení chopila. Že totiž dotčená klec po celou hloubku šachty přiměřených vodidel (ohoblovaných to silných latí) se dotýká, umožněno tímto vedením těžení s rychlostí až i do desíti metrů za sekundu (takže jede klec dle potřeby tak rychle, jako na dráze obyčejný osobní vlak), kdežto někdejší okov urazil půl metru a nanejvýš celý metr za sekundu! Do klece vstoupiti mohou (na místě vozu) také horníci, aby na laně buď dolů sjeli, anebo nahoru vyjeli, což se děje vždy s rychlostí umírněnou (nejvýše 3 metry za sekundu). U některých dolů jsou v užívání také klece o dvou patrech, pro dva vozy nad sebou, v každém patře (na místě vozu) nastoupiti může šest, tedy dvanácte horníků.

Každá klec Příbramská jest nahoře, kde s lanem se spojuje, opatřena “samochytem”, přístrojem to, který, když by se lano přetrhlo, působí k tomu, aby se klec mezi vodidly zachytila a tudíž do hloubky nespadla. Toho se docílí tím, že při strhání se lana (působením zpružených per) zklece po obou stranách okamžitě vyčnějí mohutná zubatá chytadla, která do dřevěných vodidel svými zuby vniknou a padající klec rázem zastaví. Takový samochyt málokdy selže, a to jen v případech mimořádně osudných, jakéž tě nehodou stihnouti mohou i v klidné ulici i v útulné komnatě, a dokonce na některých domovních schodech. Těžné lano o sobě pak má proti přetržení více než šesteronásobnou bezpečnost při těžení materiálu, a bezpečnost asi devateronásobnou při jízdě horníků v kleci. Sděláno jest ve vlastní provazárně Březohorské ze 42 a pro klece dvoupatrové ze 56 drátů, tažených z nejvýtečnější lité oceli. Drát ten zkouškami vykazuje při strhání úžasnou únosnost 180 kilogramů na čtvereční milimetr. Pro mělčí šachty užívá se lacinějšího drátu o únosnosti 120 kilogramů na čtvereční milimetr. Veškerá těžná lana zdejší jsou, aby se jich váha při ohromných hloubkách šachet co možná omezila, do hloubky ujímána, t. j. tloušťky drátu do hloubky stupňovitě ubývá v celku asi o 3 neb 4 desetiny milimetru při střední tloušťce asi 2 milimetrů. Navzdor tomu váží lano tisícimetrové asi 1500 kg a pro klece dvoupatrové značně přes 2000 kg. Toť příčinou, že pro nejhlubší šachty Březohorské potřebí jest těžných strojů třistakoňových i ještě silnějších.

První drátovna – výroba ocelových lan na dole Anna.

Stroj těžný (vytahovací) umístěn jest ve zvláštní strojovně (strojové budově), která ke věži šachetní buď těsně přiléhá (jako u Marianské šachty), anebo v nevelké vzdálenosti postavena jest (jako u ostatních šachet Březohorských). Těžný stroj jest na Příbramsku vůbec parní stroj sdružený, dvojčitý, o dvou stejných parních válcích, kterýž lanovým bubnem dvojitým (dvoudílným) dle libosti řidiče stroje obojím směrem točí tak, že obě klece v šachtě střídavě nahoru a dolů se pohybují. Lanový buben je totiž dvojitý neb dvoudílný v tom smyslu, že se při otáčení bubnu jedno lano na svůj buben navinuje a příslušná klec v šachtě vystupuje, druhé pak lano zároveň se svého bubnu se odvinuje a příslušná klec v šachtě sestupuje. V Příbrami jsou vždy oba bubny na témže hřídeli, ale možno jest provedení i jinaké. Pohyb tento má strojník neustále v evidenci, patře na přístroj (indikator), který celou šachtu i pohyb obou klecí v měřítku zmenšeném představuje, a když se konec výtahu blížti nastane, pronikavým zazvoněním samočinně to oznamuje. Kromě toho jest strojník s řidičem těžby (jenž u šachty stojí) v stálé korespondenci jednak zvonítkem, jednak (nevidí-li strojník k šachtě) dálkomluvem.

Schema parního těžního stroje o výkonu 300 HP instalovaného v Příbrami.

Mimo stroj těžný jest u některých dolů, zpravidla u jednoho a někdy u dvou dolů toho kterého okresu dolového, upraven stroj odvodňovací, t. j. stroj k čerpání dolové vody. Čerpání toto děje se pumpami výtlačnými, jejichž písty (pistony)přidělány jsou k tahadlům, t. j. k železným tyčím, které celou hloubkou šachty, pokud k ní voda přitéká svedeny jsou, a dotčeným strojem odvodňovacím střídavě nahoru a dolů se pohybují. Hyb tahadel obnáší pravidlem něco přes metr, jen zřídka něco přes dva metry, a stojí průměrně asi v 80 metrech pumpa nad pumpou. Stroje odvodňovací (tahadla pohybující) jsou buď stroje parní, anebo stroje vodní, a to v druhém případě stroje tak zvané sloupové, t. j. stroje válcové, na jichž písty působí voda o vysokém tlaku, tedy o velkém spádu. Po celou hloubku spádu svedeny jsou šachtou k stroji takovému vodní trouby stojaté, čímž povstává vodní sloup, jenž dle známého zákona tlaku vodního na strojový píst působí a tahadla vzhůru táhne, kterážto pak svou vahou dolů jdouce, pumpovými písty vodu (před tím nasátou) nahoru vytlačují (do pumpových trub výtlačných). Vodní stroj válcový (sloupový) postaven jest pravidlem na štole, ku které jednak spád vody pudné (hnací) sáhá, a na které zároveň voda z hloubky čerpaná odtéká. Platí tu tedy staré hornické heslo: “Voda musí vodu zmáhati”. Takový stroj sloupový stojí ve Vojtěšské šachtě na štole dědičné a odvodňuje okres Vojtěšsko – Marianský. Dva jiné takové stroje v šachtě “Boží přízně” a v šachtě Štěpánské (u Bohutína) odvodňují rozsáhlý okres Augusto – Štěpánský. Pro okres Anensko – Prokopský postaven jest mohutný odvodňovací parostroj (systém Woolf) na šachtě Prokopské, a pro okres Lillsko – Ferdinandský parostroj (systém Rengier – Compound, první to exemplář této nejdokonalejší a nyní panující – moderní soustavy) na šachtě Lillově.

