Podáváme čtenářům svým autentickou zprávu o hrůzách v dolech Příbramských dle vypravování naddůlného Karla Boušky, jednoho z těch hrdin neohrožených, kteří mnohokráte odvážili se dolů, zachránili mnoha lidem život a svůj bud ztratili, nebo polomrtví vytaženi byli. V denních listech ovšem byly mnohé a mnohé podrobnosti vypravovány, ale pro neznalost horního života dopisovatelé uveřejňovali často zprávy nesprávné aneb nejasné. Není také divu; doly ty jsou temny a spletitý jako pralesy, do nichž světlo denní neproniká, a nevyzná se v nich nikdo, kdo v nich denně nežije a nepracuje. Tak se také stalo, že právě mnozí dozorci ztratili život svůj v těch hrozných jamách, kouřem a plyny naplněných, neboť právě dozorci musili se spouštěti dolů k lidem zaměstnaným při práci a jejich dozoru svěřeným.
V dole Marianském vypukl oheň v úžasných rozměrech. Dým valil se a brzy proniknul i do sousedních dolů. Jsoutě všecky šachty tyto spojeny chodbami podzemními, a to ve všech hloubkách shora až dolů, tak že možno dělníkům jednoho dolu vyjeti dolem sousedním. Důl Františka Josefa jest položen nejníže, důl Prokopský nejvýše, proto vzduch v poměrech zcela normálních proudí do šachty Františka Josefa pak spojovacími chodbami do dolů sousedních a pak žene se dolem Prokopským ven. Když v Marianském dole hořelo, největším proudem dýmy hrnuly se Prokopkou ven.
V úterý dne 31. máje dověděli se na Anenském dole, že v Marianské šachtě hoří. Ihned na rozkaz správců dozorci sjeli k lidem a volali vše k nejspěšnějšímu útěku. Lid byl udiven a nevěděl, co vlastně se děje; neboť není v Příbrami pamětníka nějakého ohně podobného. Mnozí nechtěli ani uvěřiti, že jim nebezpečenství hrozí, ale v brzku dusné dýmy je poučily o jiném. Kdo nebyl tyto dny u Příbramských dolů, neučiní si představy o otravném kouři, který z dolů jako z výhně pekelné se hrne. Jest to zápach neznámý, odporný, nanejvýš jedovatý, dusící, jakmile jste jej několikráte do sebe vdychli. Zápach čpavý, podobný petroleji, dehtu a zápachu dynamitovému. Za mnoho let totiž, kdy neustále s dynamitem se pracovalo, dýmy dynamitové usadily se na všech stěnách dolů v také síle, že až krystalisovaly po všech prostorách skalních. Tyto usazeniny nyní horkým kouřem, sem vniklým, se rozpustily v plyny a otrávily vzduch v míře nejvyšší.
Jakmile dozorci sjeli dolů, v malé chvíli horníci unikali ven. Ale nebylo možno dole vydržeti déle než 1 až 2 hodiny. Mnozí vyjeli nahoru a poněkud se zotavivše na zdravém vzduchu, ihned zase pospíchali zpět k horníkům, nalézajícím se ve strašném nebezpečí. Jací hrdinové dosud neznámí zde se ukázali, jaká obětavost a síla vůle! Důlný Antonín Pešek sjel dvakráte dolů, proběhal chodníky dýmy naplněné a zachránil mnoho lidí; ale sám otrávil se plyny, které hlavně na místech, kde chodby se křižují a kde jest proud vzduchu veliký, byly nejhustější, a sklesl do mdlob na narážišti 27. obzoru. Důlný Leopold Bouška činil pravé divy. Mnohokráte sjel dolů a zachránil všecky jemu podřízené horníky. Mluvil jsem s ním, jest postavy prostřední, ale železného zdraví. Muž neobyčejně odvážlivý. Řekl mi, že dříve, než v dolech opět bude se pracovati, povede všecky své lidi, kterým život zachránil, do kostela, aby tam Bohu poděkoval za tak veliké štěstí. Jaká to vroucí víra v Boha! Důlný Jan Kolář měl havíře své v místě, od šachty velmi odlehlém, tak že všecky naprosto sběhati nemohl a mnoho jich zůstalo dole. Byl v mdlobách vytažen nahoru. Ale jakmile přišel usilovnou prací horních lékařů k sobě, počal srdcelomně naříkati: »Ježíš, Maria! To je zle! Je jich tam mnoho, a já je zachrániti nemohu!* Chtěl ihned opět dolů, ale nebylo mu dovoleno, poněvadž sotva na nohou stál a sám pomoci lékařské potřeboval.
