Důl Svaté Anny na Březových Horách
(1800–1850)
Vstup do nového století vítali lidé v Čechách s obavami. Válka sice ještě nevstoupila do českých zemí, rakouská armáda bojovala s francouzskou armádou na italském území a byla poražena. V roce 1802 byla v Amiensu sice uzavřena mírová dohoda, ale stejně nevydržela dlouho. Napoleon Bonaparte svou autoritou, kterou tehdy vládl, dokázal udržet ve Francii sociální rovnováhu. Zavedl občanský zákoník,, kde sice byly dělnické organizace zakázány, stávky se přísně trestaly, ale zároveň zajistil dostatek chleba pro chudé. Tento zákoník byl převzat v mnoha evropských a amerických zemích. Dokonce i naše metrická soustava měr a vah, byla ve Francii zavedena zákonem již v roce 1795 (pinta – litr, libra – kg, loket – metr, 1 sáh² – 1 ar, půlfůra – 1 m³). Ale i ve Francii se nové míry uplatnily až po roce 1845.
Francouzské armády v Evropě vítězily. Anglie, největší nepřítel Napoleonovy Francie stále odolávala. Války se jeden čas přenesly i mimo Evropu – na území Egypta. Francouzské loďstvo, které mělo zajistit invazi francouzské armády do Anglie bylo poraženo v bitvě u Trafalgaru. Napoleon se v roce 1804 prohlásil císařem a Rakousko spolu s Ruskem uzavřelo dohodu – III. koalice – válka vstoupila i na naše území. Bitva u Slavkova, říká se jí také „bitva tří císařů“ začala a skončila 2. prosince 1805 zničující porážkou ruské a rakouské armády. Podmínky míru diktoval 26. prosince 1805 v Bratislavě vítězný Napoleon. Rakousko muselo platit vysoké válečné reparace a ztratilo poslední území v Itálii. V následujícím roce rozhodl Napoleon o vytvoření státu ze šetnácti německých malých států mezi Labem a Rýnem – „Rýnský spolek“ pod svrchovaností Francie, kde se sám jmenoval „protektorem“. Rakouský císař František I., dosud také s titulem císaře „Svaté říše římské národa německého“, musel souhlasit a titulu se vzdát.
Ve stejném roce uzavřely Anglie, Rusko a Prusko dohodu – IV. koalici – a pruský král Fridrich Vilém III. poslal Napoleonovi 1. října ultimátum. Během tří týdnů přestalo Prusko prakticky existovat. Byla to ještě horší porážka než ta u Slavkova. Monarchie Hohenzollernů se zhroutila. Do Berlína vstoupil Napoleon bez boje. A zde také vyhlásil dekret o kontinentální blokádě. Obchod s Anglii byl zakázán, smělo se jen kupovat francouzské zboží. Byl to pokus zničit hospodářsky soupeře, když se to nepovedlo vojensky.
Ruská vojska, která šla Prusku na pomoc byla ve dvou bitvách poražena. Z části území poraženého Pruska bylo vytvořeno „Vestfálské království“. Z území, které patřilo po dělené Polska (1797) Prusku, bylo vytvořeno „Varšavské velkovévodství“. Mapa Evropy se změnila. Napoleon byl na vrcholu své moci ale také na počátku svého pádu.
Války a vojáci zatím příbramské doly míjely. Válka stojí vždy hodně peněz a těch se vládě nedostávalo. Tiskly se papírové peníze které neměly valnou cenu. Ceny potravin rychle rostly. Byly rušeny různé výsady horních měst – třeba v roce 1800 protestuje horní město Příbram proti povinnosti „kvartýrování vojsk“ – je to porušení práva daného již císařem Rudolfem. Marně. A ani samotní horníci si jaksi nevšimli, že již nejsou svobodnými lidmi s řadou práv. Stávají se, aniž si to stačili uvědomit, příslušníky nově vznikající společenské třídy – proletariátu.
Nástup nového století nepřinesl žádný technický pokrok. Horníci pracují ve stále hlubších dolech stejnými způsoby jako dříve. Při těžbě ze spojených dolů Anna a Jan (původní stará, šikmá jáma) se těžilo stále pomocí vodního stroje – premzy. Staré „premzy“ nestačí svým výkonem vyvážet nashromážděnou rudu a kámen. Těžilo se v okovech a stroj vytěžil za osmihodinovou směnu jen 5,2 tuny při rychlosti 0,65 – 1,2 m/sec. Do okovu se naloží tak 600 kg. Přitom průměr vodního kola je 12,5 m.
V roce 1805 jsou všude investiční práce na otevření nových žil omezeny a byl vydán rozkaz pracovat pouze na místech, kde je kvalitní ruda zajišťující dostatek drahého kovu. Doly na Březových Horách jsou v rámci Rakouska jedinými, které jsou schopné dodávat potřebný mincovní kov. Horní správa oznámila, že nouze hornictva dosáhla povážlivého stupně a žádá o povolení zvýšit dělnictvu mzdu.
