Důl Svaté Anny na Březových Horách
Pokus o vypsání historie jednoho dolu
Před časem jsem nalezl mezi řadou jiných písemností které jsem zcela náhodně dostal, zápis o historii dolu Anna na Březových Horách. Nebylo to vyprávění o tom, co se tu všechno za ty dvě staletí odehrálo, jména, osobní údaje – jsou to jen data a technické údaje. Jediný list ručně popsaného papíru kde řádek znamená rok a k tomu několik slov – nic více. Jestli jsem něco více zde napsal, je to jen proto, abych čtenáři připoměl, jak těžce se tehdy žilo na c.k. dolech na stříbro a olovo Karla Boromejského, jak těžce se žilo v Zemi koruny české.
Dávno se již přestaly točit kola na těžních věžích březohorských dolů. Tam, kde kdysi bylo slyšet hlasy horníků, panuje ticho. Jen voda zaplavuje opuštěné důlní chodby a dobývky. Ztichlé parní stroje a šachetní budovy se staly muzejními exponáty. Tolik proslavené stříbrné doly, se pomalu propadají do zapomnění. Je to tak dávno, kdy se tahle historie začínala psát.
V roce 1648 byl po dlouhých třiceti válečných letech podepsán Vestfálský mír. Co to znamenalo pro Čechy a pro naše hornické městečko? Třetina obyvatelstva v Čechách nepřežila. V roce 1651, tři roky po westfálském míru, bylo v Příbrami s tehdy ještě nepatrnými Březovými Horami, napočítáno 399 dospělých. Z toho bylo 72 mužů, 83 žen a 83 dětí starších 10 ti let (mladší děti nebyly do zápisu pojaty). Z toho počtu bylo 84 podruhů a 4 sirotci. Na Březových Horách bylo 23 mužů, 24 žen a 16 dětí nad 10 let. Z toho bylo 7 podruhů a 2 sirotci. V Příbrami nežil ani jeden horník. Na Březových Horách jich žilo 9, jeden šichtmistr a 2 důlní dozorci.
Když se psala v roce 1653 rula kraje Berounského (podklad pro výpočet daně z poddanské půdy), bylo na Březových Horách 10 chalupníků a jeden „osedlý“ (rolník který vlastnil větší výměru polí) a opuštěných, „zpustlých“ chalup bylo 13. O malé vesničce Zdaboř je tu napsáno: „V této vsi před mnoha lety bejvali čtyři chalupníci…..ti všichni pustí a zarostlý, toliko místa jedva znáti jest ….jména těch chalup se též neví…“ Popis osudu jiných vesnic a měst je mnohdy ještě smutnější.
Při podrobnějším prohlížení těchto zápisů, najdeme v zápisech ruly o Březových Horách i jména, se kterými se později setkáváme jako představitelů horního bratrstva – Knapšaftu: Lewinský, Brož, Heindrich, Keller a další. Horníci tu žili, pracovali a přežili těch třicet let válek. Dokládá to zápis s datem 15. července 1660, kdy pan Ondřej Heindrich, toho času šichtmistr přišel se svými přidělenými staršími knapšaftu a celým sousedstvem Vrchu Březového do kostela sv. Jakuba v Příbrami a dal sem ke schování stříbrný kalich jenž vně pozlacen byl a Knapšaftu zmíněných hor náleží
Město Příbram, přesto že bylo válkami v té době těžce poškozováno, aby udrželo titul horního města, pracovalo se – i když v malém rozsahu – na Jarošovce a “Zaječím dole“ až do roku 1664. V letech 1661 ujala se obec Bohatého dolu v Obecnici a v letech 1665 – 1675 to bylo jediné místo, kde se pracovalo. Výtěžek z dolů, kde se stále jen přecházelo z díla na dílo, byl nepatrný. Když po dvaceti letech po válce přišel nově jmenovaný císařský hormistr, Jakub Bittner do Příbrami, napsal ve své zprávě české komoře z 12. února 1691, že se tu pracovalo neúčelně, slepě. Dolování nevedl zkušený hormistr, ale výběrčí nápojové dávky, která se tehdy vybírala v hornických městech ve prospěch dolování. Bittner ovšem nemohl napsat ty hlavní příčiny neúspěchu, proč se nedaří najít nové, výnosnější místa.
