O řimbabském návrší
Na přelomu 17. a 18. století město Příbram začalo vážně uvažovat o zřízení vlastní železárny. V prvé řadě bylo nutné zajistit stavbu takového zařízení a potřebnou surovinovou základnu, tedy vyvázat se z nevýhodné smlouvy na těžbu železa, uzavřené před časem s Jiřím Humprechtem Bechyní z Lažan.
Místo pro stavbu vysoké pece, hamru a papírny bylo vybráno na říčce Litavce pod Bohutínem u tehdy už obecního Vokačovského mlýna (stával v místech pod splavem dnešního Vysokopeckého rybníka). V roce 1701 byla uzavřena smlouva s tesařským mistrem Slavíkem na všechny potřebné tesařské práce. Stavba byla zahájena zřejmě až v roce 1702. Dozor nad stavbou vysoké pece a hamrů měl zpočátku Hendrych Regl, ale už o rok později příbramský magistrát požádal Ludvíka Alise, aby nad stavbou, kopáním železné rudy a dělníky převzal dohled on. Zlatník Ludvík Alis, který byl tehdy i horním přísežným, se tohoto úkolu ujal za vědro čistého piva měsíčně. Již počátkem roku 1704 byla stavba hotova. Jednalo se o vysokou pec, dva hamry, šichthaus a nezbytné provozní budovy. Za městského šichtmistra u železářského závodu byl magistrátem jmenován Ludvíkův syn Matěj Alis, který na stavbu dohlížel a již roku 1704 se přestěhoval do šichthausu (dnes č. p. 1) nad vysokou pecí. Po Matějově odchodu do Prahy převzal vedení železářského závodu jeho syn František Zikmund. Alisové vládli nejen vznikající vsi Vysoké Peci, ale do jisté míry i Příbrami a samozřejmě Březovým Horám.
Po roce 1705 byly několika dělníkům u vysoké pece dány některé grunty, patřící k tehdy už obecnímu Kolenáčovskému mlýnu (dnes mlýnu zvaný Hořejší Fiala nedaleko vchodu do Řimbabské štoly), ležícímu pod Vokačovským mlýnem, a za to pak jejich držitelé museli robotovat u vysoké pece. V roce 1714 už existovala Vysoká Pec jako osada a byli tu tři hospodáři, kteří měli nově postavené chalupy. V těžkých letech sedmileté války s Pruskem dospěl železářský závod k úpadku. Provoz vysoké pece a hamru byl ukončen v roce 1761.
Vysoká pec byla ponechána svému osudu právě tak, jako zpustlý Vokačovský mlýn v jejím sousedství. Hamr, struskové haldy a tři drtící stoupy byly roku 1764 pronajaty Jakubu Pavlíčkovi na šest roků za 156 zlatých ročně. Ve smlouvě je již ošetřeno i hospodaření s pohonnou vodou. Pavlíček zpracovával staré strusky a ještě několik roků tak paběrkoval na pozůstatcích místní železárny.
V roce 1768 byla po předchozím výkupu pozemků v bezprostředním sousedství železné pece zahájena výstavba prvého velkého báňského rybníka na Příbramsku. Při ní byl zlikvidován starý Vokačovský mlýn a vodní nádrže, dříve patřící k mlýnu, huti a hamru. Rybník byl dostavěn v roce 1770.
Po skončení hladomoru v letech 1771–1772 bylo hospodaření města Příbram přísně prozkoumáno a Josef II. jako spoluvladař a syn císařovny Marie Terezie 20. listopadu 1772 nařídil, aby se městské nemovitosti prodaly. Na základě dražby roku 1775 tak byla roku 1777 prodána Františku Humlovi budova šichthausu se vším příslušenstvím. Mlynáři Ignáci Fouskovi byla prodána hamršmídská chalupa s opuštěným hořejším hamrem, vybudovaným na místě původního Kocourovského mlýna (dodnes se tam říká U Hamru), aby si jej mohl opět přestavět na mlýn s pilou.
V roce 1784 obec přistoupila k odstranění posledních zbytků stavby vysoké pece a mlýna pod jeho hrází a k rozvezení struskových hald. Železná ruda se na příbramském panství těžila dál, ale nezpracovávala. Někteří hospodáři, kteří nezemřeli v předchozích letech hladem, šli žebrat. Jiní byli ze svých živností přímo vyhnáni, když nemohli robotovat nebo splácet své dluhy. Na takto uvolněné usedlosti magistrát dosazoval nové hospodáře, jejichž daňové povinnosti byly zapsány do knih.
Již v knize přiznání k dani obce Orlov a k ní přivtělených osad Kozičín a Vysoká Pec, které bylo vyměřeno v roce 1785, se poprvé uvádí místopisný název „Řimbaba“. Ze záznamů vyplývá, že kromě vysokopeckých lokalit nazvaných „Na Velkým“ byla druhá část vysokopeckých gruntů nazvána už dlouho před rokem 1785 „Na Řimbabě“. Pozemky, které se popisovaly za účelem zdanění, se vždycky pojmenovávaly podle zažitých místních jmen nebo orientačních bodů. V soupisu je uvedeno:
pod č. 643: Panský draha začínající od Fialovic mlýna, mezi velkou skálou u kříže
pod č. 645: Neužitečná skála kamenitá u těch drah
pod č. 646: Panský pole u kříže
pod č. 647: Panskej palouk u kříže v tom poli atd.
pod č. 648: Panská louka u kříže vedle toho pole.
Titul knihy přiznání k dani
Z toho jednoznačně vyplývá, že místní jméno Řimbaba je mnohem starší než Důl Božího požehnání, kterému se ale začalo říkat podle jména místa, na němž byl zaražen - Řimbaba. Dále z toho vyplývá, že kříž tam stál dlouho před zaražením dolu Božího požehnání. Nad Vysokopeckým rybníkem byla zmáhána soukromým těžařstvem Františkova štola ražená k limonitické žíle na západním svahu „Tisovských hor“ teprve od roku 1793, a povrchové partie žil na Řimbabě měl na přelomu 18. a 19. století propůjčeny František Hass.
Strana s inkriminovanými zápisy
Detail zápisu zmiňujícího Řimbabu
České pojmenování rostliny kopretina řimbaba je vlastně slovní hříčkou.
Kopretině podobný heřmánek se latinsky nazývá chamomilla romana.
Z přívlastku romana vznikl rmen, a z toho zase heřmánek.
Přívlastek romana znamená římská.
Kopretina řimbaba je vlastně římská bába.
Oproti květu něžné kopretiny bílé totiž vypadá opravdu jako stará bába, bílé lístky jsou menší a kulatější a žlutý terč je vrásčitější.
Věra Smolová, František Stehlík
Článek bude později přesunut do nově vytvořené sekce věnující se Dolu Řimbaba.