Vzpomínky bývalého horníka


Mám-li o sobě ve stručnosti něco říci, tak snad jen, že pocházím z hornické rodiny. Můj děda pracoval jako horník na Březových Horách a účastnil se například i záchranných prací při důlní katastrofě na dole Marie v roce 1892. Můj otec Jaromír se narodil v roce 1902, vyučil se řezbářem, ale protože chtěl rodinu se čtyřmi dětmi lépe uživit, začal pracovat jako lamač na dole Anna. Tam pracoval až do odchodu do invalidního důchodu kvůli silikóze plic. Protože se v té době otvory pro nálože vrtaly bez vodního výplachu, byla tato nemoc mezi horníky značně rozšířená.

 

obr1

Popis fotografie

Po ukončení měšťanské školy jsem se učil v Praze klempířem. Protože se tehdy do Prahy jezdilo výhradně vlakem, strávil jsem denně na cestě pět hodin. Abych se této situaci vyhnul, zbývala jen jediná možnost, a to přejít k tehdejším Jáchymovským dolům, kam mě ze stavebnictví museli uvolnit.

Nastoupil jsem tedy u Bytové správy, ovšem s minimálním platem. Přešel jsem tedy na důl Vojna I, kde jsem byl přidělen k obsluze na odvalu.
Na tomto dole pracovali také vězňové. Jeden „šikula“ se ve vozíku nechal přikrýt plechem a zasypat rubaninou. Na odvale, to už bylo za oplocením, se po otevření výklopného uzávěru vysoukal ven a běžel do lesa. Od té doby bylo nařízeno před projetím každého vozíku branou vyvrtat do něj pod dozorem ostrahy sbíječkou s dlouhým oškrtem nejméně pět vrypů. To byla moje první práce. Na konci směny jsem tak měl pořádně vytřesené ruce.
Jednou nepřišel na směnu lokomotivář a tak ho musel zastoupit těžmistr Fanda. Tomu se při průjezdu branou nepodařilo lokomotivu zastavit. Ostraha tedy použila samopal, naštěstí nebyl prostřelen kryt lokomotivy, a tak Fanda tento útok ve zdraví přežil. Potom si ale musel dojít převléknout spodní prádlo.
Po takzvané nudlové aféře, kdy vězňové odmítli stravu i nástup do práce, došlo k reorganizaci, a to hlavně na vedoucích postech. Takže i já jsem se dočkal práce v podzemí.
Byl jsem určen jako vedoucí zámečníků. Na tuto dobu mám dobré vzpomínky, protože jako bývalý skaut jsem řídil také bývalé junáky, se kterými jsem si dobře rozuměl.
Ale peněz bylo zapotřebí, hlavně poté co jsem se oženil, stále víc. A tak jsem nastoupil jako lamač. Když se předák nadýchal zplodin po odstřelu a po uzdravení se už do dolu nevrátil, vyřešil to naddůlní tak, že mi přidělil dva pracovníky, bývalého dělnického ředitele banky a staršího pána z administrativy, který chtěl získat vyšší plat před odchodem do důchodu. Přesto se nám dařilo docela dobře.

Zavádění horizontálního vrtacího sloupu. Zkušební pracoviště, šachta č. 4 v Lešeticích, 14. patro. Fotografie z 50. let. 20. století.