Jen poslední nepřátelský voják opustil zemi, přišli císařští výběrčí daní a chtěli peníze – hodně peněz na vojenské kontribuce, platila se „turecká daň“, poddaní museli poskytovat ubytování, stravu a přípřež při přesunu vojsk, dodávat mladé muže jako rekruty pro pluky. To vše muselo dávat a platit venkovské a městské obyvatelstvo. To byla jen část břemene, které poddaní nesli. Druhou částí zátěže představovaly stále se zvyšující robota nevolníků na šlechtických statcích, další služby a peněžní či naturální dávky světské či církevní vrchnosti. Nadměrné požadavky šlechty, kruté zacházení s nevolníky ze strany vrchnosti vedly ke srocování poddaných a odmítání roboty. Od ledna 1680 došlo k celé řadě střetů poddaných s vojskem. Vojáci snadno zlikvidovali povstání chudiny. Císař Leopold sice vydal robotní patent pro Čechy, který měl upravit povinnosti nevolníků vůči vrchnosti, nebyl to ovšem ústupek, ale starost o doplňování chudé státní pokladny.
Za takové politické a především finanční situace bylo pro město Příbram prakticky nemožné zajistit potřebný kapitál na obnovu střbrných dolů. Největší podíly na dolech patřily městu a císaři. Narovnání o hory a kovy – tak se jmenovala dohoda, která upravovala důchod který pobíral panovník za povolení těžby. Byla vydána českým králem Ferdinandem I. v březnu roku 1534 a novelizovaná byla Maximiliánem II.v roce 1575. Vložený kapitál do podnikání se rozdělil 128 podílů (kuksů, cubusů) – 4 podíly byly nezcizitelné. Výnos ze dvou podílů náležel držiteli půdy, zbylé dva se rozdělily na tři části – pro školu, kostel a na špitál (nemocnici) pro horníky a jejich rodiny.
V roce 1718 mělo město Příbram v držení 53 a 1/2 císař Karel VI. – 61 kuksů, Březové Hory 15/16, Lazečtí svobodníci 1 a 7/8 mlynáři 4 a 11/16 kuksů.
Rakousko – přes svoji rozsáhlost území – bylo v podstatě chudou zemí. Státní příjem závisel na na výnosu daní z nevolnických usedlostí, které byly navíc zatíženy robotou a službami na vrchnostenských panstvích. Navíc ještě se Rakousko zapletlo do dalších válek s Tureckem. Naproti tomu západní evropské státy vytvářely podmínky pro rozvoj manufakturní výroby, zamezovaly vývozu zlata a stříbra, chránily domáci výrobu před konkurencí. V celé Evropě nenápadně končí období renezance a nastupuje doba baroka.
Přes všechny tyto potíže s nedostatkem financí, začal v Příbrami šichtmistr Matěj Alis (otec Jana Antonína Alise) někdy od roku 1711 vyklízet a obnovovat staré, za válek opuštěné a zabořené doly – jednalo se patrně o díla Matkobožská a Jánská. Ještě předtím, v roce 1708 bylo již možné zahájit práci na odvodňovací štole (štola Karla Boromejského) od rybníka Dolní Obory k Novoročnímu dolu. Ten byl západně od dnešního dolu Anna – později byl zasypán haldou Anenského dolu. Jánský důl byl asi 200 m od dnešního Anenského dolu směrem k Prokopskému dolu za kostelem sv. Prokopa. Horníci na Jánském dole odkryli nové bohaté zásoby rud. Zprávy o tom zvedly zájem o podnikání v hornictví a v tomto roce 1726 se vedle původního těžařstva blízko prvotního Novoročního dolu ustavilo nové těžařstvo Svaté Anny. Novému těžařstvu se ale nedařilo. V roce 1728 nedosáhlo ještě žádného zisku. Kdy byly práce zastaveny, nevíme.
V závěru roku 1730 otevřeli horníci z Jánského dolu bohaté, Prokopské žíly. Přítok vody z nových žil byl tak silný, že práce musely být zastaveny a doly se zatopily. Bylo rozhodnuto zřídit vodní stroj na čerpání vod přímo v dole. Pro přívod vody ke stroji se musela nejdříve vyrazit vodní štola. Město, které drželo skoro poloviční podíl na dolech, nemělo potřebné peníze. Přitom město v té době vlastnilo větší pozemkový majetek, pronajímalo doly na těžbu žekezné rudy a samo mělo ve vlastnictví železnou huť s vysokou pecí. Kde se objevil nějaký výdělek, tam již stál s nataženou rukou císařský výběrčí daní. Město si muselo vypůjčit 3.000 zlatých na 6% úrok. Práce byly dokončeny v následujícím roce.
