Řeč starých fotografií

Snad každý z nás čas od času vezme do ruky fotografie, které se v rodinách kupí a kupily, často po několik generací. Při té příležitosti jistě také téměř každý nejen zavzpomíná, ale mnohdy si uvědomí, že celou řadu z těch, kteří jsou zde zachyceni, v podstatě vůbec nezná. Zjišťujeme, že nepoznáváme nejen tváře, ale i případné pozadí snímku. Je to celkem přirozené, všechno se postupem času mění a lidská paměť je nástroj velice nespolehlivý, již s odstupem několika málo generací jsou i ve své době velmi důležité události vytěsňovány a zapomenuty. Poučování, že pro uchování historické paměti na jakékoliv úrovni jsou velice důležité kroniky, pamětní knihy a hlavně instituce archivů ponechme stranou, to jsou zřejmá a obecně známá fakta.

V tomto krátkém článku chceme upozornit na to, že v podstatě každý může, snad při troše pozornosti přispět svým dílem k poznání a pochopení historie svého okolí. Na starých fotografiích a pohlednicích nejsou zachyceny jen osoby ale často také budovy a případně i různá zařízení a objekty, mnohdy na pozadí a na prvý pohled nepovšimnuty. Právě tato skutečnost je nesmírně důležitá, protože nám dává jedinečnou možnost jak získat realistický obrázek (byť mnohdy problematické kvality) toho co zde kdysi stálo a dnes je zlikvidováno, často již také zcela zapomenuto.

Jako příklad nám může posloužit jedna stará pohlednice, nedatovaná, v době svého vzniku pravděpodobně zcela všední a v okolí dost rozšířená. Jedná se o pohlednici běžného formátu, na které jsou reprodukovány nad sebou dva snímky. Na horní fotografii je zachycena větší část osady Havírna, fotografovaná z tehdejší haldy dolu Rudolf, v pravém horním rohu snímku text: „POZDRAV z HAVÍRNY“. Dolní snímek zachycuje důl Rudolf s pozadím, fotografovaný od severozápadu, kdy fotograf stál pravděpodobně zhruba v polovině vzdálenosti mezi šachtou a lesem, v pravém dolním rohu snímku text: „DŮL KORUNÍHO PRINCE RUDOLFA“. Jak již bylo řečeno, pohlednice není datována, za dobu vzniku fotografií je však možné považovat prvé desetiletí 20. století, nejpozději snad rok 1913. Na rubu jsou uvedeny tyto údaje: DOPISNICE – „UNIE“ PRAHA – Nákladem A. Bříškové v Bohutíně (jednalo se o majitelku jednoho z místních obchodů).

A nyní to hlavní, to co skutečně můžeme dnes na této jediné pohlednici vidět, a není toho věru málo. Jsou to především stavby, které jsou na svých místech dodnes, i když mnohdy v poněkud změněné podobě, jako budovy dolů Štěpán, František a Rudolf, tehdejší zástavba osady Havírna, místní kaplička a podobně. Na horním snímku lze velmi pěkně pozorovat skupinu nejstarších budov jmenované osady situovaných v době jejich vzniku k tehdy páteřní místní komunikaci, která ležela poněkud níže (u samé paty svahu) nežli později budovaná hlavní silnice, tak jak ji známe v podstatě dodnes. Ovšem pro nás je poněkud důležitější, to co na fotografiích vidíme, ale dnes je to nenávratně ztraceno. V prvé řadě se jedná o tzv. panskou louku, která je v popředí horního snímku je to uměle srovnaný a na louku upravený terén, který sloužil v případě velké vody jako bezpečnostní inundační (záplavový) prostor pro Vysokopecký rybník. V levém dolním rohu spodního snímku vidíme v dálce bývalý hostinec Drmlovku. Louka i hostinec jsou ovšem známy z celé řady jiných fotografií a na jejich nedávnou existenci si jistě vzpomene mnohý z místních.

Poněkud jiná situace však nastává u dvou dále popisovaných objektů, jejichž zobrazení na fotografii lze považovat za raritu. V prvé řadě je to most, který spojoval prostor bývalých úpraven v Bohutíně (dnes sokolovna, areál tenisu a okolí) s úpravárenskou haldou. Po zmiňovaném mostě byl odpadní materiál z úpravny dopravován přes silnici na haldu, která byla postupně nasýpána podél Litavky. Úpravny skončily svou činnost v roce 1912 a most byl z bezpečnostních důvodů odstraněn krátce na to, jeho vzhled sice známe z obrázku Karla Hojdena, ten však pochází z pozdější doby a byl jistě malován buď podle paměti autora, nebo podle vyprávění. Pokud víme, je tato fotografie jediná, na které je úpravárenský most zachycen (z celého mostu dnes nacházíme u silnice pouze spodní část jednoho z opěrných kamenných pilířů, halda u Litavky byla v 70. létech 20. století zcela zlikvidována).

Druhou zajímavostí je taktéž na horním snímku zachycené ústí a portál Františkovy štoly. U Litavky můžeme ještě dnes pozorovat v těchto místech dost velkou haldičku, v současnosti je ovšem její plocha rozdělena na zahrádky a také zastavěna různými kůlnami. Zde tedy ústila Františkova štola, důlní dílo nejasného původu, na kterém bylo pracováno na konci 18. století, kdy je také několikrát připomínáno, ale tehdejší zmínky o něm vždy mluví jako o díle starém. Františkovou štolou byla sledována žíla František a to v několika etapách, celková délka díla dosáhla nakonec téměř 500 m. Ústí bylo zavaleno a portál rozbourán pravděpodobně velmi brzy po zhotovení snímku, protože na jiných fotografiích jej již nenalézáme, také tento obrázek zmiňovaného portálu je doposud znám jako jediný.

To je tedy stručný popis toho, co vše lze na jedné fotografii, v našem případě pohlednici, při troše pozornosti a troše znalostí z lokální historie vidět. Chápeme, že ne každý je schopen podobným způsobem posoudit starý snímek, ale k nám na Řimbabu to není daleko, spojit se s námi lze i telefonem nebo prostřednictvím internetu a jistě rádi každému v rámci našich schopností a možností vše vysvětlíme. Proto prohlížejte staré fotografie, mohou být velmi zajímavé a můžete mnohé objevit !!

Kolektiv spolku Řimbaba

Pohlednice – Havírna a důl Rudolf z doby před rokem 1913.

Detail pohlednice s úpravárenským mostem.

Most – obrázek Karla Hojdena.

Detail pohlednice s portálem Františkovy štoly.

Františkova štola – výřez z mapy z roku 1855.

Vznik kapličky v osadě Havírna roku 1938

V pamětní knize farnosti Bohutínské ( Liber Memorabilium Localie Bohutinensis ) založené roku 1794 nalézáme na straně 8. a 9. velice zajímavý a svým způsobem ojedinělý záznam. Tehdejší místní kněz Václav Prinzl zde svou vypsanou rukou popisuje okolnosti vzniku a následné svěcení kapličky v osadě Havírna. Musíme si uvědomit, že v té době jmenovaná osada teprve začínala vznikat a představovalo ji pouhých několik roztroušených domků. Zápis je proveden tehdy běžně užívaným starým písmem (kurentem), které je dnes již pro naprostou většinu lidí téměř nesrozumitelné, uvádíme zde proto nejen originální podobu textu, ale také jeho doslovný přepis. Vše okolo čeho možná denně chodíme má svoji historii, někdy pohnutou, mnohdy však zcela všední, budeme velmi rádi, když i tento článek přispěje k připomínce minulosti obcí a osad regionu.