V kronice té doby je zápis o roku 1806: „Koncem toho roku zaměstnáno na Horách pouze 298 dělníků. Mnozí přešli k železným nebo uhelným dolům, kdež lepšího platu dostávali. Mnozí zemřeli na nemoci, které se tehdy zhusta objevovaly, a ti, co z Jáchymova byli posláni, opustili Příbram za několik dní. Pro nedostatek lidí nepracovalo se ani na Vojtěšská, ani na Anenské jámě. Zásoby stříbra a jiný erární majetek dopraven byl za dozoru jednoho praktikanta do Čáslavi a Jičína. Na Březových Horách postaven jest kotel, v němž vdova po horníku Rumfordovi polívku vařila.“
O dva roky později v roce 1808 musela být zastavena těžba v železorudných dolech v okolí města pro nedostatek horníků. Doprava potřebného dřeva a uhlí pro hutě se prakticky zastavila. Povozy musely sloužit přepravě vojenského materiálu. Nekonečná válka v Evropě měla mít další pokračování.
V druhé polovině 1809 byly hutě pro nedostatek paliva nuceny omezit provoz. Píše se o bezcennosti papírových peněz.
Rychtářem královského horního městysu Vrchu Březového je až do roku 1840 František Reindl.
V roce 1810 se znovu objevuje rozpor mezi cenou kterou ta rudu platí huť správě dolů a vysokým výdělkem huti. Doly vykazují ztráty v tomto roce 11.814 zlatých, huť vzkázala zisk 33.828 zlatých. Gubernium nařídilo ceny rudy upravit, ale nic bližšího nenařídilo.
V roce 1811 bylo sucho, jakého pamětníci nepamatovali. Pro špatné větrání se na mnoha místech v dolech nedalo pracovat. Vody pro stroje a hutě byl nedostatek. Aby se tomu odpomohlo, bylo v roce 1811 rozhodnuto zvýšit hráz Vokačovského rybníka.
První francouzští vojáci pronikli do Čech na podzim 1805. Svobodu lidem nepřinesli. Po porážce spojených vojsk rakousko-ruských v bitvě u Slavkova se v zemi rozšířily různé nemoci, hlavně tyfus. Města a vesnice drancovali nejen vojáci, ale i všelijací dezertéři, markytánky, ale i různí tuláci a zloději, kteří využívali zmatků a nejistoty v té době.
Kdysi revoluční francouzská armáda, porážející feudální evropské armády a šířící hesla o rovnosti a svobodě se změnila v dobyvatelskou armádu, šířící místo hlásané svobody jen strach a hrůzu. Podmaněné země musely platit vysoké válečné kontribuce, muži byli odváděni do napoleonské armády. Vojáci ve této francouzské armádě museli snášet vyčerpávající pochody, hlad, to všechno z nich dělalo násilníky, kteří bezohledně rabovali zemědělské usedlosti, brali jídlo, dobytek, loupili a kradli. Všude se zvedala vlna odporu. Začalo to v Itálii, pokračovalo ve Španělsku. Ve Francii samotné se již začala projevovat nespokojenost se stálým zvyšováním daní, nezaměstnaností dělnictva a odvody do armády. Této situace chtělo využít Rakousko a obnovilo pod hesly o národnostním osvobozením v roce 1809 válečné operace.
Výsledek této války byl pro Rakousko zničující. Napoleon se sice přes Dunaj do Vídně nedostal ale porážka rakouských vojsk v bitvě u Wagramu 6. 7. 1809 skončila Schönbrunským mírem ze dne 14. října 1809. Rakousko ztratilo třetinu svého území, muselo platit válečnou náhradu ve výši 85 milionů franků a snížit početní stav armády. Rakouský stát stál prakticky před finančním bankrotem.
Jediným státem v Evropě, který se nikdy Napoleonovi nepodařilo podrobit, bylo Rusko. Rusko odmítlo účastnit se kontinentální blokády. Situaci mělo změnit tažení velké Napoleonovi armády do Ruska v roce 1812. Válka byla vyhlášená v dubnu 1812 a do Ruska vtrhla více jak půlmilionová armáda složená s vojáků dvaceti národů mluvících dvanácti jazyky. Tažení přežilo a domů se vrátila jen ¹/₂₀ ze všech. Ruští vojáci vstoupili 30. března 1814 do kapitulující Paříže. O dva měsíce později se vrátily hranice Francie do původního stavu. 18. června 1815 naposledy rakouská armáda bojuje proti Napoleonovi s anglickou armádou a je účastníkem bitvy u Waterloo. Napoleonův přízrak definitivně zmizí z Evropy. Skončilo 23 let zničujících válek.