Pro představu uvádíme tu přehled vojenské kontribuce schválené sněmy v roce 1731. Čechy – 2,600.000 zlatých, Morava – 866.666 zl., Slezsko – 1,733.333 zl., Rakousko 1,783.333 zl. V roce 1739 se zvedl požadavek pro Čechy na 3,132.800 zl., pro Moravu – 1,044266 zl., Slezsko – 2.088.533 zl.,ale Rakousko pouze 1,780.000 zl. Tyto obrovské sumy byly vynakládané na války v zájmu „svaté říše římské národa německého“, v zájmu císařské koruny a velmocenských ambic dynastie. Výsledkem byla technická a ekonomická zaostalost celého mocnářství. V Anglii již v roce 1712 byl v provozu atmosferický parní stroj na čerpání vody z dolů. Sestrojil ho Thomas Newcomen. Říkalo se mu také „ohňový stroj“, jindy „přítel horníka“. James Watt v roce 1765 postavil první parní stroj. Ten byl 4x výkonější než Newcomenův. V Příbrami byl postaven první parní stroj na Mariánském dole až v roce 1846.
A jak se ukázalo po smrti císaře Karla VI v roce 1740, ani ta kvalita rakouské armády neodpovídala investicím do ní vloženým. Poznala to velmi rychle i nová panovnice, císařovna Marie Terezie. Začala doba válek o dědictví rakouské. Protože české země představovaly tu bohatší část habsburského dědictví, soustředil se především zájem na ně. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht se prohlásil českým králem, pruský král Fridrich II. Ihned po smrti Karla VI.(20.10.1740) ohlásil svůj nárok na Slezsko a zahájil válečné tažení (16.12.1740). Saský kurfiřt Fridrich August se rovněž přihlásil se svými nároky. Najednou jsme tu měli v Čechách bavorské, francouzské, saské či pruské vojáky a ti všichni měli jedinou snahu – sebrat, ukrást, odvést, co bylo jen možné. Zatím co vojáci rabovali, císařští úředníci vymýšleli nové a nové daně pro své poddané – quanta militare, quantum camerale, quantium domesticale, daň z třicátého mandele, nebo sbítka turecká – v roce 1741 to vyneslo 11,248.599 zlatých pro armádu. Pro rozvoj hornického podnikání to nebyly vůbec dobré časy.
V Příbrami byly v té době dokončeny práce na odvodnění dolů, byla postavena nová huť a zaplaceny všechny dluhy. Město si ještě v roce 1741 koupilo statek Trhové Dušníky, kde byla již dlouho v provozu železná huť. Ještě v roce 1742 byl vyplácen podíl 50 zlatých na kuks. V následujících letech dolehla tíže válek i na příbramské střbrné doly. Války sice ještě příbramsko nezasáhly, ale začala panovat drahota. Horníci si stěžovali na stále stoupající ceny.
Horník – lamač který pracoval „na skále“ měl jako pracovní nástroj mlatek a násadu, na kterou navlékal sekáček, kterým odsekával horninu. Těch želízek sebou nosil 20 – 25 na směnu. Byla to slušná váha. Želízka koval a brousil horní kovář. Používání střelného prachu k trhací práci bylo již běžnou praxí. Lamač za osmihodinovou směnu vysekal pouze dvě díry pro nálož, kterou nabil a odpálil. V roce 1742 stál cent (56,006 kg) prachu 40 zlatých. Z 1 libry prachu (libra = funt 0,56 kg). Na 1 nálož bylo potřeba 2¼ lotu prachu (lot – 0.0175 kg).
Těžařstvo sv. Anny své podnikání již před časem zastavilo a důl opustilo. Práce tu v květnu 1748 obnovilo hlavní těžařstvo. V tomto roce byla ukončena první etapa „slezských“ válek (18.10.1748). Válka sice skončila, ale bída přetrvávala. Horní správa neměla v roce 1751 peníze na výplaty dělníků a ti chtěli hory opustit. V nejvyšší nouzi bylo posláno z mincovny do Příbrami 1.000 zlatých na zaplacení zadržovaných výplat. Příbram tehdy ještě svůj podíl zaplatila. Důvodem, proč k takové situaci došlo, byla smlouva ze srpna roku 1748 o tzv. desetiletém recesu, kdy byly Čechy a Morava nuceny hradit náklady na vydržování armády o síle 108.000 mužů ve výši 6,1 milionů zlatých ročně. Za takového stavu chyběly v závěru peníze všude.
V roce 1753 psal vrchní správce dolů Josef Alex de Adda: „Jelikož mimo státní pokladnu ostatní těžaři příspěvků svých neodváděli, museli všechny práce omezeny býti. Poněvadž ani pak nemohlo se horníkům vypláceti…. bylo lze jen stíží domácí horníky vydržeti, cizí pak a němečtí byli propuštěni“. V důsledku toho se v dolech pracovalo jen na šesti místech s 38 horníky. O jedné věci se však tehdejší zápisy nezmiňují. Doly a huť hospodařily odděleně. Huť kupovala rudu za cenu, kterou určovala víceméně sama. Produkt huti – stříbro, olovo a klejt (surovina pro sklárny), vysoce překračoval cenu rudy. Někteří těžaři na tuto situaci zřejmě poukazovali a státní horní rada Lemberg byl patrně nucen podat návrh, aby se zvýšila cena rudy „a těžařstvo takto sobě pomohlo“. O tom jaké poměry tehdy na Příbramských dolech v této záležitosti panovaly, svědčí tzv. „Sepsání“ z roku 1752, kdy byli dva nově přistoupivši těžaři předem vyloučeni z podílu na hutním výtěžku.