Originální podoba textu – Pamětní kniha farnosti Bohutín zal. 1794 str.8. a  9. – SOKA Příbram.

Přepis:

Toho samého roku 1838 počala vznikati nábožnost mezi osadníky Bohutínskými, která zvláště v srdcích některých obyvatelů z Havírny a od Hamru se usadila a k tomu jich povzbudila, že sobě s povolením vrchnostenským krásnou kapličku pod jménem svatého Jana Nepomuckého na Havírně vystavili, tato kaplička v sobě obsahuje:

1) Statui neb sochu svatého Jana Nepomuckého na oltáříčku postavenou.

2) Na pravé straně socha blahoslavené Panny Marie.

3) Na druhé straně socha svaté Anny.

Obě tyto postraní sochy v kapličkách ve zdi za sklem se nalézají. Na malé věži nalézá se zvoneček, kterým se k pozdravení andělskému a při průvodech okolo jdoucích zvoní. Vlastní zakladatelové této kapličky jsou následující:

1) Pan Karel Šefl cís. král. horní šteiger jenž všemožně se přičinil, ano i velmi mnohé při tom stavění, měl výlohy a rozličné věci vlastnoručně k ozdobení sám vypracoval.

2) Martin Achač mlynář od Hamru z č.15

3) Václav Přibyl chalupník od Hamru z č.18

Tito věrní patroni totiž Martin Achač mlynář a Václav Přibyl chalupník se zavázali a dobrovolně obětovali tuto kapličku vždy v dobrém stavu zachovati.

Svěcení této Svatojánské kapličky stalo se dne 29. července 1838 v přítomnosti velikého shromáždění lidu, nejen osadníků ale i z vůkolních míst. Kněžstvo velebné bylo následující přítomné:

1) Prinzl Václav Localista

2) P: Rothberg starší kaplan z Příbrami

3) P: Wintika penzionovaný kněz z Rožmitálu

Bůh ráčiž odplatit všem dobrodincům.

 Bohutín a Havírna (Knappenzeche) na katastrální mapě z roku 1830.

 Kaplička na Havírně v kresbě Karla Hojdena z roku 1944.

Kaplička na Havírně – současný stav.

Poznámka:

Letopočty uvedené na fasádě kapličky nemají žádný vztah k jejímu vzniku a označují pravděpodobně pouze data větších oprav nebo se jedná o omyl, žádný údaj k roku 1891 ani k roku 1983 se v tomto smyslu nepodařilo nalézt.
Kolektiv spolku Řimbaba

III. Sjezd rodáků kraje bohutínského v roce 1931

Aby dostálo slibu, že po 10 letech od roku 1921 bude zase uspořádán sjezd rodáků bohutínské farnosti, konalo „Volné sdružení bohutínských rodáků v Praze“ už od počátku r. 1930 horlivé přípra­vy k uskutečnění této myšlenky.Podle zápisů o schůzích přípravného výboru III. sjezdu byli pozváni kol. Rud. Šilhavým do jeho bytu ve středu dne 26. března r. 1930 k společné schůzce Václav Čapek, Frant. Zpě­vák, Antonín Drmla, Karel Milec, Josef Drmla, a Štěpán Šedivý, aby si společně pohovořili o některých otázkách, po případě projednali, kdy se má konati příští III. sjezd, v jakém rozsahu, a aby pojednali i o jiných otázkách, týkajících se sjezdu.Začato s tím, má-li se III. sjezd konati r. 1931, t. j. po 10 letech, jak bylo stanoveno při II. sjezdu, nebo ve lhůtě jiné.Jak známo, II. sjezd zanechal pěkné vzpo­mínky i také velmi slušný finanční výsledek. Usneseno ihned na této první schůzi, aby III sjezd, bude-li se vůbec konati, byl ve dnech 15. a 16. srpna r. 1931, kdy následují po sobě dva sváteční dni.Neobyčejně teplý a trvalý dojem, jakým pů­sobil II. sjezd, byl hybnou silou úmorné práce nové. V bytě R. Šilhavého scházela sé nepo­četná, ale pro práci nadšená společnost. Kolem milého předsedy odb. učitele V. Čapka usedali k společné práci Š. Šedivý, K. Milec, A. Drmla, J. Drmla, Matěj Synek, Josef Kočí, Ladislav Milec, později také Václav Eiselt, Vojtěch Šedi­vý a Emanuel Čermák. Nelitovali času, nedbali námahy, vymýšleli plány, sbírali adresy, psali na všechny strany, rvali se o práci, přeli se o ni. Z těchto osob utvořil se přípravný výbor.

Bylo snahou, aby každá naše přiškolená obec měla v přípravném výboru svého rodáka, usa­zeného v Praze, jako zástupce, který by znal poměry své obce a o usneseních přípravného výboru vyrozumíval své krajany. Další schůze staly se potom pravidelnými a to každého mě­síce až do dne pořádaného sjezdu. Členové ustaveného výboru nebyli přístupni obavám, že by se mohl III. sjezd nevydařiti, že doba je zlá, nepříznivá konání sjezdů, a že nebude pravděpodobně toho nadšení, jaké bylo při sjezdu druhém.Věřili v úspěch krásné myšlenky. I když ne­bude úspěchu hmotného, říkali si, bude jistě aspoň úspěch mravní. A to je hlavníSjezd se nepořádal za účelem výdělečným. Pořadatelé chtěli jím dáti všem krajanům a přátelům příležitost, aby se zase jednou podí­vali do rodiště, promluvili se známými, jichž snad neviděli celých 10 let, aby si připomněli mladší léta a snad znovu navázali styky s rod­ným krajem.

Pořadatelé si vytkli i další úkol: nahradili prozatímní prostou desku, věnovanou krajanům, padlým ve světové válce, novou deskou trvalé ceny umělecké a projeviti tak důstojným způ­sobem úctu k těm,  jimž nebylo Osudem dopřáno dožiti se světlých dnů naší vzácné svobody. Krásná kovová deska se jmény našich padlých hrdinů bude sloužiti ke cti celé osadě. Bude zároveň stále připomínati, jak mnoho a těžkých obětí bylo třeba, aby byla svoboda vybojována, a bude nabádati krajany i všechny mimojdoucí. aby svědomitým plněním povinností svého po­volání, poctivostí a pílí se stali hodnými dosažené svobody a pomáhali ji i nadále udržovati.Deska, připevněná na naší škole a obsahu­jící jména padlých rodáků všech přiškolených obcí školní obce Bohutína, bude hlásati budou­cím, že tito hrdinové obětovali vše, co jim bylo nejdražší — za naši svobodu položili na oltář vlasti své životy.Deska jest upevněna na škole proto, že od­tud všichni odcházeli s prvními počátky vědo­mostí do budoucí školy života a byli žáky ře­ditele, který tak dlouho na této škole působil a její osudy řídil. Jest dílem našeho blízkého rodáka příbramského p. V. Šáry, sochaře, nyní v Praze usedlého, který nám ve všem vyšel velmi ochotně vstříc.

