V. Matoušek - 1939
Z dějin Horního Lázu
Těsně za hranicemi příbramského okresu leží obec Horní Láz na území okresu blatenského (soudní a berní okres Březnice). Jeho obyvatelé mají však více styků s okresem příbramským než s březnickým. Jsou přifařeni do Bohutína, tam chodí jejich děti do školy a tam je také jejich pošta. I zaměstnání nacházejí většinou na příbramském okrese, zvláště v době rozkvětu březohorských dolů. Obec Dolní Láz je však na půdě okresu příbramského, při čemž obě obce takřka splývají v jednu.
Pohled na oba Lázy v době vzniku článku
Původně byla osada Láz bez označení Horní a Dolní, na příklad ve spisech z roku 1397 a 1390 a ještě v roce 1654. Již ve XIV. století dělila se však na dvě části, jež náležely dvěma různým vrchnostem, jak se tehdy stávalo. Část při horním toku potoka, v XVIII. století nazývaná proto Horní Láz náležela panství rožmitálskému (páni z Rožmitála, pak rytíři Grispekové a od roku 1623 arcibiskupové pražští), část níže při potoku, nazývaná proto Dolní Láz, měnila častěji své pány. Počítaly se však stále za jednu osadu, ač patřily k různým krajům. S hranicemi panství zde byly totožné i hranice krajů, prácheňského a podbrdského, později nazývaných kraje písecký a berounský. Když bylo zavedeno číslování domů, měly oba Lázy číslování jednotné, na příklad podle Josefského katastru byla čísla 1-21 v Horním Lázu, č. 22-38 v Dolním Lázu, č. 39-43 v Horním Lázu, č. 44 v Dolním Lázu, č. 45-55 v Horním Lázu, č. 56-59 Žernová. Myslivna Bor náležela tehdy také k Lázu; nyní k Nepomuku.
Jména nejstarších obyvatel jsou známa, zaznamenána byla roku 1379 v popisech arcibiskupských zboží (polovina rožmitálského panství tehdy patřila arcibiskupům): byli tu Okřínek, Blažej, Býval a Kubec, kteří drželi po čtvrt lánu a platili po osmi groších; krom nich byl tu pastýř, celkem tedy pět stavení. Nynější Dolní Láz měl šest osedlých: Přibek, Vojslav, Vít, Štěpán, Vávra a Mikeš; měli úhrnem 4 lány 18 ½ jitra polí a platili 1 kopu 54 groše.
Od roku 1379 máme jen skrovné zprávy o obou těchto obcích, neboť staré zápisy podlehly zkáze, nebo byly ztraceny. Teprve od roku 1565 můžeme v podstatě nepřetržitě sledovat vývoj obou obcí až do současnosti a zaznamenat dějiny zdejších starých gruntů.
Láz na mapě z roku 1764
Registra rožmitálského panství jmenují v Horním Lázu v roce 1565 šest osedlých; byli to: Jíra Bernášek, rychtář, jenž držel grunt dnešního čísla 9 a 10 (tehdy se jednalo o jedinou živnost, která byla teprve později rozdělena). Mach Jilmův čili Jilem, měl dnešní čísla 1 a 5. Jíra Káš, řečený Jiroušek měl dnešní číslo 4. Jan Švec, byl snad řemeslem švec, od čehož dostal příjmení, jak bylo tehdy běžné, měl číslo 3. Jan Tomek, řečený Vlk; jeho dům drželi ještě jeho potomci, ale zanikl za třicetileté války a poslední k němu se vztahující text zní: z toho gruntu neplatí se nic, praví, že ho ani znamení není a že pustý jest. V této knize jsou další držitelé zdejších usedlostí do roku 1654, kdy byla založena nová registra, které nám dokladují smutný stav zdejších obcí za třicetileté války.
