František Zpěvák - Neznámé příběhy I.
Obálka nově vydané brožury
Nově vydaná brožura je zájemcům k dispozici na dole Řimbaba, zde také poskytneme informace o tom co dalšího v tomto směru připravujeme.
Představujeme autora:
František Zpěvák se narodil v Bohutíně v č. p. 3 dne 22. 7. 1884 v rodině horníka a drobného domkáře, jako páté dítě z deseti. Pět roků navštěvoval obecnou školu v Bohutíně a posléze osm roků gymnasium v Příbrami, kde v roce 1904 s vyznamenáním maturoval. Na Filosofické fakultě Karlovy university byl zapsán v létech 1904-1909. V roce 1905 si jako jednoroční dobrovolník odbýval vojenskou službu. V létě roku 1910 dosáhl aprobace z dějepisu a zeměpisu pro střední školy. Prvé učitelské místo, do kterého nastoupil roku 1910, byla reálka v Ječné ulici, do roku 1914 pak vystřídal ještě několik pražských ústavů. Dne 29. 7. 1911 se v Bohutíně oženil s Karolinou rozenou Šrůtkovou, z tohoto manželství se narodily posléze dvě děti, dcera Karla a syn Jaromír.
Od počátku I. světové války byl v hodnosti poručíka na ruské frontě. Dne 2. 11. 1914 byl u Opatova velmi těžce raněn do pravého nadloktí a dostal se do ruského zajetí, kde zůstal až do vypuknutí bolševické revoluce. Podrobnosti z jeho pobytu v Rusku a následné anabáze spojené s návratem do vlasti bohužel nejsou známy, nebo je dnes již nemůžeme ověřit. Převrat v roce 1918 prožil v nemocnici, kde se podrobil ještě celé řadě zákroků, jeho ruka byla zachráněna, zůstala však zmrzačena. Ještě v prosinci téhož roku svléká uniformu a jde opět učit.
Svoji poválečnou kariéru začal na reálce ve Vršovicích, poté působil nějaký čas na Smíchově a posléze od roku 1926 na dívčím gymnasiu Krásnohorská v Praze II. kde zůstal až do svého odchodu na odpočinek v roce 1939. Od té doby byl v penzi a žil ve svém domku v Lahovičkách, zde se věnoval především velké zahradě, a pokud mu to čas dovolil psaní. Velmi aktivně působil dlouhá léta ve spolku „Sdružení rodáků bohutínských v Praze“. V roce 1945 vydal knihu povídek „Havíři“ věnovanou rodnému kraji. Byl autorem a spoluautorem mnoha odborných knih, převážně slovníků a středoškolských učebnic, ruštiny, srbochorvatštiny, zeměpisných a vlastivědných, z ruštiny také přeložil celou řadu prací.
František Zpěvák zesnul tiše 25. 11. 1952 ve věku 68 let, jeho manželka jej přežila o čtrnáct roků, zemřela 1. 1. 1966 - oba jsou pochováni na hřbitově v Bohutíně.
Byl v podstatě jediným autorem, který své dílo věnoval našemu kraji. Jeho známá kniha povídek „Havíři“ vydaná v roce 1945 zde byla neobyčejně oblíbena. Nepochybně proto, že zcela realisticky a bez příkras líčí život v našich obcích na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kterou v čase jejího vydání ještě mnozí čtenáři měli v živé paměti.
Autor se bohužel již do své smrti v roce 1952 k vydání dalších prací s regionální tematikou nedostal a jeho literární pozůstalost byla až do nedávna považována za beznadějně ztracenou. Pouze shodou náhod byla v rámci vyhledávání historických pramenů objevena celá řada doposud neznámých povídek od tohoto autora.Spolek Řimbaba nyní ku příležitosti Hornického dopoledne 23. 7. 2011 jejich část vydal pod názvem „Neznámé příběhy I.“ Formát brožury je A5, vazba V2. Na 72 stranách naleznete stručný životopis Františka Zpěváka a následující práce z našeho regionu: Brambory, Hrabanka, Práce v šachtě a povídku Smrk a kostel.