Nová pamětní deska osazená na budovu školy v roce 1931.

Nový sjezd utužil vědomí krajanské soudružnosti. Přišlo mnoho takových, kteří se účast­nili sjezdu po prvé, a byli nadšeni. Viděli, že třemi dosavadními sjezdy bylo vykonáno mno­ho dobrého.To dobré ocenili i přítomní hosté-nerodáci, senátor národního shromážděni“ za příbramský kraj p. Václav Johanis a člen pražského měst. zastupitelstva p. Ant. Haitman a jiní zástupci spolku rodáků v Příbrami.Pro ty, kteří se z jakýchkoli důvodů nemohli účastniti přátelského sjezdu, budiž připomenut sjezdový program.

V pátek dne 14. srpna večer byl pořádán lampiónový průvod s hudbou. Po srazu „Pod lipami“ v Bohutíně ubíral se průvod k Vysoké Peci. Za zvuků hudby byl vypálen pěkný ohňo­stroj na břehu rybníka vysokopeckého, načež následovala upřímná zábava na Drmlovce.

V sobotu dne 15. srpna dopoledne byla ko­nána slavnostní sjezdová schůze v Sokolovně při plném sále. Slavnostním řečníkem byl pan ředitel K. Šefrna. Vedle něho promluvilo něko­lik řečníků domácích i cizích (senátor V. Joha-nis, pražský radní A. Haitman, rodák příbram­ský a předseda spolku rodáků a přátel příbram­ského kraje se sídlem v Praze). Po slavnostní schůzi pořádán společný oběd v Dělnickém domě. Prudký liják, který trval až do noci, působil nepříznivě na náladu účast­níků. Přes to sešla se večer znovu téměř celá sjezdová společnost s domácími v Sokolovně, kde vydržela při štědré hudbě Korejzově do časných hodin ranních.

Snímek interieru Dělnického domu (Plzenky) pořízený při III.sjezdu rodáků v roce 1931.

V neděli dne 16. srpna seřadil se po 9. ho­dině ranní před Sokolovnou smuteční slavnost­ní průvod, který se ubíral k Františce a Havířnou do Bohutína. V čele průvodu byla selská jízda, za níž šli legionáři, potom Těl. Jednota Sokol s dorostem, Děl. Těl. Jednota, Ozvěna, sbory hasičské, dru­žičky, pěvecký sbor. Průvod uzavíraly zástupy účastníků sjezdu, domácích i příchozích. Před školou se průvod zastavil, aby vyslechl smuteční zpěv pěveckého sboru a projev říd. uč. F. Šefrny. Pak byla nová deska odhalena a předána do ochrany místní školní radě. Zapě­ním státních hymen slavnost před deskou ukon­čena a průvod se odebral na hřbitov, aby uctil památku všech zemřelých a vyslechl pietní vzpomínku řed. V. Cyprýna. Odpoledne téhož dne byla družná zábava při hudbě v Dělnickém domě.

Interier sokolovny v Bohutíně v době konání sjezdu.

Dne 22. srpna konána pak pietní vzpomínka u pomníku v Lázu. Tam večer ukončen sjezd taneční zábavou v hostinci „u Ševců“. Při ní v proslovu předseda sjezdu Václ. Čapek vzdal díky všem, kteří se zasloužili o krásný výsledek III. sjezdu neb jakýmkoliv způsobem přispěli k jeho zdaru. Přes to, že nepřišli na sjezd někteří, s jejichž přítomností bylo počítáno (pravděpodobnou pří­činou byla těžká doba), vyzněl sjezd důstojně a zanechal v myslích všech účastníků pěkné vzpomínky.

Dlužno se ještě zmíniti o krásné a bohaté výzdobě domků ve všech obcích osady bohutínské. Stalo m tak k výzvě přípravného výbo­ru, který určil 3 odměny těm, kterým se podaří své domky nejvkusněji ozdobiti. Aby odměny byly spravedlivě přiděleny, ustanovil sjezdový výbor čtyřčlennou komisi, slo­ženou ze sjezdových hostí, nikoli však rodáků bohutínské farnosti. Předsedou komise byl ustanoven závodní dolů v Bohutíně p. Ing. K. Oklábec, jejími členy byli pánové: F. Matějka, učitel v Bohutíně, Karel Kořínek, pošt. úř. v Praze, a Antonín Karleček, úředník Pražské měst. spořitelny v Praze. Po  pečlivě  konané  prohlídce  ozdobených domků obdrželi: I. cenu (50,-Kč) Josef Vylétal ve  Vysoké  Peci  čís.  78;   II.  cenu   (30,-Kč) Petr Bartoš v Havírně č. 39; III. cenu (20,-Kč) Karel Šedivý v Bohutíně č. 93. Kromě toho komise ještě sama přiřkla další odměnu jako IV. cenu (20,-Kč) Kosánovi v Ha­vírně.

S mnoha stran bylo od účastníků sjezdu vy­slovováno přání, aby krásné řeči, proslovené na sjezdu, byly vydány tiskem a zaslány všem účastníkům sjezdu i těm krajanům, kteří se sjezdu z různých důvodii neúčastnili. Aby vy­hověli tomuto přání, předkládají pořadatelé tuto brožuru, fteči vytištěny jsou v ní v pořadí, jak za sebou byly předneseny. Zároveň žádáno, aby už ode dneška bylo po­mýšleno na nový sjezd po 10 letech, roku 1941, a navrhováno, aby se každoročně rozesílaly kra­janům složenky k zaplacení dobrovolné krajan­ské daně. Zaplatí-li každý, jak mnozí nabízeli, jen 5 Kč ročně, t. j. 40 hal. měsíčně, bude za 10 let pohromadě slušná částka, za kterou se už dá poříditi pro rodné obce zase nějaká věc trvalé hodnoty a nebudou žádány už žádné pří­spěvky bezprostředně před sjezdem. Výrobní cena brožurky je 5 Kč. Je dáno všem na vůli, chtějí-li zaslati ještě i tento obnos. Brožurky nevracejte! Ponechte si ji na památku, i když nemůžete nic poslati. Přijde Vám občas do rukou, připo­mene nevtíravé rodný kraj a aspoň některé blahé chvíle, v kraji tom strávené, a vzbudí tou­hu, abyste po 10 letech zase pospíchali na chvi­linku do rodné vsi.

Nuže, na shledanou v Bohutíně r. 1941!   Zdař Bůh!

