Stalo se tak snad roku 1878 a o své zkušenosti uveřejnil v Národních listech v září 1878 tento kouzelný feuilleton:
FEUILLETON.
Příbram
III.
Povídám Vám: stříbro mělo zrovna bláznovskou radost, že mne konečně předc jednou vidí. Tleskalo paprskovýma ručičkama, mžouralo lesklýma očičkama stranou tak hravě a sladce — zrovna jako zamilované děvčátko. Nedivím se mu, čekalo chudák na mne dost dlouho, snad už si někdy zoufalo, že se v tomto životě nejspíš ani nesejdem — na jiné čekává prý ale ještě dýl. Jsout prý lidé na světě, kteří mají už kupy stříbra na hlavě, v kapse ale pořád ještě ani za fenigl mědě.
„Vím, že nejsem osvobozen pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahou krví Kristovou“, četl jsem to v prvním listu sv. Petra, I., 18., dosti často, pomyslil jsem sobě však předce: když už jsi jednou zde, v Příbrami, zrovna nad těmi stříbrnými doly, vnikni tam přede do ledví země, fárej skrz Barrandovo „pásmo U“, podívej se přede do té „první síně“, která je ve všech spolehlivých báchorkách naplněna samým, samým stříbrem!
Odbyl jsem si tu návštěvu v salonním obleku hornickém. Oblékli na mne havířské spodky, které, myslím, byly už několikkráte v peci vypalovány k vůli většímu výtěžku dolův, opásali mne koženou zadní zástěrou, dali na hlavu klobouk formy naprosto báječné a zavěsili na palec pravé ruky hornickou lampičku s naparfumovaným olejem. Nechci tvrdit, že jsem vypadal snad příliš lezně, ale řekli, že je to „velmi dobré“ a postavili mne do čtyrhranné klece. „Zdař bůh!“ praví strojník, „zdař bůh!“ praví hornický můj průvodce vedle mne, „zdař bůh!“ pravím také sám, abych vůbec něco řekl, stroj zaskřípe — jedem.
Mžikem zmizelo denní světlo. Ledově studený průvan fičí kolem nás do výše. Zcela to zvláštní pocit, když člověk poprvé jede do té neznámé hloubi! Černo pod nohama, černo nad hlavou. Úzká šachta zdá se jako by se úžila stále víc a víc a přistupovala člověku až k tělu. Vzduch vlhký, ruka držící se zábradlíčka rychle mokne, nohy jako by stály v blátě, trámy a prkna, vronbící stěny šachty, mdle se lesknon v plápolavém svitu našich kahánců. A té vlhkosti jako by stále přibývalo — sluch se mimo-volně napíná, neblíží-li se padající vody. Chvílemi drcne klec do trámu — letíme dál, chvílemi zaskřípe drátový provaz nad námi — dále! dál! chvílemi se stěna v právo nebo v levo trochu rozšíří, mžikem zahlídnem temnou jeskyni, dva, tři černé lidi v žlutavém polosvětle — „zdař bůh!“ — „zdař bůh!“ zní to za námi, jako by nám někdo na čelo dělal ještě křížek, než doletíme do hrobn. „Tři sta metrů“, praví průvodce vedle. — „Pět set metrů“. — „Sedm set metrů“ — a my letíme pořád dál. Že má šachta jen tisíc metrů? K smíchu! Dva tisíce, pět tisíc hádám. Snad se prokopali už až k samému středu země, ale nevědí o tom.
Konečně! „Jsme na dně?“ — „I toto, teď se projdem a pak polezena po žebřících dál.“ Jsem, to se rozumí, vášnivý přítel lezení po žebříku a těším se tedy už napřed. Vnikáme do chodeb pán bůh ví kolikátého podzemního patra čili „obzoru“, myslím že šestadvacátého. Je to labyrint! Římské i pařížské katakomby dohromady byly by snad pouhou vesnicí naproti tomu městn zde. Vážně jde průvodce přede mnou po prknech zem kryjících, ale nad zemi trochu povýšených, a vážně jdu já za ním. Chvilkami vyzdvihne průvodce kahánec do výše, aby něeo vysvětlil, a já jako marioneta vyzdvihuju kahánec za ním. „Račte dát tadyhle pozor, abyste nezlomil nohu,“ a já ráčím dát pozor.