Krátký úryvek z povídky „Práce v šachtě“:
V šachtě se pracuje na dvě směny, ráno a odpoledne. Ranní šichta vrtá a odstřeluje, odpolední naráží, vytahuje. Není-li to daleko, odstřelené zásoby odběhá. Za šichtu se vytáhne zdola 8 až 10 vozů forotu. V každé šichtě jsou čtyři horníci. Při tažení forotu obyčejně dozorce jednoho dělníka přidá na poklopy vysypávat z tun forot. V jedné šichtě byl Braniš, Brant, Kindl a Šela. Braniš byl národní socialista, Brant nekompromisní komunista, Kindl sociální demokrat a nejstarší Šela bez politického vyznání. Když jsme na odpolední šichtě táhli forot, byl na poklopech Filip Hlinka.
Nebylo jednoho dne, aby se Braniš s Brantem nepohádal pro jeho komunistické názory. V přesvědčení se rozcházeli, v práci však byli velmi dobrými kamarády. Když jsme už byli asi pět fartů hluboko a poslední fart, „věšák“ (tak se nazýval fart, který se při odstřelování zavěšoval, aby ho šusy nerozbily), se vytáhl až pod poklop, který byl asi bez 1 m celý v šachtě, stal se nám tento případ:
Protože první kniha „Havíři“ je dnes již prakticky nedostupná, uvádíme zde v plném znění z této knihy alespoň povídku „Štědrý večer v díle“
Štědrý večer v díle
Bouška se vypravoval na odpolední šichtu.
„Za chvíli sem už moh jít z díla, a zatim se teprva chystám z domova,“ řekl. „Zato kamarád Sadílek se směje, že nemusí bejt na šachtě do noci.“
„Přej mu tu radost,“ odpověděla žena „a buď rád, žes mu tu šichtu vyveksloval. Kdyby se, chudák, dostal z vodpolodní domu? Tři hodiny cesty! Až do Hutí za Rožmitálem! To aby na něj čekali se štědrovečerní večeří do půlnoci.“
„Máš pravdu. Však sem mu sám nadhodil, aby si se mnou tu šichtu prohodil. Takle von bude doma už vodpolodne, a já se večer jen skutálím s Hor do města. Stejně na Štědrej den nikdo nekouká, de-li se z díla vo něco dřív než jindy, a vy ňákou tu chvilku s večeří snadno počkáte.“
Snědl něco postního jídla, pochválil ženu, že si dala záležet na vánočkách, které se červenaly ve vejstupku na prkně a naplňovaly celý domek teplou dráždivou vůní, zastrčil za kytli krajíc chleba, rozloučil se s ženou a dětmi a vyšel.
„Přijďte brzy, tatínku,“ žadonily děti, „abysme nemusely čekat moc dlouho na Ježíška.“
„Přídu, přídu.“
Byl slabý mrazík a poletoval drobný suchý sníh. Studený větřík jej smetal se střech a honil v chomáčích po nedlážděné ulici, tvoře u chodníků a při domech nepatrné závěje.
„Snad bude do večera sněhu trošku víc a vánoce budou bílý, jak mají bejt,“ utěšoval se Bouška.
Volným krokem prošel ulicemi, zdravě se se známými a přeje jim šťastných a veselých svátků, a širokým chodníkem, lemovaným dvěma řadami holých stromů, vystupoval k Horám.
Nahoře u kříže se zastavil a ohlédl.
Na polích, mírně se svažujících k městu, bělal se mezi zmrzlými hroudami sníh. Chvílemi se bíle zaprášilo a sněhový prach byl větrem zanášen až kamsi dolů mezi koleje dráhy, za nimiž se zvedala jednopatrová nádražní budova. Těžké šedivé mraky ji tiskly k zemi a v chuchvalcích se rozlízaly nízko nad městem, jesličkovitě rozloženým po svazích, zvedajících se k sídlu Svatohorské Královny, mocné obhájkyně celého havířského kraje. Jako vztyčený ukazováček vypínala se k nebi věž děkanského chrámu a její postranní věžičky vypadaly jako skrčené ostatní prsty u ruky. Svatá Hora seděla pod ponurým nebem jaksi těžce na vysokém vrchu a její zlaté báně neměly lesku. Lesík na jejím svahu byl jako zakřiknutý přesto, že koruny jeho smrčíků byly slabě postříkány bělostným sněhem.
Na celém kraji ležela jakási tíha a smutek, jako by ani nebyl Štědrý den se svými nadějemi a tužbami.