Těžařstvo (stát a město jako dominantní těžaři) tehdy pracovalo na dole Jana Nepomuckého (byla to šikmá jáma), na Prokopském dole a na hluboké (stále nedokončené) štole sv. Karla Boromejského.
V roce 1753 byla po domluvách s ostatními německými státy zavedena tzv. Konvenční měna. Dohoda platila do roku 1857. Jednotkou měny se stal (stříbrný) „zlatý“ = 60 krejcarů = 3 dvacetníky = 6 desetníků = 12 pětníků = 20 grošů. Měděné mince byly 30, 15, 6, 3. 1 krejcar. Nejmenší byly ½ a ¼ krejcar.
V roce 1754 proběhla první konskripce – sčítání lidu. V čechách bylo 1,07 mil. obyvatel, na Moravě a ve zbylé části Slezska – 1,04 mil.
Hospodářství bylo již tak dost rozvrácené a do toho přišla další z válek té doby – tzv. (třetí válka slezská, jindy také „sedmiletá“) – 29.9.1756 – 1763.
Celé XVIII. století bylo střetáváním nových sil se staletými tradicemi. V roce 1762 napsal bystrý pozorovatel své doby J. J. Rousseau, že se „blíží stav krize a doba revolucí“
V roce 1762 pracovalo v celém podniku jen 63 dělníků. Jako obvykle těžaři své závazky neplnily. Dělníci dostávali výplaty s velkým prodlením. V sobotu 6. února 1762, den před výplatou, přišlo do kanceláře horního úřadu několik dělníků a žádali, aby jim byla vyplacena dlužná mzda za minulých 9 týdnu. Bylo jim řečeno, že dostanou jen část mzdy, zbytek až bude provedeno vyúčtování za minulý rok. Většina dělníků to odmítla. Na Horách měli někteří horníci své chalupy a malé hospodářství. Tito lidé měli doma trochu více jídla a lépe přežívali než ti, kteří s celou rodinou byli závislí na výplatě. Jen chleba o váze asi 2,5 kg stál tehdy 12 krejcarů. Pomocný dělník si vydělal za týden 30 až 48 krejcarů, kvalifikovaný dělník měl maximálně 1 zlatý, 10 krejcarů.
Když většina dělníků odmítla přijmout jen částečné vyrovnání mzdy, přišli k hornímu správci ženy s prosbou, aby jim bylo ulehčeno v tom trápení a alespoň ta část zadržované mzdy byla vyplacena. Byl stanoven nový termín výplaty na úterý 9. února v cáchovně. Ten den přišlo jen něco málo mužů z jedné směny a vzali si výplatu za těch 5 týdnů. Předtím se ale již horníci domluvili, že ráno v pondělí 8. února se všichni sejdou v cáchovně a odmítnou sfárat a zastaví i stroje. Toto je první zaznamenaný pokus o organizovanou stávku příbramských horníků. Celá stávka ale skončila dříve než vůbec k nějakému protestu došlo. Začalo veliké vyšetřování. Najednou si nikdo nic nepamatoval, nikdo nic neslyšel – vyšetřovalo se až do 22. července 1762. Nakonec byl vynesen rozsudek, že pomocný strojník Jan Linhart bude potrestán 14ti denním vězením a potom propuštěn z práce. Královský horní úřad v Příbrami měl právo soudit a trestat své zaměstnace. O příčinách toho, co se stalo se nikde nepsalo a nemluvilo. Horníci měli alespoň naději, že své peníze dostanou. (Blíže o případu Kopičková: Vlastivědný sborník Podbrdska č.38-39 z r. 1987.)
Nevíme dnes kdy se horníci sdružení v Knapšaftu (horním bratrstvu) mezi sebou domluvili a založili svojí „hornickou pokladnu“. Nalezená zmínka o hornické pokladně je z roku 1857, kdy se částkou 20 zlatých platila polovina ročního platu horního lékaře, který docházel k nemocným a poraněným horníkům a léčil je. Činnost pokladny byla asi rozsáhlejší než tušíme. Například v roce 1867 je tu zápis s datem 4. července o vydaní 18 zlatých na hostinu u příležitosti pořádání Prokopské pouti na Březových Horách. V roce 1775 se poprve objevuje název Bratrská pokladna se jněním 430 zlatých, 87 krejcarů. Protože v Příbrami nebyla nemocnice, jednalo se asi o příslušný podíl na těžbě který se vyplácel Horní pokladně. Horníci měli určité zajištění, ale jinde v Čechách to bylo horší.