Schema vodosloupcového čerpacího stroje.

Kromě strojě těžného (a po případě stroje odvodňovacího) má skoro každý důl Příbramský také ještě úplné zařízení ku převodu síly do dolu stlačeným vzduchem. Předůležité a sice novověké to zařízení má se takto:  V té které strojovně, sousedící se šachetní budovou, postaven jest kompressor, dmychadlo to vysokotlaké o dvou nořných pístech, které jsou ve přímém spojení s pístem příslušného stroje parního. Do kompresorových (stlačovacích) obou válců střídavě vzduch sáním vstupuje a pak se stlačuje i z válců vytlačuje, především do vzduchojemu, parnímu kotli podobné to nádoby, z kteréž se pak vzduch stlačený trubicemi do šachty svádí, a po těch místech dolů, kde ho potřebí jest, rozvádí. Vzduch tento se hned při stlačování studenou vodou ochlazuje, t. j. veliké teploty, které by jinak při stlačování nevyhnutelně nabýval, zbavuje, protože jest to theoreticky i prakticky výhodnější, než kdyby se teprve ve vzduchovodu přirozeně schlazoval. Stlačeného vzduchu tak nabytého a vzduchojemem na stálém tlaku (asi 4 atmosféry nadtlaku) udržovaného užívá se v dolu k pohánění menších strojů asi tak, jako se na pozemí užívá páry. Jsou to přede vším stroje vrtací, jimiž se díry k trhání skály pořizují mnohem rychleji nežli obyčejným vrtáním ručním, pročež se vrtání strojního užívá právě tam, kde jde o rychlý pochod havířské práce, tedy u hloubení šachet i u ražení důležitých dolních chodeb (podobně jako u ražení tunelů u dráhy železniční). Dále se stlačeným vzduchem pohánějí malé dolové stroje vytahovací, t. zv. vrátky, pohánějí se i pumpy, jakož pověděno bylo o šachtě Vojtěšské. Užívání stlačeného vzduchu má v dolech i tu výhodu, že se čistým vzduchem, který z dotčených strojů opět vystupuje, vzduch dolní čistí, t. j. že se důl v jakési míře mimochodem větrá.

Z počátků strojního vrtání.

Pro oba okresy Březohorské zřízeny jsou k vůli veliké hloubce jejich šachet ještě dva zvláštní stroje za tím účelem, aby přečetné hornictvo co možná rychle a pohodlně dolů sestupovati a nahoru vystupovati mohlo. Jsou to stroje stoupací, z nichžto jeden má šachta Anenská a druhý pak Marianská. Stroj stoupací podobá se stroji odvodňovacímu v té příčině, že záleží také z tahadel, které však jsou tu dvojmo (asi půl metru jedno od druhého) na úhlová vahadla zavěšena a vespodek spřažena tak, že při každém hybu stroje jedno jde dolů a druhé současně nahoru, při hybu následujícím arci naopak jedno jde nahoru, druhé dolů. Na obou tahadlech pak upevněna jsou stupátka, jedno od druhého tak daleko (dvakráte tolik, co jen hyb obnáší) vzdáleno, že se ku konci každého hybu dvě stupátka obou tahadel v roveň sejdou, při čemž každý stoupající z jednoho stupátka na druhé přestoupí, a tak při každém hybu právě o tolik, co hyb obnáší, dále nahoru neb dolů se dostane, tudíž stoje do hloubky se sveze neb z hloubky se vyveze pouhým přestupováním. Při hybu 4 m musí tedy horník na hloubku tisíce metrů přestoupiti 250kráte, t. j. učiniti 250 kroků v rovině. Na žebřících by musel vykonati přes tři tisíce kroků. Rozumí se, že jedna strana stupátek jest ustanovena pro vystupující, druhá pro současně sestupující. Stoupací stroj Příbramský (jak Anenský tak Marianský) pohybuje se parním strojem asi o 80 koňských silách a převodem ozubenými koly tak, že konají tahadla za minutu asi 4 hyby, hyb jest průměrně 3,5 m. Sestup neb výstup na tisíc metrů vykoná se tudíž skoro za hodinu. Mnohem rychleji se jede ovšem na laně, tu trvá výjezd neb sjezd na tisíc metrů sotva deset minut. (Na stoupacím stroji Anenském upraveny jsou též pumpy, na dotyčných devíti místech musí se s tahadel vystoupiti a jíti po žebřících kousek cesty pěšky.)