K této době mám další veselou příhodu. Vždy před koncem směny jsem se odebral do skladu výbušnin, kde už byl připraven střelmistr Pepa Chlada s otázkou: „Tak kolik toho dneska bude?“. Doprovodil mne k čelbě, na zápalnice namačkal rozbušky a pomalu se ubíral k nárazišti. Ostatní už ponechával na mne. Jednou jsem se nechal ponouknout starším kolegou, abych se Pepy zeptal, jestli by mi neporadil co se starým psem. To jsem se ale dopustil velké chyby a přišel jsem tak o dobrého přítele. O Pepovi byla mezi havíři rozšířená pověst, že on jako nimrod měl starého honícího psa a chtěl mu ukončit trápení. Svěřil se kamarádům, že nedokáže stisknout spoušť. A tak si nechal poradit, aby si vzal domů nálož trhaviny a zápalnici s rozbuškou. Psovi přivázal na krk nálož, nedbale ho uvázal na zahradě ke stromu a zapálil. Jenže pes se utrhl a běžel za páníčkem do domu. Pepa vyskočil oknem, ven a pes za ním. Než stačil páníčka doběhnout, ozval se výbuch. Od té doby jsem se musel skamarádit s jiným střelmistrem. Krátce nato jsem sám složil střelmistrovskou zkoušku.
Protože jsem se naučil používat i lžícový nakladač, byl jsem vybrán jako předák překopářů. Po dokončení daného překopu jsem s kolegou převzal ražbu sledné chodby, kde před tím došlo na rozkřížení ke smrtelnému úrazu
a tak nikdo o práci na této žíle nechtěl ani slyšet. Tady jsme dostali za úkol razit komín. Zabudovali jsme tedy stolici, kterou jsme druhý den nalezli zcela rozvalenou. Po odstranění tohoto závalu jsme postavili novou stolici s rozpěrami uloženými hluboko do horniny, ale ani tato nepřežila. Naddůlní nechal vyzdít základ z betonových tvárnic a dál už jsme pokračovali srubovou výztuží. Na sypu nějaký vtipálek umístil nápis: U dvou sebevrahů. Pro nás zde ale byly pohádkové výplaty, protože se jednalo o již jednou podrcenou horninu. Vše šlo jako po másle až do chvíle, kdy se uvolnila hornina a vysypala se do výšky asi 17 metrů. To už k nám přestali chodit i technici a například odebírková komise dala vždy na naši informaci, aniž by se odvážila postup zkontrolovat.
V této době byl citelný nedostatek střelmistrů a tak jsem musel přejít na tuto profesi. To už jsem se zajímal o hladký výlom a zkusmo ho s několika předáky uplatnil.
Tehdy bylo i málo důlních dozorců, a protože jsem dálkově studoval na průmyslové škole, nezbylo než nastoupit na tuto funkci. Zavádění hladkých výlomů neušlo pozornosti vedoucímu trhacích prací na generálním ředitelství Jaroslavu Klímovi. Ten prosadil, abych byl převeden jako vedoucí vývojového pracoviště. Zde jsme zkoušeli různé typy vrtacích vozů ve spolupráci s Vývojovým závodem na Kamenné.
Také jsme zkoušeli využití trhaviny DAP (dusičnan amonný a palivo), kterou jsme si sami vyráběli. Při jejím zavádění do provozu jsem si vysloužil přezdívku Tonda DAP.
V té době jsme také pomáhali zavádět hladký výlom při ražbě tunelů Želivka - Praha. Tady jsem se spřátelil s vedoucím trhacích prací Jaroslavem Morou. Pro mě to mělo ten význam, že mě zval na exkurze například při ražbě komínů přečerpávací elektrárny na Dlouhých Stráních, kde se pro roznět náloží používal Nonel systém, který zabraňoval nežádoucímu roznětu při bouřkách.