Poznámka:

Ve dnech 14., 15. a 16. srpna roku 1931 se konal III. sjezd rodáků kraje bohutínského. Tento sjezd vzbudil i přes to, že probíhal v době hospodářské krize velké nadšení mezi všemi účastníky. Proto také vydává následujícího roku 1932 Volné sdružení rodáků kraje bohutínského se sídlem v Praze brožuru s poměrně obsáhlým popisem celé akce a s texty všech proslovů, které zde byly během sjezdu předneseny. Námi zveřejněný článek byl součástí uvedeného tisku. Velké nadšení pro uspořádání dalšího sjezdu v roce 1941 bylo zmařeno událostmi II. světové války a ani v létech poválečných se podobnou akci nepodařilo uskutečnit. Bohutínští rodáci si na svůj IV. sjezd museli počkat až do roku 1966 tedy celých dlouhých třicet pět roků.
Kolektiv spolku Řimbaba

Výroba automobilů v Příbrami

Nynější strojírna a slévárna Stelšovský Rudolf v Příbrami, založena byla v roce 1899 a zabývala se původně výrobou hospo­dářských strojů, odlitků ze šedé a kujné litiny. Pozdější dobou pan Stelšovský závod značně rozšířil,opatřil moderními stroji obráběcími a zorganisoval výrobu na první lidová auta“Stelka“, systému Švejda,osobní i nákladní a jsou to nejlevnější vo­zidla toho času na našem trhu. Továrna svou rozlohou a zařízením může zaměstnávati až 500 děl­níků. V přítomné době zaměstnává 140 děl­níků. Dále zaměstnává zdatné technické i obchodní síly, tím také výrobky firmy Stelšovský jsou prvotřídní a podmínky k rozšíření tohoto slibného podniku nejlepší.

Technickým ředitelem továrny jest pan František Švejda, vynálezce motorových dresin. Auto „Stelka“ jako první lidové vozidlo zúčastnilo se závodů automobilových do vrchu Zbraslav – Jíloviště. Z lido­vých aut závodilo samotné, dojelo k cíli bez poruchy a firma Stelšovský těší se stá­lým zakázkám. Podnik, aby také ostatní zařízené dílny, pokud možno zaměstnal, po­čal v poslední době mimo osobních a ná­kladních aut, hospodářských strojů, včetně čerpadel, vyráběti také praktická, rozkládací lehátka, hodící se pro lázně, sanatoria a za­hrady, která pro svou láci a praktičnost těší se velkému odbytu. Poslední dobu přechází podnik p. Stelšovského v akciovou společ­nost pod názvem: „Příbramská strojírna a slévárna, akc. spol., dříve Stelšovský v Příbrami“ a tato akciová společnost pokračuje ve zvýšeném rozsahu výroby.

 Celkový pohled na tovární budovy.

 Normální typ malého nákladního auta.

 Lidové auto „STELKA“.

Výroba karoserií k automobilům „Stelka“ a rozkládacích lehátek ve velké truhlárně firmy Stelšovský v Příbrami.

Mechanická dílna firmy Stelšovský v Příbrami s moderními obráběcími stroji pro výrobu lidových automobilů.

Jedna ze čtyř sléváren firmy Stelšovský v Příbrami s úpravnou slévárenského písku je moderní kompletní zařízení.

 Poznámka:

Uvedený článek byl publikován v obrazovém týdeníku Český svět ročník XX. II. pololetí roku 1924 – vydavatel a nakladatel Šolc a Šimáček Praha. Svým obsahem se přímo netýká dějů v našem regionu, dokumentuje však velmi výstižně snahy přeměnit Příbram v meziválečném období na moderní průmyslové město, které by nebylo tak jako doposud závislé v podstatě jen na kolísající prosperitě místních dolů. Zmíněné snahy se nesetkaly s příliš velkým zdarem a velmi rychle zanikla i tato výroba levných osobních a lehkých nákladních automobilů.
Kolektiv spolku Řimbaba

Kozičín v roce 1651

Právě tak jako zpracovávali v roce 1651 seznam svých poddaných podle víry drobní držitelé okolních statků, muselo jej vypracovat i královské horní město Příbram a to nejen pro město samé, nýbrž i pro všechny vesnice ležící tehdy na městském panství. Mezi zmíněné obce náležel také Kozičín, který posléze v následujících létech spolu se sousedním Lazcem jediný zůstal městským majetkem a nebyl na rozdíl od všech ostatních vsí nikdy prodán.

My purkmistr a konšelé města Příbramě Hor stříbrných přiznáváme se: že v obci a pod správou naší podle níže položeného popsání, všech naskrze osob, jak mobilirovaných, tak městských a svobodných, mocnějších i znuzilých, též vdov a sirotkův, jako i chudých řemeslníkův, chalupníkův, zahradníkův, nádenníkův a podruhův a jiných potřebných lidí zůstává a se nachází.

Ve vsi Kozičíně lidé zástavní pohořalí a spustlí
Majitel:  Ferdinand III.
Zpracoval:  Purkmistr a konšelé

A že tak v pravdě a nejinak jest. Též že sme se v tom ve všem věrně a upřímně zachovali, na potvrzení toho, toto poznamenání pečetí naší menší městskou utvrditi dali. Jehož jest datum v městě horním s počátku jmenovaném v pondělí 17. Aprilis Anno 1651.

 L.S.

Lidí katolických …29
Nekatolický  žádný
Poznámka: Děti jsou uváděny od deseti let, stav pouze výjimečně nebo u hlavy rodiny.

O tehdejším rozsahu obce si podle uvedeného seznamu lze udělat celkem realistický obrázek. K počtu vyjmenovaných osadníků musíme ovšem ještě přiřadit odpovídající množství menších dětí, které je možné přibližně odvodit z počtu a věku žen, které jsou zde uvedeny.

Totéž co bylo řečeno v článku o Tisové, platí i pro Kozičín, jedná se o obec velmi starou, prvá písemná zmínka o ní se vztahuje k roku 1298, jsou to tedy dvě nejstarší písemně doložené obce regionu. Podobná potíž jako u Tisové je s historickým zobrazením, poprvé vidíme Kozičín nakreslený na mapě městských lesů, tato mapa není datována, pochází však s největší pravděpodobností z prvé poloviny 18. století. Je otázkou nakolik zde provedený zákres odpovídá tehdejší realitě a nejedná-li se pouze o případný ilustrační doplněk mapy. Kozičín posléze najdeme na I. vojenském mapování z roku 1764. K výřezům z obou zmiňovaných ještě přidáváme ukázku z mapy poněkud mladšího data z roku 1830.

 Kozičín na mapě lesů města Příbramě z prvé poloviny 18. století

Kozičín na mapě I. vojenského mapování z roku 1764

Pro porovnání – Kozičín na mapě z roku 1830

Poznámka:

Podle publikace – Helena Klímová (Národní archiv) – Soupis poddaných podle víry z roku 1651 – Berounsko.
Kolektiv spolku Řimbaba

František Choura téměř zapomenutý rodák z Bohutína

František Choura, narozený 5. ledna 1852 v Bohutíně, byl již od šestnácti let havířem v stříbrných dolech na Příbramsku, stejně jako jeho děd i otec. O rok později porušil rodinnou tradici a odešel na Kladensko, kde jako kopáč na dole Amalia přišel při úraze o dva prsty a na obličeji mu zůstala veliká černá jizva. Ještě po příchodu na sever ho všichni podle ní poznali a tato popularita nebyla záviděníhodná – byl totiž známý hlavně jako výtržník a rváč.

 František Choura

Potom se seznámil s ústeckým ševcem Václavem Vaisem, který mu začal podstrkávat naučnou literaturu a u Františka Choury nastala doslova čítanková proměna. Stal se členem dělnického vzdělávacího spolku – Odborného dělnického spolku v Duchcově – a brzy už stál dokonce v jeho čele. Duchcovského havíře si záhy všimla i Praha, zejména proletářský intelektuál Josef Boleslav Pecka-Strahovský. A tak se stalo, že František Choura zasedl dne 7. dubna 1878 v zadní místnosti břevnovského hostince U kaštanu na ustavujícím sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické. Své články do Peckových časopisů podepisoval pseudonymem Franta Známý.