Model šachty s klecovým oddělením, lezným oddělením a stoupacím strojem.

K pořizování páry pro dotčené dva neb tři parní stroje postavena jest na každém dolu Příbramském společná kotlovna. Výhřevná plocha kotlů na každém hlavním dolu Březohorském činí asi 400 metrů čtverečných. Mluvili jsme posud hlavně o strojním zařízení, kteréž jest arci téměř duší každého hlubokého dolu. Zbývá ještě promluviti o budovách a místnostech manipulačních, tedy čistě hornických. Jest tu především “zápisna” (cáchovna), prostorná to síň, zbožně vyzdobená, v kteréž odbývá se “zápis”, t. j. hornictvo před sestupem se shromažďuje, zapisuje, i rozkazy ku práci přijímá a hornickou modlitbu, částečně zpěvnou, vykonává. Jest tu dále, taktéž poblíž šachty, “klepárna”, vulgo “prejtovna”, do teré přichází bohatá rudovina, částečně již v dolu, hlavně pak ve “přebérně” (o níž hned povíme) vybraná a čistou rudu v té míře obsahující, že se prostým kladívkem ručním, tedy klepáním odraziti dá. Jest to ruda “dolová”, na rozdíl od rudy upravené (mechanickou úpravou dobyté). Někdy se klepání rudy již ve přeberně vykonává, t. j. klepárna jest s přebernou spojena. Ruda dolová se přímo do huti k tavení odvádí. Dále jest u každého hlavního dolu dotčená již “přebérna”(třídírna-síta), prostorná tomístnost, do které se dopravuje veškeré těživo hrubokusé, vyjma jalovinu, která se dopravuje od šachty přímo na odval. Těživo drobné (dolová droboť, drobnina) těží se šachtou zvláště, a dodává se přímo k úpravně. Do “přebérny” se tudíž dovážejí rudoviny hrubokusé, t. zv. rudnaté hroudy k ručnímu roztloukání a přebírání, při čemž se zvláště odděluje:  1. rudovina bohatá, na Příbramsku t. zv. “odrážka silná”, kteráž jde do klepárny.  2. rudovina prostřední, t. j. rudou hrubozrnně protroušená neb rudou prorostlá, které hornický lid říká “odrážka suchá”, protože jdouc k úpravě podrobuje se především rozdrobení na sucho (válcovými mačkadly či krušidly).  3. rudovina chudá, t. j. rudou jemně protroušená, kterouž lid nazývá prostě “mokrou”, protože při úpravě podléhá rozdrobení na mokro (ve stoupách).  4. jalovina, kteráž se odváží na odval (na haldu).

Staré Vojtěšské úpravny s vodním pohonem.

Annenské úpravny „Plevno“ v roce 1876.

Kde se v žilách vyskytují kromě rud leštěncových také stříbrné rudy t. zv. “tvrdé” (olovem chudé), což hlavně v dolu Anenském u valné míře jest, posléze se i v přebérně tvoří z týchž rud zvláštní (pátý) výrobek, který se ostatně, jako ruda vůbec, na dva i tři druhy dle bohatosti rozděluje. Ruční roztloukání velikých hrud (kusů co lidská hlava i větších) nahrazuje se někdy drcením v mačkadle tlamatém (čelisťovém drtiči – pozn. V.K.) na kusy as obyčejného štěrku silničního, v kteréžto asi velikosti vycházejí. Nevyhnutelná droboť z přebérny podrobuje se obyčejně na místě t. zv. sázení na prostém přístroji ručním, čímž se něco rudy získá, ostatní jde k mechanické úpravě.

 Práce v úpravně rudy  –  90. léta 19. století.

PhDr.  Božena Kopičková

V souvislosti s prací na monografii o dějinách příbramské kovohutě jsem nalezla v materiálech Státního ústředního archivu v Praze dokument, jehož obsah mne zaujal. Jde o zprávu vrchního horního správce Josefa Alexe de Adda a dalších horních úředníků z 23 července 1762, v níž podávají popis průběhu událostí z února téhož roku a jejich následného vyšetřování. I když zpráva charakter událostí, pro něž volí pojmy povstání (der Aufstand) a vzpouru (der Aufruhr), zveličuje, přece jen stojí zřejmý pokus příbramských horníků o výraznější protest proti stávajícím poměrům za povšimnutí. Dochází k němu ještě v době vládnoucích feudálních vztahů v 60. a 70. letech 18. století, za hluboké krize robotně nevolnického systému. Ještě tehdy byli i v příbramském báňském podniku využíváni robotníci, zvláště pak s povozy pro převoz materiálu, které tomuto státnímu podniku přidělila příbramská obec. Konkrétní doklad o tom jsem našla pro příbramskou stříbrnou huť v letech 1736 a 1760. Až za 13 let po události, kterou sledujeme, v roce 1775, vypukne v severovýchodních Čechách velké nevolnické povstání. A za této situace, kdy feudální vztahy ještě plodí nevolnické nepokoje, dochází na Příbramsku k pokusu o organizovaný odpor mezi námezdnými pracovními silami, tj. mezi horníky. O tom, jaký význam přikládalo únorovým událostem na Březových Horách v roce 1762 vedení hor, svědčí dlouhodobé výslechy svědků a úporné hledání hlavních iniciátorů celé akce.