Chodby jsou ouzky, nemohl bys ani jednu ruku od těla napřáhnout. Také jsou málo jen vyšší než slušně vyrostlý člověk. Stěny jsou fádně hnědé, samá jalovina — a já — já myslil, že jsou ze samého stříbra! Je tak ticho kolem. Ohlížím se, nezableskneli se někde kahánec Jules Vernova zlomyslného uhlíře nebo zelené oko Chateaubriandova katakombního trpaslíka — nic! Průvodce svítí na strop, kde prý „bývala dřív stříbrná žíla.“ Který to klassik říká: „Was koof ich mir drfur?“ Že prý, kdyby nebyly stěny za-čazeny, bylo by předce ještě něco vidět. Tak ať je vydrhnou, než tam vedou pořádného člověka! V tom zahučí hrom, skotečoý hrom. „Trhají někde skálu?“ — „I ne, to jede jen huntek. Račte se tadyhle přitisknout k stěně.“ V černé dálce kmitne světlo a blíží se rychle s děsným rachotem. Teď teprv pozoruje, že po zemi běží železné, tak as stopu od sebe vzdálené koleje. Zjev se už přiblížil. Napřed kahánec zavěšený na „huntku“, čtyřhranné to úzké bedně, za huntkem běží tlačící člověk. „Zdař bůh!“ a hrom utíká někam za roh. „Když se trhá skála, zní výbuch jen tak, jako by se odloupnul kousek kamínku,“ vysvětluje průvodce.
Důl Vojtěch na přelomu století
Hromy se množí, patrně jsme už v obydlené končině. A stěny jako by byly živy. V pravo, v levo to uvnitř stěny klube, jako by červ tam hlodal. „Spojení se hledá s naší šachtou,“ Na stěnách vysvětluje průvodce dle dosti ještě znatelných, vytesaných známek, jak se měří vykonaná práce horníkova. A teď — snad už se nalézáme někde v severních Čechách — přišli jsme konečně na skutečné pracujícího horníka. Byl chudák o samotě. Za krátko jsme našli dva, vrtající nemilosrdně do skály. „Není nabito?“ ptá se opatrný průvodce a mně je, jako by se mně chtělo odskočit někam hezky daleko na zad. „Není,“ odpovídá horník. Neskáču tedy nikam, řeknu „hnil“ a strčím hlavu hodné blízko, jako bych trhal skály prachem alespoň ob den. Po stěně běží stříbrná žilka — hezounká, pro mne ale pořád ještě příliš malá. Za to vidím teď už v každé chodbě žilku a pracující horníky. Potvrzuju, že pracujou zcela věrně dle toho, jak je to vidět na flašinetech, na těch s vyřezanými ze dřeva doly a havíři. Ale nemají tak červené tvářičky jako ty olakovaní dřevění. Jsou bledí, suší; podzemný, olovem nasycený vzduch je vysušuje. Snad není ani plat dle toho, aby stučněli. A šat mají zrovna tak salonní jako já. Škube mně to rty, abych je svým barytonem okouzlil a zazpíval jim berounskou: „Vy havrani umazaní!“ Ale oni snad nejsou barytonu nakloněni, a vypadají tak divně, s těmi kladivy v rukou. Sami prý vůbec ani nezpívají, kraj jimi tam obydlený je prý němý jako po vymření.
„Tak, a teď půjdem o obzor níž. První žebřík!“ Dobře, lezu, jako veverka lezu. Krátká chodba a druhý žebřík. Dosátá a dvacátá chodba, dvacátý žebřík. „Jen až přijdem na schody, pak to jde snadně,“ praví průvodce nějak útrpně. Nemohu takovou útrpnost vystát — já o schody ani nestojím, myslím, já — já bych lezl po žebřících s rozkoší celý den. „První schody!“ a průvodce zmizel mně v nějaké čtyřhranné dírce pod zemí. Divám se dolů, průvodco stojí už dole, na pevnině a svítí vzhůru. Jakpak se pro pána boha po tomhletom leze?! Pouhá kláda, ale z těch tenčích. Do klády natesány prostě vruby. O nějakém zábradlí ani památky. A tomu dřevěnému pilníku říkají schody!