Na to sjel dolů naddůlný Karel Bouška s dozorcem Kuhnem. Jel rychle až dolů, aby seznal, na kterém obzoru jsou horníci, kteří se zachránili, kteří jsou již v bezvědomí, aby jim nejprve bylo pomoženo. Strojvedoucí činí při takých jízdách pravé divy svého umění. Sedíce uprostřed kol a pak, dívají se upjatě na obrazec před sebou na zdi umístěný, který jim znázorňuje hloubku šachty, jednotlivé obzory a místo, kde právě v okamžiku tom klec jedoucí se na lézá. Nahoře nad propastí důlu jest ohromná kladka, přes kterou jest přehozen silný provaz; když jedna klec sjíždí, druhá přirozeně jede nahoru. Při záchranných pracích jezdilo se takým způsobem, že strojvedoucí nespouštěje zřetele s obrazce důlu, kde závaží mu znázorňuje klec jedoucí, pustil provaz s klecí dolů rychlostí ne-smírnou; když klec jela blízko některého obzoru, zmírnil rychlost tak, že horníci tam snad se na-lézající snadně mohli do klece skočiti a se za-chrániti; pak zase jel s vozem tím bleskurychle dolů k obzoru následujícímu.
Naddůlný Bouška jel tedy takým způsobem až k 23. obzoru, kde byli na narážišti dva nemocní horníci. Bouška házel jim z vozu šátky do octa namáčené a vatu napuštěnou čpavkem, aby tím před dusivými plyny se chránili. Kdokoliv sjížděl, musil býti takým šátkem ovázán, aby nevdechoval bezprostředně jedovatý kouř.
Rovněž na 24. obzoru byli dva horníci; na 26. obzoru také dva, mezi nimi hormistr Mládek, velice unavený, který přes půl druhé hodiny v nejkrutějších plynech byl se zdržoval. Tento mladý a hrdinný úředník sjel až na 24. obzor a tu se dověděl, že daleko za Prokopským dolem na posledním poli, v místě zastrčeném a odlehlém, pracuje 7 dělníkův. Odvážil se tam sám, ale na cestě potkal běhače, který odtamtud utíkal. Hormistr Mládek jej uchopil pevnou rukou a táhl zpět. aby mu ukázal cestu k nešťastným horníkům. Šťastně tam doběhl a všecky přivedl ku stoupacímu stroji na němž se zachránili. Tyto potkával Bouška, když sjížděl, kterak vzhůru vstoupali; jest totiž stoupací stroj umístěn v šachtě vedle provazu, na němž vůz dopravní jest přivázán. Celá jáma šachty jest předělena na 3 díly: na dvě dopravní šachty, v nichž dvě klece jezdí nahoru a dolů, a na lezací stroj, jehož havíři stále užívají; cesta tato jest dosti obtížná a trvá dolů tři čtvrti hodiny. Je-li veliký nával lidu, jede se až půl druhé hodiny.
Od 26. obzoru chtěli vyjeti nahoru, dali znamení zvoncem ale k jejich úžasu sjeli dolů až na 29. obzor do dýmu a plynů, Vedlejší provaz vezl totiž 6 nemocných nahoru a tedy provaz druhý jel přirozeně dolů na 29. obzor. Zde měl dozorce Kuhn výtečný nápad. Otevřel aneb utloukl všecky kohoutky u kompressoru, jímž dolů stále se žene čerstvý vzduch do šachty. Tento počal prouditi silně do dýmu a plynů, které řidly, a tak bylo dýchání mnohem snadnější. Konečně jeli opět vzhůru. Jakmile přijeli k 27. obzoru, zazvonili a strojvedoucí zastavil. Zde leželo několik horníků bez vědomí, mezi nimi hrdinný Pešek. Tyto nebylo možno vzíti s sebou. Neměliť s sebou vůz, pouze klec, ve které musí se státi, a tu by byli oni mrtví neb snad těžce nemocní, spadli dolů do prohlubně. Je-li tedy vzhůru a vzali s sebou horníky, jež byli spatřili při cestě dolů. Všickni vyjeli na světlo denní slabí a malátní. Zde bylo vše v největší činnosti; správci dolů: nadsprávec Něm eček, rada Onderka, vrchní horní rada Novák a četní lékaři, kteří veškeré své umění vynaložili, aby vyvážené polomrtvé křísili k životu. Prostor před šachtou byl změněn v nemocnici.