O co vlastně v únoru 1762 u příbramských dolů šlo? Jako už mnohokrát v minulosti tak i tentokráte dlužil horní úřad příbramským dělníkům mzdu za několik týdnů. Na tomto místě je třeba učinit menší exkurs s podotknutím, že by bylo naivní se domnívat, že šlo o nějaký svévolný postup ze strany vedení příbramských hor. Časté zadržování mezd bylo průvodním jevem upadajícího dolování stejně tak v 16. století jako později v 18. století, o čemž svědčí řada vizitačních zpráv především z tohoto období. Na žalostný stav a těžkou situaci příbramských dolů upozorňoval například také pamětní spis nejvyššího mincmistra z 26. listopadu 1754. Ve spise je zdůrazněno, že „nejsou neznámy snahy císařovny o znovu-povznesení zdejších upadajících dolů a jejich všestranná podpora. Nyní ale doly nemohou být bez vynaložení velké sumy peněz dále udržovány a budovány“. Ani po odplynutí událostí, které budeme sledovat, se situace příbramského dolování až do doby hloubení Vojtěšského dolu v roce 1779 nezlepšila. Jako svědectví pro toto tvrzení můžeme použít nařízení nejvyššího mincmistra z 16. října 1767, podle něhož má příbramský horní úřad vyplácet chudým horníkům a hutníkům mzdu aspoň čtvrtletně, když už se tak neděje měsíčně. Kusá mluva pramene tak nepřímo vypovídá o hospodářské situaci příbramského báňského podniku a přímo o těžkém sociálním postavení horních a hutních dělníků, které ještě dokresluje úřední zpráva, podle níž měšťané opovrhují horníky a hutníky, „živobytí jim prodávat nechtějí a všelijak jinak je roztrpčují.“

O tom, že dolování bylo v této době udržováno jen tak tak při životě nás přesvědčuje mimo jiné i nízký stav pracovních sil. V roce 1762 pracovalo v příbramském báňském podniku celkem jen 63 lidí.

Ale vraťme se k událostem tohoto roku. Na začátku února horníci čekali marně už devět týdnů na svou výplatu. Nespokojenost se zadržováním mezd projevovali příbramští dělníci už v předcházejících obdobích, zvláště v 16. století. Tehdy však všechny jejich akce odporu měly vyhraněný charakter živelnosti, tj. neorganizovanosti. V 18. století, na jehož počátku došlo po stoleté přestávce k opětnému oživení příbramského dolování, což znamená v době, kdy už mluvíme o manufakturním období, byly vytvářeny i společenské předpoklady pro první příznaky organizovanosti mezi námezdnými pracovními silami, která se v první polovině 18. století udržovala na Příbramsku v legálních mezích a omezovala se na psaní suplik a stížností, na něž bylo někdy odpovědí také pouhé konstatování, „že Bůh odnímá horám své požehnání“. Míra trpělivosti přetekla v tomto období zřejmě po prvé a nadlouho až v 60. letech 18. století, k čemuž přispěl mimo vzniklé předpoklady také fakt, že se našli průbojnější jedinci, kteří zorganizovali důraznější akci. V žádném případě nemohlo jít při organizování dělníků v této době o jednoduchou záležitost, protože bylo velice těžké překonat bariéru respektu, ba dokonce strachu vůči nadřízeným, v němž byli dělníci cílevědomě udržováni, jak o tom svědčí přípis horního správce z 25. června 1765, který vznikl za tři roky po sledované události. Přípis uvádí v instrukci pro hutní úředníky, že je velmi nutné dohlížet v době šmelcování neustále na dělníky, zvláště v noci, a udržovat je v neustálém strachu. Strach byla kategorie, s níž se počítalo pro všestranné ovládání lidí, a nejen v pracovní oblasti a v jednom provozu! Strach vlastně plodí, chápáno v psychologickém smyslu, rovněž poddanství sui generis. Proto se také při vyšetřování událostí z února 1762 – jak je z připojené zprávy představitelů horního úřadu zřejmé – solidarita příbramských dělníků velmi snadno a rychle rozpadla.

Jak a kdy tyto události začaly? V sobotu, 6. února, den před výplatou, přišlo do zasedání horního úřadu několik dělníků, kteří pravděpodobně jménem všech žádali, aby jim byla při výplatě následujícího dne vyplacena celá dlužná mzda. V odpovědi bylo sděleno, že zatím obdrží mzdu pouze za pět posledních týdnů roku 1761. Zbývající dlužnou mzdu za čtyři týdny z roku 1762 jim prý horní úřad nemůže vyplatit hlavně proto, že mu ještě nebylo proplaceno stříbro za poslední roční kvartál, a tudíž nebylo provedeno ani konečné vyúčtování. K této odpovědi zaujali horníci rozdílná stanoviska. Někteří nesouhlasili s nabídnutým postupem a chtěli vyčkat vyplacení celé částky za devět týdnů. Byli to zřejmě horníci, kteří měli domek a menší hospodářství, poskytující jim nejnutnější obživu. Šlo vlastně o dělnickou kategorii, označovanou novodobě kovozemědělci. Naopak ti, kteří toto zázemí neměli a byli odkázáni na holou mzdu, a tudíž nemohli bez prostředků se ženami a dětmi déle čekat, byli ochotni přijmout aspoň částečnou mzdu, která byla ohlášena na nedělní odpoledne 7. února. Tato druhá skupina byla však ve zřejmé menšině.