 Slavnostní odhalení pamětní desky na rodném domě Františka Choury v Bohutíně v roce 1929

Za účast na sjezdu si počátkem příštího roku odseděl dva měsíce vězení. Pracoval pak dál jako havíř na dole Pozdvižení kříže, který býval za zámeckou zahradou v Duchcově. Snažil se pomáhat havířům a skutečně přišel na zpronevěru v hornické Bratrské pokladně. Přestože s kolegy nepřístojnosti odhalili, jako buřiči nakonec přišli o práci. Situace v Bratrské pokladně, která byla „tunelována“ podobně jako současné záložny, byla příčinou první všeobecné hornické stávky na jaře roku 1882. Začala typickou „bankovní horečkou“ s hromadným vyzvedáváním vkladů, která ochromila činnost celého města Duchcova.

 Pamětní deska z roku 1929

Choura jako organizátor stávky se dostal na černou listinu a v následujících letech byl až neúnosně perzekuován. Když měl být diskreditován jako údajný zrádce tajné tiskárny v Hluboké u Liberce, rozhodl se v roce 1887 pro odchod do amerického exilu, kde působil jako horník i novinář. Zemřel dne 23. února 1921 v obci Bowerton ve státě Pensylvania.

 Text byl publikován na stránkách knihovny Teplice s odkazem na zdroj – deník Směr ze dne 12.2.2001

Poznámka:

Rodný dům Františka Choury č.p.10 dnes již v Bohutíně nestojí, byl rozbourán a na jeho místě nalezneme na zdejší návsi požární zbrojnici.
Kolektiv spolku Řimbaba

Náš nejslavnější rodák – Jan Antonín Alis

Bývalá samostatná obec Vysoká Pec se trvale zapsala do dějin novodobého příbramského hornictví, a to nejen železářským průmyslem a vodním hospodářstvím pro doly v katastru obce, ale především jako rodná ves zakladatele slavného příbramského závodu Jana Antonína Alise. Pozůstatky po jeho rodném domku nejsou, nebo spíše se neví, kde stával, ví se jen, že se narodil 11. ledna 1732 právě v této obci. Jan Antonín Alis pocházel z příbramského rodu Alisů a jeho otec František Alis byl šichtmistrem v Příbrami. Prvé hornické znalosti získal také na příbramském závodě – na dolech zaražených na štole Karla Boromejského. Již v roce 1755 stává se šichtmistrem a z Příbrami odchází do Kutné Hory. V roce 1772 se vrací zpět do Příbrami jako nový hormistr a huťmistr a ujímá se příbramského horního závodu, který pro zadluženost prakticky zanikal.

 Záznam o křtu J.A.Alise v marice narozených – Příbram 1730-42 str.36

V době jeho příchodu do Příbrami byla po dva roky v Čechách veliká neúroda a tím i hlad, a většina obyvatel města spíše než o bohatství hlubin přemýšlela o tom, jak si zajistit nejnutnější obživu, aby nezemřela hlady, Přesto Alis začal budovat nový hornický závod, a to na základě nového pojetí otvírky příbramského ložiska. Místo roztříštěné těžby na několika úklonných jamách dal zahloubit 11. října 1779 první svislou jámu v příbramském revíru, která byla později, podle žíly, která v její těsné blízkosti byla dobývána, nazvána Vojtěšskou šachtou. Tato šachta stala se základem jednoho z největších „stříbrných“ báňských podniků na světě v devatenáctém století.

Předpoklad Alisův, že bohatství příbramských hlubin je ve větších hloubkách, se plně potvrdil a již od 5. patra Vojtěšského dolu zmohutněla výplň příbramských žil a ze ztrátového báňského závodu se tak stal jeden z nejaktivnějších podniků rakouského mocnářství. Po Vojtěšském dolu se za deset let začal hloubit Anenský důl a v prvé polovině devatenáctého století i další doly na Březových Horách.

 Úvodní část jedné z posledních dochovaných J.A.Alisem zhotovených map – tato je z roku 1755

 Detail podpisu J.A.Alise jako báňského praktikanta z roku 1755

Pro nově zakládané hluboké doly byla zapotřebí především voda, která až do objevu páry pro pohon strojů, byla hlavní pohonnou silou vodotěžných strojů. Proto se již v osmdesátých létech zvyšuje i rozšiřuje hráz rybníka postaveného v létech 1768 – 1770 (nyní Vysokopeckého) a z podnětu Alise se buduje nový báňský rybník nazývaný Vokačovský (nyní Drozďák). Rybník byl budován v létech 1780 – 1782 a J.A. Alis stavbu rybníka osobně řídil a kontroloval.

Za Alisova řízení se také začala v roce 1783 zmáhat a prodlužovat Stará dušnická štola, která se stala páteřní odvodňovací štolou březohorského a bohutínského revíru a je nyní nazývána Dědičnou štolou. J.A. Alis založil také novou stříbrnou huť a zdokonalil úpravu vytěžených rudnin dvojím drcením.

Janu Antonínu Alisovi, zakladateli Vojtěšského i Anenského dolu, nové stříbrné hutě a úpravnických provozů na Březových Horách, se ještě za jeho života dostalo uznání za jeho houževnatou a vytrvalou práci v příbramském horním úřadu. Již v roce 1782 byl jmenován horním správcem a v roce 1796 horním radou. V roce 1799 odchází na zasloužený odpočinek a za dva roky, v roce 1801, umírá. Vše, co po nejslavnějším příbramském havíři zůstalo, jsou jeho osobní záznamy v horních knihách a překrásně jím vyhotovené důlní mapy, a to nejen z příbramského revíru. Byl pochován na starém příbramském hřbitově při hřbitovní zdi a po zrušení tohoto hřbitova byla náhrobní oválná deska ze hřbitovní zdi snesena a odvezena do sklepa báňského ředitelství. A i ta deska dnes není k nalezení…

 Záznam o úmrtí J.A.Alise v matrice zemřelých – Příbram 1795-1820 str.63

 Tento článek byl součástí rozsáhlejšího souboru s názvem – Bohutínský rudný revír a jeho historie 1878-1978, publikace k 100. výročí založení dolu Rudolf (25. únor) v Bohutíně. Vydaly Rudné doly Příbram – Důlní závod Příbram VI v září 1978.