V roce 1763 nařizoval vrchní mincovní a horní úřad, aby horní správa v Příbrami zakročila proti těm z těžařů, kteří své příspěvky neplatí, aby takoví byli prohlášeni podle horního řádu za zbavení svých podílů. Příbramská obec v té době držela 10 kuksů (podílů),
Do Příbrami vyslaný horní rada Adam Bonaventura Liebwurtz psal, že doly jsou nadějné, především ve větší hloubce, mělo by se pokračovat v práci. Dvorní rada Tadeáš Peithner prosazoval návrh (30. října 1764), vybudovat větší rybník, aby se mohl postavit nový stroj na Březových Horách na čerpání vod z dolu. Rozpočet na rybník činil 9.168 zl., na stroj 6.696 zl. V následujícím roce 1765 zůstalo na Horách jen 50 dělníků, z toho bylo jeb 14 skutečných horníků. Ale ani těm se, pro nedostatek peněz nevyplácela po řadu měsíců mzda. Namísto peněz chodily jen komise. S tou bídou všude se nedalo nic dělat.
Důsledky zbídačení obyvatelstva se projevil v protestním hnutí českých sklářů v západních Čechách, kde řádně zvolení zástupci kvalifikovaných dělníků jednali v Praze (4.2.1767) s guberniální komisí a vymohli si úpravu mezd a pracovních podmínek ve prospěch sklářů.
Na panství Dobříš došlo k takové situaci, že úřady musely v letech 1768 – 1770 zahájit vyšetřování pro nelidské zacházení s nevolníky. Po skončení soudů byli vrchnostenští úředníci uvězněni a majitel panství, kníže Colloredo-Mannsfeld na několik let zbaven správy panství, odsouzen k vysoké pokutě a musel poddaným nahradit škody.
V roce 1768 se situace poněkud zlepšila, peníze na stavbu nového báňského rybníka se našly a rybník byl dokončen (26. června 1770)
V září téhož roku dva horníci kopali na poli příbramského měšťana Bedřicha Jarošky, kde byly stopy po starých hornických pracích a odkryli bohatou žílu o síle až 1 stopy (31,6 cm). Podle nalezených záznamů, kopalo se zde již v roce 1586 směrem k Zajeří žíle. V kronikách je poznámka, že horníci tu pracovali, aby si přivydělali prodejem rudy, neboť v tomto roce (1768) panovala všude veliká drahota.
Téhož roku se poprvé číslovaly příbramské domy i domy na Březových Horách,které byly součástí města (byly tehdy nazývány Horami Příbramskými, později Březohora).
V roce 1771 se na polích neurodilo. Nastaly nebývale zlé časy. Kroniky popisují, že lidé jedli otruby, lebedu i maso ze zcepenělého dobytka a mnozí zemřeli hladem. Do země vstoupila černá smrt – mor. Pohřby se nekonaly – mrtví se rovnou házely do vykopaných jam. 7. února 1772 zemřel na morovou nákazu i hormistr Mikuláš Ehement. Již 18. dubna t.r. Přišel do Příbrami dopis vrchního hormistra v němž mimo jiné stálo, že „Její milost císařovna Marie Terezie ráčila…milostivě naříditi, aby kutnohorský hutmistr Jan Alis nastoupil na místě zemřelého Ehementa jakožto královský hormistr a hutmistr…“, V dopisu císařovny je vedle výše platu a jiný příjmů pro nového hormistra i požadavek, aby účty přííbramských dolů a hutí byly vedeny odděleně. To znamenalo, že huť určovala výkupní cenu rudy a v tom případě se mohlo stát, že huť mohla vykazovat zisk a doly mohly být ve ztrátě.
V roce 1772 zřídila horní správa školu pro děti horníků ve starém „cechhausu“, který tehdy stál někde v prostoru za dnešní školou (čp. 1) na náměstí J.A.Alise. V rámci celého Rakouska byla školní reforma připravená Johanem Ignácem Felbingerem uvedena v platnost výnosem ze dne 6. prosince 1774 . Byly to tzv. „triviální školy“. Docházka byla povinná pro chlapce i dívky od šesti do dvanácti let. Nevíme, zda na Horách byla škola zřízena na podnět zemřelého hormistra Ehementa, či to byl právě Alis, kdo na náklady horního úřadu školu zřídil a platil učitele. Naši horníci neplatili tehdy žádné školné.