Abychom měli jasnější představu, co znamenalo pro zcela nemajetné dělníky v té době zadržování mzdy, připomeneme si některá fakta. Nesmíme zapomínat, že rokem 1740 začala první fáze tzv. slezských válek, které se vlekly až do roku 1763 a tvrdě poznamenaly hospodářství celé monarchie se všemi krutými důsledky, které se nevyhnuly ani příbramskému regionu. Šroub životních nákladů se stále utahoval, jak o tom ve zkoumané oblasti přímo vypovídá stížnost příbramských horníků z roku 1746, když naříkají na stále stoupající ceny potravin. Jen pro příklad uveďme, že ve 40. letech 18. století stoupla v Příbrami cena chleba za 5 liber, tj. za 2 a půl kilogramu, na 12 krejcarů, přičemž týdenní mzda pomocných dělníků činila podle jejich pracovního zařazení 30, 36, 42 a 48 krejcarů. Více měli pouze kvalifikovaní dělníci, jejichž týdenní mzda dosahovala až 1 zl. 10 krejcarů. Čili mnohá rodina byla ráda, že má k obživě aspoň suchý chléb. A kde pak vzít peníze na nájem, ošacení, topení atd.? Těžko mohly být později, na začátku 60. let 18. století, do nichž spadají sledované události, poměry lepší, zvláště když uvážíme, že v letech 1756 až 1763 probíhala poslední fáze války a situace příbramských dolů se nezlepšila. Nadto je třeba zvážit, že většinou každý horník musel živit několik hladových krků. Přitom horníci v důsledku špatné, nedostačující výživy a těžké práce upadali často do vleklých nemocí, vedoucích mnohdy k trvalé invaliditě. Za této situace bylo pro řadu hornických rodin vyplacení mzdy otázkou bytí a nebytí.

Když většina dělníků výplatu částečné mzdy v neděli 7. února odmítla, dostavily se k vrchnímu hornímu správci jejich ženy s prosbou, aby čil jejich utrpení a nechal jim vyplatit mzdu, kterou jejich muži odmítli. Proto byl vyhlášen nový termín výplaty na úterý 9. února v cechovně, kam prý přicházeli velmi neuspořádaně pouze horníci z jedné směny a část dlužné mzdy za pět týdnů přijali. Před tím se však dělníci domluvili na shromáždění horníků ze všech tří směn, tj. ranní, odpolední a noční, k němuž došlo v cáchovně v pondělí ráno 8. února před modlitbou, tj. po vyfárání noční směny a před sfáráním ranní směny. Ve vzájemném jednání bylo prý dohodnuto, že první ranní a druhá odpolední směna nesfárají, a dokonce mělo být zastaveno i strojní zařízení²). Čili setkáváme se pravděpodobně s prvým pokusem příbramských horníků o organizovanou stávku. Na tom také jejich odpor skončil a následovalo už jen vyšetřování, které trvalo téměř půl roku a směřovalo především k odhalení hlavních iniciátorů protestní akce.

Nemusíme se dále událostmi z roku 1762 podrobně zabývat, protože je v příloze připojen překlad dokumentu, který nám jejich průběh plasticky přibližuje. Na závěr bude vhodné poukázat na fakt, že mnohdy dokumenty regionálního charakteru jsou pomocným klíčem k pochopení dokumentů nebo aktů celostátního významu. Zkoumaná relace představitelů příbramského báňského závodu jasně ukazuje na pokus příbramských dělníků o zorganizování stávky. Je to pro Čechy jen jeden z prvních dokladů tohoto druhu, který napovídá, proč v trestním zákoníku z roku 1803 nacházíme článek, jenž kvalifikoval stávku jako zločin³). Právě v dokumentu, vztahujícímu se k dějinám příbramského regiónu možná nacházíme jeden z prvních podnětů, které umocněny dalšími a jistě závažnějšími v jiných hospodářských odvětvích, především textilních, nakonec vedly k uzákonění protistávkového paragrafu v roce 1803.

První strana zprávy příbramských úředníků o vzpouře příbramských horníků v r. 1762  (SÚA, MM-5-259/1762).

 Poslední strana zprávy příbramských horních úředníků o vzpouře příbramských horníků v r. 1762 (SÚA, MM-5-259/1762).

 Příloha – překlad textu zprávy:

Nejponíženější zpráva v záležitosti povstání a vzpoury, které vyvolali zdejší horníci 8. února roku 1762 a o následujících výsleších, prováděných u příbramského vrchního horního správce za účasti úředníků příbramského horního úřadu.

Potom se 6. února tohoto roku objevili při zasedání horního úřadu dělníci a poníženě žádali, zda by jim mohla být vyplacena dlužná mzda za prosinec 1761 a za leden (1762), tj. za devět týdnů. Na základě usnesení, které vyplynulo ze zasedání, jim bylo sděleno, že 7. února by jim byla vyplacena opožděná mzda za pět týdnů z roku 1761; zbývající mzda za čtyři lednové týdny roku 1762 jim zatím nemůže být vyplacena, protože na jedné straně ještě nebylo proplaceno stříbro za 4, kvartál, takže nemohlo být provedeno ani konečné vyúčtování hospodaření za rok 1761 a na druhé straně bylo předběžně vypočítáno1, ž’e se u dolů tentokrát dosti prostavělo, a proto také prostřednictvím vyšší instance je jeho královským apoštolským majestátem přikázáno horní důchodové pokladně (Berg-Gefalln-Cassa) vyrovnat se s menším těžařstvem⁴) prostřednictvím cenných papírů (Zubuss-Zettein), jimiž měly být uhrazeny dlužné podíly, které pak na naléhání těžařů byly plně vyplaceny.