V roce 1812 se vrátila část horníků (uvádí se počet asi 30 horníků), kteří byli odvedeni k domobraně. Ve druhé polovině toho roku započato s hloubením Vojtěšské a Anenské jámy.
V roce 1813 započaly první práce se zmáháním přes 200 let staré, zatopené a zavalené šachty – nynější Šefčínský důl. Původní starý důl byl 40 sáhů hluboký.
V roce 1814 byla Anenská jáma prohloubena na 9. patro, Vojtěšská jáma na 11 patro. Začalo se s hloubením šachty Jarošovky na Stráchovské žíle. V huti trvaly potíže s nedostatkem vody.
V roce 1815 (poslední rok válek) bylo odvedeno opět mnoho horníků do armády a práce opět vázly.
Rok 1816 byl nazýván rok bez léta, jindy jako „malá doba ledová“. Zima byla toho roku mimořádně dlouhá a tuhá – mrzlo ještě v květnu. Neúroda zasáhla celou Evropu. Cena obilí byla vysoká. Horníkům byl přidán drahotní příplatek ke mzdě ve výši 174 %. V roce 1817 cena obilí ještě vzrostla. Horníkům byl dán přídavek ke mzdě ve výši 198%. Horní správě se podařilo nakoupit žito v Bydžově, které pak horníkům levněji prodávala.
V roce 1817 byl Anenský důl prohlouben na 10 patro a těžilo se i pod úrovní desátého patra. Vojtěšský důl se nehloubil, protože tu byl silný přítok vody a navíc bylo potřeba větší opravy na vodotěžním stroji.
Aby byly odstraněny potíže s nedostatkem vody pro důlní stroje, byly konečně zahájeny v roce 1818 práce na stavbě nového rybníka za vsí Lazy, které byly stále od roku 1811 odkládány. Obilí bylo stále velmi drahé. Počet dělníků se pomalu zvyšoval, otevíraly se stále nové žíly rudy. Pomalu vzrůstal počet nově postavených hornických chalup v okolí šachet. V tomto roce 1819 bylo na Horách napočítáno 100 domů. V roce 1821 bylo na Březových Horách provedeno první vlastní číslování domů. Číslování domů proběhlo ještě v roce 1824 a poslední v roce 1846 bylo již konečné a dodnes platné.
S otevíráním dalších a dalších žil a prohlubováním našich dolů se zvyšovalo množství vody kterou bylo třeba z dolů odčerpat. Výkon postavených strojů strojů na čerpání a těžení byl závislý na dostatku a množství vody. Té se ale pro tehdy se opakující suché roky, často nedostávalo. Navíc bylo zřejmé, že tento druh strojů má pouze omezený dosah své působnosti, maximálně do 300 metrů. Přitom již první parní stroje tu byly. Jeden z prvních byl postaven v brněnské soukenické továrně Offermanově již v roce 1816-1817 a v Čechách byly podobné stroje v továrnách na zpracování bavlny v Markvarticích a Verneřicích postavené v roce 1823. V našich příbramských dolech tu byla možná obava, že pro tyto stroje by nebylo dostatek paliva. Doprava uhlí byla velmi časově a finančně náročná a dřeva bylo v našem regionu trvale nedostatek. Hutě, které byly na dostatku paliva závislé, právě proto často nemohly pracovat. V uhelných dolech na ostravsku byl postaven parní stroj v roce 1835 – o potřebné palivo zde nebyla nouze.
Horníci trpěly často nedostatkem potravin a situace se nezlepšila ani po ukončení přes dvě desetiletí válek, kterým říkáme „napoleonské“. Zemědělství v Rakousku bylo na nízké úrovni. Nářadí zemědělců bylo ubohé, k orání se používalo háku, pluhu jen ojediněle. Kosilo se srpen, kosy se začaly používat až od počátku 19. století, převážně na panstvích. Ze zasetého zrna byla úroda tak pět, šest zrn. Pěstovalo se hlavně žito a oves. V nízkých a tmavých stájích přežíval hubený a nemocný dobytek, strádající v zimě hlady. Na našich Březových Horách měla celá řada horníků své chalupy s malým políčkem a trochou domácí drůbeže a kozou ve chlívku. Tihle lidé lépe i se svými rodinami přežili ty těžké časy. Ovšem úmrtnost, hlavně dětská, byla obrovská. V roce 1876, tedy 10 let po Prusko-Rakouské válce na Březových Horách ze 126 narozených se nedožilo 14 let 66 dětí. Z toho počtu 66 zemřelých dětí se jednoho roku nedožilo 40 dětí.
Pro potíže s nedostatkem vody pro stroje se nepokračovalo v pracích na hloubení, a když, tak jen velmi pomalu. Výkon vodního stroje vzhledem k rozměrům takového stroje byl relativně nízký – asi 7–8 KS (údaj z roku 1921, kdy byla ještě v provozu 3 vodní kola). Těžený materiál se dopravoval v okovech (tunách).