V takém zmatku, křiku a pláči žen a dětí bylo zajisté potřeba rozvahy nejchladnější, kterou všickni úředníci ti osvědčili v míře nejvyšší.
Pro nemocné na 27. obzor jel dozorce Dominik Beroušek. Jakmile tam dojel, přiběhl odněkud ze šachty dozorce Leopold Bouška sláb a vrávoraje. Naložili ony 4 polomrtvé na vůz, ale v tom již i L. Bouška klesl na ně k zemi jako mrtvola.
Vyjeli tryskem vzhůru, jedině Beroušek zůstal zdráv a při vědomí. Ostatní byli kříseni nejusilovnější činností; přivedeni k životu, pouze důlný Pešek přes všecku pomoc lékařskou zjištěn jako mrtvý.
Za hodinu naddůlný K. Bouška s dozorcem Kuhnem jeli opět dolů. Lidé každou chvíli přibíhali v šachtě z chodníků skalních ku stroji dopravnímu, a proto sjeli tito až na 26. obzor dolů, patrajíce po cestě po nemocných. V tu dobu nikdo se neobjevil, kouř byl pořáde hustější a dusivější, oba dozorci byli velice sesláblí, zazvonili a vyjeli nahoru. Nahoře nadsprávec Němeček vodil Boušku lesem, aby okřál na svěžím vzduchu. Mezitím správce Steinmetzer vykonával pravé divy v šachtě Prokopské. Dvakráte j tam sjel a sám běhal od horníka k horníku ve ztracených dolech a vyzýval je, aby útěkem k Anenskému »fáracímu« stroji se zachránili. Vůbec ukázali správci a vůbec »páni« šachet tolik obě-tavosti a hrdinnosti, že tím nejlépe sami dokázali srdečný a laskavý poměr, který mezi nimi a lidem vládne.
V té příčině nelze nikomu vytýkati, že by se byl choval netečně k ubohým horníkům dole pohřbeným! Každý ze zachránců těchto pokládal za svou povinnost, jeti dolů do kouřův a plynův, jakkoliv věděl, že jde na smrť. Nikdo vůbec ani se nerozmýšlel, má-li jeti dolů čili nic, to zdálo se všem samo sebou přirozené, a musilo se mnohým zakázati co nejpřísněji, aby už nesjížděli, poněvadž sami již sotva na nohou zemdleni stáli.
Případ, který chci vyprávěti, nejlépe svědčí o neohrožené mysli lidu hornického. —
Karel Bouška chodil lesíkem s nadsprávcem Anenské šachty opojen jedovatými plyny a výpary. Jakmile opět nabyl sil, vzpomněl si na čtyři lidi v Prokopské šachtě, kteří jistě jsou ještě na živu. Již jsem řekl, že největší množství dýmu valilo se ven šachtou Prokopskou, do které se musí štolou téhož jména, ústící na světlo denní za dolem Anenským.
Tato štola byla plna kouře, dýmala jako komín. Na konci jejím stál u samé jámy horník, zvaný mýtač (Stűrzer), který dával signál strojvedoucímu, vysoko nad ním u stroje Prokopské šachty sedícímu. Tento mýtač nevydržel zde v kouřích přes všechna opatření lékařská déle než čtvrt hodiny, a místo jeho musilo býti neustále vyměňováno čerstvými silami.