V zasedání přítomní horníci se tomu bránili s tím, že nechtějí mzdu za pět týdnů přijmout (aniž by přihlédli k tomu, že se tak dříve už stávalo). Nakonec vznikl uvnitř hornického bratrstva rozkol, protože někteří chtěli počkat s přijetím mzdy, až by se dosáhlo jejího vyplacení za plných osm nebo devět týdnů, zatímco ti, kteří nevlastní dům a žijí pouze ze své mzdy, nemohli tak dlouho čekat se ženami a dětmi, pročež chtěli přijmout mzdu ohlášenou na 7. února odpoledne. Byli však jen málokteří, co chtěli přijmout tuto ohlášenou mzdu za pět týdnů. Většina odmítla mzdu, stanovenou touto formou. Hned druhý den na to přišlo ke mně, vrchnímu hornímu správci, mnoho žen s prosbou, že není možné nechat je trpět, a proto, aby byla vydána mzda, kterou jejich muži nechtějí přijmout. Z toho důvodu byl opět vyhlášen nový den výplaty na 9. února v cáchovně, kam přišla část horníků, i když velmi neuspořádaně a jen z jedné směny, aby svou mzdu přijala.

Nadto je třeba poznamenat, Že se dělníci 6. února odpoledne, tj. den před výplatou, vzájemně v cáchovně smluvili, že se všichni ze tří směn sejdou 8. února v pondělí brzy ráno před modlitbou v cáchovně. Někteří se odvážili obcházet 8. února ráno před rozedněním kolem domů a budit k domluvenému shromáždění ty, kteří ještě spali. 8. února v domluvenou dobu ráno, kdy měla sfárat ranní směna, se objevila v cáchovně podle úmluvy vedle dělníků z ranní také většina dělníků z odpolední a noční směny. Ve vzájemném jednání bylo rozhodnuto, že ranní a druhá, tj. odpolední směna, nesfárají, ba dokonce se měli domluvit, že zastaví vodu na pohánění strojů i jiných zařízení a nechají stroje i doly stát.

A nyní původci této pohnuté vzpoury, Z různých výslechů prováděných částečně odděleně a částečně společně, a také z konfrontace bylo zjištěno:

Za prvé: Kašpar Franc, horník z č. 6, se odvážil 8. února v pondělí ráno před směnou s horníkem Šimonem Kučerou z č. 5 vzbudit na domluvený sraz Matyáše Káše, důlního strojníka⁵). Oba se tak stali podezřelými jako původci odporu. Uvedený Kašpar Franc, když byl dotázaný, odpověděl, že není žádným strůjcem vzpoury, ale mohl by říci, kdyby na to přišlo, kdo prý patří k těmto strůjcům. Při výslechu doznal, že s Kučerou vzbudil 8. února ráno důlního strojníka Matyáše Kaše a mnohé jiné, ale zároveň se očistil od viny s tím, že tak učinil proto, že Matyáš Káš ho den před tím o to požádal. K ostatním případům buzení vypověděl, že má jediný doma hodiny, a proto budil často více dělníků.

Potom uvedený Kašpar Franc přišel 21. června z Prahy opět do Příbrami a prohlásil přede mnou, vrchním horním správcem, jakož i přede mnou hormistrem, že nyní chce označit původce nepokoje. Na 23. června bylo svoláno mimořádné zasedání (horního úřadu), na které se dostavil Kašpar Franc. Obvinil důlního strojníka Matyáše Káše, že u něho v přítomnosti mnoha jiných dělníků 7. února v neděli večer řekl, že by bylo nejlepší vypustit vodu a nechat stroje stát, až by poté vrchní horní správce hnul měšcem a oni by obdrželi peníze. Proto také Matyáš Káš nebyl povolán k výslechu sám, ale spolu s ním ostatní dělníci, které Kašpar Franc jmenoval jako přítomné při Kášově řeči, totiž strojníka Jana Vodičku, Martina Illinga, Františka Ptáčka, Petra Haberlíka, Davida Rajnolda a Adama Fialu. Jmenovaní při výslechu nic nedosvědčili. Protože se při dalším výslechu Kašpar Franc odvolal na horníka Jana Šrýbera, byl zmíněný rovněž vyslechnut a vypověděl, Že mu a několika dalším havířům Adam Fiala v cechovně vyprávěl, že měl Matyáš Káš vyslovit shora uvedený výrok. A když byl nyní zmíněný Adam Fiala na to dotázán, zda a kde Matyáš Káš takto promlouval, vypověděl, že to nemůže s dobrým svědomím říci a že ani neslyšel, že to Matyáš Káš říkal; že prý mu ale Kašpar Franc a Šimon Kučera řekli, že takto Káš mluvil. Tak to ví od těch horníků France a Kučery, aniž by sám jistě věděl, že to tak bylo. Po přesnějším prozkoumání věcí nic nedokazuje, že by Matyáš Káš pronesl uvedené výroky. Avšak bylo dokázáno, že tyto řečí mají svůj celý původ u Kašpara France a Šimona Kučery, kteří se chtěli pomstít, že Káš, když ho budili na smluvené shromáždění s nimi nešel a nechal se zapřít svou ženou.

