ŘIMBABŠTÍ VYMĚNILI STŘÍBRO ZA ZLATO, ANEB NÁVŠTĚVA ZLATONOSNÉHO ÚDOLÍ V KAŠPERSKÝCH HORÁCH
Cesta za poznáním šumavské zlatonosné oblasti v okolí Kašperku v Amaliině údolí započala pro osmnáct členů našeho spolku Řimbaba velmi odborně. První naše zastávka se totiž konala v seismické stanici KAŠPERSKÉ HORY jejíž součástí je „Muzeum seismologie“.
A tak tedy přidám alespoň část oněch odborných informací, které nám předala paní Bartizalová, jež jak tak náhody dokáží, má rodinné kořeny v Bohutíně.
Stanice Kašperské Hory s kódovým označením KHC byla zřízena již v roce 1960 v bývalé zlatonosné štole Kristýna. Stanice je součástí České regionální seismické sítě a také mezinárodní sítě stanic. Naměřená digitální data se nepřetržitě předávají do Geofyzikálního ústavu v Praze a dále do mezinárodních center, kde se používají k určení základních údajů o zemětřeseních (poloha, čas, velikost otřesu) a následně ke zpřesnění znalostí o stavbě Země a procesů, které v ní probíhají.
Stanice patří díky nízké úrovní přítomného rušení k nejcitlivějším seismickým stanicím na světě. V roce 1973 zde Ing. Axel Plešinger vyvinul a jako první na světě rutinně provozoval světově unikátní registrační aparaturu, která zaznamenávala seismické signály ve velmi širokém rozsahu frekvencí. Současné vybavení stanice plně odpovídá standardům digitálních stanic světové seismické sítě.
Jak nám paní Bartizalová prozradila, na denním pořádku jsou tu otřesy z okolí Chebu a již nepřekvapujícím jevem jsou tu otřesy z Itálie či Řecka. Pro zajímavost zmínila, že otřesy které vyvolalo zemětřesení v Indickém oceánu v roce 2004 a postihlo západní část ostrova Sumatra, bylo zde prý zaznamenáno pouze s 11 minutovým zpožděním.
Všechno to zaznamenávají, tak jak jsme měli možnost si na vlastní oči prohlédnout, seismometry, které jsou umístěny ve třech ocelových hrncích ve štole Kristýna.
Samotná štola Kristýna je dlouhá cca 410 m a nabídla nám ještě jednou svou zajímavost. Ve štole totiž zimují netopýři. V Kašperských horách se vyskytuje 15 druhů těchto „letounů“ a my jsme měli možnost zde vidět jak ty „velké spáče“, kterým jaro ještě zdaleka nic neříká a ještě byli zavěšeni bez hnutí, ale i ty „nedočkavce“, kteří už se proletovali štolou a to klidně i v naší přítomnosti.
Avšak nechtěli jsme je rušit a tak jsme štolu opustili předčasně.
Po shlédnutí samotného muzea, kde je vystaveno záznamové zařízení z původního období vzniku seismické stanice, jsme se rozhodli „projít“.
Na programu byla trasa Zlatonosné stezky od této seismické stanice do Kašperku necelé čtyři kilometry podél zlatonosného potoka.
Ovšem než jsme se vydali na tak „náročnou“ cestu, usoudil náš „Pepa“ Kovář, že nás musí „dostatečně nasytit“ a vydal rozkaz „berte si řízky“, které „SÁM“ pro nás nasmažil.
A tak jsme již s bříšky plnými řízků vykročili směle vpřed.
Čekala nás cesta kolem zlatonosného potoka, jehož přilehlé svahy jsou poznamenány starou těžbou zlata.
Kaňonovité údolí Zlatého potoka včetně rozsáhlého prameniště na svazích Ždánova je od roku 1994 přírodní rezervací o výměře 80,93 ha. Zlatý potok je lemovaný horskými olšinami a javory kleny, výslunnými porosty borovice lesní a lískou obecnou, smrkem ztepilým a jalovcem obecným.
Jednou ze zastávek na této turistické trase byla i regulační nádrž.
Na severozápadním svahu vyvýšeniny Spannreifel se nalézá systém zasutých šachtic, jam a příkopů, kterými dávní horníci sledovali zlatonosné žíly při povrchu (pinky).
V údolí při Zlatém potoce stával železářský hamr vyrábějící nářadí pro zlatodoly. Poblíž soutoku Zlatého potoka a říčky Losenice pracovaly stoupy na drcení zlatonosného křemene a zlatomlýny. Propíráním písčitých náplavů, se zde též získávalo zlato technikou rýžování.
Cesta opravdu uběhla rychle a než bychom se nadáli, stáli jsme v Kašperku.
Přivítalo nás poklidné nedávno revitalizované náměstí, kde je možno si osvěžit znalosti ze základní školní docházky na téma „ZLATÁ STEZKA“.
První písemné záznamy o Zlaté stezce jsou ze samého počátku 11. století. Listinou z 19. 4. 1010 daroval římský král Jindřich II. pasovskému ženskému klášteru Niedernburg mýtní poplatky na cestě do Čech. Ve 2. polovině 11. století na české straně přenechal král Vratislav II. mýtní poplatky na cestě z Prachatic do Pasova vyšehradské kapitule v Praze. Tak se zrodila Horní Zlatá stezka, nazývaná též prachatická. Z důvodu rostoucí přetíženosti této větve byla na přelomu 13. a14. stolení založena Střední Zlatá stezka, nazývaná vimperská, která charakterem terénu připomínala situaci na Prachatické cestě. V polovině 14. století inicioval český král a římský císař Karel IV. další rozšíření Zlaté stezky o poslední větev, tzv. kašperskouhorskou neboli Horní Zlatou stezku. V roce 1361 byl na obranu kašperskohorské větve zprovozněn nově vybudovaný královský hrad Kašperk.
Hrad Kašperk a ještě Pustý Hrádek, to byla poslední dvě místa, která byla zakomponována do našeho odpoledního programu.
Ze zříceniny Pustého hrádku je především nádherný pohled na samotný hrad Kašperk.
Na vrchu zvaném Zámecký (924 m. n. m. ) stávalo předsunuté opevnění hradu Kašperk zvané Pustý hrádek. Tuto pevnůstku nechal pravděpodobně vystavět Zdeněk ze Šternberka, zástavní držitel hradu Kašperk v letech 1454 až 1476. Pustý hrádek měl vykrývat pro hrad nezabezpečený prostor od jihovýchodu a zabránit možnému ostřelování Kašperku palnými zbraněmi z výše položeného místa. Pustý hrádek se rovněž podílel na ochraně hospodářského zázemí hradu Kašperk, které se rozkládalo v sedle mezi touto pevnůstkou a hradem samotným. Pravděpodobně se jednalo o dvojpodlažní stavbu, doplněnou ochozem pro střelce z ručních zbraní. Zánik bašty způsobil již před koncem 15. stolení mohutný požár, ale pro nás tu zbylo místo téměř „romantického“ výhledu na dvě věže hradu Kašperku.
Samotnou prohlídku hradu si dopřálo jen několik našich jednotlivců, přestože jsme na jeho nádvoří dorazili všichni.
Ikdyž naše „cesta za poznáním“ do šumavských končin se konala na „aprila“, rozhodně aprílem nebyla a vzhledem ke sluníčkovému počasí, které nás provázelo po celý den si ho budeme všichni dobře pamatovat a pokud přeci jen někdo pozapomene, najde krásné foto obrázky v naší řimbabské fotogalerii.
Byl to příjemný zážitek a my za něj všichni děkujeme organizátoru Pepovi Kovářovi
Dana Mikšíková