Poznámka:

K osobě a dílu J.A.Alise byla již napsána celá řada prací, které však svým rozsahem jdou nad rámec běžného seznámení s jeho osobou. Také již dnes neplatí, že není znám jeho rodný dům, ten se nám podařilo jednoznačně identifikovat a pro příští rok (2012) je plánováno odhalení pamětní desky na tomto domě včetně příslušné informační tabule u sousední komunikace. Zájemci o bližší údaje k této nesporně velice zajímavé postavě, nesmazatelně zapsané do dějin hornictví na Příbramsku se mohou s dotazy obrátit na místní regionální muzeum na Řimbabě.
Kolektiv spolku Řimbaba

 Osazování mezníků v Bohutíně v roce 1830

Po založení obecní kroniky v Bohutíně v roce 1923, tehdejší kronikář a ředitel místní školy zapisoval do nové knihy nejen aktuální děje, ale také vzpomínky na různé události, které získal dílem z ústního podání starousedlíků, dílem z několika málo v obci dochovaných historických dokumentů.  V daném případě se jednalo o spor mezi obcemi Bohutín a Dolní Láz vedený ve věci hranic lesních pozemků. Obě obce, kdysi společné byly držitelem poměrně rozsáhlých obecních lesů, obecní lesy byly v roce 1779 mezi ně rozděleny a toto rozhraničení zakresleno do katastrální mapy. Vzhledem k tomu, že v té době tyto mapy ještě nebyly vůbec běžné, se můžeme oprávněně domnívat, že zmíněná mapa byla zhotovena výhradně za tímto účelem. Později obec Dolní Láz zjistila jisté nesrovnalosti mezi umístěním mezníků a zákresem mapy, vznikl spor, ve kterém Bohutín nechtěl uznat starou hranici a hrozila dlouhá tahanice a možné soudy.

Smírčí úlohy se ujala správa panství Starosedlský Hrádek, pod jejíž patronací bylo znesvářeným stranám domluveno a posléze osazeny nové hraniční kameny. O celé akci byl sepsán protokol, jehož jeden opis měl ještě v roce 1923 kronikář k dispozici a podle kterého celou událost popsal. Naštěstí se nám ona stará mapa zachovala v poměrně slušném stavu dodnes, protokol je však beznadějně ztracen (existuje ovšem ještě jeden jeho exemplář a ten je uložen v SOA Třeboň-fond Starosedlský Hrádek-inv.č.54 sign.II 3/34-Spor obcí Bohutín a Láz o vedení hranice mezi jejich obecními lesy r.1830-to pro informaci případných zájemců o historické bádání). Po meznících již dnes není ani stopy, v terénu je zachována pouze místy nepříliš zřetelná hraniční strouha a v její blízkosti byl souhrou šťastných náhod objeven v roce 2010 jeden z nich, kdysi pravděpodobně vykopaný a odhozený při nějakých melioračních úpravách. Text ukázky z obecní kroniky je uveden doslovně, text opisu protokolu z roku 1830 je však upraven, vzhledem k tomu, že v doslovné podobě v jaké jej kronikář opsal, by již dnes mnohému čtenáři nebyl příliš srozumitelný, obsah je však zcela zachován.  

Kolektiv spolku Řimbaba

Ke starým zvykům a obyčejům patří i sázení mezníků, které dělo se v minulé době zvláštním pamětihodným způsobem. O tom nejlépe poučí starý spis zachovalý v rodině p. Kubíka č. 17 pojednávající o sázení hraničních kamenů mezi lesními pozemky obce Bohutína a Lázu. Ve spise tom seznamujeme se nejen se zvláštnostmi při takovém výkonu, ale setkáváme se i se jmény, jichž potomci dosud na statku hospodaří i se jmény, která mezi obyvateli se již nenacházejí. Uvádím zde tan spis jednak v opisu, jednak jen v obsahu. Psán jest starým písmem zvaným švabach a starým na tu dobu dosti správným pravopisem.

Sepsáno v Bohutíně dne 15. května 1830 v přítomnosti podepsaných. Zde bude popsáno dnešního dne provedené sázení hraničních kamenů dělících obce Bohutín a Láz a jejich lesní pozemky. Dále je uvedeno, že na mapě z roku 1779 jsou meze mezi těmito obcemi vyznačeny jasně viditelnou rovnou linií, ale ve skutečnosti jsou mezníky posunuty více vpravo a zde usazené ke škodě obce Láz, s jejich umístěním obec Láz nesouhlasila s tím, že na mapě takto nejsou vyznačeny. Geometr musel dodržet podle staré mapy rovnou hranici, pročež vznikla mezi těmito obcemi rozepře. Aby obce byly ušetřeny zbytečných útrat, které by přinesly nevyhnutelné komise a snad i následující správní soud, byla tato záležitost úředně v přítomnosti obyvatel obou obcí vyšetřována, obci bohutínské nesprávnost jejích domněnek vysvětlena a sousedé napomenuti, aby se do jakýchkoliv zbytečných útrat nepouštěli. Sousedé uznali, co jim bylo předneseno, a upustili od sporu, když se přesvědčili, že les podle zmíněné rovné linie dosahuje patřičné výměry, tedy 165 jiter a 174 sáhů a že ten sporný díl obnáší jen 1 jitro a 530 sáhů, o které by obec lázská byla zkrácena, protože by na místo 42 jiter a 384 sáhů, které jí patří, měla jenom 40 jiter a 1070 sáhů. K dyž tedy sousedé z Bohutína od svých nářků po úředním vysvětlení upustili a také sousedé z Lázu se jménem své obce spokojili s tím, že jim bude hranice opětovně podle staré rovné linie v mapě zakreslené vyznačena nově vsazenými mezníky.

K tomu tedy bylo hned dnešního dne přikročeno a za přítomnosti obojích sousedů byly mezníky následujícím způsobem zasazeny. 1 ní. starý mezník podle pole Václava Fialy držitele gruntu a mlynáře z Bohutína č.22, který byl v příkopu zasazený zůstal nepohnutě stát a teprve ve vzdálenosti padesáti tří sáhů (to na památku toho, že přítomný úřední správce toho dne svůj věk padesáte tří let dovršil) byl v té prosekané rovné linii 2 hý. mezník nově vsazený, pod který se podle starého obyčeje kusy pálených cihel, škvára uhelná a staré sklo položili a na kterém pro budoucí stálejší památku devítiletý Václav Pečený, vlastní syn Vojtěcha Pečeného, rychtáře a držitele gruntu v Lázu č. 34 od přítomného domácího Velebného Pána Františka Šembery jako hosta tak zvaný tři kopy dostal. Od toho kamene byl opět v té samé vzdálenosti padesát tři sáhů 3 tí. nový kámen vsazený s tím samým podložením, na kterém tři kopy dostal jedenáctiletý synek František Nedvěd, syn Matěje Nedvěda konšela a držitele gruntu z lázu č. 30 a to od přítomného geometra Aloise Brettschneidera. 4 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal třináctiletý Martin Petýrek z.č.28 od rychtáře z Bohutína Jana Šefrny. 5 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal devítiletý Josef Klika z č.27 syn Jakuba Kliky od rychtáře z Lázu Vojtěcha Pečenýho. 6 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal dvanáctiletý František Vondrášek z č.23 syn Vojtěcha Vondráška od konšela z Bohutína Josefa Kubíka. 7 mý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal jedenáctiletý František Milec z č.18 syn Martina Milce od konšela z Lázu Matěje Nedvěda. 8 mý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal devítiletý Václav Nedvěd z č.34 syn Vojtěcha Nedvěda od souseda z Bohutína Jakuba Kliky. 9 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal devítiletý Josef Klika z č.27 syn Jakuba Kliky od souseda z Lázu Františka Dražana z č.30. 10 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal jedenáctiletý František Nedvěd z č.30 syn Matěje Nedvěda od souseda z Bohutína Martina Říhy z č.8. 11 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal dvanáctiletý František Vondrášek z č.23 syn Vojtěcha Vondráška od souseda z Lázu Matěje Petýrka. 12 tý. nový kámen podobně zasazený, tři kopy dostal třináctiletý Martin Petýrek z č.28 syn Matěje Petýrka od šenkýře z Bohutína Františka Nádhernýho. Od tohoto kamene k poslednímu 13 mu. kameni  je  vzdálenost dvacet osm sáhů a jeden střevíc. Starý kámen byl vyzdvižen a na jeho místo vsazen nový na podobný podkladek jako předešlé, tento kámen je na hranici pozemků obou obcí a panského lesa a na něm devítiletý Josef Klika syn Jakuba Kliky z Bohutína od podepsaného správce tři kopy na památku dostal.