Za druhé: U Šimona Kučery bylo prokázáno, že spolu se jmenovaným Kašparem Francem a s horníky Františkem Ptáčkem, Martinem Illingem a Janem Kellerem budil 8. února ráno strojníka Matyáše Kaše k domluvenému srazu a řečený Šimon se odvolal na to, že mu to Káš přikázal, což tento popřel. Nato přivedl Šimon Kučera proti němu dva svědky, totiž horníka Adama Fialu a Františka Ptáčka, kteří zpočátku sice vypověděli, že Matyáš Káš přikázal Šimonu Kučerovi, aby ho vzbudil, ale při několikerém výslechu, který podstoupili, nakonec svá slova odvolali a Adam Fiala přiznal, že ho Šimon Kučera navedl, aby při nadcházejícím výslechu svědčil, že Matyáš Káš Kučeru prosil, aby ho vzbudil. František Ptáček ale vypověděl, že neslyšel, že by Matyáš Káš prosil Kučeru o vzbuzení, ale že mu jen Kučera řekl, že prý to Káš žádal. Konečně ale František Ptáček doznal, že den před výslechem ho Šimon Kučera prosil, aby při výslechu neříkal, že ho budil spolu s jinými dělníky k domluvenému shromáždění. Z toho je zřejmé, že se údaje Kučery stejně jako Kašpara France nezakládají na pravdě a že jeden ani druhý nemůže dokázat, že byli o buzení žádáni.

  Zařízení k čerpání vody z dolů na Březových Horách na mapě z roku 1765.

Za třetí: K bodu, týkajícímu se výroku o vypuštění vody a zastavení důlních strojů vypověděl Adam Fiala, že pomocný strojník⁶) Jan Linhart 6. února v poledne, v době kdy se sešla směna ke sfárání, lidem řekl: „Horníci, vy jste se navzájem domluvili, že v pondělí nechcete fárat; zůstanete-li při tom, my také zastavíme stroje a necháme je stát“. Po dotázání na tento výrok zmíněný pomocný strojník vypověděl, že v poledne, kdy všichni horníci byli pohromadě, jim řekl: „Protože nechcete fárat, tak by pro nás bylo nejlepší, abychom také nepracovali a nechali stroje stát“. To prý ale řekl jen ze žertu. Potom mu ale bylo oponováno, že lze dokázat, že mluvil jinak. Zpočátku setrvával v zapírání, ale po konfrontaci s Adamem Fialou konečně vypověděl: 6. února v sobotu dopoledne havíř z č. 2 Petr Haberlík přišel do cáchovny a přinesl zprávu, Že bylo v zasedání horního úřadu rozhodnuto vyplatit mzdu za pět posledních týdnů roku 1761 a na mzdu za zbývající čtyři týdny za leden 1762 se má dále Čekat. Zatím by prý zůstaly tyto týdny nevyplaceny a byly by místo peněz vydávány cenné papíry (Zubuss-Zetteln) na podíly. Potom k tomu přišel horník Matyáš Krumlung a potvrdil to. V cáchovně byli přítomni také třídič rudy Karel Vrtal a strojník Jan Vodička, přičemž prý strojník řekl: „Nejlepší by byla strojní zařízení a všechno ostatní opustit a vodu k pohánění pustit na mlýny, aby mlynáři mohli s vodou mlít.“ Tak také z legrace prý mluvil v poledne Linhart. Byl by se údajně tak nikdy nevyjádřil, kdyby dříve v tomto duchu nepromlouval strojník v cáchovně. Když byl po této výpovědi strojník Vodička dotázán, kdo byl 6. února v sobotu dopoledne v cáchovně a co se tam říkalo, odpověděl, že o ničem neví a ani si nevzpomíná, kdo tam byl. Přinejmenším si snad aspoň povšiml, o čem tam byla řeč, když při své práci přechází sem a tam? Ačkoliv strojníkovi nyní Jan Linhart přímo do očí neřekl, že pronesl zmíněný výrok, totiž že „by nejlepší bylo stroje a všechno ostatní nechat stát a pustit vodu na mlýny“, přece jen potvrdil své svědectví přísahou. Strojník však setrval v popírání s dodatkem, že všechno, co řekl Linhart, je od základu lživé a že to nemůže nikdy s dobrým svědomím dokázat, protože strojník si ani nemohl vzpomenout, že by se podobné debaty účastnil. Proto byli voláni k výslechu odděleně dělníci, kteří byli podle výpovědi Jana Linharta tehdy v cáchovně, rozumí se Petr Haberlík, Matyáš Krumlung a třídič rudy Karel Vrtal. Jeden po druhém byli dotazováni, zda byl tehdy strojník Jan Vodička v cáchovně přítomen a co říkal? Všichni tři nejprve odděleně a pak v přítomnosti Linharta souhlasně vypověděli, že Vodičku tehdy neviděli, tím méně ho pak slyšeli. Jak pak může být přijato svědectví Linharta, byť vysloveno pod přísahou, když tři jmenovaní dělníci proti němu vystoupili s tvrzením, že Jan Vodička nebyl přítomen. Jeví se jistým, že Linhart vedl sám k horníkům pobuřující řeči a obviněním strojníka Vodičky se chtěl zbavit obvinění. Aniž by vzal v úvahu tuto námitku, setrval Jan Linhart v zarputilém tvrzení, Že strojník vyslovil zmíněný výrok a že snad to předvolaní svědkové nechtěli říci. Až v příloze je uvedeno⁷), proč tak vypovídal, když se strojník uvedeným způsobem nikdy nevyjádřil.