„Tyť máš ňák dost času,“ ozval se znenadání hlas za Bouškovými zády. „Tam se ho kamarádi vod duplexpumpy nemůžou dočkat, a von tu stojí a kouká. Copak ti dochází dech, či co, že tu musíš odpočívat?“
„I nedochází,“ odpovídal známým havířům, kteří šli z ranní šichty, „ale myslim, že nemusim zrovna moc pospíchat. Užiju toho za ty svátky až až. Dnes mám vodpolodní, zejtra na Boží hod ranní a na Štěpána zas vodpolodní. Stačí to?“
„No, to toho máš dovopravdy dost,“ přisvědčili, „ale di rači, tam na tebe čekají.“
Přáli si navzájem šťastných a veselých. Havíři se s chutí pustili chodníkem k městu, Bouška cestou dolů k Vojtěšské šachtě.
Již ve vratech spustili na něho vodáci z vyšších laufů, Tonda Maďar a Kubík, sotva že se pozdravili: „Ale dáš ty si na čas! Co nejdeš tak dlouho? Hni sebou přeci! Copak je ti jedno, kdy přídem dnes domů? Nebudem tady dnes přeci až do vosmi! Vyjedem vodu, a marš po svejch!“
Než mohl odpovědět, přiběhl strojník Křivánek. „Co děláš?“ řekl bez pozdravu. „Kde jsi tak dlouho? Nezáleží ti na tom, abysme byli dnes dřív doma? Honem, honem! Koukej, ať už jste v šále!“
„Už letím,“ odpověděl Bouška.
Skokem byl v trejbu. Chvatně pozdravil štercíře Jelínka a několik jiných v trejbu meškajících havířů, ohlásil se v kanceláři u štajgra Doubka, jemuž přál hned veselých svátků, v běhu nasvítil karbidku a již vstupoval do horní etáže šály; kamarádi byli v etáži dolní. Přiraziv za sebou železná dvířka šály zvolal:
„Hotovo nahoře!“
„Zvoníno!“ hlásil štercíř a zatáhl dvakrát za rukojeť zvonku, aby strojník věděl, že může šálu spustit.
Šála malounko nadskočila. Štercíř nalehl na páku, stavítka, na nichž dosud šála spočívala, byla zatažena do bočních stěn a šála měla volnou cestu do šachty. Sjíždějící vodáci a havíři v trejbu loučili se vzájemným „Zdař Bůh!“
Světla karbidek se mihla v jícnu šachty – šála zmizela v propasti. S hlasitým rachotem dosedla za ní na tekverk železná mříž, chránící otvor šachty. Jen občasné lehké zatřepotání silného drátěného lana svědčilo o tom, že šála rychle padá. Klouzala s mírným šelestem po průvodních trámech, vedených od povrchu až na dno šachty, do hloubky skoro čtrnáct set metrů.
Náhle byl šelest přerušen vysokým, skoro ženským hláskem z dolní etáže: „Až budeš mít vyjetou vodu, hned to zaraž, ajť se dostaneme brzo nahoru a domu!“
„Dobrá!“ houkl Bouška z horní etáže.
To je pořád ňákýho pobízení a spěchu, myslil si, a není také divu. Štědrý den je jednou do roka, a na něj se těší kdekdo, malý i velký. Malí se nemohou dočkat nadílky, třebas chudičké, velcí se těší, že aspoň na Štědrý den zasednou všichni členové rodiny ke společnému stolu. Jinak jsou snad rozběhlí po světě, jak je starost o živobytí zanesla do různých koutů vlasti. Na vánoce se však rádi sjíždějí pod otcovskou střechu, aby se potěšili a poradili se starými rodiči a snad se jim i pochlubili s vnoučátky. I sám Bouška se nemohl dočkati večera a těšil se, než přijde ze šichty, že budou doma i jeho děti z Prahy.
Šála rychle míjela černé otvory jednotlivých pater. Na dvanáctém vystoupili k velké parní pumpě Ježek a Kuba, na jednadvacátém Tonda Maďar, na jednatřicátém narážeč Šaun.
Bouška sjel na nejdolejší patro, dvaatřicáté. Vystoupil na firolt, zatáhl za klapačku, aby strojník Křivánek věděl, že je šála volná. Vyhoupla se a zmizela nahoře v černé tmě.
Bouška osaměl. Stál na železných plotnách prostranného firoltu, vytesaného ve skále. Tři otvory v plotnách byly zakryty těžkými železnými síty, z nichž každé mělo otvory jiné velikosti. Dnes však bylo na firoltu ticho. Při stěně stálo několik železných vozíků. Na protější straně od šachty se černal otvor kveršláku, který spojoval firolt s hlavní štrekou.