Pokus o hladký výlom. Zkušební pracoviště, šachta č. 4 v Lešeticích, 14. patro. Fotografie z 50. let 20. století.
Při ražbě tunelů pražského metra jsme se seznámili s možností využití japonského trhacího vápna. Ve spolupráci s Vysokou školou technickou a vápencovým lomem v Margecanech na východním Slovensku se podařilo vyrobit trhací vápno i Československu. Toho jsem využil poprvé při likvidaci betonových základů ve strojírenském závodě, kde byly v provozu numericky řízené obráběcí stroje, přitom nesmělo dojít k sebemenšímu záchvěvu základů. Toho bylo s touto technikou dosaženo.
Například v Tochovicích při stavbě kulturního domu, kdy už byl vyzdobován hlavní sál, se zjistilo, že pod sálem chybí potrubí pro odpadní vodu. Také tam se uplatnilo využití trhacího vápna v obtížně rozpojitelné hornině.
Po roce 1968 jsem se musel písemně vyjádřit, jak pohlížím na vstup vojsk Varšavské smlouvy. Uvedl jsem svůj názor, že rozsah a způsob takové pomoci neodpovídal dané situaci. Následek se dostavil okamžitě a to převedením do manuálu. Tak jsem se vrátil zpět na důl 1 v Lešeticích, kde jsem byl přijat do funkce kontrolora trhacích prací a zamaskované tyto práce zároveň vedl. Později jsem byl oficiálně jmenován vedoucím trhacích prací. Velice dobře jsme spolupracovali s bezpečnostním technikem Janem Bernklauem.
Kromě toho jsem byl pověřen pořizovat fotodokumentace úrazů a stavu pracovišť po otřesech. Malá dušička ve mně byla, když jsem měl dokumentovat pracoviště po výbuchu metanu. Vyzbrojen větérkou ke zjišťování koncentrace metanu se mi zatajil dech před prvním spuštěním blesku. Figurant vzal mezitím do zaječích.
V té době už jsem vedl kurzy střelmistrů pro důlní i povrchové práce. Vtom bylo zahrnuto i rozmetání chlévské mrvy s využitím výbušnin. Při tom se dalo zažít spousta různých příhod, jedna taková se stala poblíž Řevnic. Předseda JZD nechal hromady umístit poblíž silnice s tím, že po odstřelu vyjede shrnovač a hnůj ze silnice odstraní. V okamžiku zažehnutí zápalnic přijel konvoj svatebčanů, který hlídka zastavila. Po odstřelu pak nedočkaví svatebčané pokračovali po cestě silně znečištěné. Jak jinak to mohlo dopadnout, než že parfumerie v Řevnicích měla neobvykle velkou tržbu za prodej voňavek.
Další příhoda se stala při destrukci pivovaru v Trhových Dušníkách. Tam po nabití vrtů a kontrole roznětných okruhů sérioparalelního zapojení rozbušek se mi doneslo, že na neděli, kdy byla stanovena doba odstřelu, přijede tuto událost natáčet televize. Jelikož jsem nestál o takovou publicitu, rozhodl jsem se uskutečnit odstřel už v sobotu. Pro omezení prašnosti pozval starosta hasiče stím, aby současně vyčistili protipožární bazén. Tak se také stalo, jen s tím nedopatřením, že mezi bazénem a pivovarem stála velká králíkárna se vzácným chovem a na tu dopadla pořádná sprcha. Následkem toho se prý králíci přestali množit. Jejich chovatel s veterinářem na mne podali trestní oznámení a požadovali velké odškodné. Ředitel státního statku, kterému pivovar patřil, si pozval ekonoma, který mi řekl, abych to klidně přešel, statek že je dostatečně pojištěn, aby byl stěžovatel uspokojen.
Demolice pivovaru v Trhových Dušníkách v roce 1972.