Z předcházejících výslechů a z této zprávy, vypracované na jejich základě, je dostatečně zřejmé následující:

Za prvé: Horník Kašpar Franc budil se Šimonem Kučerou důlního strojníka a mnohé jiné dělníky ke společnému shromáždění, čímž se stal podezřelým z účasti na nepokoji; avšak sám v plném zasedání horního úřadu prohlásil, že kdyby na to přišlo, chtěl by jmenovat strůjce spiknutí. Naproti tomu při skutečném výslechu nic nedokázal, ale při dalších výsleších 23. června, prováděných na jeho podnět, se snažil obviňovat jiné, přičemž nelze jeho tvrzení doložit. Tak se podle všeho snažil falešným udáním druhých očistit jen prázdnými vytáčkami. Z jiných častějších zkušeností, jakož i z posledních výslechů dostatečně vysvítá, že uvedený má neklidnou a vzdorovitou hlavu, s nikým se nesnáší, a dokonce nevykazuje vůči představeným úředníkům povinnou úctu. Nadto si tento před několika lety začal nepřístojný spor a jednání se zdejším magistrátem (za což byl tehdy také podle zásluhy potrestán); nijak si to však nezošklivil, čímž se jeho neklidná a vzdorovitá povaha všestranně osvětluje.

Střežili jsme se (nedávno totiž opustil jen z vlastního vzdoru práci, a aby unikl trestu, vzdálil se odtud během výslechů), aby byl informován a snažili se, aby jeho vzpurné a odbojné chování bylo postiženo zaslouženým trestem.

Za druhé: Horník Simon Kučera budil ke zmíněnému shromáždění spolu s uvedeným Kašparem Francem nejen strojníka Matyáše Kaše, avšak také mnohé jiné jako Františka Ptáčka, Martina Ilinga, Jana Kellera, a nadto ještě přivedl falešné svědky navedené proti Matyášovi Kášovi. Dokonce den před výslechem prosil Františka Ptáčka, aby neříkal, že budil a svolával horníky ke smluvenému shromáždění. Prostřednictvím navedených, vyslýchaných falešných svědků chtěl zakrýt své popuzování a spiknutí, z čehož lze jasně usoudit, že byl jedním z původců vyvolané vzpoury. Ostatně je trestuhodný jeho vzdorovitý a prudký způsob řeči, s nímž vystupoval stejně při výslechu jako už dříve v soukromých sporech s představenými úředníky, přičemž zcela opomíjel povinnou úctu. Šimon Kučera by si zasluhoval jako neklidný a hrubý člověk, zvláště když s Kašparem Francem v práci vzdoroval a utekl odtud, především pak pro příklad a varování ostatním, větší trest.

Za třetí: Pomocný strojník Jan Linhart sice obvinil pod přísahou strojníka Jana Vodičku ze záměru zastavit vodu a čerpadla⁸), avšak naproti tomu nejen tři dělníci dosvědčili, že zmíněný strojník tehdy nebyl přítomen, ale nakonec sám Jan Linhart přiznal, že v přítomnosti zmíněných tří dělníků řekl: „My také zastavíme stroje a necháme je stát.“ Při nedostatku jiných důkazů nepadá vina za pronesení těchto nerozvážných slov na nikoho jiného než na samotného Linharta. Podle našeho nezměnitelného mínění má být tento postižen plně zaslouženým trestem na území březohorských dolů (kde má královský horní úřad svou jurisdikci), tj. čtrnáctidenním vězením a potom po odpykání trestu propuštěním z práce.

Toto všechno však ponecháváme Vaší vysoce hraběcí jasnosti⁹) k dalšímu vyššímu rozhodnutí. Příbram 23. července roku 1762.

Podepsaní:  Josef Alexius de Adda, císařský a královský vrchní horní správce; Mikuláš František Ehemannt, císařský a královský hormistr a huťmistr; Jan Jiří Kure, královský prubíř; František Antonín Grumet, dozorce; Jan Ensterlehman, dozorce.

 Poznámky a vysvětlivky autora:

1) Pro tuto studii jsem všechny konkrétní údaje včetně citátů čerpala z publikace o příbramské stříbrné hutí: Božena Kopičková, Kronika příbramských Kovohutí, Praha 1986.

2) Strojním zařízením a stroji se rozumí čerpadla.

3) Zde už jde o ustanovení, zaměřené proti organizované stávce v pravém slova smyslu. Jinak se srocováni a bouření na horách zakazovalo pod trestem už od horního zákona Václava II. (lus regále montanorum).

4) V této době byly příbramské důlní podíly rozděleny mezi dvě těžařstva: velké čili hlavní a malé (menší). Do řad podílníků prvního patřili císařovna, šlechtici, kteří většinou zastávali důležité státní úřady, a vídeňští měšťané. Druhé, menší těžařstvo, tvořili místní podílníci (obce příbramská a březohorská, církev, právováreční měšťané, svobodní mlynáři, Lazecký dvůr, tři lazečtí svobodníci).

5) Důlní strojník = dozorce u čerpadel.

6) Pomocný strojník = pomocník u čerpadel.

7) Přílohu jsem nenalezla.

8) Čerpadla musela být v neustálém chodu, protože jinak hrozilo zatopení důlních děl. Zde byl provoz dolů tedy nejvíce ohrožen, a proto se výslech neustále vrací k tomuto bodu.

9) Zpráva byla pravděpodobně určena nejvyššímu mincmistrovi, hraběti Františku Pachtovi