Pozornost v těchto letech se věnovala spíše poznávání dalších žil – hledalo a pracovalo se od roku 1814 na hloubení Jarošovky na Stráchovské žíle. V dalších letech – 1817-1818 byly pokusy o ověření žil za jílovou rozsedlinou. V roce 1820 byla založena nová pumpařská, větrací a těžní jáma – Ferdinandka.
V roce 1818 byla dokončena výměna kola čerpacího stroje na Vojtěšském dole a pokračovalo se v hloubení.
Cena obilí byla stále vysoká, dělníkům se platil drahotní příplatek. Horník dostal za směnu až 1 zlatý, 33 krejcarů. Nejvíce se tehdy pracovalo na Anenském a Vojtěšském dole.
V roce 1821 bylo provedeno první číslování domů na Březových Horách.
V roce 1821 se otevřely stařiny na hořejší a dolejší Černojamské žíle. Zde byly asi nestarší hornické práce. Pro velký přítok vody a nákladnost prací byly veškeré práce vroce 1826 zastaveny.
V roce 1822 nestačil výkon těžního stroje na Vojtěšském dole k dopravě vytěžené rudy. Bylo dáno povolení k založení nové šachty na východním svahu Březových Hor – nová šachta byla nazvána Mariánským dolem. Její prohlubování postupovalo velmi rychle.
V roce 1825 byla dokončena stavba Lázského rybníka a téhož roku byl po smrti horního rady Karla France jmenován novým ředitelem horního závodu Alois Maier.
V roce 1827 bylo provedeno nové přečíslování domů na Březových Horách – 145 domů.
V roce 1827 byly zřízeny mechanické dílny (původně kovárny) v Podlesí. Zde se vyráběly a opravovaly stroje pro stále se rozrůstající horní závod. V pozdějších letech (1864) byly postaveny na Březových Horách nové, větší kovárny, doplněné o něco později strojírenskými dílnami.
Pracovalo se v roce1829 hodně v jižní části Březových Hor, na Wolfgangově a Šefčínské žíle. Na staré Wolfangově šachtě byl zřízen k pohonu čerpadle větrní stroj se 4 sáhy dlouhými křídly.
Ze stejného důvodu, jako bylo založení Mariánského dolu pro usnadnění těžby v jižní části Vojtěšského dolu, byl založen v roce 1832 v jižní části Anenského dolu nový Prokopský důl.
Koncem roku 1835 dosáhly hornické práce z dolu Vojtěšského a Mariánského Mučednické žíly. Tato bohatá žíla byla těžena již ve středověku – podílníkem byl i císař Rudolf II. Po Třicetileté válce se zde a na dole Matky Boží již nepracovalo, doly se zabořily.
V roce 1836 žilo na Horách 1554 obyvatel.
V tomtéž roce byla založena nová kolmá jáma na Drkolnově – Augustova, protože stará Wolfgangova nestačila čerpat stále rostoucí přítok vody. Navíc v letech 1836 – 1837 bylo takové sucho a nedostatek vody, že Vojtěšská jáma se zatopila až nad 12 patro a hloubení se muselo zastavit. Z toho důvodu se nepokračovalo ani v hloubení Anenského. Zato na Mučednické žíle se nečekaně dva horníci prorazili do stařin a příval vod je zabil.
Na Březových Horách, v Podlesí i Příbrami vypukla nečekaně 6. září 1836 epidemie cholery. Onemocnělo celkem1030 osob. Na Březových Horách zemřelo 248 lidí. Nemoc skončila v lednu následujícího roku. Zdrojem nákazy byla s největší pravděpodobností vadná voda. Na Březových Horách nebyla původně o pitnou vodu nouze. Byl zde dokonce malý rybník a hodně studní. Přitom Březové Hory jsou postaveny na kopci. Rybníček byl tam, kde je dnes volná plocha po bývalé Koppově drogerii (na vjezdu z náměstí J. A. Alise do dnešní Mariánské ulice) a jedna studně byla tam, kde je dnes jihozápadní roh věže kostela sv. Prokopa. Přitom středověký, dávno opuštěný Kovářský důl, byl relativně blízko. V předchozím, 18. století nebyl rozsah hornických prací ještě tak velký. Teprve s nástupem nového století rychle rostoucí objem hornických prací začal ovlivňovat hranici spodních vod – intensivní čerpání z podzemí dolů vysoušelo zdroje pitné vody a lidé si začali brát znečištěnou vodu ze struh. V polovině 19. století byla zdrojem pitné vody stará Wolfgangova štola – ta je ale velmi daleko od obce a voda se musela dovážet. To si nemohly chudé hornické rodiny dovolit. Teprve zákon z roku 1854 tuto záležitost – kdy důlní činnost poškodila zdroje pitné vody – řešil povinností důlního podniku, zajistit lidem náhradní zdroj.
V roce 1837 byl guberniální rada Michael Layer jmenován představeným příbramského horního úřadu.