Tento protokol o rozhraničení obecní půdy byl na žádost obou obcí proveden, podepsán a založen ve třech stejně znějících exemplářích. Jeden exemplář bude uložen při úřadě ve Starosedlském Hrádku, druhý bude předán obci Bohutín a třetí obci Láz, to proto, aby do budoucna jedna i druhá měla svoji jistotu. S tím byl tento protokol po opětovném přečtení skončen a ode všech přítomných podepsán.

Actum et supra : Antonín Jan Bergpold – úřední správce, Franz (dále nečitelné) – kontrolor, Jan Šefrna – rychtář z Bohutína, Josef Kubík – soused, Franz Nádherný – soused, +++ Vojtěch Pečený – rychtář z Lázu podepsán skrze mne France Dražana – souseda, Matěj Nedvěd – soused, František Šembera v.r. Duchovní správce jako host, Alois Brettschneider – geometr, Vojtěch Šedivý – rychtář z Tisový jako dožádaný svědek, Franz Kubát – svědek.

K tomuto zápisu je nutné dodat, že tři kopy, jak je z něho patrné a jak to potvrzují i staří pamětníci, byly tři rány na zadní část těla, ovšem rány slabé spíše jen symbolické, jinak by kluci jistě utekli.

 Sporný úsek hranic na několikrát citované mapě z roku 1779

  Tentýž úsek na mapě poněkud mladšího data, z doby kdy probíhal zmiňovaný spor, tedy z roku 1830

       Jediný dochovaný a náhodně nalezený mezník ze sporné hranice lesů mezi Bohutínem a Lázem

Stromková slavnost – Vysoká Pec 25. dubna 1926

Sdružení rodáků a přátel Bohutína v Praze byla v meziválečném období a také ještě dlouho po II. světové válce velice činná organizace. Pořádala nejen velkolepé sjezdy rodáků, které jsou v paměti mnohých starších občanů zapsány dodnes, ale věnovala se i drobnější osvětové práci pro obce regionu. Mezi, svého času velmi oblíbené patřily „stromkové slavnosti“, jednu takovou jmenované sdružení uspořádalo v roce 1926 ve Vysoké Peci. Každý, kdo dnes prochází lesoparkem pod Vysokou Pecí, si zde může povšimnout mohutné lípy označené štítkem „chráněný strom“, to je ona lípa zasazená v roce 1926. Popis slavnosti předkládáme v originální podobě, tak jak byl kdysi zaznamenán v knize zápisů sdružení rodáků.

Dnes nezbývá, než litovat toho, že pro nezájem mladších generací tato kdysi tak plodná organizace zanikla. Zanikla nejen organizace, ale také sjezdy rodáků a jak můžeme pozorovat, vytrácí se i vztah k rodnému kraji obecně. Zveřejněný článek by měl být drobnou připomínkou toho, jak naši předci na svém rodišti lpěli a jak si jej vážili.

Kolektiv spolku Řimbaba

Originální text z knihy zápisů Sdružení rodáků a přátel Bohutína v Praze

Místo stromkové slavnosti někdy okolo roku 1940

Památná lípa zasazená v roce 1926, jak ji vidíme dnes

Zápisky hormistra Jakuba Bittnera z let 1691-1704

Po třicetileté válce pokleslo příbramské dování tak velice, že místo hormistra nebylo vůbec obsazeno a dohled na tu a tam prováděné kutací práce, obstarával městský výběrčí pivní a vinné dávky.

Teprve počátkem září 1690 obnovou král. horní úřad (Bergkambt) a ustanoven za jeho přednostu hormistr Jakub Bittner z Kašperských Hor.

Bittner hned po nastoupení úřadu založil sobě pevně vázaný zápisník, do něhož zapisoval veškeré odeslané zprávy (berichty) a dopisy a opatřil ho mnohoslibným nápisem:

Prothocoll aller Decreten, Bericht vnd Belehrnungen bey meinem Bergkambt Zu Eyl, Knyn vnd Przibramb.

Zápisník Bittnerův jest psán velice těžce čitelným švabachem a obsahuje mnoho zajímavých zpráv, které v doslovném (ne v přibližném) překladu, s ponecháním starých  hornických  významů a výrazů, pozvolna   budeme uveřejňovat (rozuměj v časopise „Horymír“ v létech 1916-18).

12. 2. 1691

Ohledně Příbrami nalézám, že zde moc nehornicky pavovali a na 700 zl. marně vydali, jak s přiložené mapky viditelným jest. Tak měla se šachtice Nro. 3 v místě Nro. 6, neb alespoň v téže liniji hloubili. Oni však, domnívajíce se, že štolní běh (Stollenlauf) k, předurčenému bodu šachtice Nro. 3 ženou, se popletli a k Nro. 1 ho hnali a nevedouce pak ani kde se nalézají, šachtici hloubit počali. Když na to, na levou stranu k Nro. 3 se uhnuli, ale hned zase, myslíce asi, že se příliš mnoho nalevo odchylují, opět na pravo, k místu kde štolní ort notírován jest, se obrátili, ztratili konečně úplně pravý směr a proto asi šachtici u vozové cesty Nro. 2 vyhloubili, aby takto štolní ort nalezli a když i to marným se ukázalo, nevěděli si už jiné rady a jednoduše další práci zanechali. Toho všeho je tehdejší výběrčí nápojové dávky vinen. Vždyť se jemu, jakož i jeho předchůdci roční služné 30 zl. k tomu účelu o 45 zl. zvýšilo  a doposud až do milostivého rozhodnutí v platnosti jest, aby za nepřítomnosti hormistra, dohled nad horami vedl, on však o nic se nestaral a nejen štolu, nýbrž i šachtu za Svatou Horou, kde štola hnaná být měla, zanedbal a úplně zaniknout nechal, ačkoliv ji lehce udržet a tak k její příští opravě potřebná vydání, uspořit mohl a měl. Já nyní ženu štolní ort přímo k šachtě Nro. 3 na hod. 4 5/8 a doufám v Boha, že jsem nepochybil. Také nalezl jsem v Příbrami hlubokou, Bůh ví kdy započatou a 800 láter dlouhou dědičnou štolu, o které se, jak mně řečeno bylo, do dnes nic nevědělo a příští jaro, dá-li Bůh až vše vyměřím (abgetzogen), další poslušnou zprávu o tom učiním.