V roce 1772 těžaři opět nespláceli své dluhy. Bylo nařízeno, pokud nedojde k nápravě, prohlásit jejich podíly za retardované (propadlé) a měly být nabídnuté ostatním těžařům. Když je ani obec příbramská, ani ostatní těžaři nepřijali, zaplatila za 20 propadlých podílů státní pokladna 2.185 zl. Nato obec příbramská si ponechala pouhé 4 podíly, právovárečné občanstvo 2 podíly a císařská komora vlastnila 67 podílů. Pro doly to ale neznamenalo žádné zlepšení jejich stavu. Když horní správa neměla peníze na přípravné práce, na otevírání nových žil, muselo se pracovat pouze na starých žilách, co kde se ještě dalo vytěžit. Nebylo možné postavit větší stroje na čerpání vod a vyvážení hlušiny a rud. Náklady tak stoupaly a příjmy klesaly. V roce 1775 se situace nejen v dolech, ale i jinde stávala neudržitelnou. Horníkům se opět nevyplácely mzdy. Práce na ražení dědičné štoly Karla Boromejského stály. Koncem roku zůstalo na Horách jen 70 dělníků a 2 úředníci.
V roce 1773 papež Klement XIV. zrušil jezuitský řád. Jak víme, řád měl v držení poutní místo, Svatou Horu v Příbrami. Do města přicházeli velká procesí poutníků až z Bavor. Tyto slavné poutě znamenaly pro město v těch letech jediný přínos peněz. Zrušením řádu skončila doba slavných poutí. Pro město to znamenalo velký problém – udržet statut horního města vyžadovalo držení nevýnosných podílů. Město se muselo rozhodnout – držet větší počet kuksů již nebylo možné. Město si ponechalo 4 kuksy aby zachovalo titul horního města. Na venkově se žilo ještě hůře.
V roce 1775 protirobotní vzpoury nevolníků prakticky zachvátily celé Čechy a část Moravy. Situaci zklidnilo vydání robotního patentu Marie Terezie pro Čechy (13.8.1875) a pro Moravu (7.9.1875). Robotní patent přinesl sedlákům velkou úlevu – robotní povinnost byla byla v řadě případů snížená na polovinu (nejvýše 3 dny v týdnu s 1 – 3 kusy tažného dobytka). Nevolnictví pak bylo úplně zrušeno v roce 1781.
V prosinci (6.12.) roku 1774 byl vydán tajně důvěrný pokyn nenutit evangelíky k účasti na katolických obřadech.
V roce 1776 se nevyplácela mzda ani úředníkům ani horníkům. Z Vídně bylo narychlo posláno 2.000 zl., aby dělníci práci neopustili. Dluh závodu byl mimořádně vysoký – 6.559 zlatých. Protože v následujícím roce (v prvním kvartálu roku 1777) někteří těžaři opět zůstali dlužni, byli prohlášeni za zbavené svých podílů. Retardované podíly ale bez zaváhání přebrala a dluhy uhradila císařská pokladna. Císař se stal vlastníkem skoro celého podniku. Byla to náhoda, nebo dobře promyšlený kalkul?
Situaci v našich dolech poněkud zkomplikovala nová (bramborová) válka o dědictví bavorské na přelomu let 1778 – 1779. Dělníkům se neproplácela ani ta skromná mzda a ti hory zcela opustili. Tak je situace popisována v Pamětním spisu – pravda bude asi jiná. Horní bratrstvo (Knapšaft) přežil a dovedl se o sebe a doly vždy nějak postarat. Horníci sdružení V Knapšaftu měli svůj podíl na těžbě. Patřila jim ¼ jednoho podílu (cubusu) . Podíl se vyplácel na majitele domu . Zachovalý zápis písaře knapšaftu z roku 1789 tu píše o 38 domech. Horníci tu prostě zůstali a pracovali, třeba jen pro sebe – případ Jarošovky to dosvědčuje
Zkušení císařští hormistři v čele s vrchním mincmistrem dobře věděli, co je třeba učinit, aby se doly opět povznesly a vydaly své bohatství. Proslavené zlaté a stříbrné doly v Kremnici a Baňské Štiavnici již byly značně vyčerpané, s nejistou budoucností. O Příbrami dobře věděli, že doly jsou více než perspektivní, je ale potřeba postavit nové, výkonější čerpadla, změnit způsob těžení rudy a kamene a především dokončit dědičnou štolu Karla Boromejského. 12. května 1779 se sešli těžaři a rychle se dohodli, že bude postavena nová šachta aby se zrychlila těžba. O to se přimlouval i hormistr Alis a podpořili ho i dva zástupci dvorní komory. Zároveň bylo rozhodnuto, že bude zvýšená hráz Vokačovského rybníka. Peníze na tyto investice byly rychle nalezeny – budou to peníze ze zisku ostatních dolů v Čechách.