V roce 1837 se poprvé zkoušelo použití drátěných lan u nás, na Mariánském dole. Těžní stroj (premza) byl tehdy na Mariánském dole umístěn v podzemí. K používaní těchto lan byla z počátku nedůvěra, ale později, když se osvědčily, začaly se dokonce u nás na Anenském dole, vyrábět. Do dvou let byly používány namísto konopných jen drátěná lana.
V roce 1837 žilo na Březových Horách 1554 obyvatel.
Příbramskému hornímu úřadu tehdy podléhala řada dalších horních úřadů českých dolů, spolu se správními úřady řady železáren, hamrů a správou lesů na řadě panství. Je k tomu třeba dodat, že ostatní doly v Čechách byly již dávno za zenitem svého významu. Příbramské doly se staly prakticky monopolním dodavatelem stříbra pro mincovní účely v rámci celé rakouské monarchie. V následujícím roce byla zahájena stavba odpovídající budovy báňského ředitelství v Příbrami. Stavba buvovy, dokončené v roce 1846 stále celkem 96.324 zlatých, 54 krejcarů.
V roce 1840 bylo konečně nařízeno c. k. dvorní komorou, zřízení parního stroje k těžení rud na Mariánském dole.
Denní výdělek horníka byl v té době 11–20 krejcarů. Protože stále panovala velká drahota, povoloval se ke mzdě horníka drahotní příplatek.
Březové Hory byly tohoto roku prohlášeny městysem.
21.července 1841 bylo dvorním dekretem povoleno vlastní řízení obce, jako královského horního městyse Březového Vrchu Hor Stříbrných. S platností od 1.listopadu 1841 byl rychtářem Václav Džbánek a obecními staršími Václav Jelínek (důlní) a Jan Šmid, řezník a hostinský č. p. 47 (č. p. 47 zaniklo po smrti Šmida v roce 1866).
Toho roku bylo na Horách 176 čísel popisných ve kterých žilo 1603 obyvatel. Do tohoto počtu domů nebyl zahrnut počet budov v majetku horního závodu.
V roce 1841 byl již rozsah závodu a počet dělnictva tak veliký, že celý závod byl rozdělen na tři skupiny, kde každá skupina měla vlastního přísežného úředníka. Anenský a Prokopský důl byl takovou jednou skupinou, druhou tvořil Mariánský a Vojtěšský důl a poslední, třetí skupinou byly doly na Drkolnově a v Bohutíně.
V roce 1841 bylo na Březových Horách 176 domů a v nich žilo 1603 obyvatel.
V posledních měsících toho roku bylo dokončeno ražení štoly mezi Prokopským a Mariánským dolem. Vody z Mariánského dolu mohly nyní odtékat dědičnou štolou.
V roce 1843 došlo ke spojení Mariánského dolu s Augustovým dolem na Drkolnově dědičnou štolou, kde byl mimořádně velký přítok vody.
Je otázkou, proč při stále se opakujících potížích s nedostatkem vody pro pohon čerpacích strojů se nepoužilo vodosloupcových čerpacích strojů, které byly výkonnější a dobře známé ze slovenských dolů. Dva takové stroje postavil na Slovensku Josef Karel Hell již v roce 1768 na šachtě Leopold v Bankách. Víme pouze to, že jeden pokus o zavedení tohoto typu čerpacího stroje stroje byl proveden na jednom dole v Obecnici již v šedesátých letech 18. století, ale neúspěšně. U nás se tento typ osvědčených čerpacích strojů znovu zavedl až v roce 1860 na dole Štěpán v Bohutíně, o dva roky později na dole Vojtěch. Čerpání vody z hloubek kolem 500 metrů, mohl již zajistit pouze parní stroj, disponující potřebným výkonem.
V tomto roce 1843 pracovalo v dolech příbramského horního závodu 2.298 dělníků. Z krušnohorských dolů, hlavně z Jáchymova bylo do Příbrami přivedeno 200 horníků, vesměs hovořících německy.
V „pamětním spise“ se poznamenává, že v roce 1843 huť vyprodukovala 7.591,2 kg stříbra. Všechno to bohatství mizí za hranicemi České země. Městečko Březové Hory je vlastně poddanským městečkem c. k. horního úřadu. Nejsou tu žádné náboženské nebo národnostní spory. Lidé kteří tu žijí jsou zcela závislí na mzdě a na libovůli horního úřadu. Sociální otázky nejsou ještě tak vyhraněné.
Příbramsko je mimo hlavní cesty, děje které se ve státě nebo jinde v Evropě odehrávají, zprávy o tom docházejí se zpožděním, jako nějaká ozvěna. O spásu duší věřících se starají ctihodní duchovní otcové redemptoristé ze Svaté Hory. Pořádají se oslavy řady církevních svátků, při kterých nastupují řady horníků ve svých hornických stejnokrojích, vedeni svými úředníky v čele. Těch církevních svátků je opravdu mnoho, vypije se hodně piva, střílí se z hmoždířů, zvuky zvonů naplňují krajinu. Aby tento idylický život nebyl narušen, na to dohlíží z daleké Vídni přísný kancléř Metternich.
