V letošním roce si připomeneme již 125. výročí této události. Následující osobní vzpomínka byla uveřejněna v časopise „Od stříbrných hor“ v roce 1930.
Dne 31. května 1892 jsem byl na své ranní směně jako důlní tesař, aniž jsem pozoroval na Anenském dole něco nebezpečného. Vyjel jsem nahoru a po obědě jsem se odebral na procházku k Vysoké Peci. Setkal jsem se s p. naddůlním Jonákem, který mne upozornil: „Vy, takový čilý a nadaný hasič, snad ani nevíte, že Mariánský důl hoří?” Ihned jsem se obrátil, nic však jsem neviděl. Domníval jsem se, že se mi snad směje, ale p. Jonák pravil: „Hoří v šachtě.” Kvapně jsem utíkal až domů do Rožmitálské ulice.
Doma jsem se dozvěděl, že hoří na 29. obzoru. Běžel jsem ihned na Mariánský důl, kde jsme měli hasičské skladiště (stříkačky a nářadí). Při vstupu na nádvoří jsem spatřil, jak tam připojují hadice k hydrantům. Vzkřikli na mne, abych to šel připojit, ale já jsem to ze zkušenosti neschvaloval, neb jsem byl již od r. 1880 hasičem a řekl jsem jim, by to nečinili, že když se pustí do komína při žáru sazí shora voda, kouř se rozejde po všech místnostech — že bychom mohli uškodit těm horníkům, kteří v dole pracují. Po mém vysvětlování odeslali mě pryč.
Běžel jsem na svou šachtu Anenskou, kde jsem pomáhal jako samaritán pánům doktorům. Ale pojednou se ozval hlas, kdo prý by dobrovolně sjel na 27. obzor, že je tam p. Bouška, důlní, a Pešek, naddůlní. Pobídl jsem p. Berouška, bratra jednatele, který se mnou sjel na 27. obzor. To vše se muselo učinit ve velkém chvatu a ne se bát. L. Bouška seděl na kamenu, ještě se na nás podíval a zůstal v té posici jako klubko. Pešek, silný, velký muž, seděl s kahancem v ruce, prsa obnažená, a horník Horych, též obnažen po pás, byl opřen o žebřík. Dýchat se volně nedalo pro kouř, proto jsem měl v ústech mycí hasičskou houbu. Ihned jsem ukázal Berouškovi, aby mi pomohl uchopiti za ramena bezvládného, velkého a silného Peška, a dáti ho do vozu. Beroušek byl však slabé tělesné konstrukce, pokrčil rameny, že nemůže. Žádal jsem ho tedy, aby vzal tělo za nohy. Odpověděl, že ho neuzvedne. Protože mně byl každý okamžik v tom kouři vzácný, uchopil jsem Peška v půli těla, postavil jsem ho pomocí Berouškovou sedmo do vozu, zády k čelu vozu, Horycha ke druhému čelu a Boušku jsem hodil jako klubko mezi ně. Ježto jsme se báli, aby Bouškovi nevstoupila krev do hlavy, vlezl jsem do vozu a narovnal jsem ho. Potom jsem kývl ha Berouška, který se chytil vozíku jednou rukou a jednou nohou stoupl na hébl u vozu. Ale jsa již omámen, potácel se zpět. Spatřiv to, uchopil jsem ho spěšně za límec, vtáhl jsem ho k sobě do vozu a postavil, aby se držel a nevypadl mi z vozu. Poté jsem zazvonil signál k jízdě, Při jízdě mi začal Beroušek bláznit. Měl jsem s ním velkou práci, neb mi chtěl vyskočit z klece.
Při výjezdu na vzduch jsme každého zvlášť uložili, Beroušek také za chvíli nabyl rozumu. Peška jsem s MUDr. Rosolem umělým dýcháním probouzel, ale za několik minut po probuzení nám skonal. Leopolda Boušku a Horycha (otce učitele a předsedy hasič. župy naší Fr. Horycha) jsme přivedli umělým dýcháním k životu. Potom jsem bez meškání běžel na zdravý vzduch a u Kubátů v lesíku jsem dostal na posilněnou černou kávu s rumem.
Když jsem načerpal do plic trochu vzduchu, odvážil jsem se dojeti na 17. obzor. Lépe jsem si zajel a měl jsem snazší nakládání. Tam byli dva horníci ještě trochu při vědomí. Naložil jsem je a vyjel. Ale již jsem toho měl dost. Opět jsem utíkal do lesíka ke Kubátovům, znovu jsem se tu posilnil, zdravého vzduchu jsem se nadýchal a šel jsem domů. Zde jsem měl již od velitele hasičů rozkaz, že mám dozor nad oddělením hasičů na Anenském dole. Nasycen otrav¬ným kouřem nemohl jsem večeřet, a když mne manželka a děti prosily, bych již nikam nechodil, slíbil jsem jim, že již dolů nepojedu. Potom jsem odešel na šachtu, kde jsme zatáhli provazy všecky příchody k šachtě, by tam nikdo nemohl.