Konečně bylo tam již tak nezdravo, že naprosto nikdo tam odvážiti se nesměl a chodba byla zatarasena, aby proud jedovatých plynů okolí šachty Anenské neotravoval; neboť i zde na povrchu lidé omámením padali k zemi, a šlo i o život úředníkův a lékařů, nahoře rozkazy dávajících, kteří nesměli na minutu od šachty se vzdáliti.
Však vzpomněl si naddůlný K. Bouška, že v Prokopské šachtě jsou čtyři havíři, zaměstnaní u vrtacího stroje, který hnán jest stlačeným vzduchem. Bouška věděl, že tito lidé jistě jsou živi, kdyby třeba všickni druzí již byli mrtvi. Pud sebezachování zajisté jim vnuknul myšlénku, že sedli si pod vrtací stroj a ssáli z něho čerstvý vzduch, určený k hnání stroje. Ale kterak dostati se k nim? Prokopská štola byla zatarasena. Naddůlný Bouška, jakkoli byl dosud sláb od cest předcházejících, odvážil se skutku velehrdinského. Dal štolu otevříti a chtěl se odvážiti oněch 25o m dýmem a plyny až k šachtě samé. Vzal kahanec, a v tom přiběhl sem cizí hutní dozorce, J. B růček, bývalý horník v dole Prokopském. Přišel pouze se podívat na neštěstí na Anenské šachtě, a uviděv naddůlného Boušku a uslyšev o jeho úmyslu, hned se nabídl, že půjde s ním. Toť zajisté vzácná obětavost a nezištnost! Oba zaopatřeni prostředky lékařskými (každý dozorce má s sebou malou lékárničku!), zavázáni šátky, octem napuštěnými, vběhli úprkem do temné a dusivé chodby a doběhli šťastně až na konec její k zející a dýmající prohlubni. Zde Bouška křečovitě zatřásl poplašným drátem, vedoucím dolů, dávaje nemocným druhům znamení. Chvilku ticho. — Náhle zvoní se ze zdola. — Bohu chvála, jsou živi! Rychle ven! Běží seč síly stačí, ale Bouška byl sláb velikým namáháním předešlým, blíže ústí chodby na světlo denní klesl k zemi.
Brůček byl silný, ještě pln čerstvé síly, uchopil ho a vyvedl ven. Venku ihned Bouška dal rozkazy k záchranné práci: 2 půjdou na místo mýtače, 2 dolů pro živé horníky, 4 postaví se do štoly v určité vzdálenosti od sebe. Jakmile přijdou na někoho z nich mrákoty, vykřikne, a ihned nastoupí jiný na jeho místo, a jej vynesou lidé čekající venku. Skutečně z těchto čtyř jakýsi Troller ihned upadl a byl vynesen a jiným nahražen. Statný a zdravý dozorce Brůček sjel na 13. obzor, jak Bouška mu udal, na narážiště chodníku. Tam horníci Jakub Tůma a Jan Vlasák již čekali. Oni to byli, kdož zvonili o pomoc. Vzali je tedy do klece a vyvezli bleskurychle ven. Cesta taká netrvá déle tří minut. Nahoře všecko napjatě čeká, počítá sekundy, provaz letí, že sotva jej vidíte, stroj hučí, dýmy se valí.
V tom vyletí klec vzhůru. »Zdař Bůh!« letí se rtů všech horníků, všickni jsou zdrávi. Tůma vyprávěl, že ještě čtvrt hodiny a již byli by propadli smrti. Brůček vyběhl ven, lokaje čerstvý vzduch, proběhal se a brzy opět sjel až na 14. obzor zpět. Dále nebylo možno pro dýmy otravné. Druzí totiž 2 horníci zaměstnaní u vrtacího stroje byli až na 21. obzoru. Tam nebylo již možno proniknouti. Brůček sklesl ve voze ke dnu, kamarád jeho zazvonil a vyjeli ven, zachránivše aspoň život svůj. Oni dva na 21. obzoru Matěj Lexa a Matěj Hošek zahynuli. Právě tento měl 11 dětí a tohoto zvláště chtěl naddůlný Bouška zachrániti, bohužel bylo již pozdě!
M. Lexa toho dne »fáral« jen z obětavosti za jistého kamaráda svého, mělť sám » šichtu « ranní, a tak z lásky k bratru pozbyl života svého! — Nyní bylo po všem, do Prokopky už se nemohlo sjeti.