V pruském Trevíru, v Porýní se narodil v židovské rodině 5. května 1818 Karl Heinrich Marx. Jeho otec konvertuje k luteránské víře, aby mohl vykonávat práci advokáta. Nikdo ještě neví, jak dalece tento budoucí filosof změní svět a ovlivní život celých národů, český nevyjímaje.
Ve Francii, která je nyní po bouřlivých letech revoluce královstvím, zemřel v roce 1824 král Ludvík XVIII. Na trůn je povolán jeho bratr, hrabě Artois jako král Karel X. Jako král Francouzů chtěl Francii vrátit zpět před rok 1792. Když se pokusil omezit svobodu tisku a volební právo, na ulicích Paříže v červenci roku 1830 vyrostly barikády a král musel opustit zemi. V historii je to označováno jako „červencová revoluce“.
Král abdikoval a pokusil se vládu převést na svého, tehdy desetiletého vnuka, hraběte de Chambord. Poslanecká sněmovna prohlásila trůn za prázdný a nakonec byl jako král Francouzů zvolen Ludvík Filip, vévoda Orleánský z vedlejší větve rodu Bourbonů. Svoboda tisku byla potvrzena, soudní procesy se konaly před porotou, od roku 1841 byl zákaz dětské práce.
V roce 1835 zemřel císař František I a jeho nástupcem se stal ve věku 42 let Ferdinand I., nazývaný někdy „Dobrotivý“. O rok později (7. září 1836) byl korunován v Praze jako poslední český král Ferdinand V. Nový císař neměl právě lehký život. Narodil se jako neduživé dítě stižené epileptickými záchvaty a rachitidou. V důsledku toho se nikdo nestaral o jeho výchovu, považovali ho za slabomyslného. Později se jeho stav zlepšoval a dostal nového vychovatele. Lékaři usoudili, že se může stát nástupcem císaře. Mluvil pěti jazyky, projevilo se hudební nadání a zájem o botaniku. Byl ale poněkud flegmatický, projevily se hlavně důsledky toho, že jeho rodiče byly bratranci prvního stupně. Většina dětí Františka I. byla stižená touto genetickou deformací a jen někteří byly schopni samostatného života.
Císař František I., na sklonku své vlády složil prakticky veškerou moc do rukou kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc, arcivévoda Ludvík. Členem státní rady byl i hrabě František Antonín Kolovrat. Ten měl ve většině rozhodnutí opačný názor než Metternich a jejich vzájemné spory a vzájemné blokování zásadních rozhodnutí prakticky vedlo až k revoluci roku 1848.
Roku 1843 byl povolán do Vídně M. Layer jako ředitel nově zřízeného ústředního ředitelství pro hornictví a jeho funkci převzal o rok později guberniální rada Alois Lill z Lillienbachu. Jeho příchod přinesl zásadní změnu ve způsobu práce – je to doba nástupu parního stroje do našich dolů.
Na dole Marie byl postaven první parní těžní stroj v roce 1846. Byl to jednoduchý jednoválcový ležatý stroj. Jeho výkon byl 12 KS, těžilo se v okovech. Byl to spíše parní vrátek. Rychlost těžení však vzrostla na 0,8 m/sec. Nový těžní stroj potřeboval postavit novou těžní budovu a strojovnu. Stavba v letech 1844 – 1846 stála 33.262 zl., 36 kr.
Protože do Příbrami přišlo mnoho německých horníků, pražská konzistoř povolila dne 22. července 1847, aby pro ně byly konány občasné bohoslužby v německém jazyce.
Mariánský důl byl již hluboký přes 400 m, stále větší část pracovní doby dělníků zabral sestup a výstup. Proto byl v roce 1849 postaven na dole Marie první stoupací parní stroj – původně měl být postaven na dole Prokop. Popis tohoto unikátního zařízení jsme již dříve uvedli. Doba výstupu nebo sestupu se zkrátila na 20 minut. Stavba stoupacího stroje stála 47.453 zl., 24 kr.
Rok 1848 byl rokem revolučním. Vše opět začalo ve Francii. Vláda krále Francouzů, Ludvíka Filipa, byla poznamenaná četnými skandály a korupčními aférami. Král se dostal do sporu ohledně volebního cenzu, který omezoval měšťanská práva zastoupení na moci. Napjatou situaci ještě zvýšila neúroda a hospodářská krize v předchozím roce a s tím spojené sociální problémy dělnictva. Král odmítl podpořit požadované změny volebního zákona. Spor skončil bojem na pařížských barikádách 23. a 24. února 1848. Král musel uprchnout ze země a ve Francii byla ustavena revoluční vláda a vyhlášena druhá republika. Bylo zrušeno otroctví v koloniích, uznána svoboda tisku, všeobecné volební právo (jen pro muže), uznání práva na práci a zrušení trestu smrti pro politické delikty.