To bylo již strašně zle a vtom přijde zvěst, že Václav Kotrbatý, hasič, je na 14. obzoru. Ihned jsem skočil ještě s jedním člověkem do vozu, udělal velká světla a s nožem po straně a přílbou na hlavě jsme sjeli. Na 14. obzoru několik nešťastníků jsme spatřili, ale přivalila se mračna otravného kouře. Měl jsem již jednu nohu z vozu, ale ve spánkách mě píchlo, uchopil jsem drát, zvonící v lezním oddělení (neb jiných zvonění nebylo), za mnou stojící kamarád strhl mne za límec dozadu a sám upadl, drát mi z ruky vytrhl, až mi kůže na ruce od toho křečovitého držení zůstala hodně svlečená. Tím trhnutím za zvonec jsme dali znamení a vyvezli nás. Mne ze všeho svlékli a dělali se mnou umělé dýchání, které trvalo 1 hod. 6 min., až mě přivedli k životu za přítomnosti pánů MUDr. Rosola, Heinricha a Korbeliusa. Ti nařídili, abych byl odvezen do nemocnice. Ale po cestě jsem přemluvil kočího Martina od Nováků, aby mě dovezl domů, což ze známosti učinil. Doma poslali hned pro MUDr. Čtveráka. Nařídil klid, citronovku a předepsal léky. Bál jsem se usnout, a jak jsem usnul, škubal jsem sebou, tloukl nohama, rukama a bláznil jsem. Podle výpovědi upadl jsem do rána desetkrát v takovou posici. Ráno mě vodili po silnici, ale nedalo mně a chtěl jsem vidět s dychtivostí ještě další to soužení, co se u šachty děje. Potkali jsme bratra hodináře z Písku, který, obdržev telegramem zvěst o mém stavu, přijel a hledal mne v nemocnici. Bylo to dojemné shledání před mechanickou dílnou.
Potom jsme šli dál k dolu Vojtěšskému, kde jsem ve vratech spatřil, jak vyvezli p. správce Štefana a Petra Rudlera. Vytrhl jsem se ženě a bratrovi a hned — jako bych nabyl svěžesti a síly — spěchal jsem k p. Štefanovi, dával jsem mu pít limonádu a dělal jsem s ním umělé dýchání, k čemuž se do stavili právě dvorní rada, hejtman, pražský místodržitel a j. Dr. Korbelius na mne poukázal, že. mě poslal do nemocnice, jak jsem byl nebezpečně churav, co jsem jim dal práce, a řekl, že mám silnou konstrukci, když jsem to přestál, že tu mohu být ještě rok, ale musím být na sebe opatrný. Přítomní páni mě velice chválili a řekli, že za své činy budu odměněn.
Potom jsem chodil hlídkou, t. j. konal jsem jako hasič inspekci po strážích na šachtách, usnout jsem se bál, že usnu na věky, živ jsem byl černou silnou kávou s rumem, silnou hovězí polévkou a kouřil jsem ve dne v noci viržínky.
Nastal den pohřbu zadušených horníků. Bylo studeno, pršelo, všude zapáchalo chlorové vápno, ženy a děti těch nešťastníků zadušených na půl nahé, bosé šly na hromadný pohřeb mrtvol zadušených horníků, ukládaných do společných velkých hrobů, u nichž jsme my hasiči musili natáhnout provazy, aby tam lidé nespadli. Nebylo ani jednoho člověka, třeba toho nejzatvrzelejšího, aby slze neuronil a nebyl sevřen v prsou.
Pomalu jsem zvykal spaní, ale byl jsem pořád velmi slabý a musil jsem mít stále silnou stravu — ale kde na to brát stále peníze —- — —?
Na záchranu svých druhů napial jsem všecky své síly, obětoval jsem se z lásky k syým kamarádům, ale ze všeho obdržel jsem toliko stříbrný záslužný kříž s diplomem a pak nám dali po jednom zlatém dukátu. Jiné odměny jsem nedostal…
Poznámka: Na podzim min. roku napsal tehda již nemocný pisatel tohoto článku k mé žádosti vzpomínky na březohorskou důl. katastrofu. Při návštěvě oznámil jsem p. Khýnovi, že cenný jeho příspěvek uveřejněn bude v čísle květnovém jako vzpomínkový. Pisatel se však již otištění nedočkal, neb zemřel 22. února t. r. Je pochován na hřbitově březohorském. Jeho hrdinnému srdci volám „Zdař Bůh!”
F. T.