Jako mávnutím kouzelného proutku Hory ožily. Již 11.října 1779 pracuje 16 horníků spolu se 3 obsluhovači vrátků (hašplů) na hloubení nové jámy v šestihodinových směnách. Pro hloubení bylo vybráno místo („kotlina“), kde již v minulosti byl pokus o vyhloubení šachty mezi Matkobožskou a Vojtěšskou žílou. ( U nás byla první hloubenou jámou – ale nedokončenou – šachta Terezie v roce 1751 – měla sloužit jako čerpací jáma. Byla brzy zasypaná, dnes již není po ní ani stopy) V prvním kvartálu roku 1780 dosáhla již nová šachta hloubky 16 láter a 2 stop (Freiberské – Příbramské látro = 194,358 cm. Stopa (střevíc) = 12 palců – 31,6081 cm), byla opatřena roubením a postavena nad ní budova. V 18 látrech se přišlo na starou chodbu Matkobožského dolu. Na konci prvního pololetí byla již nová šachta hluboká 24 láter,. Ve druhém čtvrtletí roku 1782 byl postaven u nové šachy vodotěžní stroj – premza (Brems-Maschine – zdvojené vodní kolo pro vratný pohyb o průměru až 12,5 m s brzdným bubnem a dopravou těženého materiálu v okovech. Rychlost od 0.65 – 1,2 m/s. Při jednom tahu max. 600 kg.). Na těchto strojích se používalo k vytahování okovů konopné lano – vozily se z Budějovic. Konopné lano dlouhé 200 sáhů o váze 11 centů (vídeňský cent = 56,009 kg. Platil v letech 1764 – 1878) se platilo 454 zlatých. Pro těžní stroj na Vojtěšském dole byl v Budějovicích vyroben specielní „lýčák“. Byl dlouhý 250 sáhů vážil 20 centů a stál 891 zlatých. Neosvědčil se, byl příliš tuhý a špatně se navíjel. Vydržel maximálně 3 měsíce.
V roce 1782 byly zvýšeny hráze u Vokačovského rybníka a bylo zajištěno dostatek vody pro stroje. Přesto v tomto roce zůstaly stroje stát právě pro nedostatek vody. V budoucnosti se „suché roky“ opakovaly a byly trvalou hrozbou – na dostatku vody závisel provoz hutí (stoupy na drcení rudy), bez vody pro čerpací stroje se doly často zatopily a bez vody pro „premsy“ se přestaly otáčet kola těžních strojů. Na vině je tzv. „dešťový stín“ hory Třemošné. Tento jev poprvé popsal profesor František Studnička v časopisu Českého musea, 16. lednu 1887 v pojednání „O výsledcích pozorování dešťoměrnéh v Čechách“. Mimořádné sucho v uvedeném roce zastavilo čerpací stroje a doly se zatopily. Když se roztočily kola těžního stroje na Vojtěchu a práce se obnovily, provalily se 12. listopadu 1782 vody ze stařin v takovém množství, že v krátkém čase byly zatopeny tři spodní patra. Zahynulo 10 horníků. Dúl se podařilo vysušit, najít a pohřbít oběti až v následujícím roce. Potíže s nedostatkem vody pro stroje se opakovaly i v následujících letech 1787, 1778 i v roce 1789. Války s Tureckem v letech 1787 – 1791 již bezprostředně naše doly neohrožovaly.
Vytěžené rudy stále přibývalo, byla postavena nová huť a na Horách již stálo 41 domů ve kterých žilo 256 obyvatel.
V nově se tvořících Spojených státech amerických byl 6. dubna 1789 zvolen první prezident George Washington a přijata nová ústava.
V letě roku 1789 v Paříži dobytím Bastily (14. 7. 1789) pařížským lidem, začala Velká francouzská revoluce. Francie byla v té době evropskou velmocí. První válečná střetnutí směřovala k potlačení revoluce. Po tzv. termidorském převratu (27. 7. 1795), kdy se ustavilo pětičlenné direktorium začíná se charakter bojů měnit, francouzská armáda už nepřinášela svobodu, ale boje mají charakter dobyvačných válek. V Rakousku vládl po smrti císaře Josefa I. císař Leopld II., který ale předčasně zemřel. V březnu 1792 nastoupil nový císař František II. Rakousko bylo členem koalice která se snažíla vojensky potlačit francouzskou rozpínavost. Marně – generál Napoleon Bonaparte zvítězil na italském bojišti a Rakousko muselo podepsat (17. 10. 1797) nadiktovaný mír. Ještě před koncem 18. století (9. 11. 1799 rozehnal Napolen obě sněmovny a direktorium a prohlásil se prvním konsulem s neomezenou mocí. Prakticky to je začátek dobyvačných válek, kterým říkáme Napoleonské války. Citelně se dotkly lidí v Čechách a ani naše příbramské doly nebyly důsledků těchto válek ušetřeny.