Roku 1654 byli v Horním Lázu: Matěj Bernášek v č. 9 a 10. Václav Jilem v č. 1 a 5. Jan Mlynář na č. 6 a 7. Matěj Otčenášek na č. 4. Daniel Kukla na č. 3; toto číslo měl roku 1642 Jakub Burle, jenž ujal tu čtvrt pustou beze všech přídavků za 27 kop grošů. Daniel Kukla z toho gruntu zběhl (utekl) když nemohl své povinnost již dál zastávat (jednalo se o povinnosti robotní a poplatky císařské, vrchnostenské a církevní, jak peněžní tak mnohdy i naturální); roku 1666 tento zpustlý grunt převzal Jan Ježek za 27 kop grošů. V č. 4 zběhla hospodářova dcera Voršila, která utekla snad proto, že nedostala povolení k službě nebo vdavkám na cizím panství. Toho roku obdělávali osedlí 60 korců polí, což svědčí o velmi skromném rozsahu jednotlivých hospodářství.
Jinou důležitou knihou bývalého rožmitálského panství je Urbarium z roku 1740 od Petra Pavla Stumfa, hejtmana. Tehdy bylo v Horním Lázu 7 chalup: Šimon Jilem na č. 1 - Václav Jilem na č. 5 - Václav Dražan na č. 3 - Mikuláš Otčenášek na č. 4 - Matěj Bernášek na č. 9 - Chalupa sirotčí Bernáškova č. 8 - Jiřík a Vojtěch Mlynář na č. 6 a 7. Krom toho zde bylo ještě 9 chalup podružských, které stály dílem na obecní půdě, dílem na půdě některých zdejších gruntů. Držiteli těchto podruží byli: Jiří Kortán, Šimon Beran, Pavel Bernášek, Jiřík Otčenášek, Dorota Hájková, Jiřík Švec, Václav Kolář, Matěj Dražan (držel dvě).
Dnes již neexistující kaplička v Lázu
Někteří z těchto podruhů byli povinni vykonávat vrchnostenskou robotu a krom toho měli povinnost v létě pracovat 2 - 4 - 6 dnů pro sedláky (kontribuenty) vsi Lázu. Krištof Hájek slibuje svému tchánovi Havlu Bernáškovi v roce 1710 v čas nutných prací podle možnosti pomocí přispět. Jiřík Švec vystavěl si chaloupku na gruntu Šimona Jilma v roce 1735; byl „svobodný“ to znamená, že nerobotoval, ale Jilmovi měl v létě pomáhat a byl také povinen jako švec spravovat mu obuv. Matěji Dražanovi povolil Mikuláš Otčenášek vystavět na svém gruntě chaloupku z „lásky kmotrovské“; robota se mu skrze pilařství pasíruje (odpouští). Jak skromné byly tyto chaloupky, vysvítá z toho, že mnohé byly šacovány (odhadnuty) na 10 zlatých i méně, tedy za cenu poměrně velmi malou.
O majetku a povinnostech chalupníků nás informuje tato ukázka: Václav Dražan na č. 3 měl rolí 12 strychů 2 věrtele, luk pod 3 a půl vozu, platil úroku svatojiřského 32 groše 4 denáry, svatohavelského též tolik; roboty potažní byl povinen konat 3 dny v týdnu, nebo dvě osoby pěší také 3 dny v týdnu; žita, ječmene a ovsa po 2 měřicích odváděl faráři Třepeckému.
V té době neexistovaly katastrální mapy a pozemky byly v pozemkových knihách popisovány pouze slovně. Jak takové vymezení hranic vypadalo, je zřejmé z ukázky, ve které je doslovný text popisu hranic obecních pozemků.
Obciny Lázské
Počnouc nad Václava Dražana loukou „bez koutů“ tak řečenou za 1. odtud jdouce zhůru proti potoku k malýmu potůčku, kterej svůj počátek pod „Kvíčalnou“ bere, 15 provazců 15 loket, za 2. odtad vlevo po něm k mezníku v staře pod cestou vsazenému, za 3. od toho vlevo po cestě lázské až na cestu „Čihadlo“ 20 provazců, za 4. pořád po lázský nadjmenovaný cestě k mezníku pod Bernáškovskou loukou v staře vsazenému, odtad běží obciny lázské po cestě až do „Vohrady“ a tam se skonávají.
(provazac = stará délková míra = 52 loktů; 1 loket= něco přes 1/2 m.)
Článek byl publikován v časopisu „Od stříbrných hor“ ročník XI. č. 6 a 7 v roce 1939