Ideály revoluce z roku 1792 stále žily. Po povstání v Paříži v únoru 1848 a vyhnání krále začalo revoluční hnutí zachvacovat Německo. V severní Itálii, která byla součástí Rakouského mocnářství, musel být vyhlášen válečný stav již v únoru 1848. Sardinské království dokonce vyhlásilo 26. března 1848 Rakousku válku. Italská válka rychle skončila bitvou u Custozzy 25. června 1848, kde vojska rakouského maršála Radeckého porazila italské oddíly.
Únorovou revoluci ve Franciií podnítila krize v zemědělství a obchodu. Něco podobného se stalo již v roce 1846 v Haliči, kde neúroda a hlad vyvolaly revoltu haličských zemědělců. Napětí mezi vrchností a poddanými narůstalo – vinu na tom nesly hlavně suché a neúrodné roky v té době.
Revoluce v Rakousku začala nenápadně jako liberální petiční hnutí. Petice byla předána 9. března dolnorakouskému zemskému sněmu. Ve Vídni se shromáždil 13. března dav nespokojených občanů před budovou sněmovny a když neuváženě střelbou zasáhla armáda, začaly se i ve Vídni stavět barikády. Císař Ferdinand konečně pochopil, že tohle je už vážná situace a propustil nenáviděného Metternicha, slíbil novou ústavu a 28. března slíbil zrušení roboty za výkup. Tím se hlavně uklidnil venkov.
V Praze se ustanovil Svatováclavský výbor, žádající rovnoprávnost obou zemských jazyků a respektování státního práva Koruny české. Císař 8. dubna vydal kabinetní list kterým upravoval zásadu voleb do českého zemského sněmu a rovnoprávnost obou jazyků.
11. dubna uherská opozice, vedená Lajos Kosuthem poslala své autonomistické požadavky do Vídně.
Již 25.dubna vydal císař návrh znění nové ústavy. Namísto uklidnění text Dubnové ústavy rozzlobil veřejnost tak, že se ve Vídni 15. května začaly stavět barikády. Císař nečekal a 17. května uprchl z Vídně do Innsbrucku. Radikálové jásali. Pro liberály byla cílem konstituční monarchie, báli se revolučního chaosu.
V Praze v té době pobýval Michail Bakunin, který s Josefem Václavem Fričem představovali vůdce připravovaného povstání. To se zřejmě neutajilo před policii a císařskými úřady. Do Prahy byl převelen generál Alfréd Windischgrätz. 12. června se konala památná svatodušní mše na nynějším Václavském náměstí, po ní se shromáždění lidé dali na pochod do Celetné ulice, kde už na ně čekali vojáci. Došlo ke střetu, začaly se stavět barikády – vše se to dělo chaoticky, nepromyšleně, nebyla tu žádná příprava na povstání. Z Petřína vojáci děly rozstříleli část města na pravém břehu Vltavy a Praha se vzdala 17. června Windisgrätzovi. Začalo zatýkání, svoboda tisku byla omezena, platil zákaz shromažďování.
Na přelomu června a července proběhly volby do ústavodárného sněmu. Císař se vrátil do Vídně. V Uhrách probíhal boj mezi povstaleckou armádou Kossuthových stoupenců a jejich odpůrců vedených bánem Jelačičem. Když císař poslal rakouské vojáky proti revolučnímu vojsku v Uhrách, došlo ve Vídni k protestním akcím, císař musel zase utíkat – tentokráte do Olomouce a ústavní sněm utekl do Kroměříže, kde měl pokračovat ve své činnosti. Windischgrätz s armádou přitáhl před Vídeň 31. října a druhý den jí palbou z děl donutil ke kapitulaci. Potom s vojskem táhl do Uher a obsadil Budapešť.
Politický obrat se odehrál 2. prosince 1848 – císař Ferdinand za dosti nejasných okolností se rozhodl abdikovat ve prospěch svého synovce, Františka Josefa. Nový panovník rozpustil 7. března 1849 říšský sněm, vojsko obsadilo Kroměříž a byla vydána císařem tzv. Oktrojovaná březnová ústava. Vše co slibovala bylo 31. prosince 1851 Silvestrovskými patent odvoláno.
V Uhrách se rakouské armádě nedařilo, dokonce byla Kossuthem vyhlášená republika. Nový císař požádal o pomoc ruského cara Mikuláše I. a ruská armáda vítězstvím u Vilagoše ukončila revoluci v Uhrách.