Aby vznikl prostor pro výstavbu strojírenského závodu, dostal jsem za úkol provést demolici všech budov bývalého závodu ÚZO. Ani tam se to neobešlo bez veselých i vážných příhod. Za zmínku stojí, že při odstřelu jedné budovy podle výkresové dokumentace nebylo zakresleno to, že betonové vazníky jsou spojeny s vedlejší budovou nakládky rud, která byla ještě v provozu. Odstřelem se podařilo tuto stavbu snížit o destrukční řez, ale k úplnému rozvalu nedošlo. Nezbývalo než k patám nosných sloupů přilepit příložné nálože. Jenomže střelmistr přezdívaný Čankaušek to udělal po svém, místo 20 dkg náložek přiložil celou 2,5 kg krabici Perunitu. Stavba se sice rozvalila, ale zároveň jedna cihla prosvištěla střeženým prostorem, prolétla oknem do elektrodílny ČSAD, kde ještě poškodila elektrický kabel. Štěstí bylo, že osazenstvo dílny bylo v té době v kantýně. A tak na mne bylo znovu podáno trestní oznámení na kriminální policii, kde jsem byl seznámen, sjak dlouhým trestem odnětí svobody mám počítat. Znovu mi byl anděl strážný na blízku. ČSAD potřebovalo vlnitý plech z budov ÚZO, SNB pak demolici betonových základů na dvoře budovy proti Sokolovně, takže se stížnost opět zametla pod koberec.
Rovněž jsem byl určen jako doprovod pracovníků Akademie věd, kteří odebírali vzorky plísní a mechů ve stařinách. Od nich jsem se dozvěděl, jak nebezpečné je kouření v podzemí. Teplo cigarety dychtivě váže zejména radon a ten pak způsobuje rakovinu plic. Ve své naivitě jsem pak postihoval kuřáky, ale těm zas vedoucí úseků kompenzovali pokuty udělováním mimořádných prémií. Odnaučit kouření se mi tedy nepodařilo.
Jednou při doprovodu techniků ředitelství, kteří už to bez cigarety vydržet nemohli, mě poslali na obhlídku mimo. Tušil jsem, o co jim jde a tak jsem se rychle vrátil. Jeden z nich už se nestačil zbavit nedopalku, strčil ruku i s hořící cigaretou do kapsy, kde se mu ji ale nepodařilo zadusit. Vyhodil tedy cigaretu na zem, zašlápl ji a od plic pořádně zaklel.
Také jsem dostal na starost fotbalistu Láďu Přádu. Zařadil jsem ho k obsluze hloubení jámy 4S. Předseda strany sportu nefandil. Chování Ládi sledoval, aby zabránil jeho zvýhodňování. Bohužel milý Láďa nepotřeboval mít v kapse ani haléř, v hospodách byl vždy štědře hoštěn. To také přivodilo jeho rychlý konec.
Fotografie závalu chodby po otřesu na šachtě č. 4 v Lešeticích začátkem 70. let 20. století. Na fotografii vpravo otřes ze dne 24. 4.1972 - 20. patro, 25. žíla.
Důl 1 měl patronát s Vojenskými lesy a statky Sušice. Pro prohloubení spolupráce jsme byli pověřeni vyzkoušet možnost čištění vodotečí na Šumavě. Zde se nám podařilo táhlými náložemi dokonce zbavit vody v místě, kde se filmoval Král Šumavy, a tu svést do říčky Křemelná. Takže v tomto prostoru již mohou jezdit dokonce i nákladní auta. S lesákem Ing. Karlem Orltem jsme zde prožili množství příhod, které by vydaly na rozsáhlou knihu.
Fotografie na následující straně: z činnosti v okolí Prášil v 70. letech 20. století.
V roce 1974 byla podepsána patronátní smlouva mezi dolem č. 1 (vedoucí dolu Ing. Vasil Pješčák), útvarem Pohraniční stráže v Prášilech (major Ferko), Vojenskými lesy a statky Sušice, JZD Milín (Ing. Čaloun) a ZDŠ Milín (František Mařík). Na fotografii zprava při podpisu smlouvy ředitel VLS Sušice, major Ferko, Ing. V. Pješčák, F. Mařík, v čele stolu Ing. Čaloun.
Pokládání táhlých náloží.
Odstřel táhlé nálože.
Kontrolu výsledku odstřelu provádí Ing. Karel Orlt (vlevo) z Vojenských lesů a střelmistr Jan Batelka.
Fotografie po odstřelu vodoteče. Okolí Prášil, 70. léta 20. století.

Při sloučení dolů 1 a 2 dostal přednost vést trhací práce stranický funkcionář, kterému jsem dělal zástupce. Ten přišel s rozumným návrhem, abych dál vedl trhací práce, a on si vezme na starost administrativu. To ale zaskřípalo v okamžiku, kdy obracel na ruby to, co jsem pracně zaváděl. Například při ražbě ochozu jámy 15 na 25. patře docházelo k závalům. Zavedl jsem zde hladký výlom a ten se plně osvědčil.
Toto pracoviště navštívil můj vedoucí, nezpozoroval, že jsem mezi lamači a nechal se slyšet, že to co vyžaduji, je nesmysl. To už jsem ale neunesl a po dohodě s hlavním inženýrem jsem se nechal přeřadit do funkce zástupce vedoucího úseku. To však také nebylo bez problémů. Nesměl jsem překročit třetinové rozpětí platu, čímž byli poškozeni starší důlní dozorci, kteří měli nárok na vyšší plat, ale nesměli mít víc než já.
To opět neušlo pozornosti vedoucímu trhacích prací na Generálním ředitelství. Ten přišel s návrhem, abych přešel na závod Hamr do funkce vedoucího VTP, kde je hladký výlom při komorování nutnou podmínkou. S tím jsem souhlasil, to už byla zcela jiná situace. Vedoucím provozního oddělení byl Ing. Josef Berka, náměstkem ředitele Ing. Jaroslav Kulhánek, oba expříbramáci. Ti mně přijali mezi sebe bez výhrad a bez omezení platu. Krátce nato jsem dostal poukaz na rekreaci do Chorvatska, kam jsem dříve nesměl.
Práce na plošině pro ražbu komína, 25. patro šachty č. 15 koncem 70. let 20. století.
Prvním problémem k řešení byla bořivá počva, kde jezdily kolové nakladače při odklizu rubaniny. Tento problém se nám podařilo vyřešit použitím trhavin s menší účinností, či k tomu účelu dodávané takzvané tlusté bleskovice.
Dalším problémem bylo nedodržování šířky při ražbě primárních a sekundárních komor, tak aby při ražbě terciálních komor nemuselo docházet k vylamování již naplavené základky, což znamenalo podstatné zhoršení kvality těžené rubaniny a následně pak i drahé třídění na úpravně. To se odstranilo jednoduše vyznačováním šířek komor nákresem před vrtáním čelby.
Rozměřování obrysů a vrtného schématu na 25. patře šachty č. 15 koncem 70. let 20. století.
Na dole Křižany jsme s vedoucím VTP Ing. Milošem Svobodou (pozdější ředitel UD Hamr) zavedli ražbu větracích a přesýpacích komínů hladkým výlomem. Ta spočívala v nasazení vrtacích souprav, které spolehlivě vyvrtaly otvory pro nálože podle vrtného schématu. Vlastní odstřel jsme pak rozdělili na dvě části. Nejprve jsme vylomili jádro a poté následoval odstřel obrysových vrtů odlehčenými náložemi, časovanými rozbuškami bez zpožďovačů, aby bylo zajištěno spolupůsobení náloží a okolní hornina byla co nejméně narušena. Použitím této metody se uspořila práce lamačských osádek, dále vyztužování a následné plenění výztuže, což byla práce velmi nebezpečná.
Fotografie z působení na dole Křižany na začátku 80. let 20. století.
Kontrolu po odstřelu komína se mnou provádí Ing. Miloš Svoboda.
Prorážka komína mezi patry.
Dalším povedeným kouskem bylo vyhloubení odvodňovací stružky okolo haldy rubaniny na dole Hamr. Zde jsme použili položení táhlých náloží jako na Šumavě k svedení kontaminované vody do odkalovací nádrže. To se však neobešlo bez incidentu. Zvědaví technici chtěli vše vidět zblízka. Smůla se dostavila po odstřelu, kdy se otočil směr větru, takže pozorovatele zvednutý aerosol proměnil na kominíky.
Podnik spotřebovával velké množství štěrku. Otevřeli jsme tedy čedičový lom na kopci Lipka. Ve spolupráci s lomařským závodem v Liberci jsme lom otevřeli komorovými odstřely. To pro mne byla další zajímavá práce, při které jsem získal nové zkušenosti a zúročil tak teoretické znalosti z pomaturitního studia při Vysoké škole chemické v Pardubicích.