Druhý den, ve středu, větry se obrátily. Proud vzduchu valil se do štoly Prokopské a tou do šachty. Správce Steinmetzer neustále naříkal: »Ubohý Hošek, ten jest asi živ, ale kterak ho zachránit?«
V 5 hodin ráno běželi správce Steinmetzer, naddůlný Bouška s mnoha horníky do Prokopské štoly. Šachtou Prokopskou už nevystupovaly plyny, ale sázely se dolů; proto bylo mýtači možno, státi déle na určeném místě. Ale s lidmi dole v šachtě bylo zle, neboť plynů dole přibývalo, a tak musili se zadusit. Nejprve činěny pokusy. Spuštěna klec se čtyřmi velikými světly pomalu dolů až na 27. obzor.
Ale když se vrátila, světla byla zhaslá a knot studený. Důkaz, že světla uhasla záhy.
A kde světla hasnou, tam hasne i světlo života lidského. Učiněn nový pokus. Strojvedouc í jezdil na prázdno s vozem dolů nahoru, a tak čistil průvanem vzduch v šachtě. Opakován pokus se světly až na 21. obzor, a skutečně světla hořela jasně. »Lidičky, kdo máte odvahu dolů? Zazvoňte v nebezpečí jednou, a hned vás vytáhneme.« Sjeli dolů dva: tesař Václav Tesařík a narážeč Vojtěch Doležal. Na 21. obzoru uviděli Hoška, ležícího jako mrtvola, ale v tom Doležal klesl bez vlády zpět, Tesařík v hrůze jej uchopil, zazvonil a vyjeli ven. Doležal byl těžce postižen, takže více dolů nesměl nikdo. Hošek byl ztracen!
Ve čtvrtek, den na to, činěny pokusy, aby plyny dostaly opět proud ze šachty. Spuštěno žhavé uhlí na železných plotnách dolů, aby se vzduch ohřál a vzal plyny s sebou vzhůru, ale vše marně. Tu rada Langer vynašel výtečný prostředek. Na 3o m pod niveau Prokopské šachty spuštěny dvě dýmkovitě zakončené roury, ty spojeny nahoře s kotly a hnána jimi dolů pára, která přirozeně hnala se zpátky. Plyny dole se zředily a počaly stoupati. Za 10 minut táhly již plným ústím štoly Prokopské a čistily vzduch v této šachtě.
Den na to, v pátek, bylo možno odvážiti se hlouběji do šachty sv. Anny. Toho dne se zvláště vyznamenal hrdina Aksamit, všem čtenářům známý z denních novin. Nyní naprosto jisto, že všickni dole se nalézající jsou mrtvi, ale nastala práce jiná, neméně krutá a hrozná: vyvážení mrtvol, které počaly dole v horké atmosféře rozkládati se a otravovaly chodníky dolů v míře největší. Dobře bylo, že dozorce Kuhn byl utloukl kohoutky u stroje větrovacího, tak že bylo možno šachtou sjížděti. Vyveženo skutečně několik mrtvol. Naddůlný Bouška sjel dolů s Aksamitem až na 29. obzor, pak zase s Hlinovským a Kunzem na 16. obzor. Zde zůstal Kunz na narážišti s vozem a Bouška šel s Hlinovským až k dolu Prokopskému dlouhými chodníky podzemními. Tu shledal, že Prokopským důlem ženou se dosud kruté, jedovaté plyny. Vrátili se tedy a vyjeli s Kunzem vzhůru.