Na firoltě bylo vedro jako v přetopené místnosti. Vodák svlékl kytli a pověsil na kolík, zaražený do skalní trhliny. Načechral na zádech zvlhlou košili a popošel asi patnáct kroků k výklenku, v němž byla umístěna dvoupístová pumpa. Jí se tlačí voda ze spodních pater do pater vyšších, kde přejímá vodu pumpa jiná, až pomocí několika pump se dostane voda ze dna šachty na den. Nyní stála pumpa klidně. Úkolem vodákovým bylo obsloužit ji uvésti v chod.
Dálo se tak pomocí stlačeného vzduchu, přiváděného shora rourami. Třebaže je v šachtě vedro, přiváděný vzduch je tak studený, že by voda v pumpě mohla pod jeho účinkem zamrznouti. Proto musí být vzduch v přívodní rouře zahříván.
Vodák rozdělal oheň v malých kamínkách. Zatím co se dříví rozhořívalo, rozdrobil kladivem několik velkých kusů koksu. Naloživ koksu do kamen a počkav chvilku, až bude vzduchová roura dostatečně zahřáta, pustil vzduch a otočil několika kohouty. Pumpa odpověděla pravidelným veselým klapotem. Z otřásání tlakové roury bylo patrno, že pumpa již nabrala vodu z jímky.
„Moclipak toho tam máme?“ vzpomněl si vodák a nadzvedl poklop jímky.
„Sláva!“ zajásal. „Vody málo, pudem brzo domu! Eště se musim podívat, jak to vypadá v Marijánskej štrece.“
Poodešel do nedaleké chodby, vedoucí k Mariánské šachtě, a nahlédl do jímky, kde se sbírala voda z této šachty.
„I tady je to dobrý,“ řekl si s uspokojením, „tak dobrý, že se vocaď dnes ani voda ject nemusí. To vydrží do zejtřka.“
Pumpa pracovala pravidelně, její písty se střídavě zvedaly a klesaly. Stoupací roura se otřásala pod nárazy vody a zalévala studeným potem. Kamínka sálala žárem a odháněla vodáka.
Prošel kveršlákem. Na místě, kde kveršlák ústil do hlavní štreky, byla ve výklenku skály umístěna soška Nejsvětějšího Srdce Páně. Vodák ji sám kdysi pořídil a spolu se štajgrem udržoval před ní věčné světlo. Opravil knůtek v lampičce, dolil oleje z lahvičky, která stála ve výklenku připravena. Že byl Štědrý den, zapálil i vonného františka a postavil před posvěcenou sošku. Odříkav krátkou modlitbičku, vrátil se na firolt. Karbidku zavěsil na hrbolek skalní stěny a usedl na hrubou prkennou lavici.
Hromádky rudy se třpytily v slabé záři světla. Z krystalů leštěnce olověného tryskala záře, až zrak přecházel.
Vodák pozoroval chvíli třpytivé kamení. Potom se zvedl a nohou rozhrábl hromadu rudy. Jako by udeřil do tekutého ryzího stříbra, rozstříkla se spousta jiskřivých kapiček na všechny strany. Vybral si několik nějpěknějších kusů leštěnce a odložil stranou. Někdy se mu hodí. Rozdrobí je, posype jimi všelijak zprohýbaný hrubý papír a obnoví tak skály do jesliček, aby je měl přichystané pro příští rok.
Znovu usedl na lavici. Je sám. Na Štědrý den odpoledne se nefárá a nepracuje. Sjedou jen vodáci, aby znemožnili nahromadění přílišného množství podzemních vod, a kromě nich jen několik jednotlivých havířů, kteří mají provésti neodkladné zabezpečovací práce; obyčejně jsou to důlní tesaři nebo zedníci. Na celém dvaatřicátém patře takových dělníků dnes není, a vodák sedí sám a sám.
Hluboké podzemní ticho je přerušováno jen tlumeným klapáním duplexpumpy. Světlo karbidky mírně plápolá, jak proudí firoltem vzduch mezi šachtou a štrekami, a při jednotvárném klapotu pumpy se tak pěkně vzpomíná.