Zcela vyjímečná mapa z roku 1691, o které se hormistr Bittner několikrát zmiňuje, a kterou pravděpodobně sám zhotovil, v pravém dolním rohu je parafována jeho rukou J.B.

Měl bych sice ještě o příbramském znemožňování policejního dohledu (Prtzibramber Verwürkten Pollizey), který mně dle mého horního řádu, titul: právní záležitosti, k vykonávání náleží, poslušnou zprávu učinit, poněvadž ale zde několik osob se vyskytlo, kteří vliv císařského horního úřadu co možná potlačovat hledí a mne k tomu ještě jménem celého magistrátu u vysoce slavné  královské komory obvinili a do dnes výkony mé úřední povinnosti zlehčují a ruší, tak to vše v nejbližší mé ponížené zprávě vylíčím a sdělím. Do další přízně Vaší Excel. ec.

4. 6. 1691

Ohledně Příbrami: není pochybností, že by Březový Vrch opět ohledán a v pavující stav přiveden být mohl, ač-li mně jinak, dobrou naději z toho čerpat a ne se co obávat bylo, že naši předchůdci zdejší nejproslulejší couk Matky Boží (jehož těžní šachta přes 100 láter hluboká být má) dostatečně pavovali a obzvláště v dolejších mírách také prozkoumali, k čemuž jeden starý bericht z roku 1551 sice radí, aby se denní vody horní štolou hloubícím čerpadlem (Senck-kunst) vpravovaly a tím spodní vody dolní štolou vyváděly, ale dříve má se dolní štola, až k dolním mírám prorazit. Poněvadž já ale z různých příznaků a ústního vyzvídání, soudit musím, že tam zvláštní štolou vedené posuvné čerpadlo (schübk-kunst) pozůstávalo a těžařstvo roku 1591 na jmenovanou dolní štolu fristunk obdrželo, tak dá se předpokládat, že se uvedenou štolou moc pod dolní míru nedospělo, nýbrž, že se přímo na funt-grubu vedeného posuvného čerpadla používalo. Zdali ale toto úplně pořízeno a postačitelé bylo a zdali couky za těžební uznané byly nebo ne, nemohl jsem se dopídit, nýbrž musela by se tato štola úplně otevřití a pak teprve bude možno, o dalším postupu uvažovat.

Pod Svatou Horou není bez uvážení, že hluboká štola Matky Boží daleko až pod železitý couk ke hnaní jest, ježto ale odstávání (abstehen) nejen na tento, nýbrž ještě více k těm, v tomto dosud neotevřeném (vnerschrottenen) pohoří, předležícím (vorligende) coukům směřuje, tak shledávám za prospěšné, od toho upustit. Co ale p. Rabs o nějaké bližší štole u Jesuitského rybníka (jak v přiložené mapě sub Nro. 6 viditelno) připomíná, bylo sice tehdáž moje, k jeho úvaze dané dobrozdání, ale od té doby jsem shledal, že k čerpadlu (Kunst) potřebná voda, ne všechna z tohoto, spíše však z dolejšího rybníka sub Nro. 5, jenž o 5 láter hlouběji vchází (einkhimbt), k upotřebení vzít možná; tak bylo by mé nic nepředpisující poslušné dobrozdání, jest-li se brzo na něco přijití chce, tak by se měla u Nro. 4, kde nejlepší k tomu příležitost, štola ustanovit. Tuto na hod. 4 3/8 v Nro. 7, kde couk zřejmým (verspüret), až na Nro. 3 prorazit, jelikož tato štola couk Nro. 3 jednak v 20  1/4 látrech podežene, a couky zdejší v 19.—20. látře se zušlechťují, tak by se jí mohla nejen z 18 láter hluboké šachty Nro. 3 silně přitékající svrchní voda odvádět, nýbrž v takové hloubce, dala by se i jakost couku lépe rozpoznat, aniž by se tím přece hluboká štola, zanedbávat (negligiert) musela.

Díla na Zaječím couku (Haasengang) a Bohatém Potěšení (Reichentrost), rád bych býval p. Rabsovi ukázal, kdyby zase nebýval tak usilovně pryč chvátal. Že ale ve šmelcovně, mezi tam ležícími rudami z jmenovaného Bohatého Potěšení, též několik štuf „Weysgulden“ se vynacházelo, jest sice pravda, ale je jich tak málo, že toto dílo (gebäude) z této a jiných podstatnějších příčin, zastaveno bylo, tak že dle mého dobrozdání, špatnou reflexi z toho činiti lze. Zdali a jak p. Rabs šmelcování takových rud, jak on praví, blížeji popsat umí, ponechávám jeho šikovnosti a býval bych mu rád všechna rekvisita zaopatřil, aby alespoň z několika centnýři probu udělal, kdyby se byl k tomu příměti dal.

Příbram na obrázku z poloviny 17. století

7. 7. 1691

Na J.Mt. (Jeho Milost) p. vrchního  mincmistra stran příbramské stížnosti od Podbrdského krajského o úřadu a určení ohledně horní štoly na Svaté Hoře.

Vysoko ec. Když jsem Bohu díky opět šťastně sem přišel, došel brzy na to přiložený dopis od slavného krajského úřadu na zdejší magistrát, o němž primátor se mnou konferoval a zároveň přiložený starý opis (který zde mezi jinými starými listinami nalezen byl) k tomu konci doručil, abych já ho V.Mti. (Vaší Milosti) vedle poníženého a poslušného doporučení zaslal, aby V.Mt. viděla, jak krajský úřad o vrchním  mincmistrovi a o městu Příbrami smýšlí a aby se jich V.Mt.  milostivě ujmout ráčila. K čemuž já ale poslušnou zprávu činím, že tento dopis na mne od krajského sekretářství v nepřítomnosti pánů krajských hejtmanů (Crayshauptleüthe) a několik dní před tím, co tito od V.Mti.  mnou jim odeslaný dopis obdrželi, odeslán byl.

Dále činím poslušnou zprávu, že v čase mé nepřítomnosti, zde za Svatou Horou, nedaleko dřívějšího železného couku, opět mocný železitý couk ve 4 látrech objeven byl, který dle vzezření mnohem slibnějším a ryzejším (gediegener) jest, nežli dřívější, tak že nyní o Božím požehnání pochybnosti není. Domnívám se tudíž, že by se ve jménu Božím horní štola založit (anschlagen) mohla,  abychom ještě před zimou, pod pohoří se dostali na což arci V.Mti. milostivé povolení očekáváme, a do vysoké milosti ponížené se doporučuje  ec.

Překlady zápisníku hormistra Bittnera byly publikovány v časopisu Horymír v létech 1916 – 1918

Poznámka:
Do naší ukázky jsme vybrali pouze zlomek zápisků z doby kdy Jakub Bittner nastoupil do svého úřadu, které celkem výstižně dokumentují v jakém bědném stavu se na konci 17. a počátku 18. století nalézalo zdejší hornictví. Úplné zpracování uvedeného zápisníku může v budoucnu mnohé z tohoto období ještě objasnit. Autor František Brummeisen, jako zaměstnanec ředitelství horního závodu Příbram, zpracovával z popudu tehdejšího vedení závodu na přelomu 19. a 20. století veškeré tehdy dostupné historické materiály do podoby srozumitelné současníkům.
Kolektiv spolku Řimbaba.