Na to vjel opět dolů bratr Karla Boušky, dozorce Leopold, s Aksamitem až na 19. obzor, běželi opět k Prokopce, a tam našli tři mrtvoly: Hertla, Kulovaného a Kaluše. Ale nemohli je vzíti s sebou, neboť z nich vycházel otravný plyn a vozíku neměli s sebou. Vyjeli tedy s prázdnem a podali správcům zprávu o všem. Na to naddůlný K. Bouška určitě udal místo, kde na 22. obzoru leží mrtvoly Bajera a Havelky. Sjeli tam dva tesaři pro ně, ale opět pro kruté výpary nemohli je vzíti nahoru. Sjel tedy Bouška dolů s Hlinovským a Kunzem, aby sám je dopravil na světlo. Vzali s sebou vůz, který nechali v kleci u vchodu 22. obzoru, sami tlačili malý vozík před sebou až k místu neštěstí. Mrtvoly naložili, ale vyvíjel se z nich taký zápach, že v malé chvíli dostavily se všem veliké slabosti v celém těle. K. Bouška, jdoucí před vozíkem se světlem, vrávoral, byl ještě sláb od namáhání dnů a nocí předešlých, a pak jest sám slabé konstituce tělesné, takže diví se každý, že byl také práce veliké schopen. V tom se dostavily u naddůlného Boušky silné příznaky otrávení plyny důlními. Nejprve počne býti velice sladko v ústech, hlava se točí, v očích kola, a najednou jako bleskem vypovědí nohy službu, zmocní se jich veliká mdloba a nešťastný klesne k zemi beze vlády. Bouška skutečně padl na zem, světlo mu zhaslo a o kolej chodníku rozrazil si hlavu. Horníci jej provázející ocitli se ve tmě v hrozné propasti otravné, děs je schvátil, přeskočili vozík s mrtvolami a prchali temnou chodbou k šachtě.
Kunz přiběhl dříve k stroji, zazvonil a vyjel.
Druhý horník, Hlinovský, zůstal na narážišti ležeti. Brzy sjeli Aksamit a Dvořáček Antonín, naložili Hlinovského, který byl při vědomí. Aksamit byl mnohými jízdami dolů velice zemdlen, neměl již tolik sily, aby šel daleko do chodby pro polomrtvého, hrdinského naddůlného. Vyjeli tedy pouze s Hlinovským vzhůru. Ubohý Bouška ležel ve tmě v tratolišti krve vedle tří mrtvol, z nichž kruté jedy vycházely neustále a otravovaly ještě více jeho již tak schvácené plíce. Byla to pro něho doba hrůzy nevypravitelné. Poslední slova jeho při pádu byl trojí výkřik: »Rodičko Boži Svatohorská, zachraň mě!« Bouška ležel dole bez vědomí, a nahoře nikdo neměl odvahu, jeti pro něho dolů. Havíř Dvořáček pro Boha všecky zapřísahal, aby s nim sjeli, že tam pana naddůlného nenechá, že dá život za něho, a chtěl jeti sám. Však jest to naprosto zakázáno, ježto člověk samotný dolů odvážiti se nesmí. Nebyl by tam pranic platen; kdyby na něho mdloba přišla, zahynul by bez pomoci. Okolo stáli horníci, kteří sami dole již byli, schváceni a malátni, nemajíce síly, jeti opět dolů. Tu dostavil se k dolu sv. Anny horní rada Onderka, úředník nad jiné zasloužilý a dobrosrdečný, který vřelými slovy prosil horníky, aby s Dvořáčkem sjeli pro hrdinského naddůlného. Na jeho vlídná slova dodali si odvahy tesaři Leopold Karas a František Šneidr s Dvořáčkem, který svého naddůlného tak miloval! Asi sto krokův od Anenské šachty na Eusebském chodníku našli na 22. obzoru Karla Boušku vedle vozíku s mrtvolami. Vzali jej za ramena a za nohy a vynesli jej zbroceného krví a žádné známky života nejevícího k vozu dopravnímu. Za deset minut bylo vše hotovo. Ale naddůlný Bouška ležel dole přes hodinu ve tmě a zápachu rozkládajících se těl, než byl vyvezen na povrch země. Zde usilovné činnosti doktora Čermáka podařilo se, Boušku po delší době vzkřísiti. Rána mu zašita a on odvezen do nemocnice Příbramské a odevzdán péči milosrdných sester. První slova jeho byl dík Rodičce Boží, která jej zachránila. Leží dosud, ale jest silná naděje, že se pozdraví z neduhu svého, jejž lze nazvati silným otrávením plic. Již v nemocnici stal se předmětem četných ovací a blahopřání hodnostářů Příbramských a četného obecenstva.
Jan Slavík.