V Praze se ještě naposledy pokusil Frič s Bakuninem v tzv. májovém spiknutí o obnovu revolučních ideálů. Než vůbec nějaká revoluce začala, obsadila 9. května 1849 armáda Prahu a začalo zatýkání, byl vyhlášen výjimečný stav, který platil až do 1. září 1853
Něco však přeci jen revoluční hnutí získalo: feudalismus zanikl a byla zřízena obecní samospráva. Absolutistické pojetí vlády panovníkem se stalo minulostí. Ve zmatku těch dnů si nikdo jaksi nevšiml faktu, že v zemích Koruny české je již 6 milionů obyvatel. Před necelými 100 lety, při sčítání obyvatelstva ještě za panování Marie Terezie bylo napočítáno v českých zemích skoro 3 miliony obyvatel.
Ohlas bojů na pražských barikádách došel i na Příbramsko. Mezi dělníky a drobnými živnostníky našly revoluční myšlenky pochopení. Vytvořily se skupiny, volající na pomoc bojující Praze. Aby zamezil možným nepokojům a revolučním projevům v samotné Příbrami a horních závodech, dal tehdejší ředitel dolů Alois Lill ozbrojit dělníky a v jejich čele se vydal na cestu k Praze. Nadšení bojovníků vydrželo jen dočasně. Když už unavení dlouhým pochodem dorazili blízko k Praze, do Jíloviště, uslyšeli dunění Windischgrätzových děl. Tenhle zvuk se jim vůbec nelíbil, otočili se a pochodovali zpět domů do Příbrami. Revoluční nadšení skončilo.
Císař Ferdinand povolil ještě na sklonku své vlády – 8 dubna 1848 – zřizování spolků. Na Březových Horách toho využili k založení dvou občanských spolků – 15. července 1848 bylo založeno „Společenstvo různých živností na Březových Horách“ a 30. listopadu 1848 v hostinci „U Nováků“ čtenářský spolek. Jeho pokladníkem se stal Josef Čáka, později zvoleným prvním starostou městečka Březových Hor.
Jediné, co se v Příbrami změnilo, byly názvy úřadů, pod které doly spadaly. Roku 1849 spadaly doly pod ministerstvo orby a hornictví. V tomto roce dostal vrchní horní úřad v Příbrami pod svou správu kutací komise pro kamenné uhlí v Brandýsku, Černém Kostelci, Trutnově a doly ve Vývanově.
V letech 1849–1850 byla provedena nákladem 6.844 zlatých adaptace starého zámku v Příbrami, kde byla zřízena báňská akademie.
V roce 1850 byl postaven další parní těžní stroj na tehdejší Františkově šachtě v Bohutíně. Parní stroj mohl být postaven kdekoliv. Jenže potřeboval hodně tepla, více než stačilo dodávat dřevo Pod kotel parního stroje bylo najednou potřeba nové palivo – uhlí. Uhelné doly byly daleko od Příbrami, na druhé straně brdských kopců, v Plzeňské pánvi. Dopravit potřebné palivo značilo tehdy nekonečnou řadu koňských povozů naložených uhlím putujících mezi doly na uhlí a stříbrnými šachtami na Březových Horách. Pro ten účel se vypisovaly veřejné slevovací licitace a na Horách se objevila nová profese – soukromí povozníci, dopravující nejen uhlí, ale také převáželi rudu z Bohutína na vojtěšské úpravny nebo kámen pro stavební potřeby z lomu na Dubové hoře.
Uvádíme zde text takové veřejné soutěže na dopravu uhlí ve větším množství: „Od cís. král. zásobního ouřadu na Březové Hoře se tímto ve známost uvádí, že dne 1. října t.r. okolo 10. hodiny v kanceláři vrchnohorního ouřadu v Příbrami přivážení asi 1.200 centýřů (Vídeňský cent asi 56 kg) kamenného uhlí z uhelných dolů v Radnici (obec u Rokycan) v cestě veřejné slevovací licitace pronajímána bude, k čemuž se pronájmu žádostiví zvou. Na Březové Hoře 20. září 1850“.
O několik let později, v roce 1868 bylo již potřeba dovézt z kamenouhelných 195.000 vídeňských centů uhlí pro parní stroje a hutě.
Pomalu skončila první polovina devatenáctého století. Začátek byl ve znamení velkých válek, kterým se říká „napoleonské“. Závěr poloviny století probíhal pod jménem „Jara národů“. Boje probíhaly nejen ve Francii, revoluce postihla Švýcarsko, německé státy a státečky, celá Itálie byla rozdrobena na malá území s nejrůznějšími vládami, odpor proti posledním zbytkům feudalismu pořádně otřásl i rakouským císařstvím. Mnoho lidí zemřelo, mnoho jich odešlo za vidinou svobody do Ameriky. Hesla francouzské revoluce nebyla zapomenuta. Vyšel komunistický manifest a vynikla nová společenská třída – proletariát. Svět začal být trochu jiný. I ten hornický svět se měnil.
Zpracoval J. Fára