V roce 1789 na návrh tehdejšího vrchního správce Jana Antonína Alise, byl dán souhlas k založení nové kolmé šachty na Jánské žíle, která byla nazvána dolem Anna. Jáma má obdélníkový profil 5,2 x 1,9 m. Ochranný pilíř jámy je válcový o průměru 20 m. Po zahájení prací na hloubení nového dolu Anenského se přestalo pracovat na hloubení Jánské ležaté, pumpařské a těžní šachty. V tom roce byl ještě Novoroční důl otevřen.
V roce 1790 byla nová šacta již 18 sáhů hluboká, Za vyhloubení 1 stopy dostávali dělníci 14 zlatých. Při hloubení šachetná jámy byl v té době průměrný roční postup mezi 10 – 20 m za rok. Při ražení horizontálního díla se průměrný roční postup pohyboval mezi 20–40 m. Podle zápisu z roku 1764 platilo se za stopu 2–6 zlatých a dávala se libra prachu po 14 krejcarech. Měsíční výdělek obnášel 4–6 zlatých za měsíc.
Zároveň se zahájením práce na hloubení nového dolu byly započaty práce na založení nové hlavní celorevírní odvodňovací (dědičné) štoly využitím staré Dušnické štoly s vyústěním do říčky Litavky jako nejnižšího bodu v revíru. K tomu účelu byly druhá patra všech dolů založena tak, aby se mohla napojit na dědičnou štolu.
V roce 1793 se šachta Anna prorazila přímo do Karlovy štoly, která se byla vedena po okraji jílové rozsedliny. Na severní straně bylo vylámáno náraží jámy. Karlova štola byla vedena obloukem kolem jámy.
Koncem 18. století málo pršelo, na polích se ne urodilo. Pro nedostatek vody stály důlní stroje i hutě. Války tehdy ještě naši zemi nezasáhly. Rakouská a ruská armáda bojovala s francouzskou na italském území. Živit armádu – na to je potřeba mnoho paněz a potravin. Neúrodné roky a stoupající drahota donutili horníky vznést v říjnu 1795 požadavek zvýšit mzdy, nebo aby horní správa nakoupila obilí, které by později horníkům za menší peníz odprodávala. Jak bylo z odpovědi pražských úřadů vidět, jednali horníci společně jako celek a rozhodně. Horní správa se neodvážila zasáhnoz silou a přenesla požadavek horníků na pražské gubernium. To sice v odpovědi horníkům napsalo, „že by žádosti takové, kdyby se jim jednou povolilo, byly k veliké škodě těžařstva, vůbec na zkázu všeho hornictví v Čechách…“ V závěru úřad povolil aby se obilí nakoupilo. Obilí se nakupovalo v Budějovicích a s dopravou stál korec obilí 5 zlatých a 30 krejcarů (korec, někdy též strych nšebo měřice – podle nařízení z roku 1764 měl „pražský korec“ 93,54 litrů = 4 věrtele = 16 měřiček = 32 achtů = 48 pint. Stejný název „korec“ byl používán pro plošnou míru – 1 korec = 0,29 ha a 1 měřice = 0,19 ha). Horní správa ale neměla vhodný objekt pro uskladnění většího množstí obilí a tak se rozhodla, že na záruky Bratské pokladny budou horníkům poskytnuty půjčky 10–15 zlatých.
Rakouská armáda ve válce s Napoleonem v Itálii neuspěla. V roce 1797 byl uzavřen mír. Pro Rakousko znamenal ztrátu území a velké finanční problémy. Do konce století již žádnou válku Rakousko nevedlo.
Na Anenském dole byl roku 1797 postaven vodní stroj na čerpání a v roce 1799 se postavil těžní strroj (premsa). V tomto roce bylo dosažena hloubks 109 sáhů a 3 stopy (260 m).
Končilo XVIII. století. V Anglii se již otáčí kola prvních parních strojů. První parní stroj byl již postaven na koleje. Začíná nové století, kdy stroje dobývají svět. V Čechách příchod nového století vyhlížejí lidé s obavami – francouzské armády dobývají Evropu a mění hranice států. Začíná doba napoleonských válek, doba kdy se vrací bída a utrpení těch nejchudších.