S velkým namáháním protlačím své centové tělo otvůrkem dolů, ale jen do polovic — necím nic pod nohama, visím ve vzduchu, snad někdo schody“ odnes’. Konečně noha se zachytne o vrnb — dobře, ale jak dál! Na palci mám kahánec. Když se takhle kejklá, pálí mne do prstů a nemohu se držet. Nechám jej tedy rozumně stát nahoře; až slezu po několika vrubech, sáhnu si zas pro něj. — Jen kdyby to šlo, po těch vrubech, ale pravá noha nemůže kolem levé a levá šlape na pravou. — Obejmu kládu — čtyry vruby, tak, a ted kahánec! Hrome, spálil jsem si dlaň! Ale už jsem dole. „Dobře se to leze,“ míní průvodce. — „Velmi dobře!“
Autorské čtení - Jan Neruda přednáší svůj fejeton u příležitosti PAMĚTNÍHO VEČERA KE DNI HORNÍKŮ v úterý 8. září 2015 a ve čtvrtek 10. září 2015 od 17.30 hodin v prostorách archivu
Dvacet takových pilníků! Na každém z nich činím zcela nové gymnastické vynálezy. A uvádím tělo do linií, o jakých nemělo posud nejmenšího tušení. Konečně jsme o „obzor“ níž, nohy se třesou, ale teď to jde pořád rovně zas dál, z chodby do chodby. Nesmírný, rozkošný vandr! A teď ty žíly Eusebská — Mariánská — Matky boží — Vojtěšská — a ta Vojtěšská na jednom místě až dva sáhy silná — spousty stříbra hluboko pod obzorem jaderského moře! Aby byl ošemetný Horymír, když r. 847 (zapomněli jsme slavit tisícileté jubileum) zatopil příbramské doly, zkazil je tím už nadobro. Co by byl přivedl havíři o chléb! A „nás“ okradl o tolik stříbra! Myslím, že i takhle nemá v hrobě ani pokoje. Alespoň jeho Šemík ho najisto nemá. Potkal jsem ho na šestadvacátém obzoru, jak tahal huntky. Kalné oči poulely se do tmy, klopýtal a nebylo mu nějak při tom volno. Už nevyjde dřív ven, až scípne, a pak vjede jeho vinná duše do jeho náhradníka. Je to opravdu Horymírův Šemík, viděl jsem sám, jak horníkovi kradl z kazajky chleba.
Mám stříbro mnohem radši než zlato. Za prvé se ke mně chovalo vždy rozhodně přátelštěji. Za druhé se dají z něho dělat tak pěkné věci — viz Benvenuto Cellini. Ostatně je to zcela lehounké umění, to stříbrnictví — v Šalomounových příslových, 25—4, je kratičký a úplně jasný návod: „Odejmi trusky od stříbra, a vyjde nádoba nejčistší.“ Za třetí se o něm nevypravují tak ošklivé věci jako o zlaté na př. hladomor Midasův, hanebnosti Jasonovy, a t. d. Ovšem — abych si to pro případ se zlatem přec docela nepokazil — putování za zlatem spůsobilo také některé věci dobré, Balboa objevil Velký Okeán, De Soto veletok Mississippi, a t. d.
Ad vocem „trusky“ I Kolem Příbrami je jich celé pohoří. Vůbec jsem, prošed šachty, prádla a tavírny, a vida ten drobet stříbra v tom dusícím množství jalovin, se divil, že těžení stojí přece za to, že to živí tolik lidí a dá ještě užitek. A dá! Příbramské doly dávají světu stříbra mnoho, a po otravě stříbrem ještě taky dostatečné množství olova na pobíjení lidstva.
Štastná země, ty Čechy! Aby takhle byla ale ještě šťastnější. Aby nám byl pánbůh nadělil dle slov písma: „Místo mědi přinesu zlato, a místo železa přinesu stříbro, a místo dříví měď, a místo kamení železo.“
Myslím, že my Čechové bychom z toho neměli přec ani vindry.
A závěrem poděkování. Bez dam ze Státního okresního archivu Příbram – PhDr. Věry Smolové a Mgr. Kateřiny Jobekové Habrové by tento příspěvek vzniknout nemohl. Díky!