Jan Vavřík - 1926
Jesličky
Tenkrát za našeho dětství, to je již před padesáti léty byla obě sesterská města, Příbram i Březové hory, v plném rozkvětu, neboť v místních stříbrných dolech panoval čilý život a ruch. Tisíce havířů těžilo pod zemí i nad ní, v úpravnách a ve stříbrné huti z bohatých rudních žil hojnost stříbra, že v malých havířských domcích byla domovem tichá spokojenost i skrovný blahobyt, vykoupený nebezpečnou a těžkou prací havířskou v tisícimetrových hloubkách uprostřed věčné tmy.
Nad zemí zářilo slunce plným jasem, a Vy víte dobře podle sebe, svítí-li sluníčko, že je hned všechno kolem nás krásnější a veselejší. A nám dětem od stříbrných hor svítilo sluníčko po celý rok, jako svítí dětem po celém světě. Každý roční čas přinášel nám jiné zábavy, na které jsme se vždy těšili.
Přišlo jaro s červenými svátky, svěcení kočiček, pomlázkou, pálení čarodějnic a vítání prvního máje se střelbou z hmoždířů a vyhráváním hornické kapely. Léto přineslo slavné hornické parády, jedinečnou pouť svatoprokopskou, koupání, toulky po haldách a po lesích, podzim zase ovoce, pastvu, ohníčky a pouštění draků.
A zima? Ta bývala u nás až nemilosrdná svými mrazy, sněhovými závějemi i ostrým větrem, který bral nejen čepice, ale i dech. Děti z Podlesí, Orlova, Lazce, Zdaboře a Žežic přicházely do školy s ošlehanými tvářemi, s omrzlýma ušima a namrzlými prsty u rukou i nohou. Brodívaly se sněhem až po kolena, nejela-li před nimi „cihlička“ (koňmi tažená rozhrnovačka na sníh), kterou vysílala horní správa všemi silnicemi z Březových Hor. Přinesla-li zima klouzačky, koulovačky, bruslení a sněhuláky, přinesla také nejkrásnější svátky v roce, vánoce, a s nimi též roráty a jesličky.
Nejčetnější figurkou betlémů byla většinou ovečka
Čas adventní (čtyři týdny před štědrým dnem) způsobil vždy rozruch a radostnou náladu mezi dětmi, neboť byl předzvěstí stavby jesliček, pevně zakořeněného a krásného zvyku vánočního v našem havířském kraji. Jít na půdu pro uloženou bedničku s jeslemi bylo pro nás děti velkou událostí. Naše zlatá maminka vítala nás napomínavě:“Už od teďka budete mi tady krámovat“. Ale v duchu radovala se jistě s námi, neboť její slova nezněla opravdově.
Nastala velká přehlídka, kterou vážně provedl starší bratr Josef. Opatrně byly vyjímány skály (urobené z obalů cukrových homolí posypaných rozdrcenou rudou a postříkané barvou) a shledány celkem v pořádku. Hůře bylo s daráky (figurky z nejrůznějšího materiálu, dřevěné, chlebové, papírové nesoucí dary Ježíškovi). Dráteník přišel o hůl, pastýř měl utrženou střechu klobouku, selka ztratila džbán, ponocný byl tak prožrán červotočem, že se celý rozpadl, zrovna tak i kominík. To bylo nějakého smutku. Stádo ovcí až na několik ulomených nohou bylo slušně zachovalé. Dále prohlédnuty domy, pastouška, kostel i zámek. Poslední byl vyňat betlímek:jeskyňka z tuhého papíru s doškovou střechou (nalepené žitné klasy), v něm Ježíšek, Panna Maria, svatý Josef i obě známá zvířátka betlémská. Všechno jsme pozorně oprašovali, spravovali klihem i barvou, což zabralo mnoho večerů a vyžadovalo velkou trpělivost naší maminky, od níž jsme stále něco potřebovali.
Příbramský Jarolímkův betlém
Všechny adventní neděle byly pro nás radostnými svátky, neboť znamenaly cestu do Příbramě, kde každou adventní neděli stály boudy ve dvou řadách od Pražské ulice až na roh k lékárně s vyloženými daráky všeho druhu, jak chlebovými tak dřevěnými. Byla tam celá stáda ovcí, jelenů, dudáci, myslivci se psy, slavná družina tříkrálovská, sedláci s krosnami na zádech nebo s trakaři v rukou, selky s košíky na rukou, domy a paláce s opravdovým sklem v oknech, zvonečkem v kostelní věži a mnoho jiného. Nemohli jsme se dost vynadívat na tu vyloženou nádheru a jen jsme litovali, že nemůžeme nakupovat ve velkém. Nohy zábly, nos modral mrazem, ruce byly jako rampouchy, ale to nás neodradilo, abychom se příští neděli nevydali znova sněhovými závějemi dolů do města.
Výřez z obrázku Karla Hojdena - předvánoční trh
Když poslední adventní neděle zapadla v šero minulosti, tu začala vlastní stavba jesliček. Stavěly se na pevný stojánek, který se potom zavěsil na hřebík ve zdi, nebo na jednotlivá prkénka v rohu světnice. Nejdolejší prkénko bylo nejdelší, čím výše, tím byla kratší.
Po obou stranách přibili jsme na zeď skály, na kterých byly ovce s pastýřem a myslivec se psam. Betlémek s Ježíškem byl na nejdolejším prkénku, s obou stran přicházeli daráci, na ostatník prkénkách bylo město. Na niti se vznášel anděl a před jesličkami hořívala olejová lampička.
O vánocích chodívali jsme po známých, abychom se podívali na jejich jesličky. Chodilo se i k cizím a neznámým, všude nás rádi viděli. Nikdo ani nezahuboval, co tepla se vyvrzá, jenom nám připomínali, abychom si důkladně oklepali sníh z bot. Největší návštěva u jesliček bývala u havíře Kříže, Nového, Reindla; tam je měli přes celou stěnu pokoje.
Není snad ani pravým synem hornického kraje, nestavěl by jesličky, aby prožil krásný vánoční čas v té víře a vzpomínce, že vše nejkrásnější potkalo nás v době, kdy zněla radostná píseň „Narodil se Kristus Pán“. Končím svoji vzpomínku a přeji všem radostné a požehnané vánoce.
Článek byl publikován v časopisu "Od stříbrmých hor" ročník II. číslo 4 a 5 v roce 1926
Poznámka:
Z materiálů Sdružení rodáků a přátel Bohutína v Praze, pochází následující krátká vzpomínka paní Růženy Šárovcové-Maškové, která se vztahuje k jesličkám v Bohutíně.
Kolektiv Spolku Řimbaba
Na Havírně, v uličce od hlavní silnice k Tisové žil před první světovou válkou horník Karas, který veškerý svůj volný čas věnoval řemeslným pracem; v některých se tak zdokonalil, že jeho výrobky pochválili i odborníci. Svou chaloupku, zděděnou po rodičích, přestavěl a zmodernizoval. Kromě veškerého nábytku uměl si udělat i boty. Vrchol jeho umění byl betlém. Zabíral téměř polovinu světničky a pověst o něm nesla se krajem. Proto se o vánocích mnoho lidí snažilo jej vidět. I já jsem ho viděla, neboť jsem byla spolužačkou jejich Mařenky a tak jsem měla protekci. Mařenka provdala se pak za bohutínského učitele Karla Češku, rodáka ze Třebska, který dal tento betlém do Národopisného muzea v Praze, kde se čestně řadí k dalším betlémům, jako lidové umělecké dílo.
Tyto jesličky byly každoročně stavěny v kostele v Bohutíně