A havíř vzpomíná, jak se jako malý kluk těšíval na Štědrý večer, jak pomáhal tatínkovi stavět jesličky s dřevěnými, krásně vyřezávanými daráky, jak později sám svým dětem chystal jesličky a stromeček. Naučil se vyřezávati jesličky tak krásné, že se těší velké pozornosti na výstavách v Praze i v jiných městech. Právě letos jsou jeho veliké jesle vystaveny zase v Litomyšli.
Před jeho očima přecházejí nejen členové jeho rodiny a příbuzní. Vzpomíná i kamarádů havířů, z nichž mnozí jsou již na pravdě boží. Nejeden z nich dodýchal v samotné šachtě, když mstivý permon na něho svalil kus skály, nebo, a to hlavně, když o veliké katastrofě pronásledoval havíře ohněm a dusivým dýmem. Mnozí prchali od nešťastné Mariánské šachty právě k těm místům, kde nyní seděl vodák. Někteří doběhli ještě včas a byli v poslední chvíli vyvezeni šálou z jícnu jisté smrti, jiné sklátil rozzuřený permon jedovatým dýmem na štrece, jiné vydechli naposledy na tomto firoltě, nedočkavše se šály. A vodákovi se zdá, jako by se mu duše nešťastných obětí katastrofy třepotaly nad hlavou.
„Dej jim Pámbu všem lehké odpočinutí!“ zašeptal.
Tu dolehl k jeho sluchu neočekávaný šelest. Co to? Snad se nevalí zase štrekami jedovatý dým jako při oné hrozné katastrofě? Polekaně vyskočil z lavice. Přistoupil k černé šachtě, odkud podezřelý šelest přicházel, a stanul údiven.
Shora pomalounku klesala šála. Přímo proti němu se zastavila a v záři karbidky se objevil svěží smrkový stromeček, pěkně zasazený v podstavci, ozdobený papírovými řetězy a kousíčky vaty, které vypadaly jako chomáčky čerstvých sněhových vloček. Vedle stromečku hořela karbidka. Na návěstní tabulce, umístěné po straně šály, bylo něco napsáno křídou. Zvedl svou karbidku, aby lépe viděl, a četl: „Šťastný a veselý svátky vánoční kamarádu na dně šachty přejou havíři v trejbu. Zdař Bůh!“
„Zdař Bůh! Díky vám, kamarádi zlatý!“ vyrazil ze sebe vodák tak hlasitě, jako by chtěl, aby ho uslyšeli havíři až nahoře.
Vynesl stromeček ze šály a nalehl na „kačku“. Šála se vznesla do výše.
Postavil stromeček na železnou plotnu a usedl vedle něho. Oči mu zvlhly, jak byl dojat. Nejen on sám vzpomínal živých i mrtvých, i kamarádi tam nahoře si vzpomněli, že skoro půl druhého kilometru pod nimi je jeden z jejich řad, kterému je asi v této chvíli samotnému smutno v těch věčných tmách. Proto mu poslali stromeček. Malinký jen a neověšený dárky, ale v nitru zemském, kam tento stromeček, jediný za všech věků, vykonal nezvyklou cestu, potěšil tisíckrát více než jinde snad ohromný strom, prohýbající se pod tíží nejrozmanitějších drahocenností.
Takový je havířský dárek. Zcela prostinký, ale mluví z něho sama havířova duše. Duše ryzí, vzácná, třeba skrytá pod špinavou kytlí a vyzáblou tváří. Duše havíře, který si jednou dobere kamaráda i perným vtipem, ale v pravý okamžik mu dá najevo dojímavou pozornost, a je-li třeba, neváhá pro jeho záchranu nasadit i vlastní život.
Zvláštní teplo u srdce hřálo osamělého vodáka. Očí nemohl odtrhnouti od neočekávaného dárku…
Vyjel se stromečkem. Doma doplnil jeho výzdobu. Na vrchol připevnil zkřížená havířská kladívka, udělaná z papíru a posypaná jemně rozdrobeným leštěncem olověným, že se leskla jako stříbrná. Malé kahánečky, udělané ze skořápek vlašských ořechů a zavěšené na větvičkách stromečku pomocí drátků, naplnil olejem a zažehl v nich knůtky. Celá rodina se rozesedla kolem stromečku a spolu s tátou vzpomínala těch, kdo byli příčinou jeho zcela zvláštní radosti.
A všichni přáli dárcům z plna srdce: „Zdař Bůh!“
Takto vypadá náraží jámy Vojtěch z povídky dnes: