V odpoledních hodinách v neděli 23. července se u jámy Hůrka sešli všichni ti, kteří chtěli vzpomenout událostí na tomto díle před 69 lety.
Setkání inicioval Jaroslav Kubík, syn zde zahynuvšího havíře Jaroslava Kubíka. Krátkou řečí zaháji místostarosta spolku Řimbaba Pepa Kovář a dále se slova ujal Petr Milec. Program doprovodil zpěvem karmín se svými kamarády. S autentickými vzpomínkami na udalosti té doby vystoupilo několik účastníků setkání a závěrečné slovo patřilo Jaroslavu Kubíkovi, který všem poděkoval a vyjádřil přesvědčení, že ke vzpomínce dojde i u příležitosti 70. výročí této události.
Fotografie z akce naleznete v naší fotogalerii.
Dále si může přečíst text z informační cedule instalované u stvolu jámy
Jáma Hůrka je součástí Bohutínského revíru. Byla zaražena jako poslední z šachet revíru v červenci roku 1942 poblíž staršího hloubení z r. 1859. Cílem bylo ověření rudních zásob hůrecké žíly. Jáma jako jediná se razila ve čtvercovém profilu 3 x 3 m. Dosáhla volné hloubky 104 m a byla rozfárána dvěma horizonty. Průzkum zjistil pouze sporadický výskyt leštěnce olovnatého a proto byly práce po pěti letech ukončeny a důl se tak 31. ledna 1948 uzavřel.
Mnoho podrobnějších zpráv o díle samotném není, ovšem šachta sama zůstává zapsána natrvalo v paměti místních. Z jejich iniciativy proto vznikla tato připomínka nejen šachty samé, ale zejména lidí a jejich osudů s jamou spjatých.
Práce pod zemí byla vždy velmi nebezpečná a tak se ani tomuto pracovišti nevyhnuly úrazy, jeden pak dokonce smrtelný. Na svoji poslední šichtu zde sfáral 12. října 1943 Jaroslav Kubík, ženatý, rodák z Bohutína. Přečtěte si
jednu z výpovědí o události.
Postižený Jaroslav Dražan, narozený dne 8. dubna 1926 v Narysově, okres Příbram, příslušný do Dolního Lázu, okres Příbram,
bytem v Dolním Lázuč. 1 byv poučen vypovídati podle pravdy vypovídá toto:
Ze začátku směny byl jsem nahoře a odbíhal jsem asi do půl jedné v noci vozy od skipu na haldu. Když asi v jednu hodinu začali havíři v hloubení vrtat, sfáral jsem dolů, abych jim zaléval vývrty, což bylo mým zaměstnáním. Když jsem sfáral do hloubení, měli havíři odšroubovanou hadici od jedné vrtačky a foukali na dno hloubení a hledali, jak říkali, nevybuchlou ránu. Když konečně nevybuchlou ránu našli, začali vrtat. Já jsem nevěnoval celé záležitosti zvláštní pozornosti, poněvadž jsem urovnával a připravoval vrtáky na druhé straně hloubení. Před tím již měli havíři vyvrtánu každý jednu díru pod „šuspíní“. Nabíral jsem vodu a bral jsem vrtáky. Mezitím volal Kubík Bauera, že se mu vrták špatně točí a mašina že mu dobře nejde. Bauer přestal vrtat na svém vývrtu a přešel ke Kubíkovi. Začal vrtat a v tom okamžiku jsem se zdvihl, i chtěl jsem jíti zalévati vývrt a tu jsem uviděl plamen a vyšla rána. Uhodilo to se mnou o skálu a něco mne uhodilo do hlavy. Pamatuji se jenom, že syčel strašně vzduch, chtěl jsem k žebříku a protože byla tma hmatal jsem rukama a nahmatal jsem hadici, která visela dolů. Z této hadice foukal vzduch. Stiskl jsem hadici a nadzdvihl vrtačku, která na hadici visela, takže vzduch přestal foukat a teď jsem křičel ze všech sil „pomoc“, ozval se mi hlas na „píni“. Poznal jsem ho hned, byl to Bauer. Volal „kamaráde Kubíku, co je s Dražanem“. Na to jsem mu odpověděl „to jsem já Dražan“ Bauer se ptal „co je s Kubíkem“. Rozškrtl jsem sirku a viděl jsem Kubíka, který ležel pod „píní“ u levého rohu hlavou u boku jámy naznak, nohama podél východního boku směrem ke středu hloubení. Volal jsem na Bauera „tady leží“. Na to jsme křičeli oba „pomoc“. Bauer zvonil signálem na povrch. Mezitím už fárali dolů lidé, přišel tam i pan dozorce Svatopolský Stanislav a dělník Bříško Josef. Přidrželi mě žebřík a já jsem vyfáral na „šuspíň“. Nato sfáral pan dozorce a dělník Bříško se „šuspíně“ dolů. Pan dozorce tam říkal, že je mtrev. Na to jsme byli společně s Bauerem vyvezeni v tuně na povrch. Já jsem se omyl a pak jsme seděli s Bauerem a čekali jsme se strojníkem a Bříškem na sanitu. Když přišel pan doktor s panem závodním ošetřil mne, dal mi dvě spony na pravý spánek na ránu, zavázal mne a po odvozu Bauera do nemocnice byl jsem odvezen domů. Více nemohu k neštěstí vypověděti, poněvadž se na všechno dobře nepamatuju a v hloubení jsem byl zaměstnán teprve čtrnáct dnů. Jak se neštěstí stalo a nebo proč nemohu říci.
Přečteno a podepsáno.
Část z vyšetřovacího protokolu
Jak k této události pravděpodobně došlo?
Havíři při hloubení jámy zřejmě navrtali nevybuchlou nálož. K selhání odstřelu docházelo v té době relativně velmi často. Jeho kontrolu havíři tehdy prováděli pouze počítáním vybuchujících náloží. Byla to tedy metoda velmi nepřesná, i když pravděpodobnost, že založením nového vrtu narazí na předchozí nabitý vrt, byla relativně malá. Přesto se tato událost na díle za necelé dva měsíce opakovala. Dne 23. 11. 1943 při odpolední směně opět horníci navrtali „selhávku“. Tentokrát naštěstí nepřišel nikdo o život, ale horník František Filopovský z Dolního Lázu přišel následkem exploze o zrak.
Tyto příběhy, které nebyly ojedinělé, vypovídají o těžkém životě havířů a jejich rodin v době nedávno minulé...
Rozlučme se zde s šachtou i těmi, kteří zde prožili část svého života či dokonce zde sfárali naposledy, vzpomínkou a hornickým pozdravem Zdař Bůh!