Rovněž na vyluhovacím dole bylo hodně práce pro střelmistry, jako třeba odstřely v hlubokých vrtech pro zajištění průchodnosti hornin pro roztoky.
V  roce 1990 jsem ukončil práce v tehdejší třídě super A a přešel do třetí třídy. To znamenalo konec práce v podzemí. Vrátil jsem se zpět do Příbrami a pracoval ve strojírenském závodě ve funkci dispečera pomocného závodu.
V  té době se stavěla výtopna za dolem Lili. Zde bylo potřeba srovnat terénní svah, vylomit základ pro stavbu vysokého komína a zářez pro stavbu kolejové dopravy k výtopně.
Ve spolupráci s Ing. Miroslavem Loskotem, vedoucím trhacích prací na Generálním ředitelství uranového průmyslu, který předevšímzajišťoval projektovou dokumentaci plošných a clonových odstřelů a dále vrtmistry a střelmistry stavebního závodu, jsme tyto práce úspěšně realizovali.
VCHZ Pardubice nám pro tento účel vyráběly dlouhé nálože převážně DAPu a jejich používání se přímo účastnil vedoucí výroby VCHZ Ing. Václav Tamchina. I zde jsme museli dodržovat velikosti náloží, protože v podloží vede dědičná štola a v blízkosti je umístěno ropné skladiště ZDM.
Pro závod zemědělských prací jsme realizovali clonové odstřely ve vápencovém lomu Skoupý, který vyrábí mletý vápenec pro hnojení polí.
Také jsem se účastnil destrukce dolétaných letadel pro odvoz jejich dílů do šrotu. Při této práci jsem pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, ale negativy skončily na VCHZ. Některý vtipálek vypustil kachnu, že zacvičujeme teroristy k ničení letadel. To pochopitelně nebyla pravda.
V roce 1988 odešla starší dcera i s rodinou do emigrace do Španělska, kde čekali na vízum k vystěhování do Austrálie. Později mi odešel do Španělska i syn. Byl jsem je tam navštívit a také jsem tak celý rok pracoval ve stavebnictví. Austrálii jsem navštívil jen jednou a mohu říci, že i když se jedná o rozdílný způsob žití, zvykl jsem si a docela se mi tam líbilo. Ani tam jsem neušel využití trhacích prací při stavbě jezu na Sněžné řece. Jen se štěstím jsem se vyhnul uštknutí jedovatým hadem, braunsmejkem, který nepřežil rozlet rubaniny a tak mám jako upomínku doma vyčištěnou kůži jako suvenýr.
Po odchodu do důchodu mi maminka předala stánek na Svaté Hoře. Důvěrně jsem se spřátelil se správcem tohoto poutního místa páterem Josefem Břicháčkem. Nahrazoval jsem odcizené měděné svody, přikryl plechem část svatohorských schodů a vyměnil plechování střech na krámcích a restauraci.
Po odsunutí pátera Břicháčka jsem ho navštěvoval zejména na Lomci u Vodňan a v později v penzionu pro kněze ve Staré Boleslavi. Byl to opravdu vzácný člověk.
V současné době se věnuji prodeji poutního zboží na Svaté Hoře a na nudu nemám vůbec žádný čas.
Prožil jsem zvláště v produktivním věku krásný život a mám na co vzpomínat. Jsem šťasten, že jsem si zvolil právě tuto dráhu. Ke každé práci by se dalo obšírně vyprávět mnoho zajímavého, ale to by znamenalo napsat rozsáhlé dílo. Uvedené příhody patří k těm pozitivním, ale také bylo několik nevydařených, ale s těmi se chlubit nemohu. Zejména jsem rád, že za celou dobu vedení trhacích prací jsem při nich nemusel řešit případy úrazů. Případy odcizování výbušnin a jejich neodborné používání mimo závod, jsem pak řešil ve spolupráci s policií, které jsem vděčný za jejich vyřešení.
Antonín Kubišta, technický vedoucí odstřelu

Návštěvy stránek

Dnes 10

Včera 15

Za týden 52

Za měsíc 263

Celkem 43770

Currently are 7 guests and no members online

JSN Epic template designed by JoomlaShine.com